Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 9. června 1876

Löbbecke píše ráno (je v korespondenci s mámou), že za několik dní bude mít dovolenou a — protože máma jede do Schlangenbadu — pojede tam s koňmi, kteří budou k dispozici slečně Marii; a sedlo — to jeho sestry — pro případ, že bych si své nevzala. To slibuje být rozkošné. A Foster, který mi dělá stejné návrhy pro Spa — a Rusko, jež mě čeká! Víte co — napíšu Fosterovi.
Dělám dobře, že píšu své dojmy na místě — neboť při přečtení svého římského pobytu a mých zmatků při Pietrově zmizení se velmi divím, že jsem napsala tolik… živosti. Čtu a pokrčuji rameny; ale neměla bych se divit — já, jež vím, jak snadno mi stoupne krev do hlavy. Je to přece nemožné… zdá se, že je to možné — vždyť jsem to napsala. Jsou okamžiky, kdy nevím ani co nesnáším, ani co miluji, ani po čem toužím, ani čeho se bojím. Pak mi vše připadá lhostejné a snažím se dát si účet z… ze všeho — a tehdy se v mozku strhne takový vír, že třepu hlavou, zacpávám si uši a daleko raději volím svou otupělost než tato zkoumání a průzkumy sebe sama. Přesto — vše, co jsem klidně řekla, ještě stále myslím.
Mám ještě chuť opakovat vše, co jsem řekla o Antonellim. Odpověděla jsem de Daillensovi a Barnolovi. Jako obvykle jsem po večeři šla do zahrady s Collignon a Dinou. Bihovetz a Daniloffová nás tam našli a kolem desáté rozšířily náš kruh mé maminky a Walitský, vracející se z Monaka. Walitský telegrafoval Antonellimu se zprávou o výhře dvou tisíc franků. V Římě se bavili tím, že spolu počítali budoucí výhry. Protože jsem dělala jen to, že jsem četla vlastní deník, nenacházím co říci. Ach ano — lije jako z konve.
Poslyšte — je přece jednou provždy jasné, že veškerý ten duševní hluk kvůli Antonellimu dělám jen kvůli urážce. Ostatně to vidíte — dokud se choval jak se patří, neříkala jsem nic; jen že ho shledávám sympatickým a že, shoduje-li se s programem, vzala bych ho s největším potěšením. Ale kdo by na mém místě nevěřil? Vy, kdo jste četli vše, musíte mi rozumět. Zůstávala jsem v zahradě a představovala si, že přijde… pak snění u sebe. Vzpomněla jsem si na Lardereie, na Doriu a jiné neznámé — a na Pietra velmi známého; Pietro — můj; v takovém stavu ho nemám vůbec ráda — zdá se mi dokonce ubohý, zatímco ostatní mi připadají rozkošní, zkrášlení závojem neznámého. Ostatně Pietrovi stačí být s těmi ostatními — s módními dámami — a mluvit jako lev, aby mi připadal mnohem lépe. Nezapomínejte, že především jsem ješitná a hrdá.
Je to přece mrzuté být tu a nudit se a myslet na Antonelliho, zatímco on na mě nemyslí, vidí přátele a baví se v Římě. Miluje-li mě — nechápám to. Je to láska, která mě jen uráží. Pomyslete — pro mě nedělá nic, nic proto, aby mě viděl; nechápám ho. Hleďte — nyní, když jsem přečetla vše, rozumím si dobře: trápila jsem se, protože mi říkal, že mě miluje — a jednal zcela jinak. Ta nejistota mě hrozně nervovala — nevěděla jsem co si myslet. Nyní jsem klidná; z ničeho se neobviňuji — bylo přirozené jednat a myslet tak, jak jsem jednala a myslela — ale chvíle pominula. Místo veškerých těch nejistot raději si hned říkám, že mě nemiluje. Hle — na mou věru — podivná věc: jsem to já, kdo by se měl trápit? Když muž miluje, žádá o ruku a ožení se, je-li přijat. To je tak prosté. Antonelli mě nemiluje. V tom jsem klidná. A říkám ještě jednou, že Antonelli je člověk hodný pohrdání. Jak to — řeknu ano a on mě nechá stát! Ostatně — dost toho. Je to vysvětleno, okomentováno — zná se to nazpaměť.
Zbývá mi jen velká hořkost z té skvrny v mém životě. A jsem-li rozzlobena, je to proto, že vidím svou existenci celou poskvrněnou neúspěchy. Chápete — vložila jsem jakousi hrdost do toho, vytvořit si život zcela krásný a slavný. Hleděla jsem na něj s tou sobeckou láskou malíře, který pracuje na obraze, z nějž chce udělat své mistrovské dílo. Zapamatujte si dobře tato dvojitě podtržená slova — jsou pravou a největší příčinou všech mých trápení — a přesným vyjádřením a výkladem všech mých minulých, přítomných a budoucích žalů. Jsem utvořena tak podivně, že hledím na svůj život jako na věc, jež mi je cizí — a vložila jsem do toho života veškeré své štěstí a veškerou svou hrdost. Nebýt toho, byla bych žena, jíž na ničem nezáleží. Zapamatujte si tedy tato slova — vysvětlují vše a šetří mě nudy vyprávět a vysvětlovat své pocity. Poprvé v životě jsem vysvětlila příčinu svého zoufalství ohledně pavilonu loni — a vše, vše jedním slovem. Zapamatujte si je tedy, tato slova — pochopte stejně dobře jako já tuto abstraktní myšlenku.

Poznámky

Pozn. překl.: Schlangenbad — německé lázně v Taunusu (Hesensko), oblíbené léčebné místo 19. stol. ↩