❦
Středa, 17. května 1876
Mercredi, 17 mai 1876
O včerejšku jsem toho ještě hodně chtěla říci, ale všechno bledne před dnešním večerem. Ještě teď jsem z něj celá ohromená a rozechvělá.
J’avais beaucoup à dire d’hier encore, mais tout s’efface devant ce soir. J’en suis encore saisie et tremblante.
Do jedenácté jsme měli Papparigopoulose a Simonettiho; jakmile odešli, Potechine zůstal, aby Pietro* ještě zůstal také. Hned jsme jakoby nic vyšli do předsíně a odtud na podestu, jež je jako malý oválný salon. Ten rozhovor se nedá vylíčit. Desetkrát mě vzal do náruče — násilím. Konečně jsem mu vysvětlila všechny své skrupule, všechny pochybnosti, vše.
Jusqu’à onze heures nous avons eu Papparigopoulo et Simonetti, eux partis, Potechine resta pour que Pietro* reste encore. Aussitôt sans avoir l’air de rien nous sommes sortis dans l’antichambre et de là sur le palier qui est un véritable petit salon ovale. Rapporter cette conversation est chose impossible. Il m’a pris dix fois dans ses bras, par force. Enfin je lui expliquai tous mes scrupules, tous mes doutes, tout.
Tomu, co jsem řekla o polibku, se nahlas vysmál. Ale dál tvrdil, že mě miluje — a tak jsem ho ujistila, že je to zbytečné, neboť moji rodiče by nikdy nesouhlasili.
Quant à ce que je dis du baiser il s’en moqua tout haut. Mais il continua à dire qu’il m’aimait, alors je l’assurai que c’était inutile car mes parents ne consentiraient jamais.
„Měli by pravdu,“ řekl zasněně, „nejsem schopen nikoho učinit šťastným. Říkal jsem to matce, mluvil jsem o vás — řekl jsem: ona je tak zbožná a dobrá, a já nevěřím v nic a jsem jen ubožák! Hleďte — strávil jsem sedmnáct dní v klášteře, modlil jsem se, rozjímal jsem — a nevěřím v Boha! Náboženství pro mě neexistuje, v nic nevěřím!“
— Ils auraient raison, dit-il, rêveur, je ne suis bon à faire le bonheur de personne. Je l’ai dit à ma mère, j’ai parlé de vous, j’ai dit : elle est si religieuse et bonne et moi je ne crois en rien et je ne suis qu’un misérable ! Tenez, je suis resté dix-sept jours au couvent, j’ai prié, j’ai médité et je ne crois pas en Dieu ! Et la religion n’existe pas pour moi, je ne crois en rien !
Dívala jsem se na něj doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima.
Je le regardais avec de grands yeux effrayés.
„Je třeba věřit,“ pravila jsem a přejela mu dlaněmi po ramenou, „je třeba se napravit, je třeba být dobrý.“
— Il faut croire, dis-je en lui passant les mains sur les épaules, il faut se corriger, il faut être bon.
„To je nemožné — a takový, jaký jsem, mě nemůže nikdo milovat, viďte?“
— C’est impossible, et tel que je suis personne ne peut m’aimer, n’est-ce pas ?
„Hm!“
— Hum !
„Jsem velmi nešťasten — nikdy si nedovedete představit, v jaké jsem situaci. Navenek vycházím dobře se svými, ale je to jen navenek — a všechny je nenávidím! Otce, bratry, dokonce i matku! Jsem nešťasten — a zeptáte-li se mě proč, nevím. Och, kněží,“ vykřikl, zaťal pěst i zuby a zdvihl k nebi tvář znetvořenou nenávistí, „kněží! Kdybyste věděli, co to je!!“ Trvalo pět minut, než se uklidnil.
— Je suis bien malheureux, vous ne vous ferez jamais une idée de ma position, en apparence je suis bien avec les miens, mais ce n’est qu’en apparence et je les déteste tous ! Mon père, mes frères, ma mère même ! Je suis malheureux et qu’on me demande pourquoi, je ne le sais pas. Ô les prêtres, s’écria-t-il en serrant le poing et les dents et en levant vers le ciel une figure hideuse de haine, les prêtres ! Si vous saviez ce que c’est ! ! Il fut cinq minutes à se calmer.
„Přesto vás miluji,“ pokračoval, „a jen vás. Když jsem s vámi, jsem šťasten; kdybych mohl zůstat několik dní po vašem boku, miloval bych život... Ale ne — jsem unaven vším, nechci nic — odeberu se do toho kláštera a strávím tam celý život.“
Je vous aime pourtant, reprit-il, et vous seule, quand je suis avec vous je suis heureux, si je pouvais rester plusieurs jours auprès de vous j’aimerais la vie... Mais non, je suis las de tout, je ne veux rien, je me retirerai dans ce couvent et je passerai là ma vie.
„To je to nejlepší, co můžete udělat. Ale víte, že jsem nikdy neviděla tolik drzosti?“
— C’est ce que vous avez de mieux à faire. Mais savez-vous que je n’ai jamais vu tant d’impertinence ?
„Jak to?“
— Comment ?
„Jak to? Mluvíte mi o lásce, ptáte se mě, zda vás miluji — a říkáte, že se nikdy neoženíte! Počkejte — situace je pozoruhodná a výjimečná; chtěla jsem se rozčílit, směji se — potom bych snad plakala ponížením — ale v tuto chvíli mě to baví! Vidíte: nemůžeme si rozumět — vy berete jako nic to, co já pokládám za vážnou událost. Těžko to říci, ale když už jsem u toho...“
— Comment ? Vous me parlez d’amour, vous me demandez si je vous aime et vous dites que vous ne vous marierez jamais ! Attendez, la position est originale et exceptionnelle, je voulais me fâcher, je ris, après je pleurerais peut-être d’humiliation, mais pour le moment ça m’amuse ! Voyez, nous ne pouvons pas nous entendre, vous regardez comme un rien ce que je regarde comme un grave événement. C’est difficile à dire, mais puisque j’y suis...
„Nuže?“
— Eh bien ?
„Je to těžké... poslyšte — povím vám něco, co nevíte. Rty mladé dívky jsou něco posvátného — a já jsem vás políbila na ústa!“
— C’est difficile... écoutez, je vais vous apprendre ce que vous ignorez. Les lèvres d’une jeune fille sont une chose sacrée, je vous ai embrassé sur la bouche !
„Kdy?“
— Quand?
„Řekla jsem vám, že vás miluji!“
— Je vous ai dit que je vous aimais !
„Kdy?!“
— Quand ? !
„Dobře víte.“
— Vous savez bien.
„Ano — večer mimochodem, po dvouhodinové diskusi.“
— Oui, le soir par hasard en passant, après deux heures de discussion.
„To je vedlejší.“
— Peu importe.
„Je to pravda! Miluji vás, tolik vás miluji!“
— C’est vrai ! Je vous aime, je vous aime tant !
„Důkaz!“
— Une preuve !
„Mluvte.“
— Dites.
„Přijeďte do Nice.“
— Venez à Nice.
„Tím mě přivádíte k šílenství! Dobře víte, že nemohu!“
— Vous me mettez hors de moi en me disant cela ! Vous savez bien que je ne peux pas !
„Proč?“
— Pourquoi ?
„Protože mi otec nechce dát peníze, protože otec nechce, abych jel do Nice.“
— Parce que mon père ne veut pas me donner de l’argent, parce que mon père ne veut pas que j’aille à Nice.
„Chápu — ale řeknete-li mu, proč jedete...“
— Je comprends bien, mais si vous lui dites pourquoi vous allez...
„Nebude chtít.“
— Il ne voudra pas.
„Nemluvil jste s ním.“
— Vous ne lui avez pas parlé.
„Ne — ale mluvil jsem s matkou, a ta mi nevěří. Jsou tak zvyklí na mé špatné chování, že mi již nevěří!“
— Non, mais j’ai parlé à ma mère, mais elle ne me croit pas, on est si habitué à ma mauvaise conduite qu’on ne me croit plus !
„Je třeba se napravit — je třeba přijet do Nice.“
— Il faut vous corriger, il faut venir à Nice.
Poznámka editorů
[napříč stránkou]
[en travers de la page]
na okraji · Annotation de Marie
Zdá se to nemožné. Byla jsem hloupá a dětinská. A především — především otupělá těmi řečmi o vycházení do společnosti.
Ça paraît impossible. J’étais bête et enfant. Et surtout, surtout abrutie par ces histoires d’aller dans le monde.
„Ale jestliže budu odmítnut, jak říkáte...“
— Mais puisque je serai refusé comme vous dites...
„Neřekla jsem: odmítnut mnou.“
— Je n’ai pas dit, refusé par moi.
„To by bylo příliš,“ řekl a zadíval se mi zblízka do očí, „to by byl sen.“
— Ce serait trop, dit-il en me regardant tout près, ce serait un rêve.
„Ale krásný sen, viďte?“
— Mais un beau rêve n’est-ce pas ?
„Ó ano!“
— Oh oui !
„Tedy požádáte otce...“
— Alors vous demanderez à votre père...
„Nechce.“
— Il ne veut pas.
„Zná mě?“
— Il me connaît ?
„Ano — nechce, abych se ženil.“
— Oui, il ne veut pas que je me marie.
„Ví o tom?“
— Sait-il ?
„Ne — říkám, že pro takové věci je třeba, aby promluvil zpovědník; vy tohle všechno neznáte...“
— Non, je dis qu’il faut pour ces choses faire parler par le confesseur, vous ne savez pas tout cela...
„Tak to udělejte.“
— Eh bien faites.
„Říkáte mi to?“
— Vous me le dites ?
„Ano. Chápete — nezáleží mi na vás, ale chci dopřát toto malé uspokojení svému uraženému sebevědomí.“
— Oui. Vous comprenez, je ne tiens pas à vous mais je veux donner cette petite satisfaction à mon orgueil blessé.
„Tak taková jste!“
— Voilà comme vous êtes !
„Bože můj, ano.“
— Mon Dieu oui.
„Už na Kapitolu1 jsem vám řekl, jaký jsem — mluvil jsem vážně. Jsem na tomto světě nešťastník a prokletec.“
— Je vous ai dit encore au Campidoglio comment je suis, j’ai parlé sérieusement. Je suis un malheureux et un maudit dans ce monde.
„Opravdu vás lituji.“
— Je vous plains, vraiment.
„Děkuji.“
— Merci.
„Nemáte nic svého?“
— Vous n’avez rien à vous ?
„Nic.“
— Rien.
„Ale jednou něco mít budete?“
— Mais vous aurez un jour quelque chose ?
„Ano — po otcově smrti budu mít něco jako dvanáct tisíc franků ročně.“
— Oui, à la mort de mon père j’aurai quelque chose comme douze mille francs par an.
„Ale to je přece nic!“
— Mais ce n’est rien cela !
„Však já vím.“
— Eh je sais bien.
„Váš otec tedy není bohatý?“
— Votre père n’est donc pas riche ?
„Má snad sedmdesát tisíc franků ročně.“
— Il a soixante-dix mille francs peut-être par an.
„Jak vás lituji, pane! Víte, že já budu mít padesát tisíc franků ročně a pokládám se za chudou! Máte pravdu — nevezmu si vás; jste příliš chudý. To je škoda.“
— Comme je vous plains, Monsieur, savez-vous que, moi, j’aurai cinquante mille francs par an et que je m’estime pauvre ! Vous avez raison je ne vous prendrai pas, vous êtes trop pauvre. C’est dommage.
„Vím dobře, že jsem nešťastník, a že... poslyšte: kdybych kdy udělal bláznovinu a oženil se, bude to s někým chudším, než jsem já.“
— Je sais bien que je suis un malheureux et que... écoutez, si jamais je fais la bêtise de me marier, ce sera avec une personne plus pauvre que moi.
„Vidíte — dvě pěkné ubohosti pohromadě!“ vykřikla jsem; pak, mírněji: „Bezpochyby chybuji, že jsem si vás tak z rozmaru oblíbila — ale je to tak. Napravím vás a přiměji vás milovat život — chcete?“
— Voyez les deux belles misères ensemble ! m’écriai-je, puis, plus doucement, j’ai sans doute tort d’avoir ce caprice pour vous, mais je l’ai. Je vous corrigerai et je vous ferai aimer la vie, voulez-vous.
„Jsem příliš velký nešťastník na to, abych měl v tomto světě štěstí.“
— Je suis un trop grand malheureux pour avoir du bonheur dans ce monde.
„Co vás nenapadne. Ale ujišťuji vás, pane, že tento rozhovor je podivný. Zapíši si ho do deníku.“
— Quelle idée. Mais je vous assure, Monsieur, que cette conversation est bizarre. Je la rapporterai dans mon journal.
„A co o mně řeknete?“
— Eh que direz-vous de moi ?
„Řeknu, že jste buď nejhanebnější darebák na světě, nebo nešťastník!“
— Je dirai que vous êtes ou bien, le plus indigne scélérat de la terre, ou bien un malheureux !
„Řekněte — nešťastník!“
— Dites malheureux !
„Ano — abych pohladila své sebevědomí. Vy si tedy myslíte, že to všechno nic není. Říkám vám, že vás miluji, nechám se objímat kolem pasu, nechám si líbat ruce a tisknout nohu — a vy myslíte, že je to velmi prosté, velmi přirozené!!“
— Oui, pour flatter mon amour-propre. Vous croyez donc que tout cela n’est rien. Je vous dis que je vous aime, je me laisse prendre la taille, baiser les mains, presser le pied et vous croyez que c’est très simple, très naturel ! !
„Ale ano.“
— Mais oui.
„Ach, pane!“
— Ah ! Monsieur !
Ty stovky zbytečných a neobyčejných vět se nedají ani zhruba zachytit. Řeknu jen, že mi ještě jednou opakoval, že mě miluje a že je nešťasten — tak jemným hlasem a s tak prosebníma očima, že jsem se k němu sama přiblížila, a jako dobří přátelé jsme rozmlouvali dosti dlouho o spoustě věcí. A já ho ujišťovala, že na nebi je Bůh a na zemi štěstí, a chtěla jsem, aby věřil v Boha a viděl ho mýma očima a modlil se k němu mým hlasem.
Il est impossible de suivre même un peu ces centaines de phrases inutiles et extraordinaires. Je dirai seulement qu’il m’a répété encore qu’il m’aimait et qu’il était malheureux, d’une voix si douce et avec des yeux si suppliants, que je m’approchai moi-même et que nous avons parlé comme de bons amis pendant assez longtemps, d’une multitude de choses. Et je l’assurais qu’il y avait un Dieu dans le ciel et un bonheur sur la terre, et je voulais qu’il crût en Dieu et le vît à travers mes yeux et qu’il le priât par ma voix.
„Tak tedy,“ pravila jsem a odtáhla se od něj, „je konec — sbohem. Neměla jsem to nechat zajít tak daleko — měla jsem vidět, jaký jste.“
— Alors, dis-je en m’éloignant, c’est fini, adieu. J’ai eu tort de laisser aller les choses, j’aurais dû voir ce que vous êtes.
„Miluji vás!“
— Je vous aime !
„Milujete mě, a vy... Ach! Hleďte — až budu sama, budu plakat zlostí a ponížením, ale teď o tom všem mohu mluvit, a dokonce se tomu smát.“
— Vous m’aimez et vous... Ah ! tenez, une fois seule je pleurerais de rage et d’humiliation mais en ce moment je puis parler de tout cela et même en rire.
„Miluji vás — a nechci vás učinit nešťastnou. Se mnou byste neměla štěstí ani klid.“
— Je vous aime et je ne veux pas vous rendre malheureuse, avec moi vous n’auriez pas de bonheur et de paix.
„Nerozumíte mi, pane. Odmítám vás předem.“
— Vous ne me comprenez pas, Monsieur. Je vous refuse d’avance.
„Ale ano — a říkám vám, že jsem nešťasten!“
— Si, si, et je vous dis que je suis malheureux !
„A věřím vám,“ pravila jsem a vzala ho za obě ruce, „a lituji vás.“
— Et je vous crois, dis-je en prenant ses deux mains, et je vous plains.
„To je pro mě již mnoho — děkuji vám.“
— C’est déjà beaucoup pour moi et je vous remercie.
„Tak tedy sbohem. Odjíždím, provdám se v Rusku a přijdu vás navštívit v klášteře.“
— Alors, adieu. Je pars, je me marierai en Russie et je viendrai vous voir dans votre couvent.
„Ano — a pak se vám budu dvořit.“
— Oui et alors je vous ferai la cour.
„Tak takový jste! A přitom vás místo vyhánění volám k sobě; mám pro vás slabost, a ke své hanbě se k ní přiznávám.“
— Voyez comme vous êtes ! et tenez, loin de vous chasser je vous appelle, j’ai un faible pour vous et je l’avoue à ma honte.
„To není možné!“
— C’est impossible !
„Ale ano.“
— Mais si.
„Milujete mě?“
— Vous m’aimez ?
„Ale ovšem.“
— Eh sans doute.
„Milujete mě?“ opakoval znovu, přitáhl si mě k sobě a mluvil tak zblízka, že se jeho rty, jak ta slova vyslovovaly, lehce dotýkaly mé tváře... pravé!
— Vous m’aimez ? répéta-t-il encore en m’attirant vers lui et en parlant si près que ses lèvres en bougeant pour prononcer ces paroles effleuraient ma joue... droite !
„A vy?“
— Et vous ?
„Ano!“
— Oui !
„Ach!“ řekla jsem — zpola se smějíc, zpola plačíc, „a já odjíždím a za dva dny na to nebudete myslet!“
— Ah ! fis-je, moitié riant, moitié pleurant, et je pars et dans deux jours vous n’y penserez plus !
„Nu — je to pravda! Když vás vidím, miluji vás jako blázen, a když vás nevidím, zapomínám!“
— Eh bien c’est vrai ! Quand je vous vois je vous aime comme un fou et quand je ne vous vois pas j’oublie !
„To znamená, že nemilujete.“
— C’est que vous n’aimez pas.
„Miluji!“
— J’aime !
„To není pravá láska.“
— Ce n’est pas le vrai amour.
„Je to ta největší láska mého života! Milujete mě?“
— C’est le plus grand de ma vie ! Vous m’aimez ?
„Ale ano!“
— Mais oui !
Zvláštní — necítila jsem strach ani stud.
Chose étrange je n’avais ni peur ni honte.
„Nemiluji vás,“ pravila jsem, „to nestojí za to!“
— Je ne vous aime pas, dis-je, cela ne vaut pas la peine !
„Nikdy mě milovat nebudete?“
— Vous ne m’aimerez jamais ?
„Ano — až budete volný.“
— Oui, quand vous serez libre.
„Až budu mrtev.“
— Quand je serai mort.
„Nyní nemohu — neboť vás lituji a pohrdám vámi. Řekli by vám, abyste mě nemiloval — a vy byste poslechl!“
— Je ne peux pas à présent, car je vous plains et vous méprise. On vous dirait de ne pas m’aimer que vous obéiriez !
„Je to pravda.“
— C’est vrai.
„To je hrůzné!“
— C’est affreux !
„Miluji vás,“ řekl už posté a tiskl mě v náručí — a já ho nechala, celá unesená a bez sebe, opřená o jeho hruď, bez dechu a bez jediného slova, zatímco se jeho rty tiskly k mé tváři.
— Je vous aime, dit-il pour la centième fois en me pressant dans ses bras, et je le laissai faire, toute ravie et hors de moi, m’appuyant sur sa poitrine, sans respirer et sans dire un mot, pendant que ses lèvres étaient collées sur ma joue.
Nevím, jak dlouho to trvalo — dlouho, myslím, ale nikdy dost. Cítila jsem, jak se celý třese, a neodvažovala jsem se pohnout ani promluvit, abych neporušila to kouzlo. Byla jsem — říkám vám — vytržena a šťastna jako nikdy, když mě ten člověk — Ježíši, smiluj se nade mnou — přitáhl ještě blíž a já ucítila, jak mi jeho ruka klouže po šatech tak, že jsem couvla jako zasažená bleskem. Všechna krev se mi stáhla z tváře — musela jsem být velmi bledá, neboť vypadal vyděšeně.
Je ne sais pas combien cela a duré, longtemps je crois, mais jamais assez. Je le sentais tout tremblant et n’osais faire un mouvement ni prononcer une parole pour ne pas rompre le charme. J’étais, vous dis-je extasiée et heureuse comme jamais quand cet homme, Jésus ! Ayez pitié de moi, m’attira plus près encore et je sentis sa main glisser le long de ma robe d’une telle façon que je reculai comme frappée de la foudre. Tout mon sang s’est retiré de ma figure, j’ai dû être bien pâle, car il parut effrayé.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Neměla jsem zapomínat, že mám co do činění s Italem, ba přímo Římanem, a že muži tohoto plemene necouvnou před ničím — jejich rty jsou stejně připravené k polibkům jako jejich nůž k ranám.
Il ne fallait pas oublier que j’avais affaire à un Italien voire à un Romain et que les hommes de cette race ne reculent devant rien et leurs lèvres sont prêtes pour les baisers comme leur couteau pour les coups.
„Ach!“ vykřikla jsem teprve po chvíli, zakryla si obličej rukama a zdrcená hrůzou, studem a vztekem jsem couvla až k oknu.
— Oh ! m’écriai-je au bout d’un instant seulement, me couvrant la figure des mains, abîmée de terreur, de honte, de rage, et reculant jusqu’à la fenêtre.
„Také potřebuji čerstvý vzduch,“ řekl a přistoupil blíž.
— J’ai aussi besoin de prendre de l’air, dit-il en s’approchant.
„Ach!“ opakovala jsem ještě s rukama stále na obličeji, „ach!“
— Oh ! dis-je encore avec mes mains toujours sur la figure, Oh !
Byla jsem bez sebe studem a žalem.
J’étais folle de honte et de chagrin.
„Nu,“ řekl vyděšeně, „sundejte si ruce z obličeje. Jak jste hezká — ne, teď jste ošklivá, celá rudá,“ říkal přerývaně.
— Eh bien, dit-il effrayé, ôtez vos mains de la figure. Comme vous êtes jolie, non, à présent vous êtes laide, vous êtes toute rouge, disait-il par saccades.
Gestem jsem ho odháněla, aniž bych odkryla obličej.
Je fis un geste pour l’éloigner sans me découvrir la figure.
„Nu,“ řekl čím dál zmatenější, „nu — co se děje, proč neodpovídáte? Och, prosím vás — jedno slovo! Marie, Marie, odpovězte, pro slitování! Smilujte se nade mnou!“
— Eh bien, dit-il de plus en plus troublé, eh bien, qu’y a-t-il, pourquoi ne répondez-vous pas ? Oh ! je vous en supplie, un mot, Marie, Marie, répondez par pitié ! Ayez pitié de moi !
„Bože můj,“ šeptala jsem, projížděla si rukama vlasy a dívala se do země, stále ještě celá zmatená.
— Mon Dieu, murmurai-je en passant mes mains dans mes cheveux et en regardant par terre tout éperdue encore.
„Zpátky!“ vykřikla jsem, neboť mě chtěl vzít za ruku. „Zpátky!“ opakovala jsem, couvala a dívala se na něj s odporem, hněvem, bolestí a úžasem.
— Arrière ! m’écriai-je car il voulut me prendre la main, arrière, répétai-je en reculant et en le regardant avec dégoût, colère, douleur et étonnement.
„Odpusťte mi! Jsem šílenec — není to moje vina; jsou chvíle, kdy člověk není sám sebou. Miluji vás — z té lásky šílím! Odpusťte, odpusťte!“ říkal celý bez sebe.
— Pardonnez-moi ! Je suis fou, ce n’est pas ma faute, il y a des moments où on n’est pas soi-même. Je vous aime, c’est cet amour qui me rend fou ! Pardon, Pardon ! disait-il hors de lui.
„Ne,“ pravila jsem tiše, ještě nevzpamatovaná, „ne — dost.“ A na několik okamžiků jsem si znovu zakryla obličej rukama; mezitím se on vzpamatoval a ptal se mě, co mi je — jako tehdy večer, kdy mě ve Valle2 políbil na hlavu.
— Non, dis-je doucement et pas encore revenue à moi, non, assez, et je me couvris de nouveau la figure de mes mains pendant quelques instants au bout duquel temps, il avait repris contenance et me demandait ce que j’avais, comme le soir du baiser sur la tête au Valle.
Nevím, co říkám — a s klidnou tváří jsem se vrátila do salonu a řekla rusky, že mi mnich svěřil velmi zajímavé věci, které zítra budu vyprávět Potechinovi a tetě. Pak jsem se smála a mluvila o Lvovi, Tygrovi, Divochovi a Mnichovi. Tak nazývám Paula Antonelliho, Torloniho, Dominiqua Antonelliho a Pierra*.
Je ne sais pas ce que je dis, et je rentrai au salon avec une figure calme en disant en russe que le moine m’avait fait des confidences très intéressantes, que je raconterais à Potechine et à ma tante demain. Puis je ris et parlai du Lion, du Tigre, du Sauvage et du Moine. C’est ainsi que je nomme Paul Antonelli, Torlonia, Dominique Antonelli et Pierre *.
Pierrova přezdívka, Mnich, je jasná; Dominique je docela malý, tučný, přehnaně klerikální muž a velký lovec jako Nimrod3, který nikdy neopouští svůj statek. Pokud jde o Paula — je to lev černých salonů, a protože Torlonia je jeho přítelem, nemohla jsem Torloniu nazvat jinak než Tygrem.
Le surnom de Pierre est simple à comprendre, le moine Dominique est un tout petit homme, gras, extra-clérical, et grand chasseur comme Nemrod, et ne sortant jamais de sa campagne. Quant à Paul, il est le lion des salons noirs et, comme Torlonia est son ami, je ne pouvais pas autrement le nommer que le Tigre.
Potechine odchází a pět minut poté Antonelli. Sotva jsem mu popřála dobrou noc, už jsem se vrhla dolů malým tajným schodištěm. Za vteřinu se objevil na schodišti a já pootevřela malé dveře.
Potechine part et cinq minutes après Antonelli. A peine lui dis-je bonsoir, et m’élance par le petit escalier secret. Au bout d’une seconde il apparaissait sur l’escalier et j’entrouvrais la petite porte.
„Tak,“ pravila jsem, celá roztřesená, a opřela se o ty dveře.
— Voilà, dis-je, toute tremblante me soutenant à cette porte.
Přiblížil se a vzal mě za ruce.
Il s’approcha et me prit les mains.
„Přišla jsem,“ pravila jsem a chvěla se čím dál víc, „říci vám sbohem.“
— Je suis venue, dis-je en tremblant de plus en plus, pour vous dire adieu.
„Ne — ne sbohem!“
— Non, pas adieu !
„Ano, ano, pane — sbohem. Milovala jsem vás až do dnešního večera.“
— Si, si, Monsieur, adieu. Je vous ai aimé jusqu’à ce soir.
„To není možné!“
— C’est impossible !
„Je to tak — ale nyní,“ pokračovala jsem slábnoucím hlasem, „nyní vámi pohrdám. Ach, nu což — řekla jsem to; milovala jsem vás. Udělala jsem chybu, já vím.“
— C’est ainsi, mais à présent, continuai-je en m’affaiblissant, à présent je vous méprise. Ah ! tant pis, je l’ai dit, je vous ai aimé. J’ai eu tort, je le sais.
„Ale—“ začal.
— Mais commença-t-il.
„Sbohem.“
— Adieu.
„Takže zítra do Tivoli na koni nepojedete.“
— Vous n’allez donc plus à Tivoli à cheval, demain.
„Ne.“
— Non.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Nikdy jsem ho nemilovala — vše to bylo dílem romantické obrazotvornosti hledající romány.
Je ne l’ai jamais aimé, tout ça c’était des causes d’une imagination romanesque en quête de romans.
na okraji · Annotation de Marie
Ten špinavý malý opilec si snad myslel, že bych s ním mohla klesnout. Fuj! Hrůza.
Ce sale petit pochard croyait peut-être que je pouvais faillir avec lui. Fi ! l’horreur.
„A nevzdáváte se toho kvůli únavě.“
— Et ce n’est pas la fatigue qui vous y fait renoncer.
„Ne — únava je jen záminkou. Už vás nechci vidět.“
— Non, la fatigue n’est qu’un prétexte. Je ne veux plus vous voir.
„Chcete, abych už nechodil?“ zeptal se příkře.
— Voulez-vous que je ne vienne plus ? demanda-t-il brusquement ?
„Ano,“ pravila jsem živě — ale tím úsilím jsem zeslábla, opřela se o zeď a zašeptala: „Ne.“ „Už vás nechci vidět,“ pokračovala jsem, když jsem se znovu přemohla, „musíme si říci sbohem — proto jsem tu.“
— Oui, dis-je vivement, mais, affaiblie par cet effort, je m’appuyai au mur en murmurant, non. Je ne veux plus vous voir, continuai-je après un effort, il faut nous dire adieu, c’est pour cela que je suis ici.
„Ale ne!“ vykřikl. „Co to říkáte!“
— Mais non, s’écria-t-il, que dites-vous !
„To, co říkám — nic jiného. Velmi mě to bolí,“ pravila jsem a polykala příval slz; vzdech, který se mi přitom vydral, mě bolel víc než nářek.
— Ce que je dis, rien d’autre, cela me fait beaucoup de peine, dis-je en avalant un torrent de larmes et en poussant un soupir qui me fit plus de mal qu’un gémissement.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Žádný příval slz nebyl. Paní z Monsoreau!4 Dumas!
Il n’y avait aucun torrent de larmes. Dame de Monsoreau ! Dumas !
Chtěla jsem si ho přitáhnout k sobě, vzít mu hlavu do dlaní a políbit ho na ústa podruhé a naposledy. Byla jsem bez sebe — ale teta věděla, že jsem tu; upozornila jsem ji; mohla otevřít dveře nahoře — a nechtěla jsem, aby se cokoli dozvěděla.
Je voulais l’attirer à moi, prendre sa tête dans mes mains et l’embrasser sur la bouche pour la seconde et dernière fois. J’étais affolée, mais ma tante me savait là, je l’avais prévenue, elle pouvait ouvrir la porte d’en haut et je ne voulais pas qu’elle sût rien.
„To není možné,“ říkal Antonelli a držel mě za ruce.
— Ce n’est pas possible, disait Antonelli me tenant les mains.
„Je to docela dobře možné — však uvidíte. Nevím, jak to, že jsem vás neshodila ze schodů hlavou dolů!“
— C’est si bien possible, que vous allez voir. Je ne sais pas comment je ne vous ai pas poussé par l’escalier la tête en bas !
„Někdo,“ řekl. Skutečně bylo slyšet kroky vrátného. „Na shledanou.“
— Quelqu’un, dit-il. En effet on entendait les pas du portier, Au revoir.
„Počkejte chvíli,“ pravila jsem. „Pojďte sem.“ A pohlédla jsem mu do tváře tak, že nevěděl, co říct, a políbil mi ruce.
— Attendez un instant, dis-je, venez ici, et je le regardai en face d’une telle façon qu’il ne trouva rien à dire et me baisa les mains.
„Marie!“ volala teta shora. „Marie!“
— Marie ! cria ma tante, d’en haut, Marie !
Gestem jsem vyjádřila netrpělivost a Antonelli zneklidnění.
Je fis un geste d’impatience et Antonelli d’inquiétude.
„Na shledanou.“
— Au revoir.
Nic jsem neodpověděla a rychle vyběhla po schodech.
Je ne répondis rien et montai vivement l’escalier.
„Kde jsi?“ ozvala se teta.
— Où es-tu ? fit ma tante.
„Byla jsem dole s Antonellim.“
— J’étais en bas avec Antonelli.
„A proč?“
— Et pourquoi ?
„Abychom si promluvili.“
— Pour causer.
„Vyprávěj.“
— Raconte-ça.
Sedla jsem si a vyprávěla jí hromadu nesmyslů ke smíchu — prý to, co mi mnich svěřil.
Je m’assis et lui racontai un tas de bêtises pour rire, soi-disant, les confidences du moine.
Pak jsem se zamkla, vrhla se na kanapé a vykřikla: „Ježíši, Pane, smiluj se nade mnou!“ Vzlykala jsem deset minut a umyla si oči — celé suché. Nenašla jsem ani slzu.
Après quoi, je m’enfermai et me jetai sur le canapé en m’écriant : Jésus, Seigneur Ayez pitié de moi ! J’ai sangloté pendant dix minutes et je me suis lavé les yeux tout secs. Je n’ai pas trouvé une larme.
„Říkala jste mi, abych promluvil s otcem a přijel do Nice?“ pravil Antonelli na schodišti okamžik před odchodem.
— Vous m’avez dit de parler à mon père et de venir à Nice ? dit Antonelli sur l’escalier un instant avant de s’en aller.
„Ano.“
— Oui.
„Učiním tak a přijedu do Nice — za každou cenu.“
— Je ferai cela et je viendrai à Nice, coûte que coûte.
„To jste už jednou slíbil!“
— Vous l’avez déjà promis une fois !
„Přísahám vám!“ — a odešel.
— Je vous le jure ! et il partit.
Skončila jsem psát — je pět hodin, svítá.
J’ai fini d’écrire, il est cinq heures, il fait jour.
škrtnuto[Zrušeno 1,5 řádku]
[UNE LIGNE ET DEMIE CANCELLÉE]
Poznámky
Pozn. překl.: Kapitol (Campidoglio) — slavnostní srdce starověkého i moderního Říma, oblíbené místo procházek a vyhlídek. ↩
Pozn. překl.: Teatro Valle — jedno z nejstarších římských divadel, kde společnost dříve v tomto karnetu navštívila představení. ↩
Pozn. překl.: Nimrod — biblický lovec a král (Gn 10,8–9), ve francouzštině i češtině příslovečný velký lovec. ↩
Pozn. překl.: Paní z Monsoreau (1846) — jeden z nejromantičtějších dobrodružných románů Alexandra Dumase staršího. Marie si utahuje z vlastního vzletného slohu tím, že se odvolává na mistra romantické přemíry. ↩