Sobota, 10. června 1876

Ráno jsem plivla krev, ale zapomněla na to, a kolem čtvrté hodiny jsem se chystala uklidit noty, když Dina přišla s nápadem, který jsem schválila celou duší i tělem — a celá živá jsem si přehodila bédouina přes své „Racheliny šaty", jak říká Bibi, a nasadila hnědou toque, která mi dodávala výraz — nevím už z kterého obrazu.
Diskutovaly jsme s Collignon o Dinině nápadu, když ta hloupá Marie bez varování uvedla Laurentiho dovnitř se slovy, že slečny jsou doma a že ho snad přijmou — a pak ke mně přišla říct, že „ten pán je tady". Ustoupit nebylo kam, tím spíš že mě již zahlédl oknem; přijala jsem ho tedy spolu s Collignon a před jejím příchodem mi vyslovil několik pěkně formulovaných a dost živých komplimentů. Ohlásili kočár a vyšli jsme současně; zeptal se, zda nás večer zastihne.
Sotva jsme nasedly do kočáru, Collignon se rozohnila proti Laurentimu — nenávidí ho tak, jako já nenávidím Bruschettina. Přisuzuje mu veškeré špatné vlastnosti s takovým zápalem a přesvědčením, že mé vlastní mínění o něm je otřeseno. Dlouho jsem nevycházela, ale nic jsem nepropásla — dokonce ani Audiffret tu není, odejel den poté, co jsem ho viděla.
Zašly jsme do knihkupectví. Dina sestoupila se mnou a vešly jsme celé rozesmáté. — Tisknete parte? — zeptala jsem se vesele příručímu. — Ano, slečno. — Tak mi jedno vytisknete. — Oddací? — zeptal se příručí s úsměvem. — Ne, úmrtní, — řekla jsem také s úsměvem. — Úmrtní! S takovými tvářemi! — zřejmě pomyslel si. — Ano, je to žert. — Ach, rozumím, buďte tak laskava a nadiktujte. Nadiktovala jsem: Pan Babanin, paní Romanoffová, paní Bashkirtsevová a slečna Bashkirtsevová mají čest oznámit bolestnou ztrátu, jíž utrpěli odchodem slečny Diny Babaninové, zemřelé ve věku osmnácti let. Modlete se za ni. — Vytisknete dvě. — Za dvě to vyjde pěkně draho. — No, pane, to se raději doufejme nevyplatí taková parte použít. A šly jsme do kočáru za Collignon, která po celou dobu protestovala proti tomuto pochmurnému žertu.
My jsme usuzovaly, že to způsobí skvělý efekt na Římany, neboť dopis je určen Antonellimu. Živě si představujeme, co se o tom bude povídat v Cerclu. A Collignon nepřestávala nesouhlasit a říkat, že je to ukazování se, že se bude špatně mluvit, že si tím připomínáme v lidech vzpomínku atd. atd. Sotva jsem se vrátila, pochopila jsem, že tento žert nelze při nynějších okolnostech provést s Antonellim — to by byl opravdový žebráček pozornosti.
Viďte mě v nadšení nad Epiktétem. Je to četba, jež mi působí nesmírné dobro. Co říkáte na toto: — „Nemoc je překážkou těla, ale nikoli vůle, pokud vůle nechce. Chromota je překážkou nohy, ale nikoli vůle. Říkej si totéž při každé příhodě; shledáš, že je to překážka čehosi jiného, ale nikoli tebe." A dále toto: — „Když havran zakrákorá zlověstně, nenech se strhnout svou myšlenkou; rozliš hned v sobě a řekni: Nic z toho se mě netýká jako předzvěst; může se to týkat pouze mého těla, mého majetku, mé pověsti, mých dětí, mé ženy. Pokud jde o mě, vše je dobrým znamením, pokud chci; neboť ať nastane cokoli, záleží na mně, zda z toho vytěžím." — To se přímo vztahuje k tomu, co jsem včera tak podtrhávala. — Byla bych s to na nic se neohlížet, řekla jsem si, neboť hledím na svůj život jako na věc, jež mi je cizí. — Ale protože jsem do tohoto života vložila veškerou svou hrdost, veškeré štěstí a veškerou slávu, jsem velmi nešťastná, když tento život nejde tak, jak si přeji.
— „Kdyby ti svěřili tvé tělo prvnímu příchozímu, rozhořčil bys se; a ty, když svěřuješ svou duši prvnímu příchozímu, aby ji svými urážkami znepokojoval a otřásal, za to se nestydíš?" — Skvělá úvaha! Ale poslyšte toto: „Nežádej, aby se dálo, co si přeješ; ale přej si, aby se věci dály tak, jak se dějí, a budeš šťastný." — To je pro mě příliš stoické. Podle toho by člověk neměl nic chtít. Četla jsem to, obdivovala a otvírala oči dokořán, zatímco přede mnou Collignon a Dina jedly jahody.
Zaslechla jsem, jak se naši vracejí z Monaka, a šla jsem do pavilónu, abych je pokárala. Vrátila jsem se okouzlena. Dříve než se vydaly do oné záhubné destinace, navštívily mé matky paní de Wykerslooth; ta se zeptala, zda Sapogenikovovy píší, a když se dověděla, že píší pouze Collignon, rozezlila se a rozhořčeně prohlásila, že paní de Mouzay měla naprosto pravdu, když říkala, že Marie chybuje, když zanedbává svou dceru a tráví čas s těmi malými podivínkami, které se jí odvděčí jen nevděkem. To vyvolalo protestace přátelství a Jeanne (chci ji tak nazývat, je to pohodlnější a tak ji nazýváme všechny) vyprávěla, jak se pohádala se Skariatinouvou, která o nás šla špatně mluvit — řekla jí, že ona a její matka nás znají pět let (to je pravda) a velmi dobře vědí, kde bere ty špíny, co chce říkat. Jeanne pak dodala, že máme v Nice jen tři nepřátele: Tutčevovou, Skariatinouvou a Boukowského. Ale že pokud tu bylo špatné mínění, bylo to před třemi lety — nyní se vše změnilo. Ujišťuje nás a prosí, abychom na podzim zašly na Prefekturu, přísahajíc na čest své matky, že mámě se tam dostane jen poct, neboť prefektova žena je rozkošná žena, velká dáma a milá, a že jakmile tam přijdeme, vše se změní. Paní de Ballore je [slova přeškrtnuta] příbuzná paní Darcyové, prefektové. Ani tušíte, jak mě Jeannino přátelství dojímá — neví, že si ve mně získala duši na věky věků oddanou.
Ale to není vše. Vypravovala jsem tetě o dopise s partou a o svých důvodech, proč ho neposlat. — Ach, to je zcela pravda, řekla. — Ovšemže, řekla jsem, chápete, že to nesluší k muži jako Antonelli. Nestojí to za námahu. Vypadalo by to, jako bychom po něm tolik toužily! Muž, který mě nemiluje jak náleží. Ale víte, pokračovala jsem, že pliju krev a že se musím léčit. — Má drahá, řekl Walitsky, když budeš uléhat ve tři hodiny v noci, dostaneš všechny nemoci. — A proč si myslíte, že chodím pozdě spát? Protože nemám ducha v klidu. Dejte mi klid a budu spát v klidu. — Mohla sis ho zjednat, měla jsi příležitost v Římě. — S kým? — Zachráněním se s Antonellim... — Ach, můj příteli Walitský, to je hrozné... A s takovým mužem jako Antonelli... pomyslete, co říkáte! Muž, který nemá ani přesvědčení, ani lásku, ani vůli. Jakou jste to řekl hloupost! Ach, ale opravdu!... A dala jsem se tiše smát.
— Nepíše a nepřichází, pokračovala jsem, je to ubohé dítě, jehož jsme přeceňovaly, a se kterým jsme se zbytečně snížily. Ne, můj drahý, chápete — to není muž, a opravdu jsme se mýlily, když jsme si myslely jinak a ztrácely s ním čas. — Nedostaly jste depeši? — zeptal se Walitsky. — Ne, ale jak zněla vaše? — Takto: Vyhrál jsem dva tisíce franků, kdy přijdete hrát spolu? Odpověď zaplacena. — My jsme nedostaly nic. — Oh! Oh! To je špatné. — Není v Římě, můj drahý, zřejmě ho poslali na venkov. Když jsem vám říkala, že nestojí za námahu, ubohý hadr, jehož jsme přeceňovaly — nic víc. Tato poslední slova jsem řekla se stejným klidem jako po celý tento rozhovor. Klidem, který pramenil z přesvědčení, že jsem řekla pravdu a správnou věc.
Vracela jsem se domů a v mém duchu se rozžehlo jako velké světlo. Konečně jsem pochopila, že jsem chybovala, když jsem dovolovala polibky a domlouvala schůzky dole u tajných schodišť — že kdybych nebyla chodila ani do chodby, ani jinam, ani nevyhledávala tête-à-tête, muž by ke mně měl více úcty a já bych neměla ani hořkost, ani slzy, ani stud. Vždy je třeba držet se svých zásad. Odchýlila jsem se od nich, chovala jsem se pošetile — z přitažlivosti novosti, z lehkosti, s jakou se mé mysli vznítí... Oh! jak jsem to nyní všechno dobře pochopila! A i Antonelliho rodina by se chovala zcela jinak, kdybych si zachovala svou obvyklou důstojnost — a neměla bych ani starosti, ani co si vytýkat. Nikdy se nesmí člověk nechávat strhnout. Ach, mí dobří přátelé, co chcete — člověk je mladý a dělá chyby. Audiffret mě naučil, jak se chovat k mužům, Antonelli mě naučil, jak se chovat k nápadníkům. — „Žít sto let — učit se sto let." Není to moje nezkušenost, čemu je třeba přičítat vinu — to, co mě k tomu vedlo, je táž věc, kterou jsem tak trpce vyčítala Antonellimu v deníku minulou středu... Žár krve, elektrický proud, jenž mě prostoupil při styku s milostuplnými slovy toho muže. Oh! jak jasně vidím, oh! jak jsem klidná! A jak vůbec nepociťuji žádnou lásku!
První věc, kterou jsem udělala, když jsem vstoupila domů, bylo kleknutí na kolena a poděkování Bohu. Oh! kdyby Jeannina slova byla pravdivá! Vše by dostalo jiný ráz, neměla bych se čeho bát, proč plakat! Bůh by mě konečně vyslyšel! Byla bych jako ostatní! Oh! jak bych byla šťastná, Pane Ježíši! Nyní jsem klidná ze všech stran. Otázka Antonelli je vyřešena, muka skončena. A ta druhá velká otázka. Nenacházela jsem v sobě místo pro štěstí a vděčnost. Ničeho nelituji, vidím, že nikoho nemiluji, konečně budu žít v klidu. V klidu! Nechápete, kolik radostí pro mě skrývá toto slovo! Bůh mi přispívá. Bůh mě vidí, Bůh mi posílá útěchu ústy drahé Jeanne. Je to konec! Melancholie, nuda, smutek — pryč ode mě! Budu každý den vycházet, být veselá, doufat. Je to konec! Ah! son felice — „Ah! son rapita..." Zpívám Mignon a mé srdce je tak plné, že nevím, kam se podít. Jak je krásný měsíc odrážející se v moři, jak je Nice rozkošné! Miluji celý svět! Všechny známé tváře mi táhnou před očima, vlídné a usmívající se.

Poznámky

Pozn. překl.: „Bédouin" — volná přehoz-pláštěnka v arabském stylu, módní doplněk té doby. „Toque" — přiléhavý cylindrický klobouk bez okraje.
Pozn. překl.: Ve Francii tiskaři a knihkupectví běžně tiskli parte i oddací oznámení. Marie si objednává fingované parte pro Dinu — adresát má být Pietro Antonelli.
Pozn. překl.: „Cercle" — Cercle des Étrangers nebo Cercle des Bains, exkluzivní společenský klub v Nice, kde se scházel místní svět.
Pozn. překl.: Epiktétos (50–135 n. l.) — řecký stoický filosof, původem otrok. Marie cituje jeho „Encheiridion" (Příručka), přeložený do francouzštiny jako „Manuel d'Épictète". Stoická myšlenka, že vnější události jsou lhostejné a záleží jen na naší vůli, rezonuje s Mariinou meditací o vlastním životě jako uměleckém díle.
Pozn. překl.: V originále je zde vsuvka z Paříže 1877 — pozdější Mariina poznámka k vlastnímu textu: „Jak se mám ráda, že takto mluvím! Jak jsem roztomilá." Ukazuje, že si deník přepisovala a komentovala s odstupem roku.
Pozn. překl.: Italsky: „Ah! jsem šťastná — Ah! jsem uchvácena..." — árie Mignon z opery Ambroise Thomase „Mignon" (1866), kde Mignon zpívá o svém vytouženém domově. Marie přechází do italštiny v okamžiku vrcholné radosti.