Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek, 22. června 1876

Je snad zakázáno toužit po úctě a nenávidět, když člověka plivají do tváře!!!
Jsem blázen — zabíjím se dokazováním toho, co nikdo nepopírá. Nikdo to nezpochybňuje, a přesto se vrhám ze své kůže, abych hájila své stanovisko...
Je to vůbec moje stanovisko? Ne — je to stanovisko celého světa; je to věc tak přirozená, že se o ní ani nemluví.
Marně si cokoli říkám — nedokážu se smířit s tím, že ten skandál potkal mě. Mrazí mě při pomyšlení, že mě tyto niceské jazyky doslova stahují z kůže! Vím přece, že se bohužel o mě lidé zajímají — zajímali se vždy!
Je to možné? Skandály a bezstarostnost jiných jim samým nijak nevadí — ale na mě to vše dopadne, právě na mě! Na mě, která jsem se v myšlenkách od toho vše izolovala a která jsem si, bláhová, myslela, že jsem skutečně v ústraní.
Ale já to nechci snášet! Ale kam jít? Co dělat? Je možné, že kvůli tomu mi jsou uzavřeny všechny cesty?
Ach! Proč toto prokletí! Ó Bože, ó Ježíši, ó Panno Maria, smilujte se nade mnou — nebo nechte mě zemřít.
Říkám si, zda-li teta mluvila s mámou o mém včerejším výstupu.
Pokaždé si myslím, že je to za mnou a že na to přestanu myslet — a přesto na to pořád myslím, na ten proklatý skandál!
Živě mě zaujalo čtení anglického románu: Mademoiselle Mari. Odehrává se roku 46 a hovoří se v něm o Piu IX., jenž ještě nebyl papežem, a o politice. Co se milostného příběhu týče, začíná přesně jako ten můj. Divadlo a pozorné pohledy mladého hraběte, synovce monsignora, jehož přes den nikdy není vidět, takže člověk pokládá ho za přelud. Jen hrdinka je jiná — chudá šestnáctiletá sirotek, umírající hlady se svým chromým bratrem, přijatá bohatou anglickou vdovou. Podobá se mi jedině hlasem a touhou stát se zpěvačkou. V té knize se mluví o Římě, o jeho vilách, o campagně... a mé srdce buší a vstávám rozrušena a volám, že není nic většího, nic tak podivně poetického, nic tak skvostného jako Řím.
Posmívala jsem se, když mi Itálii vychvalovali, a říkala jsem si, proč ten hluk kvůli téhle zemi a proč se o ní mluví jako o něčem zvláštním. Jenomže to je pravda. Tam se dýchá jinak. Život je jiný — svobodný, fantastický, prostranný, bláznivý a toužebný, žhavý a sladký jako tamní slunce, nebe, krajina. A tak se vznáším na svých básníkových křídlech (někdy jím jsem úplně, a téměř vždy z nějaké strany) a jsem připravena volat s Mignon: „Italia! Reggio del ciel! sol beato..."
Řeknete mi, že se mi Itálie líbí proto, že v ní miluji — ale ne, protože cestou do Florencie, když jsem přijela do Janova, dostala jsem „ránu blesku". Miluji Nice — ale Nice je Itálie... v přestrojení.
Víte, Giro včera v Monaku přistoupil k mámě se samými zdvořilostmi a omlouval se, že dosud nenavštívil. Teta odešla večer do Monaka a mé dvě matky si tam užily společnosti toho okouzlujícího drzouše, Laurentiho a pana Lacroixe, bankéře, jehož nedávno představili. Říkají mi, že Girofla zbledl, že jeho nos už není tak špičatý, že celkově zkrásněl — „je to hezký chlapec, roztomilý, roztomilý jako srdíčko a bledý." Doufají, že mě jím odvedou myšlenky jinam. Vím dobře, že je pěkný — ale to není to, co mě zaměstnává.
Vyšla jsem — měla jsem rozmar, touhu vidět Gautiera. Vystoupila jsem z kočáru a kráčela s Collignon, u lázní Georges jsem se zastavila promluvit se stařenou a podívat se, co je na pláži. Gautier se otočil, pozdravil mě a znovu se posadil v domnění, že sejdu dolů a zaujmu místo mezi těmi lidmi jako loni — ale spokojila jsem se s pohledem z promenády a nastoupila zpět do kočáru spokojená, že jsem Gautiera viděla.
Jsem v příšerné náladě. Matkám nic neříkám — ale místo abych se ovládala, povolím uzdu, aby věděly, že to nevydržím. Po večeři jsem velmi hrubě oznámila, že půjdu znovu ven, a celou hodinu mě provázely, aniž jsem jedinkrát otevřela ústa.
Přichází generál a mluvím s ním — dokonce se i směji, k potěše mých matek. Vzpomínáte si, že mi před Římem věštil z karet a předpověděl, že budu mít co dělat s kněžími, ba dokonce s kardinály — a že se skoro provdám... za kardinála, dodal se smíchem.
Dnes večer mi znovu vykládal karty a vpravdě mi vylíčil celý stav mého nitra. Myslím hodně na jednoho pána, jenž myslí na mě ještě více — ale stíhá ho ta nejhroznější smůla na světě. Navíc má ten pán malé děvčátko, s nímž neví, co si počít. To je podivné... a kdoví? Rozhodně dostanu dopis a jakýsi dar, který mě urazí, překvapí, vzbudí ve mně hněv i pohnutí. Přijde od onoho pána. Rozhodná změna je ještě daleko — štěstí pro ducha ani pro srdce mít nebudu, ale budu nesmírně bohatá.
„Řekněte mi tedy, kdo je ten pán?" — „Generále, vyložte karty pro toho krále a pak uvidím." — „Myslete na kohokoli chcete," řekl. Myslela jsem ze všech sil. A nuže! Zdá se, že mu způsobuje žal, obavy a starosti jedna blondýna, která ovládá všechny jeho myšlenky. Ona s ním špatně zachází, říká generál — bojí se, aby mu neprováděla... fígle, budoucí vévodkyně, to jste vy. To říká, protože nic neví — ale pravé vysvětlení těch černých karet je, že kvůli mně má starosti. Ach, tím lépe!
„Jsou tu dva staří," řekl Bibi, „kteří ho pronásledují, a pak dva pánové — zvláště jeden blonďák, který mu dá zabrat. A právě ten blonďák je pro vás v budoucnosti nejnebezpečnější, protože se bude chovat jako cizí, bude vás dráždit svou lhostejností a bude vám škodit. Co se onoho druhého týče, toho, pro nějž jsou karty — je odsouzen ke smůle a žalům, a špatně s ním zacházíte vy. Podívejte, zde je dar a dopis, které ve vás vzbudí to rozrušení — přicházejí od něj, je nerozhodný, neví, zda má psát. Ale jeho myšlenky, ne-li on sám, jsou na cestě spolu s dopisem a darem, který dostanete — rozhodně, vidíte, třikrát se to potvrdilo. Možná přijde on sám. Hodně cestuje, vydá se za vámi — a vy nebudete zlá."
Samozřejmě, pomyslela jsem si, kdyby jen přišel! Ať přijde a já nenajdu jediné zlé slovo — a najde mě jako jeho, zcela jeho. — „Ostatně," pokračoval generál, „pro něj to skončí šťastným sňatkem a to děvčátko zmizelo, vidíte." — „Shrňte to, generále." — „Tak tedy — pro vás je tu ta zásilka, kterou brzy a jistě dostanete. Byl bych zvědav, zda to bude pravda; karty to říkají tak naléhavě. A pak hodně, hodně peněz." — „To je velmi dobré."
„Co se toho pána týče — je odsouzen k neštěstí, ale neskončí to příliš špatně, jen s velkým smutkem. Ostatně ten, pro nějž jsem právě vykládal karty, je stále týž, kdo se vždy mísí do vašich záležitostí — karty jsou pro oba stejné. Pro vás je tu více dobrého než čehokoli jiného, budete velmi šťastná — ale dokonalé štěstí na tomto světě neexistuje a to vaše bude mít podšívku trochu smutnou, trochu šedou."
Jaký neklidný duch člověk musí mít, aby věřil kartám! Bibi odjíždí zítra do Vichy. Ten dopis, ten jakýsi dar, které mě urazí — generál řekl urazí? Jsou na cestě, přijdou. Ach, kdy?!
[ČTYŘI PŘEŠKRTNUTÉ ŘÁDKY]
Ale ne! Hrdina románu je papežský ničema! Stále víc a více. Posílá kytice — prostřednictvím komorné — a všechny ty intriky, všechny ty způsoby, které mě tolik zarážely — tak to je tedy zvyk v Římě! Nic z toho jsem nevěděla; je to kniha, která mě učí římským mravům. Divadelní večery, záletné pohledy, lásky a sňatky — vše se takhle dělá. Pak se jede za kočárem, přijde se pod okno... to je zdejší zvyk.
A vzpomínám na Řím — zbožňuji Řím. Římský život je stvořen pro živou a romantickou fantazii, jakou mám já, pro uměleckou povahu — čili bujnou — jakou mám já. A nejsem v Římě, a nebudu v Římě! A ten člověk mě nemiluje! To je největší ze strachů!
Ta kniha mi připomíná, na co jsem zapomněla. Nesmírná autorita, ten čistě orientální despotismus rodičů v Římě. Ustoupí i silní — tím spíše ustoupí člověk slabý, jako Antonelli, jako Pietro. Tento strach je odstraněn — že by mě nemiloval. A tak se vracím k tomu, co jsem řekla včera: je to náš život, který je příčinou všeho!
Ach, pochopte tedy mou zuřivost! Mohu se bez studu rozlítit! Není to Pietro, kdo mě opouští — je to naše pověst, pověst mých blízkých... těch, kdo jsou mou rodinou, kdo nás od sebe oddělují.
Čím dál romantičtější — ale příšerné! Ach, to raději než podvod a zákeřnost.
Raději ho vidím jako bytost slabou, ovládanou a tyranizovanou. Tak jím nepohrdám — cítím se dvojnásob silná tváří v tvář jeho slabosti a miluji ho... více, něžněji, s jakousi laskavou shovívavostí, smutným soucitem, s trochou toho sladkého citu, jejž pociťuje matka k nemocnému dítěti.
Ale pro Boha — ať se nesnaží tvářit jinak; ať si nenasazuje vítěznou masku. A přece svou bídu na odiv dávat nemůže — je hrdý. A sebemenší projev jeho nezávislosti by mě svrhl do propasti zuřivosti.
Zatím chodí do společnosti, baví se... Ach! Cokoli, cokoli, cokoli chcete — ať je a dělá cokoliv — jen aby mě miloval, jen aby neměl jiné myšlenky než na mě. Ale on nemá ani energii milovat — je vášnivý jako Ital, miluje, když vidí, a pak!...
Ne — vidíte — ve věcech lásky nejsem šťastná. Když jsem připravena milovat cele, dát celou duši, nenacházím než přeludy nebo lidi bez charakteru. Chtěla bych být nezaujatá — hledám oporu, podporu, něco, co mi dodá odvahu a sílu k mé lásce — to jest lásku rovnou té mé nebo větší — a nenacházím nic! A opora se prohýbá pod mou rukou...
Tu se vzpřímím v celé své výši, pohrdám celým světem, popírám lásku tak, jak ji vyprávějí, nevidím než zájem nebo bestialitu. Tu se cítím sama velká a silná — a sama, sama jako Bůh. Ale Bůh je Bůh a já jsem ubohý hmotný tvor — a chvílemi chápu veškerou bezútěšnost té morální samoty, veškerý smutek té skryté a zbytečné nadřazenosti.
Zdá se mi tehdy, že nemám na tomto světě co dělat, leda zanechat jméno potomkům. Nenacházím nic společného mezi sebou a sobě rovnými. Ani v myšlenkách, ani v zásadách, ani v přátelství, ani v lásce. A přece musí existovat slušní lidé, vznešené ambice, přímá srdce. Bohužel jsou vzácní — a já vidím tak málo světa, že je zcela přirozené, že na žádné nenarazím.
Vznešené ambice, přímá srdce? To se neshoduje s marnivostí. Moje marnivost chce velikost — jakoukoli. Ostatně skutečná velikost je vždy úctyhodná a ve velkých věcech jsou malé skrupule a malé poctivé slabosti jen směšné, pohrdání hodné.
Každý člověk musí usilovat o moc — ať ji získá zásluhami, lstí nebo dokonce... galantností, to je jedno. Musí toužit být mocný — kdyby jen proto, aby mohl přestat kličkovat a jednat čestně bez obavy — a hleďte — aby mohl respektovat své malé skrupule a své malé poctivé slabosti. Na začátku je obětuje — ale jen proto, aby je jednou přestal obětovat.
Vážím si velkých darebáků — neboť většina z nich je jimi jen proto, aby přestali páchat zbabělosti, až budou svobodní, mocní, velcí. To jsou sofismy, utopie, paradoxy, řeknete. Nic takového, moji drazí — jen můj názor, to je vše.
A co kdyby ho, aby mě definitivně odstranil z jeho dosahu, oženili? Ach! Nekomentuju. Tato myšlenka mě napadla a půjdu prosit Boha, aby od mě odvrátil tu bolest.

Poznámky

Pozn. překl.: „Mademoiselle Mari" — anglický román zasazený do Říma 40. let 19. stol., blíže neurčený. Paralela děje s Mariiným vlastním příběhem ji silně zasáhla. ↩
Pozn. překl.: Italsky: „Itálie! Království nebes! požehnané slunce..." Citace z árie Connais-tu le pays z opery Mignon (1866) Ambroise Thomase — v italském překladu libretta, který byl hojně provozován. Marie ji zpívala a ztotožňovala se s postavou Mignon. ↩
Pozn. překl.: „Girofla" — přezdívka (od francouzského girofle — hřebíček) pro jednoho z mladíků nicejsko-monackého společenského okruhu; totožnost nejistá. ↩