Středa, 14. června 1876

Aby bylo parte vyzvednuto bez svědků, bylo třeba jít osobně. Tak kolem šesti jsem vyšla — přehodila jsem šaty bez korzetu. Vzala jsem ty hrozné dopisy a spálila je. Na place Saint-Étienne jsme potkaly Bibi a Walitského, první nasedl do kočáru, druhý na kozlík. Projíždějíce dosti lidnatou promenádou, vzdávala jsem čest generálově konverzaci — ale s tím roztržitým, lhostejným výrazem, jenž mě stále neopouští — když tu jsem viděla, jak teta odpovídá na pozdrav jakéhosi muže a Dina se červená až za ušima; podívala jsem se doprava a zčervenala jsem taky. Byl to Záhadný Émile, kráčející tam po okraji promenády celý oblečený v šedé. Proč je tu? Bezpochyby kvůli Saetonově sňatku, jenž ještě není ženatý, jak se říkalo, ale jehož manželství je oznámeno ve všech niceských novinách. Prý jsem po zčervenání zbledla — ostatně jsem to sama cítila.
Po večeři Bihovetz navrhl vycházku a, vzav mě pod pravé rameno a Collignon pod levé, vedl nás promenádou. Mluvila jsem jen rty — a mysl mi bloudila daleko, rozhořčovala se a znepokojovala. Kromě triumfu, který tím dopřávám tomu malému italskému chlapci a jenž mi působí živou nelibost, vidím ještě skandál, jenž z celé té záležitosti pro mě plyne. Odmítnuta! Copak to není ohavná skvrna na pověsti mladé dívky. A já, která jsem snila o královstvích! Kdo mě bude chtít! Kompromitována, kompromitována pro nic, pro jednoho [nečitelné]! Kompromitována. Ach, Bože můj! Měla jsem neznámost, nudu, mlčenlivé — ale neopodstatněné — pohrdání. Teď mám skandál! Veřejný skandál! Scénu! Nečekala jsem dobrodružství tohoto druhu — nic takového jsem nepředvídala — nikdy jsem si pro sebe nic podobného nedokázala představit! Věděla jsem, že se to stává, ale nevěřila jsem tomu, nedocházelo mi to — tak jako nedochází smrt tomu, kdo nikdy neviděl mrtvého. Ó, můj živote, můj ubohý živote! Teď mi ještě zbývá ztratit rodiče, jmění a... a to, co se neodvažuji říct. Nu, když mě Bůh zkouší, tentokrát se připravuji na vše. Jsem ohromena, ohromena tak bolestně — věděla jsem, že neštěstí existují, ale myslela jsem, že mě všechna mine, aniž se mě dotknou — a hle... jsem ohromena, oh! ano, ohromena.
Le Figaro líčí den Velkého dostihu. Vévoda z Hamiltonu je v Paříži. Je to slabost, je to šílenství, je to rozjitřenost? Myslím jen na Antonelliho. Vidím ho všude — zavřu oči a vidím se dole u schodiště, chci zaklonit hlavu a podívat se mu do očí, a... nic! Jsem-li hezká tak, jak o sobě říkám, proč mě nikdo nemiluje! Dívají se na mě, jsou zamilovaní — ale nemilují mě! Já, která tak velmi potřebuji být milována, utěšena, ošetřena jako dítě. Jak bych chtěla vylít celou svou duši do jiné duše ušlechtilé, upřímné, milující. Nepotkávám než ubožáky! Jsem velmi mladá — to přijde. Chci takto myslet!
To romány mi zapalují hlavu... Ne, ale romány čtu proto, že mi hlava hoří — přečítám staré knihy, s beznadějnou lačností vyhledávám milostné scény a slova, hltám je. Protože miluji, protože nejsem milována, nýbrž pohrdána, kompromitována! Miluji — ano, neboť nechci dávat jiný název tomu, co pociťuji. K veškerému tomu utrpení je třeba připojit ještě utrpení pohrdané lásky, hanebné, ponižující, nepřiznatelné! To není pravda!! Nikdy to nebylo! Napsavši to si myslím, že nemiluji — bouřím se. V skutečnosti si samu sebe nerozumím. Kdybych byla šťastná, tyto malé vášně by mě bavily — ale jsem nešťastná, stokrát nešťastná, a ony mě trhají a berou mi klid; a prosím o milost, aby mi byl poslán dobrý člověk, ke kterému bych se přilnula, milovala ho a vyprávěla mu svá trápení... Ale pak bych je neměla... Oh! ano, ostatně ne — to není to, co chci. Chci chodit do společnosti, chci tam zářit, chci mít hodnost... svrchovanou; chci být bohatá, chci obrazy, paláce, šperky; chci být středem okruhu světla poetického, literárního, vážného, dobročinného, lehkomyslného. Chci to vše! Bože — ať mi to dá!
Ať mlčí mé ubohé tělo — copak já mám myslet na nevinné polibky, na venkovské lásky!! Oh, vůbec ne! Jestliže jsem oplakávala svá ústa, bylo to ze strachu ze skandálu — skandálu, jenž by pošpinil mou pověst a zabránil mi dostat se tam, kde chci být. Bože můj, netrestejte mě za ty šíleně ctižádostivé myšlenky! Zasluhuji trest — ale smilujte se nade mnou; nechci po Boží velikosti, jen po lidské. Copak nejsou lidé, kteří se rodí uprostřed toho všeho, kteří to považují za přirozené vlastnit to, a ani Bohu za to neděkují! Jsem vinna tím, že chci být velká? Nikoli — neboť svou velikost chci použít k vděčnosti Bohu, k dobrým skutkům a ke štěstí. Je zakázáno přát si být šťastnou? Jsou lidé nacházející štěstí ve skromném a pohodlném domě méně ctižádostiví než já? Ne — protože nevidí víc. Je ten, kdo se spokojí s pokorným životem v domácí péči, skromný, umírněný — ze své vůle, ze ctnosti, z rezignace, z moudrosti? Ne, ne, ne! Takový je proto, že je takto šťastný — protože žít v ústraní je pro něj svrchovaným štěstím — a jestliže po hluku světa netouží, je to proto, že by ho ten hluk činil nešťastným. Jsou i takoví, kteří si netroufají — ti nejsou moudří, ale zbabělí; touží potají a zůstávají tam, kde jsou, nikoli z křesťanské ctnosti, nýbrž kvůli své bázlivé a neschopné povaze. Ach, Bože můj — jestliže špatně uvažuji, osvěťte mě, odpusťte mi! Smilujte se nade mnou!
Nedostanu tedy nic! Nemohu si to vbít do hlavy — tak jako jsem si nemohla vbít do hlavy, že mě Audiffret může nemilovat. Ó bláznivá, ó ubohá! A co kdyby mě Bůh nechal žít, aby mě potrestal za mou pýchu tím, že mě bude mučit? Že mi vdechne ctižádost, dobré touhy — a nic nedá? Co kdyby Bůh tímto strašným zacházením chtěl přivést mou duši k rezignaci? Oh! ho! Budu-li rezignovat, budu světicí. Ne, ne, ne — neboť rezignujeme pouze tehdy, když nemáme ani sílu ani vůli bojovat; sledujeme své sklony — ať je jejich příčina jakákoli — sledujeme své sklony, a pak tedy nemáme žádnou zásluhu na rezignaci. Rychle — kněze, aby mi to vysvětlil! K čemu — jen by mě zmátl, zavedl v labyrint obratných slov, maxim o Bohu vykovených lidmi, obratně formulovaných pokrytectví. Co by mi řekl? Je jen člověk jako já. Měl by svůj názor — ale nikdo mi neříká, že jeho názor by byl Pravda!

Poznámky

Pozn. překl.: „le Surprenant Émile" — „Záhadný Émile", Mariin přezdívkový název pro Émila d'Audiffreta, jejího dřívějšího nápadníka. V TranslationMemory je ustálen jako „Záhadný".
Pozn. překl.: Fingované parte, objednané jako žert — viz zápis z 10. června.
Pozn. překl.: Vyjít bez korzetu bylo nápadně neformální; Marie to zmiňuje jako mírnou neslušnost.
Pozn. překl.: Pro mladou ženu ve společnosti 19. století znamenalo dostat nabídku k sňatku, přijmout ji a poté být nápadníkem opuštěna společenskou katastrofu — fakticky to dávalo najevo, že byla posouzena a shledána nedostatečnou.
Pozn. překl.: Grand Prix de Paris — prestižní dostihy na závodišti Longchamp, jeden z vrcholů pařížské společenské sezóny v červnu.
Pozn. překl.: „Si j'ai pleuré mes lèvres" — Mariina lítost nad polibkem darovaným Pietrovi; „rty", které oplakává, jsou čistota, o niž se domnívala, že se jí vzdala.