❦
Čtvrtek, 22. června 1876
Zajímalo by mě, zdali teta mluvila s mámou o mém včerejším výstupu.Jeudi 22 juin 1876
Pokaždé si myslím, že je to za mnou a že na to přestanu myslet — a přesto na to pořád myslím, na ten proklatý skandál!
Chaque fois je crois que c’est fini et que je ne vais plus y penser, et j’y pense toujours, à ce maudit scandale !
Velice mě zaujal anglický román: Mademoiselle Mari.1 Odehrává se roku 46 a hovoří se v něm o Piu IX., jenž ještě nebyl papežem, a o politice. Co se milostného příběhu týče, začíná přesně jako ten můj. Divadlo a pozorné pohledy mladého hraběte, synovce monsignora, jehož přes den nikdy není vidět, takže ho člověk pokládá za přelud. Jen hrdinka je jiná — chudá šestnáctiletá sirota, která umírala hlady se svým chromým bratrem, když ji přijala bohatá anglická vdova. Podobá se mi jedině hlasem a touhou stát se zpěvačkou. V té knize se mluví o Římě, o jeho vilách, o campagně... a mé srdce buší a vstávám rozrušena a volám, že není nic většího, nic tak podivně poetického, nic tak skvostného jako Řím.
Je suis vivement intéressée par la lecture d’un roman anglais : Mademoiselle Mari. Cela se passe en 46, on parle de Pie IX, qui n’était pas encore pape, et de politique. Quant à l’histoire amoureuse, elle commence exactement comme la mienne. Le théâtre et les regardations d’un jeune comte, neveu d’un monsignor, qu’on ne voit jamais le jour de sorte qu’on le prend pour un mirage. Seulement l’héroïne est différente, c’est une pauvre orpheline de seize ans qui mourait de faim avec son frère infirme quand elle a été recueillie par une riche veuve anglaise. Elle ne me ressemble que par sa voix, et son désir de devenir cantatrice. Dans ce livre on parle de Rome, de ses villas, de la campagna... et mon cœur bat et je me lève agitée et je m’écrie qu’il n’y a rien de plus grand, de plus étrangement poétique, de plus splendide que Rome.
Posmívala jsem se, když mi Itálii vychvalovali, a říkala jsem si, proč ten hluk kvůli téhle zemi a proč se o ní mluví jako o něčem zvláštním. A ono je to pravda. Tam se dýchá jinak. Život je jiný — svobodný, fantastický, rozmáchlý, bláznivý a toužebný, žhavý a sladký jako tamní slunce, nebe, krajina. A tak se vznáším na svých básníkových křídlech (někdy jsem jím úplně a téměř vždy aspoň nějakou svou stránkou) a jsem připravena volat s Mignon: „Itálie! Království nebes! požehnané slunce...“2
Je me moquais quand on me vantait l’Italie et je me demandais pourquoi on faisait tant de bruit de ce pays et pourquoi on parlait - on comme de : quelque chose d’à part. C’est que c’est la vérité. C’est qu’on y respire autrement. La vie est autre, libre, fantastique, large, folle et languissante, brûlante et douce comme son soleil, son ciel, sa campagne. Aussi je m’élève sur mes ailes de poète (je le suis quelquefois tout à fait, et presque toujours par un côté quelconque) et je suis prête à m’écrier avec Mignon : « Italia ! Reggio del ciel ! « sol beato... »
Řeknete mi, že se mi Itálie líbí proto, že v ní miluji — ale ne, protože cestou do Florencie, když jsem přijela do Janova, „zamilovala jsem se na první pohled“. Miluji Nice — ale Nice je Itálie... v přestrojení.
Vous me direz que l’Italie me plaît parce que j’aime en Italie, non, puisqu’en allant à Florence et en arrivant à Gênes j’ai reçu « un coup de foudre ». J’aime Nice, mais Nice c’est l’Italie... déguisée.
Víte, Girofla včera v Monaku přistoupil k mámě se samými zdvořilostmi a omlouval se, že dosud nepřišel na návštěvu. Teta odjela večer do Monaka a mé dvě matky si tam užily společnosti toho okouzlujícího drzouše, Laurentiho a pana Lacroixe, bankéře, jehož nedávno představili. Říkají mi, že Girofla3 zbledl, že jeho nos už není tak špičatý, že celkově zkrásněl — „je to hezký chlapec, roztomilý, roztomilý jako srdíčko a bledý.“ Doufají, že mě tím mužem rozptýlí. Vím dobře, že je pěkný — ale to není to, co mě zaměstnává.
Vous savez, Girofla s’est approché hier de maman à Monaco avec bien des politesses, s’excusant de n’avoir pas encore fait de visite. Ma tante est allée à Monaco le soir, et mes deux mères ont joui de la société de ce charmant impertinent et de celles de Laurenti et de M. Lacroix, le banquier, qu’on a dernièrement présenté. Elles me disent que Girofla a pâli, que son nez n’est plus aussi pointu, qu’en général il a embelli, que « c’est un beau garçon, joli, joli comme un cœur et pâle ». Elles espèrent me distraire par cet homme. Je sais bien qu’il est beau mais ce n’est pas cela qui m’occupe.
Vyšla jsem — měla jsem rozmar, touhu vidět Gautiera. Vystoupila jsem z kočáru a šla pěšky s Collignon, u lázní Georges jsem se zastavila promluvit se stařenou a podívat se, co je na pláži. Gautier se otočil, pozdravil mě a znovu se posadil v domnění, že sejdu dolů a zaujmu místo mezi těmi lidmi jako loni — ale jen jsem se podívala z promenády a nasedla zpátky do kočáru, spokojená, že jsem Gautiera viděla.
Je suis sortie, j’avais un caprice à satisfaire, une envie de voir Gautier. Je descendis de voiture et marchai avec Collignon, en passant les bains Georges je m’arrêtai causer avec la vieille et voir ce qu’il y avait sur la plage. Gautier, qui se retourna, me salua et se rassit pensant que j’allais descendre et prendre ma place parmi ces gens comme l’année dernière mais je me contentai de regarder de la promenade et je remontai en voiture satisfaite d’avoir vu Gautier.
Jsem v příšerné náladě. Netroufám si matkám nic říct — ale místo abych se ovládala, povoluji uzdu, aby věděly, že to nevydržím. Po večeři jsem velmi hrubě oznámila, že půjdu znovu ven, a celou hodinu mě vozily po městě, aniž jsem jedinkrát otevřela ústa.
Je suis d’une humeur atroce, je ne [me permettais de] rien dire à mes mères, loin de me maîtriser je me laisse aller pour qu’elles sachent que je n’en peux plus. Après dîner, fort brutalement, je dis que j’allais encore sortir, et on me promena pendant une heure sans que j’ouvrisse une fois la bouche.
Přichází generál a mluvím s ním — dokonce se i směji, k potěše mých matek. Vzpomínáte si, že mi před Římem hádal budoucnost a předpověděl, že budu mít co dělat s kněžími, ba dokonce s kardinály — a že se skoro provdám... za kardinála, dodal se smíchem.
Le général vient et je lui parle et je ris même, à la satisfaction de mes mères. Vous souvient-il qu’il m’ait dit la bonne aventure avant Rome, et qu’il m’ait prédit que j’aurais affaire avec des prêtres, voire même des cardinaux, que j’épouserais presque... un cardinal, a-t-il ajouté en riant.
Dnes večer mi znovu vykládal karty a opravdu mi vylíčil celý stav mého nitra. Myslím hodně na jednoho pána, jenž myslí na mě ještě více — ale stíhá ho ta nejhroznější smůla na světě. Navíc má ten pán malé děvčátko, s nímž neví, co si počít. To je podivné... a kdoví? Zcela jistě dostanu dopis a jakýsi dar, které mě urazí, překvapí, vzbudí ve mně hněv i pohnutí. Přijdou od onoho pána. Rozhodná změna je ještě daleko — štěstí pro ducha ani pro srdce mít nebudu, ale budu nesmírně bohatá.
Ce soir il m’a encore fait les cartes, et en vérité il m’a raconté toute la situation de mon esprit. Je pense beaucoup à un monsieur qui pense encore plus à moi mais il est poursuivi par les plus atroces guignons de la terre. En outre ce monsieur a une petite fille dont il ne sait que faire. Voilà qui est bizarre... et qui sait ? Je recevrai absolument une lettre et une espèce de cadeau qui me froisseront, m’étonneront, me causeront de la colère et de l’émotion. Cela viendra du monsieur en question. Le changement décisif est encore loin de moi, je n’aurai de bonheur ni pour l’esprit, ni pour le cœur mais je serai excessivement riche.
„Nyní,“ řekla jsem, „kdo je ten pán? Generále, vyložte karty pro toho krále a pak uvidím.“ „Myslete na kohokoli chcete,“ řekl. Myslela jsem ze všech sil. Nuže! Zdá se, že mu způsobuje žal, obavy a starosti jedna blondýna, která ovládá všechny jeho myšlenky. „Ona s ním špatně zachází,“ říká generál, „bojí se, aby mu neprováděla... fígle, budoucí vévodkyně, to jste vy.“ To říká, protože nic neví — ale pravé vysvětlení těch černých karet je, že kvůli mně má starosti. Ach, tím lépe!
Maintenant, dis-je, qui est ce monsieur ? Général, faites donc les cartes pour ce roi et alors je verrai. — Pensez à celui que vous voulez, dit-il. Je pensai de toutes mes forces. Eh bien ! il paraît qu’une femme blonde qui tient toutes ses pensées, lui cause du chagrin, des inquiétudes, des ennuis. Il est maltraité par elle, dit le général, il a peur qu’elle ne lui fasse... des niches, future duchesse, c’est vous. Il dit cela parce qu’il ne sait rien mais la vraie explication de ces mauvaises cartes noires, c’est qu’à cause de moi il a des ennuis. Ah ! tant mieux !
„Jsou tu dva staří,“ řekl Bibi, „kteří ho pronásledují, a pak dva pánové — zvláště jeden blonďák, který mu dá zabrat. A právě ten blonďák je pro vás v budoucnosti nejnebezpečnější, protože se bude chovat jako cizí, bude vás dráždit svou lhostejností a bude vám škodit. Co se onoho druhého týče, toho, pro nějž jsou karty — je odsouzen ke smůle a žalům, a špatně s ním zacházíte vy. Podívejte, zde je dar a dopis, které ve vás vzbudí to rozrušení — přicházejí od něj, je nerozhodný, neví, zda má psát. Ale jeho myšlenky, ne-li on sám, jsou na cestě spolu s dopisem a darem, které dostanete — rozhodně, vidíte, třikrát se to potvrdilo. Možná přijde on sám. Hodně cestuje, vydá se za vámi — a vy nebudete zlá.“
— Il y a deux vieux, dit Bibi, qui le persécutent, et puis deux messieurs, un blond surtout qui lui donnera du fil à retordre. Et c’est ce même blond qui est le plus dangereux pour vous dans l’avenir, car il se comportera comme un étranger, vous taquinera par son indifférence et vous fera du mal. Quant à l’autre, à celui pour lequel sont les cartes, il est voué aux guignons et aux chagrins, c’est vous qui le maltraitez. Tenez, voici le cadeau et la lettre qui vous causeront cet émoi, ils viennent de lui, il est indécis, il ne sait s’il doit écrire. Mais ces pensées, sinon lui-même, sont en route avec la lettre et le cadeau que vous recevrez, absolument, voyez voilà trois fois que cela se confirme. Peut-être vient-il lui-même. Il a beaucoup de déplacements, il se mettra à votre poursuite, et vous ne serez pas méchante.
Samozřejmě, pomyslela jsem si, kdyby jen přišel! Ať přijde a já nenajdu jediné zlé slovo — a najde mě svou, zcela svou. „Ostatně,“ pokračoval generál, „pro něj to skončí šťastným sňatkem a to děvčátko zmizelo, vidíte.“ „Shrňte to, generále.“ „Tak tedy — pro vás je tu ta zásilka, kterou brzy a jistě dostanete. Byl bych zvědav, zda to bude pravda; karty to říkají tak naléhavě. A pak hodně, hodně peněz.“ „To je velmi dobré.“
Je crois bien, pensai-je, s’il venait seulement ! Qu’il vienne et je ne trouverai pas une mauvaise parole, et il me trouvera à lui, bien à lui. — D’ailleurs, continua le général, cela finira pour lui par un heureux mariage et la petite fille est disparue, voyez. — Résumons, général. — Eh bien, pour vous il y a cet envoi que vous recevrez bientôt et absolument. Je serais curieux de savoir si ce sera vrai ; les cartes le disent tellement, et puis beaucoup, beaucoup d’argent. — Ça c’est très bien.
„Co se toho pána týče — je odsouzen k neštěstí, ale neskončí to příliš špatně, jen s velkým smutkem. Ostatně ten, pro nějž jsem právě vykládal karty, je stále týž, jenž je vždy zapleten do vašich záležitostí — karty jsou pro oba stejné. Pro vás je tu více dobrého než čehokoli jiného, budete velmi šťastná — ale dokonalé štěstí na tomto světě neexistuje a to vaše bude mít podšívku trochu smutnou, trochu šedou.“
— Quant au monsieur, il est voué aux malheurs mais ça ne finira pas trop mal, cependant une grande tristesse. D’ailleurs celui pour lequel je viens de faire les cartes est le même qui est toujours mêlé à vos affaires, car les cartes sont les mêmes pour les deux. Pour vous il y a plus de bien qu’autre chose, vous serez très heureuse, mais il n’y a pas de bonheur parfait dans ce monde, et le votre aura une doublure un peu triste, un peu grise.
Jaký neklidný duch člověk musí mít, aby věřil kartám! Bibi odjíždí zítra do Vichy. Ten dopis, ten jakýsi dar, které mě urazí — generál řekl urazí? Jsou na cestě, přijdou. Ach, kdy?!
Faut-il avoir l’esprit inquiet pour croire aux cartes ! Bibi part demain pour Vichy. Cette lettre, cette espèce de cadeau qui me froisseront, le général a dit froisseront ? C’est en route, cela va arriver. O quand ? !
škrtnuto[Zrušeny 4 řádky]
[QUATRE LIGNES CANCELLÉES]
No tohle! Hrdina románu je papežská canaille! Stále víc a víc. Posílá kytice — prostřednictvím komorné — a všechny ty intriky, všechny ty způsoby, které mě tolik zarážely — tak to je tedy zvyk v Římě! Nic z toho jsem nevěděla; teprve ta kniha mě učí římským mravům. Divadelní večery, pozorné pohledy, lásky a sňatky — vše se takhle dělá. Pak se jede za kočárem, přijde se pod okno... to je tamní zvyk.
Bon ! le héros du roman est une canaille papiste ! De plus en plus. Et il envoie des bouquets, et par la femme de chambre, et toutes ces intrigues, et toutes ces façons qui m’étonnaient tant, c’est donc l’usage à Rome ! Je ne savais rien de tout cela, c’est le livre qui m’apprend les mœurs romaines. Les soirées théâtrales, les regardations, les amours et les mariages se faisant ainsi. Puis on suit en voiture, on vient sous la fenêtre... c’est la manière du pays.
A vzpomínám na Řím — zbožňuji Řím. Římský život je stvořen pro živou a romantickou fantazii, jakou mám já, pro uměleckou povahu — čili bujnou — jakou mám já. A nejsem v Římě, a nebudu v Římě! A ten člověk mě nemiluje! To je ze všech obav ta největší!
Et je me rappelle de Rome, j’adore Rome. La vie de Rome est créée pour une imagination vive et romanesque comme la mienne, pour un caractère artistique c’est-à-dire fantasque comme le mien. Et je ne suis pas à Rome, et je ne serai pas à Rome ! Et cet homme ne m’aime pas ! Voilà la plus grande des craintes !
Ta kniha mi připomíná, na co jsem zapomněla. Nesmírná autorita, ten čistě orientální despotismus rodičů v Římě. Ustoupí i silní — tím spíše ustoupí člověk slabý, jako Antonelli, jako Pietro. Tento strach je zažehnán — že by mě nemiloval. A tak se vracím k tomu, co jsem řekla včera: příčinou všeho je náš způsob života!
Ce livre me rappelle ce que j’ai oublié. L’immense autorité, le despotisme tout oriental des parents à Rome. Les forts eux-mêmes cèdent, à plus forte raison cédera un homme faible comme Antonelli, comme Pietro. Cette crainte est écartée, qu’il ne m’aime pas, alors j’en reviens à ce que j’ai dit hier. C’est notre vie qui est cause de tout !
Ach, pochopte tedy mou zuřivost! Mohu se bez studu rozlítit! Není to Pietro, kdo mě opouští — je to naše pověst, pověst mých blízkých... těch, kdo jsou mou rodinou, kdo nás od sebe oddělují.
Oh comprenez donc ma rage ! Je puis sans honte me mettre en colère ! Ce n’est pas Pietro qui m’abandonne, c’est notre réputation, la réputation des miens... de ceux qui sont ma famille, qui nous séparent.
Čím dál romantičtější — ale příšerné! Ach, to raději než podvod a zákeřnost.
De plus en plus romanesque, mais atroce ! Oh ! j’aime mieux cela que la tromperie, la perfidie.
Raději ho vidím jako bytost slabou, ovládanou a tyranizovanou. Tak jím nepohrdám — cítím se dvojnásob silná tváří v tvář jeho slabosti a miluji ho... více, něžněji, s jakousi laskavou shovívavostí, smutným soucitem, s trochou toho sladkého citu, jejž pociťuje matka k nemocnému dítěti.
J’aime mieux le regarder comme un être faible, dominé et tyrannisé. De cette façon je ne le méprise pas, je me sens doublement forte en face de sa faiblesse et je l’aime... mieux, plus tendrement, avec une sorte de douce indulgence, de triste compassion, avec un peu de ce sentiment suave qu’éprouve la mère pour son enfant malade.
Ale pro Boha — ať se nesnaží tvářit jinak; ať si nenasazuje vítěznou masku. A přece svou bídu na odiv dávat nemůže — je hrdý. A sebemenší projev jeho nezávislosti by mě svrhl do propasti zuřivosti.
Mais, pour Dieu, qu’il ne tâche pas de paraître autre chose ; qu’il ne se donne pas des airs vainqueurs ; et pourtant il ne peut donc pas étaler sa misère, il est fier. Et la moindre preuve d’indépendance de sa part me rejetterait dans un gouffre de fureurs.
Zatím chodí do společnosti, baví se... Ach! Cokoli, cokoli, cokoli chcete — ať je a dělá cokoliv — jen aby mě miloval, jen aby nemyslel na nic jiného než na mě. Ale on nemá ani energii milovat — je vášnivý jako Ital, miluje, když vidí, a pak!...
En attendant il va dans le monde, il s’amuse... Oh ! Tout, tout, tout ce que vous voulez, qu’il soit et fasse n’importe quoi, pourvu qu’il m’aime, qu’il n’ait d’autre pensée que moi. Mais il n’a même pas l’énergie d’aimer, il est passionné comme un Italien, il aime quand il voit, et puis !...
Ne — vidíte — v lásce nemám štěstí. Když jsem připravena milovat cele, dát celou duši, nenacházím než přeludy nebo lidi bez charakteru. Chtěla bych být nezištná — hledám oporu, podporu, něco, co mi dodá odvahu a sílu k mé lásce — to jest lásku rovnou té mé nebo větší — a nenacházím nic! A opora se prohýbá pod mou rukou...
Non, voyez-vous je ne suis pas heureuse en amour. Quand je suis prête à aimer tout à fait, à donner toute mon âme, je ne trouve que des fantômes ou des gens qui n’ont pas de caractère ; je voudrais être désintéressée, je cherche un soutien, un appui, quelque chose qui me donne du courage et de la force à mon amour, c’est-à-dire un amour aussi ou plus grand que le mien et je ne trouve rien ! Et l’appui plie sous ma main...
Tu se vzpřímím v celé své výši, pohrdám celým světem, popírám lásku takovou, jak se o ní vypráví, nevidím než vypočítavost nebo zvířeckost. Tu se cítím sama velká a silná — a sama, sama jako Bůh. Ale Bůh je Bůh a já jsem nízký hmotný tvor — a chvílemi chápu veškerou bezútěšnost té morální samoty, veškerý smutek té skryté a zbytečné nadřazenosti.
Alors je me redresse de toute ma hauteur, je méprise tout le monde, je nie l’amour tel qu’on le raconte, je ne vois qu’intérêt ou bestialité. Alors je me sens seule grande et forte et seule, seule comme Dieu, mais Dieu est Dieu et moi je suis une vile créature matérielle et, par moments, je comprends toute la désolation de cette solitude morale, toute la tristesse de cette supériorité cachée et inutile.
Zdá se mi tehdy, že nemám na tomto světě co dělat, leda zanechat jméno potomstvu. Nevidím mezi sebou a sobě rovnými nic společného. Ani v myšlenkách, ani v zásadách, ani v přátelství, ani v lásce. A přece musí existovat slušní lidé, vznešené ambice, přímá srdce. Bohužel jsou vzácní — a já se stýkám s tak málo lidmi, že je zcela přirozené, že na žádné nenarazím.
Il me semble alors que je n’ai rien à faire dans ce monde, sinon à laisser un nom à la postérité. Je ne trouve rien de commun entre moi et mes semblables. Ni en idées, ni en principes, ni en amitié, ni en amour. Et pourtant il doit y avoir des gens de bien, des ambitions nobles, des cœurs droits. Malheureusement ils sont rares et je vois si peu de monde qu’il est tout naturel que je n’en rencontre point.
Vznešené ambice, přímá srdce? To se neshoduje s marnivostí. Moje marnivost chce velikost — jakoukoli. Ostatně skutečná velikost, ať je jakákoli, je vždy úctyhodná a ve velkých věcech jsou malé skrupule a malé poctivé slabosti jen směšné, hodné pohrdání.
Ambitions nobles, cœurs droits ? Voilà qui ne s’accorde pas avec la vanité. Ma vanité veut de la grandeur quelle qu’elle soit, d’ailleurs la vraie grandeur quelle qu’elle soit est toujours respectable et dans les grandes choses les petits scrupules et les petites faiblesses honnêtes ne sont que ridicules, méprisables.
Každý člověk musí usilovat o moc — ať ji získá zásluhami, lstí nebo dokonce... galantností, to je jedno. Musí toužit být mocný — kdyby jen proto, aby mohl přestat kličkovat a jednat čestně bez obavy — a hleďte — aby mohl respektovat své malé skrupule a své malé poctivé slabosti. Na začátku je obětuje — ale jen proto, aby je jednou přestal obětovat.
Chaque homme doit chercher la puissance, or qu’elle vous soit donnée par votre mérite, par la ruse, par la... galanterie même, peu importe. On doit désirer d’être puissant, même si ce n’était que pour pouvoir ne plus biaiser et agir honnêtement sans rien craindre et tenez, pour respecter ses petits scrupules et ses petites faiblesses honnêtes. On les sacrifie au commencement mais ce n’est que pour arriver à ne plus les sacrifier.
Vážím si velkých darebáků — neboť většina z nich je jimi jen proto, aby přestali páchat zbabělosti, až budou svobodní, mocní, velcí. To jsou sofismy, utopie, paradoxy, řeknete. Nic takového, moji drazí — jen můj názor, to je vše.
Je respecte les grands coquins car pour la plupart ils ne le sont que pour arriver à ne plus commettre de lâchetés en étant libres, puissants, grands, Voilà des sophismes, des utopies, des paradoxes, direz-vous. Rien de tout cela, mes très chers, mon opinion, voilà tout.
A co kdyby ho oženili, aby ho ode mě úplně odloučili? Ach! Cha! Bez komentáře. Tato myšlenka mě napadla a budu prosit Boha, aby ode mě tu bolest odvrátil.
Et si pour l’écarter tout à fait de moi on le mariait ? Ah ! ha ! Je ne fais pas de commentaires. Cette idée m’est venue et je vais prier Dieu d’écarter de moi cette douleur.
Poznámky
Pozn. překl.: „Mademoiselle Mari“ — anglický román zasazený do Říma 40. let 19. stol., blíže neurčený. Paralela děje s Mariiným vlastním příběhem ji silně zasáhla. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Italia ! Reggio del ciel ! « sol beato... »“ (tak v textu). Mignon, hrdinka opery Ambroise Thomase Mignon (1866), touží po Itálii v árii „Connais-tu le pays où fleurit l’oranger ?“; italská slova, která Marie cituje, se nepodařilo dohledat. ↩
Pozn. překl.: „Girofla“ — Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffreta, převzatá z Lecocqovy operety Giroflé-Girofla (1874). Hvězdička za jménem je značka tištěného vydání, která čtenáře odkazuje na rejstřík přezdívek (Mon Journal, t. 8). ↩