Čtvrtek, 18. května 1876

V poledne ke mně přišla teta a řekla, že u dveří hotelu stojí starý pán, který se podobá Viscontimu, jak jsem jí ho popsala; a protože jsem mu včera dala vzkázat, nepochybovala, že je to on. Skutečně jsem sotva stačila vyskočit z postele a navlhčit si špičku nosu, když ohlásili barona Viscontiho. Za dvě minuty jsem vstoupila do salonu, představila tetu a vyprávěla o našem setkání v Janově a o mém nečekaném návratu.
Hodně si cením Viscontiho — za prvé proto, že je to pozoruhodná osobnost, učenec a slavný člověk, v papežských dobách všemocný; za druhé proto, že je to světaznalý muž, duchaplný a všestranný.
„Víte, madam,“ řekl tetě o mně, „máme v úmyslu ji získat pro Řím.“
Pak ke mně:
„Viděla jste některé své přátele?“
„Víte, barone, v Římě je jich málo.“
„Právě proto byste je měla navštívit.“
„Ano, několik jsem jich viděla,“ pravila jsem — a víc jsem neřekla.
Jak by člověk nevěřil snům. Včera se mi zdálo, že mám špinavou košili, která páchne, a že v košili, celá zmatená, všude pobíhám. To znamená — nikoli podle snáře, ale podle mých vlastních pozorování: stud, urážka, pohrdání. A jak víte, sen mluvil pravdu. Sen z dnešní noci byl jen legrační. Včera jsem nemohla napsat, že jsme včera večer — já a Antonelli — před zraky všech, ale aniž bychom ji komukoli přečetli, odeslali tuto depeši:
Hraběti Alexandru de Larderelovi, Florencie.
Pošlete svou fotografii první poštou — žádá o ni Bílá dáma.
Pierre Antonelli.
A zdálo se mi, že za mnou Larderel přišel osobně prosit, abych ho nechala na pokoji, a že mi jeho traviata dělala scénu. Potom že jsme běhali v zahradě a Antonelli tam byl.
Co jsem to chtěla říci předevčírem?... Ach! Ano — představte si, že od předevčíra mám posedlost kněžími. Před dvěma lety to byli psi, loni rostliny, teď kněží. Ach! Ale opravdové šílenství. Chci být katolička, abych se mohla dlouze a úplně zpovídat, abych mohla mluvit s mužem duchaplným, zlomyslným a pokryteckým. Tuto potřebu cítím už dlouho — mám pochybnosti, chci, aby mě někdo utěšil a uklidnil.
Když už jsme u kněží! Před dvěma dny byla hraběnka Antonelli na večeři ve Ville Mattei — na večeři samých monsignorů a kněží. Byl tam jeden monsignor, jenž o mně mluvil — zná mé jméno, zná mě z vidění a řekl, že jsem dobrá, zbožná, nábožensky smýšlející osoba, s klerikálními myšlenkami, že chodím ke Svatému otci a často vídám Viscontiho.
„Chápete,“ řekl mi Antonelli, „matka, ta byla tak šťastna, když to slyšela.“
„Ráda bych věděla, který monsignor se o mě tolik zajímá,“ pravila jsem se smíchem — a to bylo vše.
Už tři dny mám novou myšlenku — že umřu. Kašlu a naříkám. Předevčírem jsem seděla v salonu — byly dvě hodiny; teta mě pobízela jít spát a já se nehýbala a říkala, že to nestojí za to a že umřu.
„Ostatně,“ dodala jsem, „to je to nejlepší, co mi ještě zbývá. Nemohu takto dál žít — a jestli mě nebudete vodit do společnosti, za šest měsíců budu mrtvá.“
„Ach!“ vykřikla teta, „když to takhle poženeš, o tom nepochybuji — umřeš!“
„Eh, tím lépe pro vás — budete mít méně výdajů; nebudete muset tolik platit Laferrièrovi.“
Chytil mě záchvat kašle a zvrátila jsem se na kanapé — k velkému zděšení tety, která vyběhla ven, aby to vypadalo, že se zlobí.
Ne — poslyšte — teprve nyní si začínám uvědomovat včerejšek.
Teta, jež nic neví a nic netuší, mluví se smíchem o Pietrucciovi* jako o mé oběti. A každou chvíli se mi včerejší scéna, abych tak řekla, zaryje do srdce, a pokaždé mi trvá dvě minuty, než se tak nějak vzpamatuji — a to ještě sotva!
Jen bych chtěla vědět, zda jsem se tolik nechala unést proto, že toho člověka miluji, nebo zda každý hlupák, jenž mi mluví o lásce, může u mě dosáhnout právě tolik.
To druhé je pravděpodobnější.
Jsem rozumná nebo bláhová, puritánská nebo libertinská, hloupá nebo duchaplná? Sama nevím.
Ptám se sama sebe, zda miluji tuto bytost hluboce zkaženou, zpustlou, ztracenou.
Stojím v rozjímání — rozjímání plném hrůzy a úžasu — před tímto mužem, jenž nevěří v nic, pro něhož není nic posvátného, jenž nemá žádné zásady dobré ani špatné; a jenž je se všemi svými neřestmi, se svým tak zkrouceným a zpustlým duchem tak hluboce ubohý a nešťastný. Neboť jedno i druhé je. Kdybyste ho byli včera slyšeli mluvit, litovali byste ho. Není to tím, že bych byla zaslepená — ne, neboť ho nemiluji. Ani tím, že by lhal — také ne, neboť ho upřímně pokládám za neschopného cokoli skrývat. A to je jeho chyba: není nic, s čím by ke mně nepřišel vyprávět — velké ani malé.
Lituji ho...
Ach! Ale včera! Proč se tak špatně zachoval!
Ještě teď se uvnitř celá chvěji a šílím při pouhé představě, co by se bylo mohlo stát, kdybych nebyla četla ty nejhorší Dumasovy romány.
Ach! Ale — ach! Ale — píši a ruce se mi třesou. Jsem zraněna a tak bolestně překvapena, že si sama sobě nerozumím.
A tak drzý byl někdo právě ke mně! Ke mně — ke mně, k tomu flakónku zkoncentrované hrdosti! Ke mně — kterou máma a teta pokládají za anděla duchaplnosti a pevnosti a za ďábla tuhosti a hrdosti!
Bože, kdybych mohla plakat! Není snad můj život ubohý? Není snad lepší zemřít! Podívejte se, kam až jsem došla.
Jak miluji sama sebe! Nic mě nedojme tak jako vlastní neštěstí. Slovo je špatně zvoleno — neštěstí ještě není... Ach! Smilování! Bože, dej, ať zapomenu — neboť jsem již odpustila.
Hruď mám sevřenou, hlas vyhaslý, tvář mrtvou. Ještě štěstí, že je to teta, a ne slečna Collignon.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Nejsem snad idiotka?
Slečna Collignon by hned viděla, že je něco v nepořádku; před tetou vydávám svou sklíčenost za pokračování svých nářků na náš život.
Ach! Ale! Bože, Bože, Bože, dej, ať zapomenu! Bylo to špinavé, bylo to hanebné, bylo to odporné! Na jedné straně jsem spokojená, neboť mi to dává právo pohrdat celým světem.
Ach! Ale — každou chvíli se mi ta strašná vzpomínka zarývá do srdce jako ocelový hrot. Hrůza! Hrůza! Hrůza!
Spálím svrchní sukni od těch šatů.
Jak milovat takového člověka! Člověka! Jsem až příliš dobrá, že ho tak nazývám. Ach — pohleďte na toho „člověka“! Ne — vskutku by to bylo ponižující pro lidský rod, špinavý, jaký je.
Nerozumí ničemu z toho, co říkám! Člověka se opravdu zmocní závrať, když vidí tu bezednou propast zkažení. A říká, že je to velmi dobré, velmi přirozené a vždy tak bývá — když mu říkám, že jsem nikoho nikdy nepolíbila a že dělat to je hanebné.
„Ve společnosti,“ říká, „to dělají každý den — a každý den s někým jiným.“
Na takovou drzost a tak samozřejmou nestoudnost se nedá nic odpovědět. Nejraději bych ho vyhodila — ale nepochopil by proč. Je jako mladý pes, kterého bijí a vyhodí ven, protože zlobil, a on nechápe, proč ho bijí — neboť si myslí, že jednal přirozeně. Nechápe! O tyto popudlivé věty si každou chvíli narazím čelo.
Ach! Ach! Ach! Srdce se mi z toho ještě teď chvěje — a nemohu plakat!
Ve tři hodiny jdeme do galerie Saint-Luc, pak na Via di Ripetta na výstavu Semiradowského obrazu, jejž jsem již jednou viděla v jeho ateliéru. Obrovské plátno zobrazující popravu křesťanů před Neronem.
Tam potkáme Doriu — už se ho nebojím. Potom jdeme za Porta Pia — je velmi horko, vzduch je těžký.
Teta mě nutí vrátit se a vyměnit si klobouk; pak jdeme na Corso, kde kupuji velký černý růženec pro dědečka a bílý pro sebe — potom na Pincio; je čtvrtek, a proto tam je plno. Dívala jsem se na všechny ty lidi a každou chvíli se mi při vzpomínce na včerejšek svíraly pěsti. Zaplatila jsem za ty růžence dvacet osm franků, ale nelituji jich — jsou velmi pevné.
Stály jsme u hudby a hovořily se Simonettim, když přišel Antonelli, kterého jsme už viděly na Corsu, a s ním Saint-Joseph. Ten laskavý mladý muž se po návratu z Neapole zastavil v hotelu de la Ville, ale my už jsme byly pryč. K Antonellimu se chovám prostě a zdvořile — on úporně hledá můj pohled, ale já mu uhýbám.
„Víte — zítra odjíždíme,“ pravila jsem Antonellimu, když se ukláněl k odchodu.
„Tedy přijdu dnes večer?“ ptal se. Mírně jsem sklonila hlavu a zároveň říkala Saint-Josephovi, že v Nice určitě vyřídím jeho poklony a pozdravy.
Pak začne pršet a jedeme na Corso.
„Pozvu Mnicha* na večeři,“ řekla teta, „necháš zastavit.“
„Neučiním tak, madam — udělejte to sama.“
Právě jsme projížděly kolem Klubu a Mnich* stál pod portikem; nepohnula jsem se. Při druhém kole — přes naléhání tety, jež ho pokládá za mou oběť — bylo totéž.
A při třetím kole, když ho chtěla zavolat, už tam nebyl. Naštěstí.
Koupila jsem si noty Traviaty a pořád ji zpívám.
Sedla jsem si ke stolu a říkala si, že se mi to jen zdálo. A kdybych včera nebyla nic napsala, byla bych přesvědčena, že to byla noční můra.
Nemohu říci nic tetě, nikomu — nechci skandál; ostatně nikdy nebudu mít odvahu přiznat takovou hanbu.
Říkal mi, že příští rok začne vycházet do společnosti, a to hned soubojem, anebo půjde do kláštera; a pak:
„Princezna Markéta je pro mě předmětem zbožňování,“ řekl předevčírem.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Nuže — co to znamená! Kde byla moje důstojnost? Byla jsem šílená? Byla jsem to vůbec já? Tento pán si dovolil hnusné gesto, dobře jsem chápala, že je to hanebné a hnusné — a přesto jsem s ním pak mluvila: Je to možné?
Tohle jsou dvě věci, které mě naplňují žárlivostí, velikou žárlivostí. Na měšec se hledí jen při sňatku, a Antonelli má víc, než je třeba k velkému úspěchu; je totiž velmi pohledný — já si to nemyslela, ale teta to neustále opakuje, a všichni ostatní také, až jsem tomu nakonec uvěřila.
Nezdálo se mi to snad? Ne, nezdálo se mi to! Ó, Svatá Panno, dej, ať zapomenu.
Ale co jsem, dobrý Bože, že se mnou někdo takhle jedná! Věděla jsem sice, že jsem ubohá vyvrženka, ale myslela jsem, že mě aspoň pokládají za počestnou dívku!
Smilování, Bože můj! Čím jsem se provinila, že jsem takhle ponížena! To má jistě být lekce, abych poznala, co je ponížení, protože jsem to slovo zneužívala kvůli Audiffretovi.
Ach! Ale — ach! Ale — ach! Ale! Ne, to není možné, zdálo se mi to, anebo jsem šílená! Bože můj, slitování, smiluj se nade mnou.
Ach! Nikdy nezapomenu na Larderela ve světlém svrchníku a světlém klobouku, docela samotného ve fiakru uprostřed pustého náměstí, jak čeká na Antonelliho.
Ach! Nikdy si neodpustím, že jsem se tak špatně zachovala, ale tenkrát jsem se tolik nasmála.
Právě jsem si znovu četla o dni dostihů, když jsem si opět vzpomněla na včerejšek! Nejraději bych všechny uškrtila! Ach, jaká potupa, ach! jaká hanba!
Nejsem hrdá, nýbrž naivní! Moje pevnost není nic než necitelnost. Jsem slabá a zbabělá! Bláznivá a krutá!
Myslím si, že jsem silná, když všichni oplakávají něčí smrt nebo nemoc a já zůstávám nevzrušená — a přitom jsem jen bez srdce!
Všechny pasáže, které jste četli a které jsou v této knize vyznačeny, dostal dnes večer k přečtení Antonelli. A aby nemohl přečíst víc, než jsem chtěla, zakrývala jsem písmo dvěma bílými listy a odkrývala jen to, co bylo třeba. Pasáž, kde říkám, že jsem to nikomu neřekla, ani tetě, protože nikdy nebudu mít odvahu přiznat takovou hanbu, tu pasáž jsem mu dala přečíst dvakrát a zdůraznila jsem slova: neboť nechci skandál.
„Proto s vámi, pane, mluvím a směji se,“ řekla jsem.
„Proto?“ pravil zmateně.
„Ano, přečtěte si to ještě jednou, pochopíte.“
„Dobře tomu rozumím.“
„Tím lépe.“
Seděli jsme všichni kolem jednoho stolu, teta, Potechine, Antonelli a já. Smála jsem se, když jsem mu ty pasáže dávala číst, ale docela tiše jsem dodávala:
„Doufám, pane, že dobře chápete, proč jsem k vám zdvořilá. Nechci skandál. Teta nic neví a já se nemohu chovat jinak. Rozumíte?“
„Inu! Dobře rozumím.“
„To je všechno, co potřebuji.“
Při čtení byl celý rudý a velmi rozpačitý.
„Tím hůř!“ řekla jsem. „Vždyť odjíždím.“
„Doufám aspoň,“ řekl a snažil se smát, „že jste mě nejmenovala, protože o mně píšete tak špatně, že kdyby se ta kniha náhodou ztratila...“
„Ale pane, ta hanba by nepadla na vás, ujišťuji vás.“
„Ale jak může někdo psát takové věci!“
„Kdybych byla počkala tři hodiny, nebyla bych nic napsala, ale mám ve zvyku vrhnout se na svůj sešit a svěřit mu všechny své myšlenky; takhle z nich dělám přesné fotografie svých myšlenek.“
„Mýlíte se, když si myslíte to, co si myslíte.“
„To je moje věc, pane, ujišťuji vás.“
Nikdy bych mu nedokázala říct to, co si přečetl. Teď je mi lépe, myslím, že pochopil. Stěžovala jsem si na horko.
„Ve vedlejším pokoji je chladněji,“ řekl, „pojďte.“
„Ne, tady je mi mnohem lépe, děkuji.“
Potechine odešel o půl jedné. Pak jsem skoro celou dobu mlčela a nechala tetu s Antonellim, ať si spolu povídají o římské společnosti.
„Teď jsem si udělal plán,“ řekl, „příští rok začnu vycházet do společnosti.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Šašek, ochlasta, hnusný pán.
„A mezi všemi těmi dámami si najdete nějakou milou,“ řekla teta, která se s ním takhle sblížila, jako by ho znala léta.
„Doufejme,“ řekl s úsměvem.
Ve dvě hodiny se s námi loučí. Podávám mu ruku, studenou a ochablou, a on ji stiskne, ale já mu stisk neopětuji.
„Dobrou noc,“ řekl s nuceným smíchem, „mějte se hezky.“
Jen jsem nepatrně kývla hlavou.
„Proč jste toho ubohého Mnicha tak potrestala?“ zeptala se teta.
„Jak potrestala?“
„Ale ano, zůstala jste v salonu a sotva jste promluvila.“
„Nudím se, madam, on mě nudí. Mám toho dost, už to vyčpělo.“
„Už?“
„Chci vycházet do společnosti!“
„On také.“
„Ano, ten se má — jemu stačí jen chtít!“
„Budete tam chodit spolu.“
„Ach, teto, to je ošklivé smát se, když vidíte, jak mě to trápí,“ řekla jsem vážně a na pokraji pláče.
„Nikdo se nesměje,“ odpověděla teta zmateně, „já se nesměji.“
Zavřela jsem se u sebe a šla se trápit: teď je to myšlenka, že mě nemiluje!
Ach! Chci vycházet do společnosti, do té společnosti, která mě nechce! Co jsem jí udělala, dobrý Bože! Bože můj, přijmi mou ubohou duši na milost. Jsem těžce potrestána. Nepřísluší mi to soudit, a tak nesoudím, modlím se, modlím se, modlím se!
Pak začnu chodit ze svého pokoje do salonu, ze salonu do předsíně, líbám křížek svého růžence, žehnám se a modlím se k Bohu. Chci se vrhnout do zbožnosti! To je moje jediné útočiště. Jediné útočiště nešťastných duší!
Žádná marnivost, žádné světské zábavy, žádná láska!
Ach! Veliký Bože! Dosáhnu u Tebe něčeho, když se budu bít v prsa, prosit Tě a plakat!
Ne, Ty, svatá Maria, jejíž jméno já, nehodná, nosím! Ty mi pomůžeš, ve jménu milosrdenství, ve jménu Tvého Syna, ve jménu mého Boha!
Odpusť mi, že se k Tobě modlím písemně. Ale takhle se modlím lépe a chci, aby se vědělo, že v Tebe věřím; chci, abys to věděla a slitovala se nade mnou.
Doma si chci pokoj zaplnit obrázky a sochami Panny Marie, kříži a růženci. Každou neděli budu chodit rozmlouvat s matkou představenou kláštera Dobrého Pastýře. Budu chodit denně do kostela, ne do ruského, tam se chodí jen v neděli, a ti Rusové, ta společnost mě příliš trýzní. Stanu se pobožnou. Začala jsem k tomu směřovat už před rokem — i když se smíchem.
Svěřuji se Bohu, Ježíši a Panně Marii! Ať pro mě něco udělají.

Poznámky

Pozn. překl.: Traviata — zde: vydržovaná milenka (viz pozn. k 060.0278). ↩
Pozn. překl.: Villa Mattei — dnešní Villa Celimontana na pahorku Celiu; její zahrady byly oblíbeným útočištěm římské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Laferrière — slavný pařížský módní dům (couturier), jenž oblékal aristokracii a dvorní dámy; zde narážka na nákladné Mariiny toalety. ↩
Pozn. překl.: Collignon — Mariina bývalá vychovatelka, dnes blízká přítelkyně rodiny, která ji doprovází na cestách a zná ji příliš dobře, než aby se dala oklamat. ↩
Pozn. překl.: Galleria dell’Accademia di San Luca, Římská akademie krásných umění, jejíž galerie byla veřejně přístupna. ↩
Pozn. překl.: Via di Ripetta — ulice v Římě poblíž Tibery. Semiradowski je Mariin zápis jména polského malíře Henryka Siemiradzkého (1843–1902); jeho monumentální plátno Pochodně Neronovy (1876) bylo toho roku v Římě vystaveno. ↩
Pozn. překl.: Porta Pia — brána v aureliánských hradbách Říma, proslulá tím, že jí dne 20. září 1870 vstoupila italská vojska do Říma. ↩
Pozn. překl.: Noty Verdiho opery La Traviata (1853). ↩
Pozn. překl.: Marie píše „j’en [sic] fais“ (nadbytečné „en“). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Buena sera“ (Marie píše „buena“) a „stia bene“ – zhruba „dobrý večer“ (při loučení) a „mějte se dobře“. ↩