Pátek, 19. května 1876

Dřív jsem plakala nad Mignon, teď pláču nad hudbou Traviaty. Mignon mi připadá buržoazní. Vysvětluji si to zcela prostě tím, že v ní nikdo neumírá.
Jaké neštěstí — probouzet se. Chtěla bych pořád spát; ve spánku je člověk šťastnější. Vstala jsem v jednu a připadá mi to příliš brzy.
Teta a Potechine odešli do Vatikánu, a já — nemohu-li být s Antonellim — raději zůstanu sama.
Přijde kolem páté; jak bych si přála, aby teta ještě nebyla doma. Chtěla bych se ocitnout sama — zdánlivě bezděčně. Nemohu přece dávat najevo, že ho hledám. Pozvala ho teta, teta, která nic neví — a on to ví.
Právě jsem zpívala a bolí mě na prsou.
Vidíte mě, jak pózuji jako mučednice? To je příliš hloupé — ne, není. Jsem učesaná jako Venuše Kapitolská, jsem celá v bílém jako Beatrix, s růžencem a perleťovým křížkem na krku.
Ať se říká co chce, v člověku je jakási potřeba modlářství, hmotných smyslových vjemů. Bůh ve své prosté vznešenosti nestačí. Člověk potřebuje obrazy, na které by se díval, a kříže, které by líbal.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Ach! Ty tirády. Ta teta, ta učená cesta! Ten způsob, jak přijímat mladé pány!
na okrajiAnnotation de Marie
Opravdu, bylo to pro mě velké neštěstí, že jsem byla dítě a neměla civilizované rodiče.
Včera večer jsem počítala zrna růžence — je jich šedesát — a šedesátkrát jsem se poklonila a pokaždé udeřila čelem o podlahu. Nakonec jsem sotva dýchala, ale zdálo se mi, že jsem vykonala Bohu milý skutek. Je to bezpochyby absurdní, ale úmysl tam byl. Hledí Bůh na úmysl?
Ach, ale vždyť tu mám Nový zákon. Čtěme. Svatou knihu jsem nenašla, a tak jsem četla Dumase — to není totéž.
Myslela jsem, že jsem při těle, ale naopak — (nejsem hubená) — jsem spíš hubená než tučná. Jsem taková, jaká má být opravdu dobře stavěná sedmnáctiletá žena.
Teta se vrátila ve čtyři hodiny, a do pětadvaceti minut jsem ji obratně navnadila, aby se šla podívat do kostela Santa Maria Maggiore. Je půl páté. Špatně jsem to zařídila — měla jsem ji poslat pryč až v pět, protože se obávám, že se vrátí zase příliš brzy.
Když ohlásili hraběte Antonelliho, byla jsem ještě sama, neboť teta dostala šťastný nápad navštívit kromě Santa Maria Maggiore i Pantheon. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, aby ho nebylo slyšet — jak se říká v románech. Posadil se ke mně a začal tím, že mě vzal za ruku, ale já ji hned vytrhla. Pak mi řekl, že mě miluje; odmítla jsem ho se zdvořilým úsměvem.
„Teta se brzy vrátí,“ řekla jsem, „mějte strpení.“
„Mám vám tolik co říct,“ pronesl, zaražen tím, co se stalo předevčírem.
„Opravdu?“
„Ale vaše teta se vrátí.“
„Tak si pospěšte.“
„Jsou to vážné věci.“
„Tak povídejte.“
„Především — špatně jste udělala, že jste o mně psala takové věci.“
„O tom nemluvme.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Nic pitomějšího než já. Už to došlo tak daleko, že začínám být jako všechny ty dívky z románů.
„Jsem pes, který se zachoval špatně.“
„To je pravda...“
„Vidíte!“
„A dál?“
„A dál?“
„Pane, upozorňuji vás, že jsem velmi nervózní — bylo by tedy lépe, kdybyste mluvil jednoduše, anebo neříkal vůbec nic.“
„Miluji vás! Miluji vás!“
„Ach, to.“
„Nevěříte?!“
„Ne.“
„Poslyšte — mluvil jsem s matkou a matka mluvila s otcem.“
„Nuže, a pak?“
„Udělal jsem dobře, viďte?“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Nic hloupějšího než já! Jako oběti z románů. Fuj!
„Co jste udělal, mě se netýká — udělal jste to pro sebe.“
„Vy mě nemilujete?“
„Ne.“
„A já vás miluji jako blázen!“
„Tím hůře pro vás,“ řekla jsem s úsměvem a nechala ho, aby mě vzal za ruce.
„Ne, poslyšte,“ řekl — jako Torlonia — „mluvme vážně; vy nikdy nejste vážná, takhle to nejde!“
„To říkáte vy?“
„Poslyšte.“
„Poslouchám.“
„Miluji vás... počkejte! Miluji vás, mluvil jsem s matkou, miluji vás —“ a pak mi objal pás a jako dítě mi opřel hlavu o rameno: „Buďte mou ženou!“ řekl.
„Konečně!“ zvolala jsem v duchu — a nahlas jsem neodpověděla nic.
„No?“ otázal se.
„Nic,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Víte,“ řekl povzbuzen, „do toho musíme někoho zatáhnout.“
„Jak to?“
„Ano, nemohu to zařídit sám. Je třeba, aby se toho někdo ujal — solidní, vážený, seriózní muž, který promluví s mým otcem, jedním slovem vše zařídí. Kdo?“
„Visconti,“ řekla jsem se smíchem.
„Ano,“ řekl velmi vážně, „myslel jsem na Viscontiho, to je ten pravý — je tak starý, že se nehodí k ničemu jinému, než dělat Merkura.“
„Jenže,“ pokračoval, „nejsem bohatý — vůbec ne bohatý. Ach! Jak bych si přál být hrbatý a ošklivý a mít milióny.“
„U mě byste tím nic nezískal.“
„Ha, ha, ha!“
„Tohle je, myslím, další urážka,“ řekla jsem a vstala.
„Ale ne! Nemluvím o vás — vy jste výjimka!“
„Tak mi tedy nemluvte o penězích, ani o ničem jiném.“
„Ale co jsem vám udělal?“
„Nic.“
„Odpusťte mi!“
„Co?“
„Bože, jaká vy jste — nikdy se nedá pochopit, co chcete! Svolte... Svolte, abyste byla mou ženou —“ chtěl mi políbit [poznámka] Tohle že je muž! Ten Antonelli je lehká ženština! ruku, ale já mu nastavila křížek z růžence; políbil ho a pak zvedl hlavu.
„Jak jste zbožná,“ řekl a podíval se na mě.
„A vy nevěříte v nic.“
„Já vás miluji. Milujete mě?“
„To nemohu říct,“ řekla jsem a odvrátila se.
„Řekněte,“ vzdychl.
„Takové věci já neříkám.“
„Tak proboha — dejte mi to aspoň nějak najevo.“
Po chvíli váhání mi hlava sklesla na jeho rameno. Jaké mistrovské dílo!
„Svolujete!“
„Pomalu,“ řekla jsem a vstala, „víte přece, že tu jsou dědeček a otec — a ti se katolickému sňatku budou rozhodně bránit.“
„Ach, ještě tohle.“
„Ano, ještě tohle.“
Vzal mě za paži, postavil mě vedle sebe před zrcadlo a přiblížil mou tvář těsně ke své. Takhle jsme byli velmi krásní.
„Pověříme tím Viscontiho,“ pokračoval Antonelli.
„Ano.“
„To je ten pravý. Ale jak jsme ještě mladí na svatbu! Myslíte, že budeme šťastni?“
„Nejdřív by k tomu byl potřeba můj souhlas.“
„Ovšem — tedy předpokládejme: jestliže svolíte — budeme šťastni?“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Jeho tmavou pleť a povislé tváře jsem zase zamlčela. Doufala jsem, že si uchovám krásnou vzpomínku, a nechtěla jsem bořit iluzi.
„Jestliže svolím,“ řekla jsem s úsměvem, „mohu přísahat na svou hlavu, že na světě nebude šťastnějšího muže než vy.“
„Tedy se vezmeme.“
Usmála jsem se.
„Ach!“ zvolal a poskakoval po pokoji. „Jak to bude zábavné, až budeme mít děti!“
„Jste blázen, pane.“
„Ano — z lásky.“
V tu chvíli jsem zaslechla hlasy na schodišti, klidně jsem se posadila a čekala na tetu a Potechina, kteří ihned vstoupili.
Spadl mi kámen ze srdce, rozveselila jsem se a Antonelli byl nadšený. Vzpomněl si, že jsem jednou toužila po zeleném mnišském deštníku, a šel mi jeden sehnat.
Při večeři se moje noha ani na chvíli neodtáhla od jeho. Byla jsem klidná a šťastná, ale měla jsem mnoho co říct i co slyšet. Kromě našeho bytu je celé první patro hotelu prázdné; vzali jsme svíčku a prošli jsme tyhle rozlehlé pokoje voňavé ještě starobylou nádherou italských paláců — ale teta je s námi. Nevěděla jsem, jak to zařídit.
Zastavíme se na více než hodinu ve velkém Hnusím se sama sobě!!! žlutém salónu a Pietro napodobuje kardinála, svého otce, bratry, Walitského, Bruschettiho atd.
Když jsme se kolem jedenácté vraceli domů, přišel Potechine. Dáme si pozdní večeři a teta se baví tím, že nechává Antonelliho psát rusky různé nesmysly.
„Opište tohle,“ řekla jsem, vzala knihu a napsala něco na první stránku.
„Co?“
„Čtěte.“
Ukázala jsem mu těchto osm slov: Odejděte o půlnoci, promluvím s vámi dole.
„Rozumíte?“ zeptala jsem se a smazala to.
„Ano.“
Od té chvíle jsem pocítila úlevu a zvláštní neklid. Antonelli se každou chvíli obracel k hodinám a já se bála, aby někdo nepochopil příčinu. Jako by někdo mohl hádat! Takové obavy mívá jen provinilé svědomí...
Ve čtvrt na jednu vstal, nechal Potechina odejít a rozloučil se se mnou a pevně mi stiskl ruku.
„Dobrou noc, pane,“ řekla jsem — naše oči se setkaly...
Nedokázala bych popsat jak — byl to blesk.
„Nu, teto,“ řekla jsem, „zítra odjíždíme časně ráno — jděte k sobě, zamknu vás, tak mi nebudete překážet v psaní a rychle si lehnu.“
„Slibuješ?“
„Jistě.“
Zamkla jsem tetu, podívala se do zrcadla a sešla po tajném schodišti.
Pootevřela jsem dveře, on se jako stín protáhl škvírou, a ocitla jsem se v jeho náruči... několik vteřin jsem si ničeho nebyla vědoma.
Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale on uhodl, co chci říct.
„Cožpak tohle není hovor?“ řekl něžně.
„Je,“ odpověděla jsem stejně.
„Tolik si toho řekneme mlčením, když se milujeme... aspoň... já vás miluji...“
Bavilo mě hrát romaneskní scénu a bezděky jsem myslela na Dumasovy romány.
„Zítra odjíždím...“
„A máme si vážně promluvit — a já na to zapomněla... člověk na nic nemyslí, když je... takhle...“
„Pojďte,“ řekla jsem a přivřela dveře tak, aby dovnitř pronikal jen slabý paprsek světla, a posadila jsem se na poslední schod malého schodiště vzadu v kabinetu.
Klekl si.
Každou chvíli se mi zdálo, že slyším někoho přicházet, a seděla jsem bez hnutí a zachvěla se při každé kapce deště, která dopadla na okenní tabulky.
„Ale to nic není,“ řekl můj netrpělivý milovník.
„Vám se to lehko řekne, pane — kdyby někdo přišel, vám by to lichotilo, a já bych byla ztracená.“
Se zakloněnou hlavou jsem ho pozorovala zpod řas.
„Se mnou,“ řekl, protože špatně pochopil smysl mých slov, „neriskujete nic. Příliš vás ctím a miluji... jste v bezpečí.“
Když jsem uslyšela ta „vznešená slova“, podala jsem mu ruku.
„Nebyl jsem vždy slušný a uctivý?“
„Ach!“ zvolala jsem a odtáhla se, neboť se mi ta strašná vzpomínka vrátila jako krutá bolest. „Ne, ne — ne vždy!“
„Ale...“
„Nemluvte o tom, prosím vás... je to hrozné!“ Dusila jsem se.
„Och!“ zamumlal pokorně. „Tak jsem vás prosil o odpuštění... abyste zapomněla... Buďte laskavá... mějte se mnou slitování... Odpusťte!...“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Ten večer byl nejspíš nalitý.
„Odpustila jsem,“ řekla jsem velmi tiše, „a... zapomněla...“ dodala jsem a hledala na jeho hrudi ochranu — před minulou urážkou a před ním samým.
Byli jsme oba jako ve snu... Je tohle ono, pomyslela jsem si — jeden z těch okamžiků, kdy je člověk šťasten, kdy miluje... Je to vážné? Stále se mi zdálo, že se rozsměje — tak byl vážný a něžný. Sklopila jsem pohled před neobyčejným jasem jeho očí.
„Vaše ústa,“ vykřikl vášnivým šepotem, „dejte mi svá ústa.“
Ani mě nenapadlo odporovat a natáhla jsem krk vstříc jeho rtům...
Právem se říká, že polibek na ústa... Se zakloněnou hlavou, se zavřenýma očima, se svěšenýma rukama jsem se od něho nemohla odtrhnout...
„Och,“ řekla jsem konečně, „a vy říkáte, že to nic není...“
„To už neříkám. Ale vidíte — opět jsme zapomněli mluvit. Buďme vážní a promluvme o svých věcech.“
„Ano, mluvme.“
„Především — jak to zařídit, když zítra odjíždíte? Neodjíždějte... prosím vás, neodjíždějte...“
„To je nemožné — teta...“
„Je tak hodná — ach, zůstaňte...“ a ovíjel se kolem mne jako had.
„Je hodná — ale nesvolí. Tedy... sbohem navždy...“
„Ne, ne — přijedu do Nice.“
„Kdy?“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Červen 1884: Nejenže si z toho okamžiku nepamatuji vůbec nic příjemného, ale myslím, že ani tehdy na něm nic příjemného nebylo. Asi jsem se cítila povinna vylíčit to romaneskně. Ať se říká co chce — kdybych z toho opravdu měla potěšení, na to potěšení bych si vzpomněla.
„Myslím, ke konci měsíce. Kdybyste mi dovolila utéct a udělat kvůli tomu dluh, odjel bych zítra...“
„Ne, to nechci! V takovém případě bych vás neviděla.“
„Ale nemůžete mi zabránit, abych jel dělat šílenosti do Nice!“
„Mohu, mohu — a zakazuji vám to.“
„Tedy musím čekat, až mi otec dá peníze. Poslyšte — doufám, že bude rozumný; ostatně nemá nic proti... Nice, myslím, věc je v běhu, matka mluvila... Ale... ale co kdyby mi peníze nedal! Víte, jak jsem závislý, jak nešťastný!“
„Dá.“
„A jestli ne?“
„Trvejte na tom.“
„Poraďte mi.“
„Nevím.“
„Vy, kdo uvažujete jako kniha, vy, kdo mluvíte o duši, o Bohu — poraďte mi!“
„Modlete se k Bohu,“ řekla jsem a podala mu křížek — připravená se zasmát, kdyby to zesměšnil, nebo zachovat vážnou tvář, kdyby to vzal vážně. Tvářil se nehnutě, přiložil si křížek na čelo a sklonil hlavu k modlitbě, zatímco já jsem ho něžně líbala do vlasů.
„Modlil jsem se,“ řekl.
„Opravdu?“
„Opravdu. Ale pokračujme... tedy Viscontiho pověříme...“
„Dobře.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Možná si myslel, že mu dám peníze. Dala bych je — a nenáviděla bych ho za to.
Říkala jsem „dobře“ a myslela si „prozatím“. Řídila jsem se příslovím: dobrý skutek není nikdy ztracen.
„Ale to se nedá udělat hned.“
„Tedy kdy?“
Smál se.
„Já ne...“
„Za dva měsíce?“
„Děláte si legraci?“ zeptala jsem se, jako by to bylo to nejnemožnější na světě.
„Za šest?“
„Ne.“
„Za rok?“
Stále se smál.
„Ano, za rok... počkáte?“
„Je-li nutno — jen když vás budu každý den vídat...“
„Strávím zimu v Římě.“
„Tedy jde o léto?...“
„Přijeďte do Nice — neboť za měsíc jedu do Ruska.“
„Pojedu za vámi.“
„To nejde.“
„A proč?“
„Matka nebude chtít.“
„Nikdo mi nemůže bránit v cestování.“
„Neříkejme nesmysly.“
„Ale jak já vás miluji!“
Naklonila jsem se k němu, abych nepřišla o jediné jeho slovo.
„Budu vás milovat navždy...“ řekl.
Dostáváme se k milostným banalitám... k banalitám, které se stanou božskými, jestliže člověk opravdu miluje navždy.
„Ne, opravdu,“ říkal, „bylo by krásné strávit život spolu... ano, strávit život s vámi — vždy, spolu, u vašich nohou a zbožňovat vás... Zestárneme oba... tak zestárneme, že budeme šňupat tabák — a budeme se pořád milovat...“
Z opatrnosti jsem mu držela ruce a nabádala ho, aby byl rozumný.
„Ano, ano, má... má drahá,“ říkal, protože nenacházel jiné slovo, a to tak všední slovo se v jeho ústech stávalo nesmírnou něžností... díval se na mě s vytržením, se sepjatýma rukama.
Pak se mluvilo rozumně — pak se zase plazil k mým nohám a tlumeným hlasem volal, že ho nemohu milovat tak, jak on miluje mě, že to není možné!
„Ach, jsem velmi nešťasten, tolik trpím!“
„A čím, pane?“
„Láskou!“
Slyším to všechno poprvé, ale vím, že je to stará píseň, která se odříkává nazpaměť.
Nemyslete si, že jsem se nechávala líbat bez přestání — kdykoli k tomu došlo, zapsala jsem to a nic jsem nevynechala.
Chtěl, abychom si navzájem svěřili svá tajemství.
„Och, vaše, pane, mě nezajímají.“
„Tedy mi řekněte — kolikrát jste milovala?“
„Jednou.“
„A koho?“
„Muže, jehož neznám, kterého jsem viděla desetkrát nebo dvanáctkrát na ulici, který neví, že existuji. Bylo mi tehdy třináct let a miluji ho dodnes — a nikdy jsem s ním nepromluvila.“
„To je pohádka!“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Musela jsem být opravdu husa — sedmnáctiletá — abych to poslouchala.
na okrajiAnnotation de Marie
Nepočítám ty, které jsem nesnášela.
„To je pravda.“
„Ale to je román, to je fantazie, to je nemožné, to je pouhý stín.“
„Ano, ale je to jediný, koho se nestydím milovat, a stal se mi jakýmsi božstvem. S nikým ho nesrovnávám, a nikdo toho ani není hoden.“
„Kde je?“
„Ani nevím — je ženatý, velmi daleko.“
„To je šílenství!“
A můj zatracený Pietro* vypadal dosti nevěřícně a povýšeně —
„Ale je to pravda. A vidíte, vás miluji; jenže to je něco jiného.“
„Dávám vám celé své srdce a vy mi dáváte jen jeho polovinu.“
Zvláštní — při těchto slovech vypadal, jako by se nudil.
„Nepožadujte příliš mnoho a buďte spokojen.“
„Ale to není vše — je ještě něco jiného?...“
„To je vše.“
„Odpusťte mi a dovolte, abych vám tentokrát nevěřil.“
Vidíte tu zkaženost!
„Pravdě je třeba věřit.“
„Nemohu.“
„Tím hůře!“ zvolala jsem rozhněvaně.
„To přesahuje mé chápání,“ řekl.
„To proto, že jste velmi zkažený.“
„Možná.“
„Nevěříte, že jsem nikdy nikomu nedovolila políbit mi ruku, že jsem se nikdy nedotkla muže?!!“
„Promiňte, ale nevěřím tomu.“
„Ach!“
„Uvěřím vám později.“
„Sedněte si ke mně,“ řekla jsem, „a mluvme — a řekněte vše!“
Vyprávěl mi všechno, co řekl on a co řekli jemu.
„Nebudete se zlobit,“ řekl pak, „jestliže...“
„Nebudu se zlobit, jestliže přede mnou něco zatajíte.“
„Nuže... chápete — naše rodina je zde velmi známá...“
„Ano.“
„A vy jste v Římě cizinky...“
„A co?“
„A tak matka psala do Paříže... několika osobám.“
„To je zcela přirozené... a co se o mně říká?“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Musela jsem být šílená, abych nechala projít takovou větu!
na okrajiAnnotation de Marie
A já nic nepochopila!
„Zatím nic... ale ať říkají co chtějí — já vás budu milovat...“
„Nepotřebuji shovívavost...“
A plná obav jsem se snažila předejít tomu, co by mohli říkat v Nice, a tam naši pozici legalizovat — a vyprávěla jsem, jak nám Georges se svými skandály udělal z konzula nepřítele.
Jak jsem se bála! Ach — jak byla všechna ta radost, kterou jsem právě prožila, zničená... zmrzačená, rozplynulá!
„Nyní,“ řekl, „je tu náboženství.“
„Ano, náboženství...“
„Ach!“ pronesl tím nejmazlivějším tónem, „přejděte na katolictví...“
Ale jediným velmi přísným slovem jsem ho okamžitě zarazila.
„Tedy chcete, abych změnil náboženství!“ zvolal Antonelli.
„Ne — neboť kdybyste to udělal, opovrhovala bych vámi.“
Ve skutečnosti bych se zlobila jen kvůli kardinálovi.
„Jak vás miluji,“ řekl znovu, „jak jste krásná — jak budeme šťastni.“
Místo odpovědi jsem vzala jeho hlavu do obou dlaní a políbila ho na čelo, na oči, na vlasy, na ústa.
Udělala jsem to více pro něho než pro sebe.
„Marie, Marie!“ volala teta shora.
„Co se děje?“ zeptala jsem se klidným hlasem a vystrčila hlavu průlezem, aby se zdálo, že hlas přichází z mého pokoje.
„Jsou dvě hodiny — musíš spát.“
„Spím.“
„Jsi svlečená?“
„Ano, nechte mě psát.“
„Lehni si.“
„Ano, ano.“
Sešla jsem zpátky dolů a místo bylo prázdné — chudák se schoval pod schodiště.
„Teď,“ řekl a vrátil se na své místo, „mluvme o budoucnosti.“
„Mluvme o ní.“
„Kde budeme žít? Máte ráda Řím?“
„Ano.“
„Pak budeme žít v Římě — ale mimo mou rodinu... úplně sami.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
A celou dobu, co jsem byla v Římě, mě ten člověk od samého začátku kompromitoval! A já nechápala, že odháněl všechny. Dokonce těm, kdo žádali o představení, říkal, že si to nepřejeme!!!! To jsem se dozvěděla z jistého pramene v Neapoli!
na okrajiAnnotation de Marie
Nikdy mu neodpustím, že odháněl ostatní! Ten hanebník! A já jsem přitom ztrácela víru ve své úspěchy! No ovšem!
„No ovšem. Ostatně máma by mi nedovolila žít v rodině mého manžela.“
„Měla by pravdu... a pak — moje rodina má tak... mimořádné zásady, bylo by to mučení. Koupíme malý dům v nové čtvrti...“
„Raději velký,“ řekla jsem — a výmluvnou grimasu jsem schovala do jeho ramene.
„Nu dobrá — velký...“
A začali jsme — on aspoň — plánovat, jak si všechno zařídíme. Bylo vidět, že je to muž, který chce tak či onak co nejdřív změnit svůj stav.
„Budeme spolu vycházet do společnosti,“ řekl, „budeme žít na vysoké noze, viďte?“
„Ach ano — řekněte mi... vyprávějte vše. Kdybyste byl... hloupý, pokládal byste mou otázku za nízkou vypočítavost — ale máte dost rozumu, abyste pochopil, že když se dva rozhodnou strávit spolu život, musí se snažit, aby to bylo co nejlepší.“
„Dobře chápu... Vy víte vše o mé rodině... ale je tu kardinál.“
„Musíte s ním dobře vycházet.“
„No ovšem — určitě to udělám. A víte — největší část jmění připadne tomu, kdo bude mít prvního syna... proto je třeba mít syna hned.“
„Ale to je v našem zájmu — přece chápete!“
„Chápu.“
„Jenže... nejsem bohatý...“
„Na tom nezáleží!“ řekla jsem trochu dotčeně, ale dost jsem se ovládla, abych pohrdavě mávla rukou — mohla to být léčka...
„Ale...“ řekl.
„Co?“
„Bratři mi nedovolí oženit se jako první...“
„A jak to?...“
„Bude třeba oženit Divocha a Lva... jinak by mi dali zabrat...“
„To bude závod,“ řekla jsem se smíchem.
Pak, jako by byl unaven těmi vážnými řečmi, objal mě za pas... a jeho oči zářily jako dvě svíčky ve tmě.
„Černé oči,“ řekla jsem a zakryla mu je rukou — protože jsem se těch očí bála.
Vrhl se k mým nohám a napovídal mi toho tolik, že jsem zdvojnásobila ostražitost a přinutila ho sednout si vedle mě... Ne, to není pravá láska... v pravé lásce by se neříkalo ani nedělalo nic malicherného ani sprostě špinavého... V hloubi duše jsem byla nespokojená...
„Buďte rozumný.“
„Ano,“ řekl a sepjal ruce, „ano, jsem rozumný, jsem uctivý — miluji vás.“
Milovala jsem ho opravdu, nebo se mi jen zatočila hlava? Kdo by to dovedl přesně říct?... a přece jakmile je tu pochybnost... pak už není o čem pochybovat... Ať tak či onak... vzrušení, všechna jeho milostná slova... tma, a pak ještě snad něco, co neznám... opřela jsem se o jeho rameno, ovinula si jeho paže kolem pasu a zavřela oči.
„Miluji vás, miluji vás!“ řekla jsem bez sebe a tiskla jsem si obě jeho ruce na srdce.
Neodpověděl nic a opřel hlavu o schod vedle mé. Možná nepochopil, jakou důležitost přikládám svým slovům... možná mu připadala zcela přirozená...
Srdce mi přestalo bít, paže mi sklesly podél boků... zajisté to byl rozkošný okamžik... byl bezpochyby stejně unesen jako já, neboť zůstal nehybný jako já a nepromluvil ani slovo [Zrušen 1 řádek] — cítila jsem pouze jeho stísněný dech ve zvedání ramene, na němž jsem spočívala. Ale zmocnil se mě strach — cítila jsem, že přicházím o rozum...
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Podle mě o celém tom dni rozhodla právě tato slova. Všechno předtím mi připadá jako nic — mluvil on; ale tady se rozhodlo. Přikládala jsem nesmírnou důležitost těm třem slovům: Miluji vás — a lituji jich mnohem více než polibků, které mohly být téměř nevědomé.
„Musíte jít,“ řekla jsem a prudce se vyprostila.
„Už!“
„Je čas.“
„Počkejte ještě chvíli — tady u mě — je nám tak dobře... kdybychom mohli takhle strávit celou noc...“
Byla jsem příliš vzdálena pravému smyslu těchto slov, než abych protestovala, a proto jsem mlčela, když se vzdálil na kolenou a opět sepjal ruce:
„Ty mě miluješ,“ pronesl, „viď — a budeš mě milovat vždy... řekni, budeš mě milovat vždy?“
Toto tykání mě ochladilo... a připadalo mi ponižující...
„Vždy,“ zašeptala jsem nespokojeně, „vždy... a vy — vy mě milujete?“
„Jestli... já... Ach!! Jak se můžete ptát na takové věci!! Ach, má drahá... jestli... ano — kdyby se odtud nedalo odejít, přál bych si, abychom odejít nemohli...“
„Zemřeli bychom hlady,“ řekla jsem, ponížená těmi mazlivými jmény, jimiž mě oslovoval, a nevěděla jsem, co odpovědět.
„Ale jaká krásná smrt — vaše ústa blízko mých.“
Tomuto novému polibku jsem neodolala, ale přijala jsem ho s jakýmsi... odporem.
Narovnala jsem se a on také vstal a přidržel se mě kolem pasu...
Opřel se o zeď a přitáhl mě k sobě.
„Za rok,“ řekl a hltal mě očima —
„Za rok,“ opakovala jsem spíše pro formu než z jiného důvodu... nevěřila jsem, že to... dobrodružství je vážné. Jenže když už jsem se do toho zapletla, chtěla jsem, aby je bral vážně a přijímal mou přízeň jako dary nebes... Ostatně co záleží na mých skrytých myšlenkách? Jednala jsem jako zamilovaná — prodchnutá, opojená, inspirovaná, vážná a slavnostní.
V tu chvíli jsem zaslechla tetu, která ztrácela trpělivost, protože u mě pořád viděla světlo.
„Slyšíte,“ řekla jsem a vytrhla se mu z náruče, „odejděte — dobrou noc —“ a vzala jsem jeho hlavu do dlaní, naposledy ho políbila na ústa a utekla ke schodišti, aniž bych se ohlédla.
To je závěr scény, kterou jsem někde četla... Fuj! Ponižuji se tím, že se všemu vysmívám. Budu vždy svou vlastní kritičkou — nebo je to proto, že ještě zcela nemiluji?
„Jsou čtyři hodiny!“ volala teta.
„Především, teto, je teprve deset minut po druhé — a za druhé, nechte mě v klidu.“
Svlékala jsem se a přitom myslela: Někdo, kdo by mě viděl vstoupit o půlnoci do toho kabinetu a vyjít ve dvě hodiny — dvě hodiny strávené naprosto o samotě s jedním z těch nej... nejprostopášnějších Italů... ten někdo by nevěřil ani Pánu Bohu, kdyby ho napadlo sestoupit z nebe a potvrdit mou... nevinnost. Já sama na místě toho někoho bych nevěřila... a přece... vidíte! Jak velice se člověk musí mít na pozoru před zdáním... takhle se často soudí a vyvozují... definitivní závěry, a přitom tu je jen skoro nic.
„To je hrozné! Umřeš, když ponocuješ tak dlouho!“ volala teta.
„Poslyšte,“ řekla jsem a otevřela její dveře, „nehubujte — nebo vám nic neřeknu.“
„K čertu, k čertu!“
„Ach, teto — budete toho litovat.“
„Co se děje?“
„Ach, ach!“
„Och, to je ale holka!“
„Především jsem nepsala — a zůstala jsem s Antonellim.“
„Kde, nešťastnice?“
„Dole.“
„Jaká hrůza!“
„Ach — když budete křičet, nedozvíte se nic.“
„Není co vědět.“
„Ale ano.“
„Byla jsi s Antonellim?“
„Ano.“
„Nu,“ řekla takovým hlasem, že jsem se zachvěla, „však já to věděla, když jsem tě před chvílí volala.“
„Jak to?“
„Zdálo se mi, že přišla máma a říkala mi: ‚Nenechávej Marii samotnou s Antonellim.‘“
Přeběhl mě mráz, když jsem pochopila, že jsem byla v opravdovém nebezpečí.
Vyjádřila jsem obavy, že napíší ještě horší ohavnosti.
„Není o tobě co špatného říct,“ řekla teta, „a i kdyby se někdo odvážil pomlouvat, psát to se neodváží.“
Příliš mě to neuklidnilo a seděla jsem celá znepokojená na její posteli.
Málem jsem zapomněla říct, že Torlonia zašel za Pietrem* a řekl mu, že dělá velkou chybu, když se mi dvoří a chce si mě vzít — že si to myslí celé město. Zdá se, že mu Antonelli řekl, ať se stará o své. Co jsem Torloniovi udělala?
Řekl mi také — on, Pietro* — že proti nám vedou válku, hlavně jedna žena, která ho milovala.
„Odpusťte mi, že vám to všechno říkám — ale vy jste to přikázala.“
„Děláte dobře.“
„Ale ať říkají co chtějí — strávíme život spolu. Budete mě milovat vždy?“
„Budu vás milovat, dokud mě budete milovat vy,“ řekla jsem se rty téměř na jeho krku.
„Och — tedy vždy.“
Nemohu dost opakovat všechny ty nesmysly, které mě naplňují štěstím i neklidem. Co odpoví z Nice?
„Budeme si psát velmi rozumné dopisy,“ řekl Pietro, „a budeme je ukazovat.“
„Och!“
„Ale tak se to dělá — vy ukážete ty moje své matce a já udělám totéž doma. Ale já jsem řekla, že psát nebudu. Nikdo neví, co se může stát — a... písmo zůstává.“

Poznámky

Pozn. překl.: Mignon (1866) — opera Ambroise Thomase podle Goethova Viléma Meistera. Marie dříve plakala nad osudem odsouzené titulní postavy. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Mercurio“ – Merkur, posel bohů; italsky hovorově prostředník, dohazovač v milostných záležitostech. ↩
Pozn. překl.: Marie myslí vévodu z Hamiltonu, kterého v Nice roku 1873 pozorovala, aniž s ním kdy promluvila (viz carnet 001). ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), státní sekretář papeže Pia IX. a hlava rodiny Antonelliů. Marie chápala, že jakékoli Pietrovo přestoupení k jiné víře by bylo v kardinálových očích katastrofou. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Occhi neri“ – mazlivé oslovení. ↩
Pozn. překl.: Ve francouzštině znamenalo tykání (tu místo vous) intimitu — mezi neprovdanými osobami ve společnosti dokonce nepatřičnou familiárnost. Marie to shledala spíše drzým než romantickým. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „scripta manent“ – část rčení verba volant, scripta manent (slova létají, písmo zůstává). Marie odkazuje na nebezpečí milostných dopisů jako důkazů. ↩