Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 20. června 1876

Tím, že jsem se zaměstnávala, jsem zahnala nečinné snění.
Dokončila jsem portrét Collignon — při tomto posledním sezení dorazil Bihovetz se všemi mými. Zdá se, že parte dříve, než jsem si ho vyzvedla, padlo do rukou Pattonových. Tito se jím rozrušili až do hloubi útrob — stará Pattonová poslala do lékárny, ke krejčové a ke knězi zjistit, kdy bude pohřeb; ale protože všichni tři řekli, že nikdo nezemřel, šla se informovat u našich sluhů — a Ambroise odpověděl, že slečna Dina je nejen živá, ale že jí „dokonce chřest". To způsobilo strašlivý rozruch — ale protože jsem se smála svalená v křesle, generál se dal smát taky, vykřikuje, že o takové žertovné mystifikaci ještě neslyšel. To překonává veškeré triky, jež zná — jak je to možné! Sama Dina šíří zprávu o své smrti a lidé jí věří. Tato veselost se zmocnila všech a večeře proběhla bez domácí hádky.
Večer jdeme všichni na promenádu. Já, Dina, teta, Bihovetz a Walitsky. Bihovetz je rozkošný člověk — vše ho baví, směje se a nutí ke smíchu. Dina nahlas žádá Galulu — jdeme pěšky až na place Masséna a tam nasedáme do fiakru. Jako pravé nicejské švadlenky — bez klobouků. Hasford, jenž je korektní člověk, byl z toho bezpochyby pohoršen.
Ten zatracený Rumpelmayer je zavřený! Spokojujeme se s limonádami u Maison Dorée, jež nám přinesou do kočáru — pak se vydáváme znovu na promenádu tou tak krásnou, tak čistou nocí, jíž člověk cítí radost celou bytostí.
A jakmile jsme doma, generál si sedá ke klavíru a já zpívám. Do tohoto večera mě nikdy dobře neslyšel. Po tažené notě v Mignon přijde jiná, jíž je třeba táhnout co nejdéle — a jak jsem se nořila do absolutního piana onoho fortissima, Bihovetz otvíral oči dokořán a díval se na má ústa.
Když jsem dozpívala, jako bych umírala, vzal mi ruce a upřímně mi blahopřál. Sama jsem cítila, že jsem učinila téměř něco nadpřirozeného.
Ostatně dnes ráno byl Cresci celý překvapený, že ve mně nacházel hlas, dikci a cit, spojené s tím nejpřesnějším sluchem. V Rusku mě budou nutit zpívat — je tedy obezřetné připravit s Crescim několik kusů. Rozumí se samo sebou, že chci vážně studovat pro jeviště. Vzpomenete si, že to byl vždy můj sen — neboť je to slavnostní prostředek, jímž bych si vytvořila onu slávu, po které toužím. Ano, ale je to tak dlouhé! Nejméně dva roky. Nejsem silná — je třeba usadit hlas a hodně se šetřit.
Dívala jsem se s jakýmsi divokým uspokojením na symptomy plicních nemocí u sebe. Nechci je více! Ten skvostný hlas, ten nebeský dar, ten neocenitelný drahokam, ta božská milost — nemám právo ho ztratit, nepatří mi. Stejně jako se musím nechat vytesat nahá, musím šetřit zdraví, abych zpívala.
Laurenti mě nelichotil, když řekl, že mám hlas sympatický, vysoké stříbrné noty a basy sametové — hlas, jenž „uchopí duši"; nelhal — neboť nemilosrdně vypočetl veškeré nedostatky mého zpěvu a dodal, že tento hlas ještě není zcela formován.
Tento skvostný zdroj, tato královská náhrada mě uchvátily v duši. Nemohu než rozkvétat jako květina na slunci a děkovat Bohu.
Zpívala jsem serenádu z Don Pasquale, tři ruské romance, slavnou Povera Maria od Fortiho (tuto píseň, zpívanou autorem, rozplakala všechny římské dámy). La Riconosenza — skvostná árie, jíž mi dovoluje udělat svých dvacet not — to jest tři oktávy minus dvě noty. Přidejte k tomuto rozsahu sílu, pružnost a...
Nuže — nelze říkat, že šetřím svou skromností. Nevadí. Vím, co říkám. Sňatek by rázem ukončil veškeré tyto myšlenky o jevišti a slávě. A... snad dokonce vše je k nejlepšímu. Nejsem bláznivá, abych zanedbávala svůj hlas. Pokusím se přimět otce, abychom si zařídili snesitelný život — abych mohla čekat trpělivě, zachovávat si zdraví a nesmiřovat se tak brzy... leda — chápete — by to byl Hamilton nebo král... pak...
Moji nemají rádi, když mluvím o Antonellim a své lásce k Římu...
Protože je v mé povaze honit za tím, co prchá — vida, že se chtějí této konverzaci vyhnout — odvážila jsem se říct, že mě nelze soudit ani podle chování s Bruschettim, ani podle chování s Antonellim — jeden mi byl odpornější než ostatní, druhý mi byl milejší než ostatní.
— Antonelli je dítě, pospíšila si říct teta s uhýbajícím pohledem.
Dítě, dítě — ale není méně pravda, že jsem se s tím dítětem slušně pošpinila. Ach! kdybych věděla, že skandál není velký — že se o tom nemluví, že se o tom příliš nemluvilo, že nebyl zveřejněn hanebný rozpad zásnub — vůbec bych se netrápila.
Oh! doufám, že nenastal veškerý ten rozruch, jehož se bojím — a přesto Divoch a Lev, a přátelství tohoto posledního s Tygrem — vše to nic dobrého neslibuje.
Ostatně vrátím-li se do Říma náležitě, vše se smaže.
[poznámka]
Tygr je Torlonia.
Ó, můj hlase! Nad kolika věcmi a lidmi mi pomůžeš triumfovat. Triumf jeviště je vševládnost — je to nadvláda — je to božství.
Bože, odpusť mi mou pýchu.

Poznámky

Pozn. překl.: Fingované parte — viz zápisy z 10. a 14. června. ↩
Pozn. překl.: Rumpelmayer — proslulá cukrárna a čajovna v Nice, oblíbené místo setkávání. ↩
Pozn. překl.: Maison Dorée — restaurace na promenádě v Nice. ↩
Pozn. překl.: Árie „Connais-tu le pays" z opery Mignon (1866) Ambroise Thomase, kterou Marie v tomto období opakovaně zpívá. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Mariinu ambici stát se sochařskou modelkou pro akt — pro ni výraz estetické a umělecké odvážnosti, nikoli pudovosti. ↩
Pozn. překl.: „Don Pasquale" — komická opera Gaetana Donizettiho (1843). „Povera Maria" — sentimentální italská romance. ↩
Pozn. překl.: Oblíbená italská salónní píseň té doby. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Voltairova Candida a proslulou větu doktora Panglosse („vše je k nejlepšímu v tom nejlepším z možných světů"). ↩