Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek, 1. června 1876

Právě jsem se smála jako šílená. Jsou dvě hodiny ráno; dokončovala jsem večeři, když se modrý pětiramenný svícen překotil a svalil — a já jsem se ocitla v naprosté tmě. Ani zápalka! Musela jsem obejít bez psaní i bez pití; měla jsem žízeň a třásla jsem se, aby se nepřevrátila i láhev château-margaux. Bylo třeba to zjistit — vyšla jsem z pokoje, prošla modrým pokojem narážejíc na veškerý nábytek a vstoupila k Dině.
— No tak! vykřikla. Co se děje!
— Má svíčka dohasla, nemám oheň! Dej mi zápalku.
— Nemám žádnou.
— To není možné!
— Jednu mám.
— Tak ji dej.
— Tady.
— Nech mě ji zapálit, bojím se, že se ti nezdaří.
— Ne, ne.
A při zapalování udělala nešikovný pohyb rukou — a celý příruční stolek, naložený sklenikami, karafami, džemy, mlékem, vodou, léky, se svalil na zem s příšerným rachotem.
Propukla jsem v smích, sedajíc si na cosi neznámého; Dina totéž.
— A zápalka? vykřikla jsem zoufalá.
— Ještě jedna zbývá.
Ale svíčka, celá namočená v různých tekutinách, se zapálit nechtěla a zápalku uhasila praskajíc jako salva v miniaturním provedení.
— Ještě jednu.
Běžela jsem pro svůj druhý svícen, ten jsme zapálily, ale když jsme viděly tu spoušť, jíž byl koberec posypán, daly jsme se znovu do smíchu ještě prudčeji — zvláště ta jediná svíčka hořící v svícnu se nám jevila žalostná, osvětlujíc svým příšerným světlem ten obraz zkázy.
Přinesla jsem lopatku ze svého pokoje a dala se zametat vše ke krbu, přitom dělajíc soupis rozbitých předmětů a předvídajíc, co by řekla teta, kdyby spatřila ty střepy a ty džemy plovoucí v tak smíšené tekutině, že to bylo celé… komické.
Mluvila jsem o hlase a tónu Audiffretu — nevím proč — pak jsem pomyslela na Pietra.
— Dost, dost, křičela Dina a dělala mi nejkomičtější gesta zpod peřiny, zabíjíš mě — a co řekne teta!
— Oh! Ho! Ho!
— Teta bude plakat. Ha! Ha! Ha!
— Ho! Ho!
— Uf.
Vrátila jsem se celá smutná — takže než budu pokračovat, trochu si přečtu.
Tedy — tady jsem. Ráno jsem plakala, protože nebylo dvě stě franků na poslání Ferrymu, který neposílá mé objednávky, které velmi potřebuji. Jen co mi ještě chybělo — starosti s penězi. Nemohla jsem malovat, seděla jsem doma celá chladná a vyhaslá, pak jsem šla k Tolonovi pro zrcadla — a uvěříte? Byla jsem hezká a vypadala jsem čile. Neuvěřitelné.
V šest hodin přišel hrabě Laurenti; při večeři mě papa dostal jako na uhlí tím, že říkal oplzlosti jako vždy o Collignon a Barnolovi, na které ten starý blázen žárlí.
Pak jsme přešli do zahrady, do salónů. Prohlíželi jsme fotografie; byla jsem naprosto nepřítomná a jen náhodou jsem odpovídala a udržovala rozhovor — a upřímně řečeno ne nejhůř.
Naraziv na Antonelliho portrét, Laurenti se dal do kritizování té tváře — znal ho před pěti lety u Cessolových. Vpravdě nevím, co měl proti tomu ubohému Pietrovi — tak zle ho ztrhal.
Čas do půlnoci jsme strávili strhávajíce bližní a recitujíce verše.
Viďte mě lenivě sedět na divanu v kuřárně a recitovat verše, zatímco mě Laurenti požírá očima. Mívala bych mnohem více duchaplnosti, kdybych byla žena — neboť můj stav panny mi ústa příliš často zavírá.
Při listování v jedné knize vydané v Nice, jakémsi přehledu radostí sezóny a portrétech známých osobností — Zima v Nice a Monaku — jsem narazila na několik řádků o sbírce šperků kardinála Antonelliho.
Ctižádost a marnivá ješitnost mi stouply — nebo spíše klesly — z hlavy do srdce, a tak tu sedím a okusuju si nehty ponížením, láskou a především nejistotou.
Telegrafovala jsem z Janova, poslala jsem květinu z Nice… a nic!
Mám snad věřit, že mě oklamal, že hrál komedii pro zábavu a aby ze mě vymámil ty polibky, jež mě pálí — věda, že jakmile odjedu, nebude se mít čeho obávat? Ne, ne — v takovém případě by o tom nemluvil se svou matkou a ti by si nevyžádali šetření.
Bože všemohoucí! Pomohl jste mi víc, než jsem si zasloužila, vysvobodil jste mě z tísně mnohokrát, chránil a střežil jste mě uprostřed epidemií (ve Vídni), v malých i velkých nebezpečích — Bože všemohoucí, buďte dobrý, buďte lepší, než si zasloužím, učiňte světlo v mém ubohém duchu!
Antonelli je nepochybně zavřený nebo mimo Řím — jinak by mi odpověděl; zdvořilost, prostá zdvořilost to vyžaduje!
Kde je moje hrdost — kde ta jistota, kterou musí mít žena jako já?!
Bože, Bože, pro milosrdenství — učiňte, aby tato nejistota skončila, k dobrému nebo ke zlému.
Jde-li to od Pietrových rodičů, může mi odpovědět, říci mi něco.
Snad se neodváží… Ne — není v Římě.
Mohu bez toho, abych se zbláznila vztekem, myslet jinak?
[poznámka]
Není v Římě! A co na tom záleží! Nemůže mi přece psát odjinud?
Neví, kde jsem.
Šílenství, šílenství, bída!
Šílenství.

Poznámky

Pozn. překl.: Château-Margaux — prestižní bordeauské víno, jedno z nejslavnějších francouzských vín. ↩
Pozn. překl.: Narážka na francouzskou dětskou říkanku „Au clair de la lune" (Při světle měsíce), v níž se zpívá: „Ma chandelle est morte, je n'ai plus de feu." ↩
Pozn. překl.: „Guéridon" — malý kulatý stolek na noze, obvykle stojící u postele. ↩
Pozn. překl.: „Sur des charbons brûlants" — doslova „na žhavém uhlí", tj. v krajně nepříjemné, trýznivé situaci, jako na trní. ↩
Pozn. překl.: „Fumoir" — kuřárna, pánský salónek, kam svobodné mladé dívky obvykle nebývaly zvány. ↩
Pozn. překl.: „Manger des yeux" — doslova „požírat očima", tj. hledět na ni s prudkou žádostivostí. ↩