Čtvrtek, 15. června 1876

Vyšla jsem s tetou, bylo nádherné počasí — ale u hudby nebyl nikdo, dokonce ani Galula. Hasford nám dopřál radost ze své konverzace půl hodiny. Je starý, ošklivý a hluchý!
Přijala jsem novou komornou. Vysokou, hezkou brunetu s velmi dobrými způsoby. Asi třicet let. Mám ji ráda hned proto, že je sympatická, protože se jmenuje Amélie jako Gioia, a protože je Italka jako Antonelli. Hovořím s ní a ona se mnou tou božskou řečí, jež — jen trochu jste-li zamilováni — vás nechá snít jako krásná hudba.
Miluji Antonelliho více než kdy jindy. Jeho zvláštní mlčení mě překvapuje více než kdy jindy. Jak bych chtěla jet do Říma — v přestrojení. Je jedna hodina a nemohu spát. Celý den myslím a vzdychám a hlasitě se rozhořčuji nad nudou. Dala bych... dala bych Victora i Pincio za to, abych Antonelliho znovu viděla.
Není to mé tělo, kdo miluje — je to mé srdce; ostatně obojí jde ruku v ruce jako muž a žena, jenže tu dominuje muž, tu žena.
Ach, tím hůř. Pojďme k věci komicky — tragičnost mě nudí. Smějeme-li se, řekněme, že trpíme láskou. Neodpouštím si, že jsem v poslední den tak špatně mluvila. Ostatně po celou dobu jsem postrádala takt — bylo to proto, že objem taktu, jehož se mi nedostávalo, byl nahrazen stejným objemem lásky? Chi lo sa?
Výčitky! Copak jsem neříkala, že je to špatné znamení? Nezměnila jsem názor — a tak netvrdím, že mé chování k němu ho mohlo silně ovlivnit; říkám pouze, že kdybych zůstala chladná a odkázala ho na paní tetu, mohla jsem se lépe přesvědčit o jeho úmyslech a nebyla bych v tom špatném postavení, v němž se nacházím.
Ve skutečnosti jsem byla velmi bláznivá. Ještě zbývající pozůstatek té víry, jíž máme v bližní — a jíž zvolna ztrácíme právě díky těmto bližním. Myslela jsem, že mě miluje tak, jak já umím milovat — a když se tak miluje, neklame se, nic člověka nezastaví a nad vším triumfuje.
Ano — kdybych mluvila jinak, bylo by to lepší... ano, ale copak by si přesto neopatřili ty informace... a pak!
A tak je to vina moje i mých rodičů — dostavši žádost, měla jsem ji předat paní mamince, k níž by byl mluvil ten... ten živočich. Byl by se navázal společenský pilíř prostřednictvím barona Viscontiho mezi hôtel de la Ville a palazzo Antonelli. A nebylo by ani neznámosti, ani falešného postavení. A pak, pokud jde o přijetí — to by byla jiná věc. Mé mínění o tom je dobře známo.
Ale důstojnost by byla zachována — a nevyčerpávala bych se tu úvahami, vysvětleními, pátráním a výmluvami, jež mě hrozně ponižují a dávají skutečně myslet, že jsem pouliční dívka, dívka z rodiny kata nebo majitele rulety jako Blanc, dívka, jíž nelze ani přiznat, ani přijmout. Dost špíny. Mé postavení je falešné — dobrá; nikde se neukazujeme — dobře. To mi způsobuje takový žal, jímž umírám co nejpůvabněji na světě — ale pro Boha, nemyslete si, že jsme takoví, jak se tu líčím.
Vždyť chování toho muže je tak podivné. Říkám si to každý den, myslím na to každou chvíli.
A já bych se zamilovala do té vláčné, falešné a zbabělé bytosti. Neříkám to ze zlosti — podívejte se na jeho bradu a oči. Oči jsou příliš malátné, aby byly upřímné; brada příliš zaoblená a příliš dlouhá, aby byla čestná. Jeho jemný a lhostejný výraz odhaluje celý systém sobectví a pravý opak svědomitosti.
Ostatně mi připomíná mého bratra — a tím je vše řečeno.
Musím stále narážet buď na lidi, jež nenávidím, nebo na ubožáky!

Poznámky

Pozn. překl.: Gioia — dřívější italská známá nebo služebná jménem Amélie, k níž je tato komorná přirovnávána.
Pozn. překl.: Victor — jeden z Mariiných psů.
Pozn. překl.: Pincio — další z jejích psů, pojmenovaný podle pahorku Pincio (Pincian Hill) v Římě.
Pozn. překl.: Italsky: „Kdo ví?"
Pozn. překl.: Marie popisuje, jak mělo proběhnout formální dvoření: prostřednictvím prostředníka (baron Visconti) mezi oběma rodinami — mezi jejich rezidencí (hôtel de la Ville) a Antonelliho palácem. Tak to vyžadovaly společenské zvyklosti.
Pozn. překl.: Blanc — pravděpodobně François Blanc (1806–1877), zakladatel monacké rulety a kasina v Monte Carlu. Narážka na jeho nízký společenský původ — pro Marii synonymum pro osobu bez urozené pověsti.