Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 5. června 1876

Procházejíc ulicí Petite Saint-Étienne, v zatáčce vidím Antonelliho v kočáře s panem de Ballotem. Ani se na mě nepodíval. Nemohla jsem to vydržet — a přes svou nemocnou nohu jsem vyskočila z landau a, protože jejich kočár stál, šla jsem k nim a zavolala: Hrabě Antonelli! Přišel k nám… a já se probudila.
To byl první opravdu horký den.
Zůstavše sama s mámou jsem ji prosila, aby jela do Ruska — odpověděla mi, že se bojí soudního rozhodnutí v procesu. Řekla jsem jí poměrně obšírně a zejména jasně, že je to malichernost v porovnání s tím, co denně snáším. Tehdy se uchýlila ke svému věčnému postoji — nejprve mi řekla, že nesnáší mého otce, a pak, že mohu jít žít, kde chci. Hle, jaká mateřská slova — hle, jaké útěchy! Sama je rozzuřená mou zuřivostí, a místo aby se pokoušela upravit budoucnost a mluvit se mnou laskavě, říká mi ty nejkřivdivější věci.
Sedla jsem si do kouta a plakala. Každý den je to tak.
— Nechápu ta zoufalství, řekla paní moje matka, kvůli věcem, co Antonellimu napsali! Ti kněží si mysleli, že jsi milionářka, a bylo jim řečeno, že ne, a…
Nic jsem neodpověděla — příliš jsem opovrhovala tím způsobem omlouvání se v mých očích.
Nemohla jsem malovat; četla jsem Dině nahlas Dvacet let poté. Neboť mám ji přečtenou dvakrát a nemohu ji číst znovu sama — chci svěžího posluchače, abych se zajímala jeho zájmem.
Já, Collignon a Dina jsme zůstaly do deseti hodin večer na mé terase, při nádherném měsíčním světle odrážejícím se v klidném moři. Minulý rok jsme křičely se Sapogenikoffovými — letos diskutuji s Collignon o přátelství a o vztazích, jež by měl mít člověk k bližním.
Učinila jsem své vyznání víry. Přišlo to k slovu ohledně Sapogenikoffů, kteří dosud nepsali. Znám Collignonino nadšení pro ně. Ostatně ona potřebuje někoho zbožňovat — ona, ta nejromantičtější a nejcitovější žena na světě.
Ona mi dokazovala přátelství a štěstí z toho mít důvěru. Já pravý opak. Pomyslete jen, jak bych byla nešťastná, kdybych Sapogenikoffům zasvětila velké přátelství.
— Dobrý skutek, laskavost — toho člověk nikdy nelituje, řekla.
— Dobrého skutku nelituji nikdy — ale laskavosti, vlídnosti, srdečného popudu, toho litujeme, když je opláceno nevděkem. Oh! Je to velký smutek pro člověka se srdcem vědět, že sympatie, které pociťoval, přátelství, jež k někomu choval, je ztraceno.
— Oh! Ne, Marie — nejsem vašeho názoru.
— Ale ne — poslyšte mě, slečno: hle třeba já — ubíjím se vysvětlováním jedné věci, vyčerpávám se úvahami, a když jsem hodinu mluvila, přesvědčovala, ujišťovala — zjistím, že jste hluchá!
— Jistě, to ano…
— Neobviňuji vás; nikoho z ničeho neobviňuji, protože od nikoho nic nečekám — a byl by mě překvapil pravý opak nevděku. Ujišťuji vás, že je lepší hledět na život a lidi jako já — nepřiznávat jim žádné místo v srdci a sloužit si jimi jako schodišťovými stupni k výstupu.
— Marie, Marie…
— Co chcete — jste udělaná jinak než já. Hleďte — jsem si jistá, že o mně mluvíte nebo jste již mluvila se Sapogenikoffovými a jinými dost nevýhodně; jsem si tím tak jistá, jako bych to slyšela vlastníma ušima — a přesto vidíte, že jsem s vámi, jako jsem byla dřív a jako budu vždy.
— Jsou to četby filozofů, co vám dávají tak špatné nápady. Nedůvěřujete nikomu!
— Nedůvěřuji — jen se nespoléhám na nikoho; je v tom velký rozdíl.
— Ne — poslyšte, Marie, nikoho nemáte ráda.
— Ale pomyslete, co by bylo, kdybych někoho měla ráda. Předpokládejme, že místo abych brala Marii a Olgu za to, čím byly — za dobré dívky, jež se smály se mnou, starající se o mě málo, jako jsem se já starala o ně — předpokládejme, že se vážu s Olgou vroucím přátelstvím. Píšu jí z Říma — ona mi po třech týdnech odpoví třemi slovy, píšu jí znovu — a tentokrát mi neodpoví vůbec. Co říkáte tomu? A to není první případ.
— Ale jak můžete od přátel cokoli žádat, když jim nic nedáváte!
— Nerozumíme si. Dávám jim veškerou možnou vlídnost, jsem ochotna pro ně udělat vše, co je v mé moci — ať si požádají o cokoli a udělám to ráda — ale nedávám přátelům své srdce; věřte mi, je velmi mrzuté dávat ho zadarmo.
— Člověk nikdy nemůže být mrzutý, když jednal dobře, když splnil svou povinnost.
— Přátelství není povinnost; ani dobře ani zle nejednáte, dávajíc přátelství. Přátelství jako vaše přátelství není citlivé — je u vás jen trvalou potřebou; ale přichází-li z hloubi srdce, je bolestné vidět se opláceni nevděkem.
— Je-li někdo nevděčný — tím hůře pro něj!
— To právě dokazuje, co jsem říkala — tím hůře pro něj!
— To je sobectví.
— Dříve jsem si myslela, že miluji všechny; ale vidím, že ta všeobecná láska není nic než všeobecná lhostejnost. A díky té lhostejnosti mám největší blahosklonnost ke svým bližním. Vidím je zlé — a to mě činí shovívavou v nejvyšší míře. Četla jste Epiktéta? Zjišťuji, že v otázce přátelství je třeba být stoikem. Dostanete ránu — a nemůžete se ubránit pohybu překvapení, strachu; to na vás nezávisí. Ale záleží na vás, zda svolíte k tomu prvnímu pocitu, či nikoli. Nelze se ubránit pociťování jistých sympatií, jistých preferencí — ale lze se ubránit svolení.
— Taková četba vede k ateismu — nakonec přestanete věřit v cokoli.
— Oh! Ne — kdybyste znala mé myšlenky, to byste neřekla.
— Všichni filozofové jsou nebezpeční ke čtení.
— To ne, má-li člověk pevný duch.
Pak jsem se rozpovídala o jejím nízkém chování se Sapogenikoffovými — řekla jsem nízkém.
— Ale hleďte, řekla jsem — vše dobře uváženo, je jen jedna věc, která stojí za to na tomto světě (mluvím o věcech citu) — a to je láska…
— Ano.
— Na světě není většího potěšení než milovat a být milována.
— To je pravda.
— A přece — nezahlubujme se, pro milost! Vezměme z toho jen potěšení, jež nám dávají — a to, jež dáváme my. Láska je sama sebou věc božská; věc ne — cit, chci říci. Dokud trvá, dělá z člověka dokonalého vůči milovanému předmětu — oddanost, něha, vášeň, stálost, upřímnost — vše je tam. Zahlubujme se tedy do lásky — ale nikdy do člověka. Člověka lze přirovnat k jeskyni — najdete v ní buď vlhkost a špínu na dně, nebo východ — to jest že dno vůbec neexistuje. To vše mi nebrání milovat bližní.
— Nelze z ničeho mít radost, je-li člověk ke všemu lhostejný, jestliže…
— Počkejte, počkejte — nejsem lhostejná; jen přiznávám lidem jejich hodnotu.
…A jak jsme se blížily k osobním záležitostem, změnila jsem téma a zazpívala refrén písničky, jež ještě neexistuje — refrén mezi námi velmi módní od čtyř dnů.
— „Ale když je odchod,
— „Galu se množí,
— „není tu nic, není nic, není
— „než Galula!" na melodii Hostiny v zimě
Máma dnes plakala — teta má celou tvář rozhozenou. Mluvily o mně a o mém trápení.
Hubnu, blednu, slábnu.
Bože — copak nenajdou způsob, jak mě uklidnit!
Vracela jsem se k sobě s rukama visícíma, očima upřenýma před sebe, se svraštělým obočím; dusila jsem se navzdory modrému nebi, tryskající fontáně, mišpulníkům pokrytým plody, tak čistému vzduchu — šla jsem vpřed, aniž jsem si to uvědomovala. Proč nepřipustit, že ho miluji? Jakkoli zbabělý a nehodný.
Máma tomu nerozumí; ostatně — nepřivykla jsem všechny své, aby na mě hleděli jako na tvora neschopného lásky?
Obdivujte mé skvělé teorie o koketérii, mou přísnost — když vám říkám, že kdyby teď vstoupil, nevyslovila bych jedinou výčitku, vrhla bych se mu do náruče a byla bych šťastná — tak šťastná, že v tuto chvíli prolévám ty nejtěžší slzy proto, že zde není, proto, že nepřijde…
Oh! K čemu tedy láska slouží! K čemu!…
A nic nelze dělat! A nelze si stěžovat! Na co si stěžovat?
Klamal mě… vždy? Ne, nikdy! Ale pak mi, pro nebesa, vysvětlete, co je to za lásku — co je to za muže!
A já mu věřila, a já mu řekla, že ho miluji, a hodila jsem mu k nohám svůj první stud a dala jsem mu své rty!!!
Nevím, zda jsem nemocná nebo zda trpím — ale pláču vší silou svých slz.
Poněvadž tě miluji, vévodo z Hamiltonu — proč tvůj stín nemá moc učinit mě necitlivou a odejmout mi každou jinou myšlenku než tu o lásce k tobě!
Ale vévoda z Hamiltonu je jen stín — a proto tu moc nemá.
Ó bláhová, bláhová, bláhová!
Uvěřila jsem jednomu muži — na okamžik jsem zapomněla, že s muži je třeba zacházet jako s příjemnými, ale nebezpečnými zvířaty! Otevřela jsem srdce, byla jsem slabá — chtěla jsem tou slabostí být — z něhy, ze soucitu…
Oh! Boží milosrdenství! Proč mi ta urážka padá na hlavu! Nestačilo mi mé jiné neštěstí!
Vše musí být ve mně rozdrceno — sebeúcta, hrdost i láska.
Co dělat — co mi zbývá? Bůh. Ano — Bůh; nemohu se stát jeptiškou; Bůh, v nějž věřím a jenž se na mě nechce podívat. Bůh — ale Bůh musí… ne, nevím jak to říci.
Bože, Bože, Bože…
Ó Pane Ježíši, smiluj se nade mnou. Jsou to čtyři nebo pět dnů, co mi oči nevysychají. Je pozdě a nemohu spát — oh, jsem nešťastná — oh, trpím.
Velký Bože, smilování!

Poznámky

Pozn. překl.: Vingt ans après (Dvacet let poté, 1845) — román Alexandra Dumase staršího, pokračování Tří mušketýrů. ↩
Pozn. překl.: Epiktétos (asi 50–135 n. l.) — řecký stoický filosof; Marie aplikuje jeho učení o rozlišení mezi tím, co na nás záleží a co ne. ↩
Pozn. překl.: Patrně odkaz na scénu z Mozartova Dona Giovanniho („Il dissoluto punito, ossia il Don Giovanni"), jehož vyvrcholením je hostina (il festin). Nesmyslný refrén si pohrává s přezdívkou „Galula". ↩