❦
Pátek, 16. června 1876
Zapomněla jsem říci, že se včera konala svatba Lacroixové se Saetonem;1 za svědky jim byli pan Guiglia a pan Émile d’Audiffret [sic].Vendredi 16 juin 1876J’ai oublié de dire que hier a été célébré le mariage de Lacroix avec Saetone, qui avait pour témoins M. Guiglia et M. Émile d’Audiffret [sic].
Kéž jsou šťastni!
Pourvu qu’ils soient heureux !
„Šla jsi včera spát hodně pozdě,“ řekla máma.
— Tu t’es couchée bien tard hier, me dit maman.
„Ano, jako každý den.“
— Oui, comme tous les jours.
„Zabiješ se.“
— Tu te tueras.
„Je mi to jedno.“
— Ça m’est égal.
„Kdy odjíždíš?“ zeptal se dědeček.
— Quand pars-tu ? demanda grand-papa.
„Oh! brzy — v Paříži zůstanu deset dní.“
— Oh ! bientôt, je resterai dix jours à Paris.
„Na to jsou třeba peníze,“ řekla teta.
— Il faut de l’argent, dit ma tante.
„Ne mnoho — potřebuji jen jedny nebo dvoje šaty.“
— Pas beaucoup, j’ai besoin d’une ou deux robes seulement.
„To je příliš málo,“ řekl dědeček, dychtivý ukázat mě v Rusku dobře vybavenou.
— C’est trop peu, dit grand-papa, jaloux de me montrer bien fournie en Russie.
„Ne, dědečku, mám mnoho šatů, jež jsem si pořídila pro Řím — ale protože jsem v Římě nikam nechodila, šaty zůstaly v kufrech.“
— Non, papa, j’ai beaucoup de robes que je me suis faites pour Rome, mais comme à Rome je ne suis allée nulle part, les robes sont restées dans les coffres.
Řekla jsem dost — máma se rozplakala, a když jsme zůstaly samy, začala mi jako první mluvit o nepříjemných věcech, plakala a stěžovala si na manžela a na Tutcheffovy, kteří ji pronásledují a šíří o ní ty nejhroznější pomluvy. A lidé snadno věří. Pan Tutcheff je zemský maršál šlechty a sám velký pán. A moje matka není nic.
J’en avais dit assez, maman se mit à pleurer et quand nous fûmes seules commença la première à me parler des choses désagréables, pleurant et se plaignant de son mari et des Tutcheff qui la poursuivent et racontent sur son compte les plus atroces noirceurs. Et on croit facilement. M. Tutcheff est maréchal de noblesse, et grand seigneur lui-même. Et ma mère n’est rien.
Řekla jsem nejprve dosti chladně, že její výčitky se mě netýkají, protože jsem ji za otce neprovdala já. Ale protože stále plakala, šla jsem ji obejmout — a za tím polibkem se skrývala ošklivá sobecká myšlenka: když se ukážu odevzdaná a hodná, zdvojnásobím její žal a třeba ji k něčemu přiměji.
Je dis d’abord d’un ton assez froid que je n’avais que faire de ses reproches attendu que ce n’était pas moi qui l’avais mariée à mon père. Mais comme elle pleurait toujours j’allai l’embrasser et sous ce baiser se cachait une vilaine pensée égoïste, car en me montrant résignée et bonne je doublais son chagrin et l’amènerais peut-être à quelque chose.
„Nejsem dost bohatá,“ říkala, „abych oslňovala a získávala leskem — a sama jsem nic.“
— Je ne suis pas assez riche, disait-elle, pour éblouir et prendre par l’éclat et je ne suis rien moi-même.
Celý večer jsme se přeli o rozdílu mezi fatalismem a vírou v Boží vůli ve všech věcech.
La soirée se passa à discuter sur la différence qu’il y a entre être fataliste et croire à la volonté de Dieu dans toutes choses.
Máma ty dvě věci plete a přivádí mě k zuřivosti. „Vše je předem napsáno.“2 Touhle větou mě pokaždé dožene k nepříčetnosti. Kdyby vše bylo předem napsáno, byli by jen ctnostní lidé — protože Bůh je principem Dobra a nepsal by životy plné zločinů.
Maman confond les deux et m’exaspère. Tout est écrit d’avance. Voilà la phrase avec laquelle elle me pousse hors de moi. Si tout était écrit d’avance il n’y aurait eu que des hommes vertueux attendu que, Dieu étant le principe du Bien n’écrirait pas des vies pleines de crimes.
„Ne,“ trvala na svém máma, „jsou-li zločiny, je to proto, že Bůh chce těmito zločiny trestat chyby otců.“
— Non, s’obstinait maman, s’il y a des crimes c’est que Dieu veut punir par ces crimes les fautes des pères.
„Ale, madam — Bůh stvořil otce stejně dobře jako syny. Nepotřeboval nařizovat zločiny prvním, aby měl potěšení trestat druhé.“
— Hé, Madame, Dieu a aussi bien créé les pères que les fils. Il n’avait pas besoin d’ordonner des crimes aux premiers pour avoir le plaisir de punir les seconds.
„Svatý Pavel řekl, že ani vlas nespadne bez Boží vůle.“
— Saint Paul a dit que pas un cheveu ne tombe sans la volonté de Dieu.
„Souhlasím — přijímám Boží Vůli a skláním se před ní; ale Vůle neznamená: předem dané předpisy. Kdyby vše bylo předem napsáno, nebylo by zásluhy ve ctnosti ani viny ve zlu — protože taková by byla Boží vůle.“
— D’accord, j’admets la Volonté de Dieu et m’incline devant elle, mais la Volonté ne veut pas dire : prescription d’avance. Si tout était écrit d’avance, il n’y aurait ni mérite dans la vertu ni faute dans le mal, puisque telle eut été la volonté Divine.
„Ať děláme cokoli — má-li se něco stát, stane se.“
— Quoique nous fassions, si telle chose doit arriver elle arrivera.
„Ale, madam — nevíme, co se má stát; jak tedy můžeme cokoliv dělat pro nebo proti tomu?“
— Mais, Madame, nous ne savons pas ce qui doit arriver, comment pouvons-nous donc faire quoique ce soit pour ou contre ?
Generál se to spolu se mnou snažil dokázat — ale když jsme viděli, že je to jako tlouct čelem do skály, změnili jsme téma a řeč přešla na Řím a Římany.
Le général tâchait de prouver avec moi mais, voyant que c’était se briser le front contre un rocher, nous avons changé de conversation, et elle roula sur Rome et les Romains.
Vyprávěla jsem, v jak falešném postavení byl zpočátku dvůr — kdy zvali do paláce manželky důstojníků a na pozvánkách psali, že slavnostní oděv je povinný.3
Je racontais la fausse position de la cour au commencement, quand on invitait au palais les femmes des officiers et quand on écrivait sur les cartes que la toilette était de rigueur.
„Nyní,“ řekla jsem, „je to lepší — ale ke dvoru chodí každý, ještě nejsou vybíraví.“
— A présent, dis-je, cela va mieux, mais tout le monde va à la cour, on n’est pas encore difficile.
„A je to zábavné?“ zeptal se Bihovetz.
— Et c’est amusant ? demanda Bihovetz.
„Prý.“
— On dit.
„Vy jste tam nikdy nebyla?“
— Vous n’êtes jamais allée ?
„Nikdy — máma byla stále nemocná.“
— Jamais, maman était toujours malade.
A zčervenala jsem — a mé matky tu červeň viděly — a byla jsem šťastna, že jsem na ně přenesla trochu svého utrpení.
Et je rougis et mes mères ont vu cette rougeur et j’ai été heureuse de leur passer un peu de ma souffrance.
Po půlhodině rozhovoru s Amalií4 jsem ji poslala pryč — a podlehla jsem témuž pokušení jako včera: otevřela jsem komodu a vytáhla Antonelliho portrét. Ten, který dal tetě.
Après une demi-heure de causerie avec Amalia, je l’ai renvoyée et cédant à la même tentation que hier j’ouvris mon chiffonnier et en tirais le portrait d’Antonelli. Celui qu’il a donné à ma tante.
Nebyla bych si pro něj šla, kdyby mi Amalia všemožně nelichotila, neříkala, že mě jistě žádá mnoho pánů, a nepoprosila mě, abych jí ukázala portréty. Ukázala jsem jí pět nebo šest — a když spatřila Cardinalinův5 portrét, zvolala, že toho bych si měla vzít.
Je n’aurais pas été le prendre si Amalia en me flattant de toutes les façons et en disant qu’il y avait sans doute bien des messieurs qui me demandaient, ne m’eût priée de lui montrer des portraits. Je lui en montrai cinq ou six, en apercevant celui du Cardinalino * elle s’écria que je devais prendre celui-là.
A tak sotva jsem osaměla, hned jsem si ho šla vzít... do rukou.
Aussi, à peine seule, fus-je immédiatement à le prendre... en mains.
Podivné — nemohla jsem od něj odtrhnout oči; a stále a stále a stále na něj hledíc, přibližovala jsem ho tak blízko, až se mé rty přilepily na tu papírovou podobiznu — a ten papír mi připadal živý. Odhodila jsem ho daleko od sebe a klekla jsem u lenošky, skrývajíc hlavu v pažích.
C’est étrange, je ne pouvais en détacher les yeux et tout en le regardant encore et encore et encore je l’approchais si près que mes lèvres se collèrent sur cette image de carton et ce carton me parut vivant. Je le jetais loin de moi et m’agenouillai auprès de la chaise-longue en cachant ma tête dans mes bras.
Dívá se aspoň na můj portrét? Oh! ne — proč se dívat na portrét, když stačilo napsat!
Regarde-t-il mon portrait au moins ? Oh ! non, pourquoi regarder un portrait, quand on n’avait qu’à écrire !
A přitom mě nepodváděl. V jeho něžnosti přece jen bylo dost lhostejnosti, abych se nad tím zamýšlela. Byla bych si přála více úcty, více plachosti, především více znepokojení. Já se strachovala, kde je — on nikdy. Nikdy... nikdy nakonec nebyl takový, jaký být má, miluje-li člověk opravdu. Vypadal, jako by to dělal tak nějak. Místo abych se bránila polibkům na ruku, usmívala jsem se — místo abych ho posledního večera odstrčila, já... já mu skoro vycházela vstříc.
Et pourtant il ne me trompait pas. Cependant il y avait dans sa tendresse même assez de nonchalance pour me faire rêver. J’aurais désiré plus de respect, plus de timidité, plus d’inquiétude surtout. Je m’inquiétais où il était, lui jamais. Jamais il ne..., jamais enfin il n’a été comme on doit être quand on aime vraiment. Il avait l’air de faire comme ça. Au lieu de me révolter des baisers sur la main, je souriais, au lieu de l’écarter le dernier soir je... j’allais presque au devant de lui.
Ach, slabosti! Slabosti! Kdy tě konečně vykořením?
Ah ! faiblesse ! faiblesse ! Quand donc t’extirperais-je ?
Miluji ho a pohrdám jím — a stydím se za své bláznivé chování.
Je l’aime et je le méprise et je suis confuse de ma folle conduite.
Poznámky
Pozn. překl.: Saetone (Alphonse Andriot Saëtone, jak ho jmenuje rejstřík vydání) — Nicejec z Audiffretova okruhu a jeho obvyklý společník, jemuž se Marie v dřívějších sešitech posmívala; nevěstou je slečna Lacroixová. Audiffret je jedním ze svatebních svědků. ↩
Pozn. překl.: „Tout est écrit d’avance“ — „vše je předurčeno“; podoba tvrdého fatalismu, proti němuž se zde Marie staví ve prospěch výkladu Prozřetelnosti slučitelného se svobodnou vůlí. ↩
Pozn. překl.: Narážka na italský královský dvůr po roce 1870, kdy se Řím stal hlavním městem sjednocené Itálie. Dvůr teprve budoval svou etiketu a společenská pravidla. ↩
Pozn. překl.: Amalia — nová italská komorná Amélie, zde uváděná svým italským jménem. ↩
Pozn. překl.: „Cardinalino“ — „kardinálíček“, Mariina přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Giacoma Antonelliho. ↩