Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 16. června 1876

Zapomněla jsem říci, že včera byl slavnostně uzavřen sňatek Lacroixe se Saetone, jehož svědky byli pan Guiglia a pan Émile d'Audiffret [sic].
Kéž jsou šťastni!
— Šla jsi spát hodně pozdě, řekla máma.
— Ano, jako každý den.
— Zabiješ se.
— To mi je jedno.
— Kdy odjíždíš? — zeptal se dědeček.
— Oh! brzy — v Paříži zůstanu deset dní.
— Na to jsou třeba peníze, řekla teta.
— Ne mnoho — potřebuji jen jedny nebo dvoje šaty.
— To je příliš málo, řekl dědeček, žárlivý na to, abych se v Rusku ukázala dobře zásobenou.
— Ne, tatínku, mám mnoho šatů, jež jsem si pořídila pro Řím — ale protože jsem v Římě nikam nechodila, šaty zůstaly v kufrech.
Řekla jsem dost — máma se rozplakala, a když jsme zůstaly samy, začala mi jako první mluvit o nepříjemných věcech, plačíc a stěžujíc si na svého manžela a na Tutčevovy, kteří ji pronásledují a o ní šíří ty nejhroznější pomluvy. A lidé rádi věří. Pan Tutčev je zemský maršál šlechty a sám velkán. A moje matka není nic.
Řekla jsem nejprve dosti chladně, že její výčitky jsou mi k ničemu, protože to já ji nevdávala za otce. Ale protože stále plakala, šla jsem ji obejmout — a za tím polibkem se skrývala ošklivá sobecká myšlenka: ukazujíc se odevzdanou a dobrou, zdvojnásobuji její žal a třeba ji k něčemu přivedu.
— Nejsem dost bohatá, říkala, abych oslňovala a získávala leskem — a sama jsem nic.
Večer se strávil diskusí o rozdílu mezi fatalismem a vírou v Boží vůli ve všech věcech.
Máma ty dvě věci plete a přivádí mě k zuřivosti. „Vše je předem napsáno." To je ta věta, jíž mě přivádí z míry. Kdyby vše bylo předem napsáno, byli by jen ctnostní lidé — protože Bůh, jsa principem Dobra, by nepsal životy plné zločinů.
— Ne, trvala na svém máma, jsou-li zločiny, je to proto, že Bůh chce těmito zločiny trestat chyby otců.
— Ale, madame — Bůh stvořil otce stejně dobře jako syny. Nepotřeboval nařizovat zločiny prvním, aby měl potěšení trestat druhé.
— Svatý Pavel řekl, že ani vlas nespadne bez Boží vůle.
— Souhlasím — přijímám Boží Vůli a skláním se před ní; ale Vůle neznamená: předem dané předpisy. Kdyby vše bylo předem napsáno, nebylo by zásluhy ve ctnosti ani viny ve zlu — protože taková by byla Boží vůle.
— Ať děláme cokoli — má-li se něco stát, stane se.
— Ale, madame — nevíme, co se má stát; jak tedy můžeme cokoliv dělat pro nebo proti tomu?
Generál se pokoušel argumentovat se mnou — ale vida, že je to jako tlouci čelem do skály, změnili jsme téma a řeč přešla na Řím a Římany.
Vyprávěla jsem o falešném postavení dvora zpočátku — kdy zvali na palác manželky důstojníků a na pozvánkách psali, že slavnostní oděv je povinný.
— Nyní, řekla jsem, je to lepší — ale ke dvoru chodí každý, ještě nejsou vybíraví.
— A je to zábavné? — zeptal se Bihovetz.
— Prý.
— Vy jste nikdy nešla?
— Nikdy — máma byla stále nemocná.
A zčervenala jsem — a mé matky tu červeň viděly — a byla jsem šťastna, že jim přenesla trochu svého utrpení.
Po půlhodině rozhovoru s Amalií jsem ji propustila — a podlehnuvši témuž pokušení jako včera, otevřela jsem svůj komód a vytáhla Antonelliho portrét. Ten, který dal tetě.
Nebyla bych si pro něj šla, kdyby mě Amalia, lichotíc mi všemožnými způsoby a říkajíc, že jistě je mnoho pánů, kteří mě žádají, nepoprosila, abych jí ukázala portréty. Ukázala jsem jí pět nebo šest — a spatřivši cardinalinův zvolala, že toho bych si měla vzít.
A tak jsem sotva o samotě ihned šla si ho vzít... do rukou.
Podivné — nemohla jsem od něj odtrhnout oči; a stále a stále a stále na něj hledíc, přibližovala jsem ho tak blízko, až se mé rty přilepily na tu papírovou podobiznu — a ten papír mi připadal živý. Odhodila jsem ho daleko od sebe a klekla jsem u lenošky, skrývajíc hlavu v pažích.
Dívá se aspoň na můj portrét? Oh! ne — proč se dívat na portrét, když stačilo napsat!
A přitom mě nepodváděl. V jeho něžnosti přece jen bylo dost lhostejnosti, aby mě nechával snít. Byla bych si přála více úcty, více plachosti, především více znepokojení. Já se znepokojovala, kde je — on nikdy. Nikdy... nikdy nakonec nebyl takový, jaký být má, miluje-li člověk opravdu. Vypadal, jako by to dělal tak nějak. Místo abych se bránila polibkům na ruku, usmívala jsem se — místo abych ho posledního večera odstrčila, já... já mu skoro vycházela vstříc.
Ach, slabosti! Slabosti! Kdy tě konečně vykořením?
Miluji ho a pohrdám jím — a stydím se za své bláznivé chování.

Poznámky

Pozn. překl.: Saetone — niceský mladík, o němž se Marie dříve v sešitu zmiňovala s despektem. Právě tento sňatek přivedl Audiffreta do Nice. ↩
Pozn. překl.: „Tout est écrit d'avance" — „vše je předurčeno"; podoba tvrdého fatalismu, proti němuž se zde Marie staví ve prospěch výkladu Prozřetelnosti slučitelného se svobodnou vůlí. ↩
Pozn. překl.: Narážka na italský královský dvůr po roce 1870, kdy se Řím stal hlavním městem sjednocené Itálie. Dvůr teprve budoval svou etiketu a společenská pravidla. ↩
Pozn. překl.: Amalia — nová italská komorná Amélie, zde uváděná svým italským jménem. ↩
Pozn. překl.: „Cardinalino" — „kardinálíček", Mariina přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Giacoma Antonelliho. ↩