Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 21. června 1876

Až do odjezdu beru každý den lekce zpěvu. Máma odešla do Monaka — teta zůstala, protože jsem jí to řekla; cítíc mou nudu a žal, nikdy mi neodporuje.
Při obědě jsme pořídily jakýsi sněm k posuzování mužů — kteří jsou vinni, kteří ne. Teta nechtěla slyšet o mravní nevinnosti Pietrově a řadila ho mezi prostopášníky Říma. Prošly jsme všechny v přehledu. Doria a Bruschi byli prohlášeni za nevinné, zatímco Torlonia, don Alfonso, Belmonte, Pizzardi... Oh! Neboť existují muži nevinní — mravně, rozumí se. Jsou takoví, kteří jsou nevinní, ačkoli jsou tělesně zvrhlí — neboť nepoužívají žádných z těch malých lstí a velkých darebáctví jako pan Émile d'Audiffret, jenž vidí zlo všude, jenž v každém slově vkládá a nachází druhý smysl, jenž si počítá nejmenší gesta.
Apropos Pietra Antonelliho přišla řeč na kardinála. Neboť Pius IX. je skutečně nemocen — již se mluví o jeho nástupci a místo volby je vybráno. Collignon tušila něco — a tak jsem se tvářila okouzleně a vyprávěla, jak se kardinál Antonelli stane papežem a já pak budu jeho neteří — jinak o tom nechci ani slyšet. Neteř papeže!! A ve skutečnosti — stal-li by se kardinál papežem, bylo by to pro mě velké neštěstí — nikdy bych se neutěšila, nikdy bych svým neodpustila, že daly podnět k pomluvám a zabránily mi stát se neteří papežovou! Ne — doufám, že nástupce Pia IX. se nebude jmenovat Giacomo.
Collignon odešla na procházku do zahrady — sedla jsem si vedle Diny a začala tím, že ohlásila prudkou bolest hlavy, což je pravda. — Vskutku, řekla jsem, nechápám, co je s Antonellim. — Jak to? — zeptala se Dina, jež to dobře věděla, ale chtěla vyvolat vysvětlení a potěšit mě tím, že podrží konverzaci, jíž jsem chtěla mít. — Nepřijíždí, řekla jsem. — Říkám ti, že je ještě v klášteře. — A proč? — Snad dluhy. — Ne, vše je zaplaceno. — Ach? — Ano bezpochyby — ostatně v klášteře být nemůže, to jsou hlouposti. — A jestli ho zavřeli? — A proč? — zeptala jsem se a hleděla jí do tváře. Víme — rodiče vědí, že mě požádal o ruku a že měl přijet do Nice. — Přijede později, bezpochyby... — Věděl, že za měsíc jedu do Ruska — ten měsíc uplynul. — Tak to tedy nechápu. — Konečně, má drahá, tak se nedělá nabídka jen tak do větru, chápeš... — Ano, ale... — Ale já vím... jen bych chtěla vědět, co jim bylo napsáno z Nice. Byla bych opravdu zvědavá...
Teta, jež právě vstupovala, si dávala dobrý pozor neptát se: Co? aby se uvedla do obrazu — tušila to dobře sama; klidně si sedla k oknu. — Ale co by bylo bývalo možno napsat? — zeptala se Dina. — Nic, řekla teta. — Ne — stačilo by napsat pravdu. Skandální soud, skandály v Nice a nikde nepřijati. Ale s jedinou z těchto tří výtek se lidi srazí k zemi. Bezpochyby vy žijete mimo vše, a v takovém městě jako Nice tomu nerozumíte — ale vážní, slušní lidé se na to dívají pohledem méně shovívavým. — Antonelli je hrozný šprýmař, zdržel se s kurtizánami. — Ach, teto — hle, počínáte blábolit; takové věci se hodí říkat leda při obědě, před všemi. — Tak jestli je to tak, nestojí to za řeč! Je to dokonce zbytečné pamatovat na takové (jedno slovo), takové (jiné slovo). — Teto — vím dobře, že znáte více než já rozkošných výrazů jako ty, jichž jste právě použila; proto s vámi nechci soupeřit a říkat špíny je víc než zbytečné. Jen vám opakuji... — Nebylo možno nic napsat, nic neděláme. — Hle! hle právě — kdybyste něco dělaly, bylo by to lepší. Stačilo napsat pravdu — dala jsem vám tři hanebnosti a s jedinou z nich lze přimět slušné lidi k uvažování. — To není to, přerušila Dina — Antonelli mohl přijet, kdyby chtěl, zvláště nyní. — Zvláště nyní — nemohl by. — Ach, má drahá. — Bezpochyby — povolali ho a řekli mu, že to nelze. — Neuposlechl by... — Dříve. Nyní je jinak — nyní je rozumný; pohrozili vyděděním... a to je vážné... Vidíte, pokračovala jsem obracejíc se k tetě — říkáte, že jsou takoví, kdo nikam nechodí a přece se žení; ale zůstávat doma z rozmaru nebo z nutnosti jsou dvě různé věci.
Ostatně vidíte dobře, že sňatek nevzejde — Antonelli není pro mě partií, to je známo; ale předpokládejme, že potkám slušného muže a tatáž příhoda se opakuje? Dejte pozor, madam — nejsem nakloněna snášet takové urážky kvůli vašemu chování! — Kvůli našemu chování! — Ano, kvůli vašemu chování. Nic mi nedáváte a berete mi vše! Způsobujete skandál! — Skandál! — Tomu věřím — myslíte snad, že paní de Camprienová neví nic a nepůjde po celém městě povídat? — Oh! vykřikla teta triumfálně — ať ti řeknou, ať ti máma řekne, co bylo řečeno paní de Camprienové — bylo řečeno, že odmítáme!
— Madam, říkáte hlouposti. Chápu, že tu smutnou příhodu zamlčujete — dobrá; doma o tom nemluvíte a věříte, že se o tom nemluví, že paní de Camprienová si vše nechává pro sebe. A veškerý ten hluk, jenž se pořídil v městě — vždyť ona to řekla všem — a myslíte, že nezná konec, rozuzlení? Ale stalo-li by se něco podobného slečně Skariatinovové, nebo Boutowské, nebo Howardové, nebo Leechové — vy byste první křičela na střechy: hle skandál — byla odmítnuta svým snoubencem, byla opuštěna, nechtěli ji. Vy byste o tom mluvila — a doufáte, že ostatní se toho zdrží. — Ale tys mu nedala slovo. — Ne... ale to je jedno. — Řekla jsi mu za rok. — Ano — řekla jsem mu, že kdybych si ho brala, bude to za rok; ale neřekla jsem, že za rok mu dám souhlas. Čeká se rok pro jistotu. Ale jak chcete, abych říkala: za rok řeknu ano nebo ne. Ani Bruschetti to nechtěl, když jsem mu to řekla — a druhý den mi napsal, žádaje aspoň slovo naděje, jistoty. Nepřijala jsem ho — ale neodmítla jsem ho — a chápete, že to stačí. Nechodit do společnosti — to ještě přijímám; ale snášet takovou hanbu! Větší pro mladou dívku neexistuje.
Teta koktala cosi — neboť jsem se ohledně Antonelliho nikdy ještě nevyjádřila. — Myslíte, že je snadné takovou věc spolknout, říkala jsem se skloněnou hlavou — nic mi nedáváte a vystavujete mě skandálu. Neboť je to hrozný skandál. Zamlčujete-li ho doma, ostatní vás nenapodobují. Vy jste první, kdo komentuje přerušení zásnub neteře Pattonových — a myslíte, že Pattonovi o nás nic nevědí a nemluví! Zavíráte oči a věříte, že vás nevidí. Ale vše to padá na mě — je to má pověst, jíž to trpí! A co mi dáváte výměnou! Všechny vaše špíny mi padají na hlavu. Ach! myslíte, že je snadné to spolknout; nesmí si člověk dělat iluze — jsem skutečně a zcela skandálně opuštěna — a vy myslíte, že... Ach, Bože.
Dina na mě hleděla s úžasem — neuvědomovala si, jak se na věc dívám, a nemohla se vzpamatovat ze slyšení, jak líčím to ošklivé postavení tak, jak jsem o tom myslela — a jak o tom mysleli všichni bez toho, aby se to odvažovali říct i jen potichu. Teta nenacházela nic k odpovědi a sklopila hlavu.
Oh! ať tito hrubci jednou provždy pochopí pravdu! Smějíc se mluvím o klášteře a smrti — mohla bych o tom jednoho dne mluvit beze smíchu. Ať mě nehánějí do zoufalství. Ať ve svém životě jednou pochopí, že takto žít nelze — že nelze zanedbávat veřejné mínění, má-li člověk děti. Jim je vše jedno — ale já, já! Já, jež jsem nic neudělala — na mě vše padá!
Pohrdejte předsudky, marnivostí! Ale jednoduchý život! A jak žít! Mezi čtyřmi stěnami, stále, celý život! Šaty a... šaty! Vždyť koneckonců — proč se žije?
K čemu, řeknete — aby se dělalo dobro, zůstávalo v klidu, dělalo se štěstí druhým i sobě. A pak milovat čestného muže a být mu věrnou a jemnou ženou. Ach! chytám vás! Dobře, dobře... Ale když mi je vše to odepřeno!
Nic, nic, nic! Nežádám lehkomyslný a světský život — snad po něm toužím, ale to nikoho nezajímá — chci jen obyčejný život jako všichni slušní lidé! To není nemožné!

Poznámky

Pozn. překl.: Jacques = Giacomo, kardinálovo křestní jméno. Pius IX. zemřel roku 1878; kardinál Antonelli zemřel ještě před ním, v listopadu 1876, jen několik měsíců po tomto zápise. ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876) — státní sekretář papeže Pia IX., strýc Pietra Antonelliho. Pius IX. byl tehdy velmi nemocen a zemřel v únoru 1878. ↩