Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 13. června 1876

Mravních nepříjemností, jimž nelze zabránit, je víc než dost — fyzické nepříjemnosti by existovat neměly. Nejhloupější a téměř nejpalčivější nepříjemnost je ta, jíž člověk pociťuje, když špatně jí. A já jím špatně. Kuchař místo vymýšlení jídel lákajících k jídlu v tomto horku a té letní smutnosti Nice není než umělec přesně průměrný — ba méně než průměrný. Holé pokoje jsou obité saténem; nyní musí dojít ke změně i ve stravě a v obsluze. Budu na to dohlížet, ale bude mě to stát úsilí.
Nepřestávám opakovat, že jsem nemocná — a skutečně nemocná jsem. Tolik žalu nelze nést bez drcení. Necítím nic než hlubokou skleslost, velký smutek srdce i ducha, pramenící z houfu malých nepříjemností a velkých pokořování. Nežiji — hořím doutnavě. Z toho jsem jistým způsobem spokojena: máma a teta se strachují, zvláště o můj výraz v zásadě malomyslný a lhostejný — lhostejný samou podrážděností. Snad pro mě něco udělají. Před generálem přišla řeč na koně, a já jsem řekla, že mě s veškerými těmi věcmi nechávají tak dlouho čekat, že koně poslouží nejspíš jen k odvezení mě na hřbitov. Tu se máma dala do pláče — a já, nechtějíc skandál před cizím, stala jsem se smírčím a dohadovacím prostředníkem, ujišťujíc, že se člověk nesmí o nic starat a řídit se přikázáními Epiktétovými.
Collignon tvrdí, že jde o špatnou četbu. Naopak — uklidňuje mě. Když generál odešel a v malé kuřárně zůstaly jen teta, Walitsky a Dina, pustila jsem se do podávání nejlepších důvodů vysvětlujících mou apatii a touhu zemřít. Vyložila jsem s beznadějnou logikou a hlasem napodobujícím suché, monotónní a rychlé údery strojního kladiva nezbytnost mého chování ve světě. Říkali mi, že jsem marnivá — odpovídala jsem, že jsem z marnivosti stvořena tak důkladně, že kdyby mě stáhli z kůže, shledali by, že jsem jí vycpaná. Říkali mi, že dívky mého věku nemají na nic myslet — dala jsem jim za pravdu a dodala, že si nikterak nenárokuju být jako každý jiný; že chci, a že když mohu poroučet, poroučím. Že jsem rozmarná, bláznivá, sobecká, marnivá, zlá, pyšná — ale protože taková jsem, je třeba brát mě takovou, jaká jsem, a uspokojovat mé rozmary místo jejich dráždění. Říkali mi, že uléháním tak pozdě zemřu. Odpovídala jsem, že o nic lepšího nežádám.
— Odložme to vše stranou, řekla jsem po hodině zarputilé obhajoby, klidná tou silou soustředěného zoufalství — a vezměme za podnět pouze mladou hezkou sedmnáctiletou dívku, koketní a poněkud lehkomyslnou jako každý, jíž se umírá nudou. Žádat paláce, diamanty a krále by bylo bláznivé — ale žádat slušné postavení je rozumné. Že mi odepřete sametové šaty a střevíčky vyšívané perlami — budiž. Ale že mi odepřete košili a kožené boty — to nepřijímám! Neodporovalo se mi, byl se mnou souhlas — říkali mi jen, že mi to nedávají, protože nemohou. — To je nesmysl — intrikujte, zkoušejte, proste, zruinujte se, ale jednejte! A, do čerta, podívejte se, jaké hezké osoby se přijímají, a pak se posuďte sami!
Tehdy mi bylo řečeno, že v Nice mám nesmiřitelné nepřátele — ďábel ví proč... To je pravda. A tito nepřátelé jsou formátu paní Tutčevové. Chápete — přijede-li nová ruská tvář, půjde se pro informace k Rusům, kteří jsou již přijati. Ke komu? K Boutowské, Skariatinovové, Tutčevové. Ujišťovali mě, že v Římě budu chodit do společnosti. Ale k tomu je třeba ještě mít doporučující dopis k ambasádě — bez něho nelze být představen na Quirinalu, nikde. V Římě je jen jedna společnost; buď do ní chodíte, nebo nikam.
Vyčerpala jsem se vysvětlováním toho všeho a vysvětlováním, že nepřicházím dělat scény, ale žádat radu, oporu. Říkali mi, že jsem podrážděná. — Tomu věřím! Kdybych mluvila o svých starých fialových střevíčkách, byla bych klidná — ale zde jde o mou smrt nebo život. Upozorňuji vás na to — ostatně to sami vidíte. Nehraju na skromnost, nemáte mi co stavět příklady; nepopírám, že o sobě vím, že jsem svéhlavá a rozmazlená. Taková jaká jsem — chci poroučet. A vy posloucháte dobře. Proč mě tedy dráždíte? Před dvěma lety jsem byla příliš mladá — ale na kolenou jsem vás prosila, abyste vy chodili do společnosti! Byl to můj rozmar, a protože vám to bylo snadné udělat, proč jste to neudělali? Proč jste mě mučili? Nenechávala jsem čas na námitky — předcházela jsem jim, znala jsem je, odpovídala jsem na ně.
— Ne, ne, nežádám nic mimořádného — to sami vidíte. To vy si představujete, že s takovým způsobem života — a tedy takovou pověstí — a s bílými šaty se dá všechno. Ukáži se od dvou do čtyř na procházce, od osmi do dvanácti v divadle, a král se zamiluje a přijde mi na špičce hole nabídnout korunu a srdce. Počkejte!... Mysleli jste, že čtyři nebo pět mladých mužů je svrchovaná sláva. Ale každá hezká žena to má — ať je to královna, herečka, vrátná nebo rybářka — pokud je hezká! Čekáte pohádkového prince — dobrá. Takový se najde, dozajista je okouzlen, zeptá se, kdo jsem — a odpoví se mu: nikdo, jako Odysseovu Kyklopovi. A odejde. A tak to bude vždy. Budete se mě zítra ptát, co chci? Budete mi znovu křičet, že nevím, co chci? Odpovím vám: chci chodit do společnosti. A s unavenou hrudí, hořícími tvářemi a zářícíma očima jsem šla domů, za mnou teta, jež se lekala, uklidňovala mě, starala se a plakala žalem a hněvem, vidouc mě v tomto stavu a nemohouc mě uklidnit.
Zemřít? A proč ne? Co mi ještě zbývá snášet — snášela jsem pohrdání společnosti, to hanebné a trvalé ponižování, jež zabíjí vše: radost, dobrotu srdce, čistotu duše, důvěru. Snášela jsem také největší pokoření, jaké může žena snést. Dostala jsem nabídku k sňatku, svolila jsem — a opustili mě. Nyní hnilobím jako ten nešťastný Audiffret. Zdá se, že příhodu s Antonellim nepozorují. Mimo dobrodružství samotné je tu ještě to, že jsem mohla toho člověka milovat. Naštěstí jsem tohoto neštěstí ušetřena. Netrpím láskou — ale netrpím proto méně. Hanbou, ano, hanbou. Proč tedy žít?
Bůh je velký, Bůh je dobrý, Bůh je spravedlivý. Utíkám se k Bohu. Bůh, jenž by měl být prvním útočištěm člověka, je posledním. Neboť člověk ve své bláznivé marnivosti myslí, že se bez Boha obejde, a utíká se k Němu teprve v krajní nouzi, když ztratil veškerou naději v lidi. Ale copak jsem se vždy nemodlila — copak jsem se obracela na lidi? Nikdy, od té chvíle, kdy jsem pochopila, co Bůh je, jsem se nemodlila než k Němu. V Badenu, před pěti lety, jsem toužila po kroketové soupravě — prosila jsem o ni Boha a teta mi ji dala; kdybych se odvažovala, řekla bych: Bůh mi ji dal. Ano, Bůh je, není než Bůh. Ale jsem vyčerpaná. Já, která jsem chtěla žít sedm životů najednou — nežiji ani čtvrtinu jednoho. Jsem spoutaná. Bůh se nade mnou smiluje — ale cítím se slabá; zdá se mi, že zemřu.
Je to tak, jak jsem řekla. Buď dostanu vše, co mi Bůh dovolil zahlédnout a pochopit — a pak to bude proto, že budu hodna to mít. Nebo zemřu. Neboť Bůh, nemohoucí bez nespravedlnosti tolik poskytnout nehodné, nebude mít krutost nechat žít nešťastnici, které dal pochopení i touhu po tom, co chápe. Bůh mě nestvořil takovou, jaká jsem, bez záměru — nemohl mi dát schopnost vše vidět, aby mě mučil tím, že mi nic nedá. Tato domněnka se neshoduje s povahou Boha, jenž je Bytostí dobrotivosti a milosrdenství. Budu mít, nebo zemřu. Je to tak, jak jsem řekla. Ať učiní, jak umí. Miluji Ho, věřím v Něj, velebím Ho a prosím Ho, aby mi odpustil to, co dělám špatně. Dal mi toto pochopení, aby ho naplnil, prokáži-li se hodnou. Nejsem hodna — dá mi zemřít. Je to tedy moje vina — bylo třeba si to zasloužit. Bože můj, neberte tato slova za falešnou pokoru — ostatně vidíte na dno srdcí.

Poznámky

Pozn. překl.: „Mules" — boudoirové střevíčky bez patního pásku, luxusní doplněk. Marie staví kontrast: odmítám přepych, ale žádám alespoň základní důstojné místo ve společnosti. ↩
Pozn. překl.: Quirinal — papežský palác na Quirinalském pahorku v Římě, sídlo papeže a centrum vatikánské společnosti. Být „představen na Quirinale" znamenalo být přijat do nejvyšších kruhů. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Homérovu Odysseu: Odysseus se Kyklopovi Polyfémovi představil jako „Nikdo" (Οὐτις / Oudeis), aby unikl. Marie říká: princ se zeptá na ni a dostane odpověď „nikdo" — protože nemá společenské postavení. ↩
Pozn. překl.: Émile d'Audiffret — Mariino předchozí zklamání; srovnání sebe s ním naznačuje, že se vidí jako člověka uvízlého ve stagnaci a pomalu se rozkládajícího bez společenského uplatnění. ↩
Pozn. překl.: Baden-Baden — proslulé německé lázeňské město, oblíbené ruskou aristokracií. Rodina Bashkirtsevových tam pobývala, když bylo Marii asi dvanáct let. ↩