Neděle, 4. června 1876

Když Ježíš uzdravil posedlého, jeho učedníci se ho ptali, proč ho ti, kdo to zkoušeli, uzdravit nemohli. A Ježíš jim odpověděl:
— Je to pro vaši nevíru; neboť vpravdě pravím vám: kdybyste měli víru jako hořčičné zrno, řekli byste této hoře: přesuň se odsud tam — a přesunula by se, a nic by pro vás nebylo nemožné.
Při čtení těchto slov mě jako osvítilo, a poprvé snad jsem uvěřila v Boha. Vstala jsem jako bez sebe, sepjala ruce, zdvihla hlavu, usmívala jsem se — byla jsem v extázi.
Oh! Ano, uvěřila jsem — řekla jsem Bohu, že mám víru, pochopila jsem, odkud mi přicházejí neštěstí: z mého nedostatku víry, z mých rouhavých pochyb. Oh! Nikdy, nikdy víc nepochybuji. Ne proto, abych si zasloužila něco — ale proto, že jsem přesvědčena, proto, že věřím! Pochybovala-li jsem, není to skoro mou vinou — nikdy jsem nečetla Písmo. Do dvanácti let mě rozmazlovali, dělali mi vůli, ale nikdy nepomysleli na mou výchovu (od dvou let jsem měla vychovatelky). Máma na to nestačila — sama ví málo, věří pověrčivě, a u ní nelze nic hledat. Ve dvanácti jsem si vyžádala učitele — dostala jsem je, brala jsem hodiny — a tím to skončilo. Program jsem si sestavila sama. Vším vděčím sobě; ostatní jen platili hodiny.
Po tom nadšeném vzepětí mě přepadl strach — strach, že upadnu do přepínání, strach z kláštera. Oh! Ne — byla jsem proměněna, byla jsem radostná. Takže jsem spala dobře a probudila se klidnější. Čert ví proč, ale mám oteklou levou nohu — to mě otravuje. Zatímco jsem malovala Collignoninu ruku (7. sezení), vešla teta s dopisem pro mě. Ani na okamžik jsem nevěřila, že přišel z Říma — nevěřila jsem, protože jsem se příliš bála mýlit. Přesto jsem se znepokojila. Píše mi Ricardo ze svého zámku v Savojsku, u Isèry.
Teta dostala šestnáct tisíc rublů a všichni odjeli do Monaka.
Bibi přichází při večeři, potom jdeme k nám a nastoluje se náboženská otázka, která uvádí v pohyb všechny mé slovníky a vyvolává velmi zajímavé debaty mezi mnou, Collignon a Bihovetzem. Dina nás přerušovala příhodami o Galulovi nebo Marcelle. Já jsem byl celá vážná — prolistovávali jsme Bibli, hledali počátky církve, Ježíšovy církve. Prvních papežů, prvních sekt 2. a 3. století. Montanistů a Novacianů, kteří jako první odmítli zpověď. Ostatně je známo, že zpověď existovala skoro od počátku světa — u egyptských kněží.
V křesťanství byla zpověď zpočátku povinnou jen jako následek nějakého provinění — a tehdy byla veřejná. To nebylo vždy pohodlné; proto se od 3. stol. stala tajnou, ale stále dobrovolnou. Teprve roku 1215, na třetím lateránském koncilu, ji Inocenc III. prohlásil povinnou jedenkrát ročně. Já věřím, že zpověď je dobrá věc — protože potřeba po ní byla pocítěna, protože nebyla ani vynalezena ani vnucena, ale potřeba po ní byla. Jen to, co je ohavné a absurdní, je kupování odpustků.
Vůbec — kněz nemá právo odpouštět.
Ježíš dal tuto moc svým apoštolům — ale ti byli svatí, všichni naplněni božím dechem. Kdežto jejich nástupci jsou jen prostí lidé, ustanovení sloužit v církvích a starat se pokud možno o duše. Nemohou odpouštět — a tím méně tento odpustek prodávat. Při takovém výkladu může každý darebák páchat ty největší hanebnosti a rovnou stoupat do nebe — zaplacením!
— Co svážete, bude svázáno; a co rozvážete, bude rozvázáno. Na základě těchto slov si kněží přisvojili právo rozhřešovat.
Uznejte, že je to za vlasy přitažené.
Pak se nastolila otázka Jana XIII., jenž byl prý papežkou. Musím přiznat, že tato pohádka není nikde potvrzena. A přesto pan Cornélius, dědečkův tchán, jednou, když se o tom mluvilo, vytáhl ze své nádherné knihovny latinský rukopis a přeložil z něj pasáž o ceremonii papežské volby a o tom, z jakého důvodu byla tato ceremonie zavedena. Starý Cornélius byl velmi vzdělaný. A já sama jsem viděla ve Vatikánu zcela mimořádnou židli, o níž mi řekli, že je to ta, na níž se při volbě papeže ověřuje pohlaví zvoleného.
Ostatně — nezeptají se ho: „Habeas…?"
Aby nás debaty příliš nezamračovaly, četla jsem náhle uprostřed věty o teologii nějakou maximu La Rochefoucauldovu — a ta světská slova tak silně kontrastovala s ostatními, že jsme propukali v smích. Bylo to jako černý samet vedle bílého hedvábí.
Vzdálenost zmenšuje vášně průměrné a zvětšuje velké — jako vítr hasí svíčky a rozdmýchává oheň.
To je pozoruhodné. Ach! Kdyby všechny maximy byly tak pravdivé a tak trefné.
Oh! Antonelli! Ať je proklet za svou slabost a zbabělost! Je absurdní myslet, že mě oklamal — v takovém případě by o tom nemluvil se svými rodiči a ti by ze své strany nepodnikli žádný krok. Jak ale vysvětlit to mlčení? Já ho vysvětluji takto. Vyhostili ho z Říma — to je víc než pravděpodobné. Ale jaké zbabělé srdce! Oh! Ne — nemiluje mě; i ti nejslabší lidé čerpají energii ze své lásky. Zvláště lásky opětované — vždyť on neví, že ho nemiluji. Jak milovat takového muže?
Zdalipak mi neopakoval desetkrát, aniž jsem ho o to žádala:
— Přijedu do Nice, budu vám psát každý den.
Ale zakázali mu mě milovat — a on poslechl.
Bože! Co tedy o nás napsali z Nice!
Ó zlosti, ó hanbo!
Ano — věřím v Boha, v Ježíše Krista — ale to neznamená, že Bůh si mě všímá. Nepochybně mě vidí, slyší mě — ale nevyslyší mě.
A přece — když ho přišla ta žena prosit, aby uzdravil její dceru, neodpověděl snad, vida nepochybně hloubku její duše: „Ó ženo, tvá víra je velká — a bude ti prokázáno milosrdenství."
Nevidí, jaká je moje víra — a neprokáže milosrdenství?
Včera jsem sepjala ruce, zdvihla oči k nebi a prosila Boha, aby mi dal zapomenout na sebe — abych nemyslela na pózování.
Chtěla jsem myslet jen na Boha — a myslela jsem jen na něj; a on mě slyšel a pochopil.
Vše se změnilo od včerejška. Dříve jsem se modlila ze zoufalství — nyní se modlím z přesvědčení.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Mt 17,14–20 — uzdravení posedlého chlapce. V 19. stol. francouzský výraz „lunatique" (doslova „náměsíčný") označoval epileptiky a posedlé, nikoli jen rozmárné lidi.
Pozn. překl.: Montanisté a Novaciáni — raně křesťanské schizmatické sekty z 2.–3. stol. n. l.
Pozn. překl.: Papež Inocenc III. (1198–1216) na čtvrtém lateránském koncilu (1215) — Marie jej zaměňuje za třetí. Koncil roku 1215 uložil všem katolíkům povinnost roční zpovědi.
Pozn. překl.: „Sedia stercoraria" — proděravěná židle, sporná součást středověkého rituálu papežské volby, jejíž funkce zůstává mezi historiky předmětem dohadů.
Pozn. překl.: Legenda o Papežce Johaně — středověká pověst o ženě, jež se v přestrojení stala papežem; dnes je považována za historický mýtus. Marie ji omylem přiřazuje k Janu XIII., obvykle se uvádí Ján VIII. nebo fiktivní „Jan VIII. Johanna".
Pozn. překl.: Latinsky zkrácené: „Habeas duos?" — otázka z legendy o ověření pohlaví papeže při volbě.
Pozn. překl.: Maxima č. 276 z díla La Rochefoucauldových Maxim (1665).
Pozn. překl.: Narážka na Mt 15,22–28 — příběh kanaánské ženy prosící o uzdravení dcery.