Středa, 17. května 1876

O včerejšku jsem toho ještě hodně chtěla říci, ale všechno bledne před dnešním večerem. Ještě teď jsem z něj celá ohromená a rozechvělá.
Do jedenácté jsme měli Papparigopoulose a Simonettiho; jakmile odešli, Potechine zůstal, aby Pietro* ještě zůstal také. Hned jsme jakoby nic vyšli do předsíně a odtud na podestu, jež je jako malý oválný salon. Ten rozhovor se nedá vylíčit. Desetkrát mě vzal do náruče — násilím. Konečně jsem mu vysvětlila všechny své skrupule, všechny pochybnosti, vše.
Tomu, co jsem řekla o polibku, se nahlas vysmál. Ale dál tvrdil, že mě miluje — a tak jsem ho ujistila, že je to zbytečné, neboť moji rodiče by nikdy nesouhlasili.
„Měli by pravdu,“ řekl zasněně, „nejsem schopen nikoho učinit šťastným. Říkal jsem to matce, mluvil jsem o vás — řekl jsem: ona je tak zbožná a dobrá, a já nevěřím v nic a jsem jen ubožák! Hleďte — strávil jsem sedmnáct dní v klášteře, modlil jsem se, rozjímal jsem — a nevěřím v Boha! Náboženství pro mě neexistuje, v nic nevěřím!“
Dívala jsem se na něj doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima.
„Je třeba věřit,“ pravila jsem a přejela mu dlaněmi po ramenou, „je třeba se napravit, je třeba být dobrý.“
„To je nemožné — a takový, jaký jsem, mě nemůže nikdo milovat, viďte?“
„Hm!“
„Jsem velmi nešťasten — nikdy si nedovedete představit, v jaké jsem situaci. Navenek vycházím dobře se svými, ale je to jen navenek — a všechny je nenávidím! Otce, bratry, dokonce i matku! Jsem nešťasten — a zeptáte-li se mě proč, nevím. Och, kněží,“ vykřikl, zaťal pěst i zuby a zdvihl k nebi tvář znetvořenou nenávistí, „kněží! Kdybyste věděli, co to je!!“ Trvalo pět minut, než se uklidnil.
„Přesto vás miluji,“ pokračoval, „a jen vás. Když jsem s vámi, jsem šťasten; kdybych mohl zůstat několik dní po vašem boku, miloval bych život... Ale ne — jsem unaven vším, nechci nic — odeberu se do toho kláštera a strávím tam celý život.“
„To je to nejlepší, co můžete udělat. Ale víte, že jsem nikdy neviděla tolik drzosti?“
„Jak to?“
„Jak to? Mluvíte mi o lásce, ptáte se mě, zda vás miluji — a říkáte, že se nikdy neoženíte! Počkejte — situace je pozoruhodná a výjimečná; chtěla jsem se rozčílit, směji se — potom bych snad plakala ponížením — ale v tuto chvíli mě to baví! Vidíte: nemůžeme si rozumět — vy berete jako nic to, co já pokládám za vážnou událost. Těžko to říci, ale když už jsem u toho...“
„Nuže?“
„Je to těžké... poslyšte — povím vám něco, co nevíte. Rty mladé dívky jsou něco posvátného — a já jsem vás políbila na ústa!“
„Kdy?“
„Řekla jsem vám, že vás miluji!“
„Kdy?!“
„Dobře víte.“
„Ano — večer mimochodem, po dvouhodinové diskusi.“
„To je vedlejší.“
„Je to pravda! Miluji vás, tolik vás miluji!“
„Důkaz!“
„Mluvte.“
„Přijeďte do Nice.“
„Tím mě přivádíte k šílenství! Dobře víte, že nemohu!“
„Proč?“
„Protože mi otec nechce dát peníze, protože otec nechce, abych jel do Nice.“
„Chápu — ale řeknete-li mu, proč jedete...“
„Nebude chtít.“
„Nemluvil jste s ním.“
„Ne — ale mluvil jsem s matkou, a ta mi nevěří. Jsou tak zvyklí na mé špatné chování, že mi již nevěří!“
„Je třeba se napravit — je třeba přijet do Nice.“
Poznámka editorů
[napříč stránkou]
na okrajiAnnotation de Marie
Zdá se to nemožné. Byla jsem hloupá a dětinská. A především — především otupělá těmi řečmi o vycházení do společnosti.
„Ale jestliže budu odmítnut, jak říkáte...“
„Neřekla jsem: odmítnut mnou.“
„To by bylo příliš,“ řekl a zadíval se mi zblízka do očí, „to by byl sen.“
„Ale krásný sen, viďte?“
„Ó ano!“
„Tedy požádáte otce...“
„Nechce.“
„Zná mě?“
„Ano — nechce, abych se ženil.“
„Ví o tom?“
„Ne — říkám, že pro takové věci je třeba, aby promluvil zpovědník; vy tohle všechno neznáte...“
„Tak to udělejte.“
„Říkáte mi to?“
„Ano. Chápete — nezáleží mi na vás, ale chci dopřát toto malé uspokojení svému uraženému sebevědomí.“
„Tak taková jste!“
„Bože můj, ano.“
„Už na Kapitolu jsem vám řekl, jaký jsem — mluvil jsem vážně. Jsem na tomto světě nešťastník a prokletec.“
„Opravdu vás lituji.“
„Děkuji.“
„Nemáte nic svého?“
„Nic.“
„Ale jednou něco mít budete?“
„Ano — po otcově smrti budu mít něco jako dvanáct tisíc franků ročně.“
„Ale to je přece nic!“
„Však já vím.“
„Váš otec tedy není bohatý?“
„Má snad sedmdesát tisíc franků ročně.“
„Jak vás lituji, pane! Víte, že já budu mít padesát tisíc franků ročně a pokládám se za chudou! Máte pravdu — nevezmu si vás; jste příliš chudý. To je škoda.“
„Vím dobře, že jsem nešťastník, a že... poslyšte: kdybych kdy udělal bláznovinu a oženil se, bude to s někým chudším, než jsem já.“
„Vidíte — dvě pěkné ubohosti pohromadě!“ vykřikla jsem; pak, mírněji: „Bezpochyby chybuji, že jsem si vás tak z rozmaru oblíbila — ale je to tak. Napravím vás a přiměji vás milovat život — chcete?“
„Jsem příliš velký nešťastník na to, abych měl v tomto světě štěstí.“
„Co vás nenapadne. Ale ujišťuji vás, pane, že tento rozhovor je podivný. Zapíši si ho do deníku.“
„A co o mně řeknete?“
„Řeknu, že jste buď nejhanebnější darebák na světě, nebo nešťastník!“
„Řekněte — nešťastník!“
„Ano — abych pohladila své sebevědomí. Vy si tedy myslíte, že to všechno nic není. Říkám vám, že vás miluji, nechám se objímat kolem pasu, nechám si líbat ruce a tisknout nohu — a vy myslíte, že je to velmi prosté, velmi přirozené!!“
„Ale ano.“
„Ach, pane!“
Ty stovky zbytečných a neobyčejných vět se nedají ani zhruba zachytit. Řeknu jen, že mi ještě jednou opakoval, že mě miluje a že je nešťasten — tak jemným hlasem a s tak prosebníma očima, že jsem se k němu sama přiblížila, a jako dobří přátelé jsme rozmlouvali dosti dlouho o spoustě věcí. A já ho ujišťovala, že na nebi je Bůh a na zemi štěstí, a chtěla jsem, aby věřil v Boha a viděl ho mýma očima a modlil se k němu mým hlasem.
„Tak tedy,“ pravila jsem a odtáhla se od něj, „je konec — sbohem. Neměla jsem to nechat zajít tak daleko — měla jsem vidět, jaký jste.“
„Miluji vás!“
„Milujete mě, a vy... Ach! Hleďte — až budu sama, budu plakat zlostí a ponížením, ale teď o tom všem mohu mluvit, a dokonce se tomu smát.“
„Miluji vás — a nechci vás učinit nešťastnou. Se mnou byste neměla štěstí ani klid.“
„Nerozumíte mi, pane. Odmítám vás předem.“
„Ale ano — a říkám vám, že jsem nešťasten!“
„A věřím vám,“ pravila jsem a vzala ho za obě ruce, „a lituji vás.“
„To je pro mě již mnoho — děkuji vám.“
„Tak tedy sbohem. Odjíždím, provdám se v Rusku a přijdu vás navštívit v klášteře.“
„Ano — a pak se vám budu dvořit.“
„Tak takový jste! A přitom vás místo vyhánění volám k sobě; mám pro vás slabost, a ke své hanbě se k ní přiznávám.“
„To není možné!“
„Ale ano.“
„Milujete mě?“
„Ale ovšem.“
„Milujete mě?“ opakoval znovu, přitáhl si mě k sobě a mluvil tak zblízka, že se jeho rty, jak ta slova vyslovovaly, lehce dotýkaly mé tváře... pravé!
„A vy?“
„Ano!“
„Ach!“ řekla jsem — zpola se smějíc, zpola plačíc, „a já odjíždím a za dva dny na to nebudete myslet!“
„Nu — je to pravda! Když vás vidím, miluji vás jako blázen, a když vás nevidím, zapomínám!“
„To znamená, že nemilujete.“
„Miluji!“
„To není pravá láska.“
„Je to ta největší láska mého života! Milujete mě?“
„Ale ano!“
Zvláštní — necítila jsem strach ani stud.
„Nemiluji vás,“ pravila jsem, „to nestojí za to!“
„Nikdy mě milovat nebudete?“
„Ano — až budete volný.“
„Až budu mrtev.“
„Nyní nemohu — neboť vás lituji a pohrdám vámi. Řekli by vám, abyste mě nemiloval — a vy byste poslechl!“
„Je to pravda.“
„To je hrůzné!“
„Miluji vás,“ řekl už posté a tiskl mě v náručí — a já ho nechala, celá unesená a bez sebe, opřená o jeho hruď, bez dechu a bez jediného slova, zatímco se jeho rty tiskly k mé tváři.
Nevím, jak dlouho to trvalo — dlouho, myslím, ale nikdy dost. Cítila jsem, jak se celý třese, a neodvažovala jsem se pohnout ani promluvit, abych neporušila to kouzlo. Byla jsem — říkám vám — vytržena a šťastna jako nikdy, když mě ten člověk — Ježíši, smiluj se nade mnou — přitáhl ještě blíž a já ucítila, jak mi jeho ruka klouže po šatech tak, že jsem couvla jako zasažená bleskem. Všechna krev se mi stáhla z tváře — musela jsem být velmi bledá, neboť vypadal vyděšeně.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Neměla jsem zapomínat, že mám co do činění s Italem, ba přímo Římanem, a že muži tohoto plemene necouvnou před ničím — jejich rty jsou stejně připravené k polibkům jako jejich nůž k ranám.
„Ach!“ vykřikla jsem teprve po chvíli, zakryla si obličej rukama a zdrcená hrůzou, studem a vztekem jsem couvla až k oknu.
„Také potřebuji čerstvý vzduch,“ řekl a přistoupil blíž.
„Ach!“ opakovala jsem ještě s rukama stále na obličeji, „ach!“
Byla jsem bez sebe studem a žalem.
„Nu,“ řekl vyděšeně, „sundejte si ruce z obličeje. Jak jste hezká — ne, teď jste ošklivá, celá rudá,“ říkal přerývaně.
Gestem jsem ho odháněla, aniž bych odkryla obličej.
„Nu,“ řekl čím dál zmatenější, „nu — co se děje, proč neodpovídáte? Och, prosím vás — jedno slovo! Marie, Marie, odpovězte, pro slitování! Smilujte se nade mnou!“
„Bože můj,“ šeptala jsem, projížděla si rukama vlasy a dívala se do země, stále ještě celá zmatená.
„Zpátky!“ vykřikla jsem, neboť mě chtěl vzít za ruku. „Zpátky!“ opakovala jsem, couvala a dívala se na něj s odporem, hněvem, bolestí a úžasem.
„Odpusťte mi! Jsem šílenec — není to moje vina; jsou chvíle, kdy člověk není sám sebou. Miluji vás — z té lásky šílím! Odpusťte, odpusťte!“ říkal celý bez sebe.
„Ne,“ pravila jsem tiše, ještě nevzpamatovaná, „ne — dost.“ A na několik okamžiků jsem si znovu zakryla obličej rukama; mezitím se on vzpamatoval a ptal se mě, co mi je — jako tehdy večer, kdy mě ve Valle políbil na hlavu.
Nevím, co říkám — a s klidnou tváří jsem se vrátila do salonu a řekla rusky, že mi mnich svěřil velmi zajímavé věci, které zítra budu vyprávět Potechinovi a tetě. Pak jsem se smála a mluvila o Lvovi, Tygrovi, Divochovi a Mnichovi. Tak nazývám Paula Antonelliho, Torloniho, Dominiqua Antonelliho a Pierra*.
Pierrova přezdívka, Mnich, je jasná; Dominique je docela malý, tučný, přehnaně klerikální muž a velký lovec jako Nimrod, který nikdy neopouští svůj statek. Pokud jde o Paula — je to lev černých salonů, a protože Torlonia je jeho přítelem, nemohla jsem Torloniu nazvat jinak než Tygrem.
Potechine odchází a pět minut poté Antonelli. Sotva jsem mu popřála dobrou noc, už jsem se vrhla dolů malým tajným schodištěm. Za vteřinu se objevil na schodišti a já pootevřela malé dveře.
„Tak,“ pravila jsem, celá roztřesená, a opřela se o ty dveře.
Přiblížil se a vzal mě za ruce.
„Přišla jsem,“ pravila jsem a chvěla se čím dál víc, „říci vám sbohem.“
„Ne — ne sbohem!“
„Ano, ano, pane — sbohem. Milovala jsem vás až do dnešního večera.“
„To není možné!“
„Je to tak — ale nyní,“ pokračovala jsem slábnoucím hlasem, „nyní vámi pohrdám. Ach, nu což — řekla jsem to; milovala jsem vás. Udělala jsem chybu, já vím.“
„Ale—“ začal.
„Sbohem.“
„Takže zítra do Tivoli na koni nepojedete.“
„Ne.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Nikdy jsem ho nemilovala — vše to bylo dílem romantické obrazotvornosti hledající romány.
na okrajiAnnotation de Marie
Ten špinavý malý opilec si snad myslel, že bych s ním mohla klesnout. Fuj! Hrůza.
„A nevzdáváte se toho kvůli únavě.“
„Ne — únava je jen záminkou. Už vás nechci vidět.“
„Chcete, abych už nechodil?“ zeptal se příkře.
„Ano,“ pravila jsem živě — ale tím úsilím jsem zeslábla, opřela se o zeď a zašeptala: „Ne.“ „Už vás nechci vidět,“ pokračovala jsem, když jsem se znovu přemohla, „musíme si říci sbohem — proto jsem tu.“
„Ale ne!“ vykřikl. „Co to říkáte!“
„To, co říkám — nic jiného. Velmi mě to bolí,“ pravila jsem a polykala příval slz; vzdech, který se mi přitom vydral, mě bolel víc než nářek.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Žádný příval slz nebyl. Paní z Monsoreau! Dumas!
Chtěla jsem si ho přitáhnout k sobě, vzít mu hlavu do dlaní a políbit ho na ústa podruhé a naposledy. Byla jsem bez sebe — ale teta věděla, že jsem tu; upozornila jsem ji; mohla otevřít dveře nahoře — a nechtěla jsem, aby se cokoli dozvěděla.
„To není možné,“ říkal Antonelli a držel mě za ruce.
„Je to docela dobře možné — však uvidíte. Nevím, jak to, že jsem vás neshodila ze schodů hlavou dolů!“
„Někdo,“ řekl. Skutečně bylo slyšet kroky vrátného. „Na shledanou.“
„Počkejte chvíli,“ pravila jsem. „Pojďte sem.“ A pohlédla jsem mu do tváře tak, že nevěděl, co říct, a políbil mi ruce.
„Marie!“ volala teta shora. „Marie!“
Gestem jsem vyjádřila netrpělivost a Antonelli zneklidnění.
„Na shledanou.“
Nic jsem neodpověděla a rychle vyběhla po schodech.
„Kde jsi?“ ozvala se teta.
„Byla jsem dole s Antonellim.“
„A proč?“
„Abychom si promluvili.“
„Vyprávěj.“
Sedla jsem si a vyprávěla jí hromadu nesmyslů ke smíchu — prý to, co mi mnich svěřil.
Pak jsem se zamkla, vrhla se na kanapé a vykřikla: „Ježíši, Pane, smiluj se nade mnou!“ Vzlykala jsem deset minut a umyla si oči — celé suché. Nenašla jsem ani slzu.
„Říkala jste mi, abych promluvil s otcem a přijel do Nice?“ pravil Antonelli na schodišti okamžik před odchodem.
„Ano.“
„Učiním tak a přijedu do Nice — za každou cenu.“
„To jste už jednou slíbil!“
„Přísahám vám!“ — a odešel.
Skončila jsem psát — je pět hodin, svítá.
škrtnuto[Zrušeno 1,5 řádku]

Poznámky

Pozn. překl.: Kapitol (Campidoglio) — slavnostní srdce starověkého i moderního Říma, oblíbené místo procházek a vyhlídek. ↩
Pozn. překl.: Teatro Valle — jedno z nejstarších římských divadel, kde společnost dříve v tomto karnetu navštívila představení. ↩
Pozn. překl.: Nimrod — biblický lovec a král (Gn 10,8–9), ve francouzštině i češtině příslovečný velký lovec. ↩
Pozn. překl.: Paní z Monsoreau (1846) — jeden z nejromantičtějších dobrodružných románů Alexandra Dumase staršího. Marie si utahuje z vlastního vzletného slohu tím, že se odvolává na mistra romantické přemíry. ↩