Neděle, 11. června 1876

Ve Villefranche-sur-Mer byl venkovský bál. Šly jsme tam, ale příliš brzy — a protože jsem neměla chuť vracet se podruhé, spokojily jsme se s tříhodinovou procházkou po městě. Přišlo mi z toho ospalost. Kromě letní nudy Nice, pusté a jednotvárné, cítím se dobře.
[DVACET PŘEŠKRTNUTÝCH ŘÁDKŮ]
Ale tato chvíle pohody večer vystřídala sladkou malátností, okouzlenou [langueur], neboť moře bylo klidné, hladké jako zrcadlo. Obloha modrá, vzduch čistý, měsíc stříbrný. Sedla jsem v zahradě na lavičku porostlou břečťanem. A zatímco jsem naslouchala, co říká teta, pokoušela jsem se myslet na vroucí modlitbu, abych uklidnila ten klid své třepotající se duše — [ŘÁDEK A PŮL PŘEŠKRTNUT] — a pomalu jsem se odtrhla od tohoto života, nechávajíc svou fantazii volně bloudit, celá odevzdaná tomu sladkému a falešnému očarování, té iluzi, jíž jsem si vybrala pro svůj žal. Byla jsem ve Schlangenbadu pod čerstvou zelenou klenbou dlouhé tajemné tmavé aleje. Byla to galerie celá seshora pokrytá stromy, něžně spojenými svými nesčetnými listy. A na konci tunelu se ukazovalo oslnivé nebe, zalité slunečními paprsky, které osvěcovaly již ten zrozující se letní den a chystaly se hladit probouzející se přírodu. S těmi krásnými paprsky jsem spatřila přicházet k sobě toho, jejž jsem doufala, aniž jsem se ho odvažovala čekat — jenž mě naplnil radostí, štěstím i hrůzou — a byl pronikavý, jemný, spěchavý, ba... něžný. Nepodivila jsem se, když mi nabídl paži, a tak jsme spolu učinili několik kroků. Mluvil velmi málo, odpovídala jsem sotva šeptem, neboť mé srdce je dojato, bojím se a můj hlas se třese...
Ale musím v próze dodat, že vzpomínka na přízrak stačila pouze pro tento polo-sen — a že skutečnost několikrát otřásla stavbou mé fantazie, a že ať jsou jakkoli, tyto polibky na ústa mě dnes večer několikrát zviklaly — to jest, že jsem si jich přála dalších, nemyslíce ani na hrdost, ani... ani na nic vůbec. A v každém okamžiku mi připadá, že přijde — a kdyby přišel dnes večer, chovala bych se slabošsky. Oh! ráno vidím jasně. Ne, vážně, Antonelli přece jednal vůči mně špatně, nebo ne? Oh! ano, velmi špatně, tak špatně, že... ale stydím se stěžovat. Je tak mrzuté, když si člověk myslel, že vidí muže, který ho miluje, a pak zjistí, že to byl jen hoch, jenž byl zamilovaný.
[poznámka] Příčina, proč v sobě často nacházím přehánění, je ta, že píši i ty nejmenší myšlenky, aniž jim přikládám důležitost — a napsané se stávají tak formálními a těžkopádnými, že je člověk ani nepozná.
Muž, nebo hoch — je to hnusný člověk, říkám to chladnokrevně. Takto se chovat vůči mladé dívce — ale jiná, která by ho například milovala, by měla srdce zlomené! Ať říkám cokoli, nikdy o tom neřeknu vše. Ostatně ani muž, ani jeho chování nepotřebují komentáře. Vždy jsem se mu snažila hledat výmluvy, chtěla jsem, aby byl... zvláštní, originální, velmi mladý — ale to všechno to není. Je mi bolestné rozhodnout, že je to... hnusný člověk. Nechci tomu věřit... je to škoda. Člověk nerad boří iluze... A jsou v tomto světě tedy jen iluze! A přece nemám nic jiného na práci. Ne, nechápu. Nemiloval-li mě vážně, proč o tom mluvit s otcem? A na druhé straně jeho chování... zvláštní. Ničemu nerozumím, ale... nerozumím tomuto muži — je hanebný, nebo slabý a opovržení hodný?

Poznámky

Pozn. překl.: „Bal champêtre" — venkovský nebo zahradní bál, méně formální než salonní taneční zábavy.
Pozn. překl.: Villefranche-sur-Mer — malý rybářský přístav bezprostředně východně od Nice, oblíbený pro letní zábavy.
Pozn. překl.: „Langueur" — sladká malátnost, romantická zádumlost; výraz typický pro 19. století označující melancholicky okouzlený stav duše.
Pozn. překl.: Schlangenbad — lázeňské město v německém Taunusu, oblíbené místem aristokratické společnosti. Marie tam bývala a s místem pojí romantické vzpomínky.