❦
Pátek, 19. května 1876
Vendredi, 19 mai 1876
Dřív jsem plakala nad Mignon,1 teď pláču nad hudbou Traviaty. Mignon mi připadá buržoazní. Vysvětluji si to zcela prostě tím, že v ní nikdo neumírá.
Avant je pleurais sur Mignon, à présent je pleure sur la musique de La Traviata. Mignon me paraît une bourgeoisie. J’explique cela tout naïvement parce que personne ne meurt.
Jaké neštěstí — probouzet se. Chtěla bych pořád spát; ve spánku je člověk šťastnější. Vstala jsem v jednu a připadá mi to příliš brzy.
Quel malheur de se réveiller, je voudrais toujours dormir, on est plus heureux quand on dort. Je me suis levée à une heure et je trouve que c’est trop tôt.
Teta a Potechine odešli do Vatikánu, a já — nemohu-li být s Antonellim — raději zůstanu sama.
Ma tante et Potechine sont allés au Vatican, et moi, ne pouvant être avec Antonelli j’aime mieux rester seule.
Přijde kolem páté; jak bych si přála, aby teta ještě nebyla doma. Chtěla bych se ocitnout sama — zdánlivě bezděčně. Nemohu přece dávat najevo, že ho hledám. Pozvala ho teta, teta, která nic neví — a on to ví.
Il viendra vers cinq heures, je voudrais tant que ma tante fût encore absente. Je voudrais me trouver seule, involontairement en apparence. Car je ne peux plus montrer que je le cherche. C’est ma tante qui l’a invité, ma tante qui ne sait rien, il sait cela.
Právě jsem zpívala a bolí mě na prsou.
Je viens de chanter et j’ai mal à la poitrine.
Vidíte mě, jak pózuji jako mučednice? To je příliš hloupé — ne, není. Jsem učesaná jako Venuše Kapitolská, jsem celá v bílém jako Beatrix, s růžencem a perleťovým křížkem na krku.
Me voyez-vous posée en martyre ? C’est trop bête, non ce n’est pas bête. Je suis coiffée à la Vénus Capitoline, je suis en blanc comme une Béatrix avec un chapelet et une croix de nacre sur le cou.
Ať se říká co chce, v člověku je jakási potřeba modlářství, hmotných smyslových vjemů. Bůh ve své prosté vznešenosti nestačí. Člověk potřebuje obrazy, na které by se díval, a kříže, které by líbal.
Il y a, quoi qu’on dise, dans l’homme un certain besoin d’idolâtrie, de sensations matérielles. Dieu dans sa simple grandeur ne suffit pas. Il faut des images à regarder, des croix à baiser.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Ach! Ty tirády. Ta teta, ta učená cesta! Ten způsob, jak přijímat mladé pány!
Oh ! ces stances. Cette tante, ce savant voyage ! Cette façon de recevoir les jeunes gens !
na okraji · Annotation de Marie
Opravdu, bylo to pro mě velké neštěstí, že jsem byla dítě a neměla civilizované rodiče.
Vraiment c’était bien malheureux pour moi d’être une enfant et de n’avoir pas de parents civilisés.
Včera večer jsem počítala zrna růžence — je jich šedesát — a šedesátkrát jsem se poklonila a pokaždé udeřila čelem o podlahu. Nakonec jsem sotva dýchala, ale zdálo se mi, že jsem vykonala Bohu milý skutek. Je to bezpochyby absurdní, ale úmysl tam byl. Hledí Bůh na úmysl?
Hier soir j’ai compté les grains du chapelet, ils sont soixante, et je me suis prosternée soixante fois, chaque fois en frappant le front contre le plancher. Je n’avais plus de souffle mais il me semblait avoir fait un acte agréable à Dieu. C’est sans doute absurde, mais l’intention y était. Dieu tient-il compte de l’intention ?
Ach, ale vždyť tu mám Nový zákon. Čtěme. Svatou knihu jsem nenašla, a tak jsem četla Dumase — to není totéž.
Ah ! mais, j’ai là le Nouveau Testament. Lisons. Ne trouvant pas le livre saint j’ai lu Dumas, ce n’est pas la même chose.
Myslela jsem, že jsem při těle, ale naopak — (nejsem hubená) — jsem spíš hubená než tučná. Jsem taková, jaká má být opravdu dobře stavěná sedmnáctiletá žena.
J’ai cru que j’étais forte mais au contraire (je ne suis pas maigre) je suis plutôt maigre que grasse. Je suis comme doit être une femme vraiment bien faite à dix-sept ans.
Teta se vrátila ve čtyři hodiny, a do pětadvaceti minut jsem ji obratně navnadila, aby se šla podívat do kostela Santa Maria Maggiore. Je půl páté. Špatně jsem to zařídila — měla jsem ji poslat pryč až v pět, protože se obávám, že se vrátí zase příliš brzy.
Ma tante est rentrée à quatre heures et au bout de vingt-cinq minutes je l’avais adroitement excitée à aller voir l’église de Santa Maria Maggiore. Il est quatre heures et demie. J’ai mal fait, il fallait la renvoyer à cinq heures car je crains bien qu’elle ne rentre encore trop tôt.
Když ohlásili hraběte Antonelliho, byla jsem ještě sama, neboť teta dostala šťastný nápad navštívit kromě Santa Maria Maggiore i Pantheon. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, aby ho nebylo slyšet — jak se říká v románech. Posadil se ke mně a začal tím, že mě vzal za ruku, ale já ji hned vytrhla. Pak mi řekl, že mě miluje; odmítla jsem ho se zdvořilým úsměvem.
Quand on annonça le comte Antonelli, j’étais encore seule, car ma tante avait eu l’heureuse idée de visiter le Panthéon outre Santa-Maria Maggiore. Mon cœur battait si fort que je craignais qu’on ne l’entendît comme on dit dans les romans. Il s’assit près de moi et commença par me prendre la main que je retirai aussitôt. Alors il me dit qu’il m’aimait, je le repoussai en souriant poliment.
„Teta se brzy vrátí,“ řekla jsem, „mějte strpení.“
— Ma tante va rentrer tout à l’heure, dis-je, prenez patience.
„Mám vám tolik co říct,“ pronesl, zaražen tím, co se stalo předevčírem.
— J’ai tant de choses à vous dire, fit-il, embarrassé d’avant-hier.
„Opravdu?“
— Vraiment.
„Ale vaše teta se vrátí.“
— Mais votre tante va rentrer.
„Tak si pospěšte.“
— Alors dépêchez-vous.
„Jsou to vážné věci.“
— Ce sont des choses sérieuses.
„Tak povídejte.“
— Voyons.
„Především — špatně jste udělala, že jste o mně psala takové věci.“
— D’abord, vous avez mal fait d’écrire de moi toutes ces choses.
„O tom nemluvme.“
— Ne parlons pas de cela.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Nic pitomějšího než já. Už to došlo tak daleko, že začínám být jako všechny ty dívky z románů.
Rien de plus idiot que moi. C’est au point que je deviens comme toutes les jeunes filles de romans.
„Jsem pes, který se zachoval špatně.“
— Je suis un chien qui s’est mal conduit.
„To je pravda...“
— Ça c’est vrai...
„Vidíte!“
— Voyez !
„A dál?“
— Après ?
„A dál?“
— Après ?
„Pane, upozorňuji vás, že jsem velmi nervózní — bylo by tedy lépe, kdybyste mluvil jednoduše, anebo neříkal vůbec nic.“
— Monsieur, je vous préviens que je suis très nerveuse, vous feriez donc bien de parler simplement ou de ne rien dire.
„Miluji vás! Miluji vás!“
— Je vous aime ! Je vous aime !
„Ach, to.“
— Oh ! ça.
„Nevěříte?!“
— Vous ne croyez pas ? !
„Ne.“
— Non.
„Poslyšte — mluvil jsem s matkou a matka mluvila s otcem.“
— Ecoutez, j’ai parlé à ma mère et ma mère a parlé à mon père.
„Nuže, a pak?“
— Eh bien après ?
„Udělal jsem dobře, viďte?“
— J’ai bien fait n’est-ce pas ?
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Nic hloupějšího než já! Jako oběti z románů. Fuj!
Rien de plus bête que moi ! Comme les victimes de romans. Fi !
„Co jste udělal, mě se netýká — udělal jste to pro sebe.“
— Cela ne me regarde pas, ce que vous avez fait, vous l’avez fait pour vous.
„Vy mě nemilujete?“
— Vous ne m’aimez pas ?
„Ne.“
— Non.
„A já vás miluji jako blázen!“
— Et moi je vous aime comme un fou !
„Tím hůře pro vás,“ řekla jsem s úsměvem a nechala ho, aby mě vzal za ruce.
— Tant pis pour vous, dis-je en souriant et en me laissant prendre les mains.
„Ne, poslyšte,“ řekl — jako Torlonia — „mluvme vážně; vy nikdy nejste vážná, takhle to nejde!“
— Non, écoutez, dit-il comme Torlonia, parlons sérieusement, vous n’êtes jamais sérieuse, on ne peut pas comme ça ! [sic].
„To říkáte vy?“
— C’est vous qui le dites ?
„Poslyšte.“
— Ecoutez.
„Poslouchám.“
— J’écoute.
„Miluji vás... počkejte! Miluji vás, mluvil jsem s matkou, miluji vás —“ a pak mi objal pás a jako dítě mi opřel hlavu o rameno: „Buďte mou ženou!“ řekl.
— Je vous aime... attendez ! je vous aime, j’ai parlé à ma mère, je vous aime, puis me mettant les bras autour de la taille et me posant comme un enfant sa tête sur l’épaule, soyez ma femme ! dit-il.
„Konečně!“ zvolala jsem v duchu — a nahlas jsem neodpověděla nic.
Enfin ! m’écriai-je intérieurement et je ne répondis rien.
„No?“ otázal se.
— Eh bien ? demanda-t-il.
„Nic,“ odpověděla jsem s úsměvem.
— Rien, répondis-je en souriant.
„Víte,“ řekl povzbuzen, „do toho musíme někoho zatáhnout.“
— Vous savez, dit-il encouragé, il faut mettre quelqu’un là-dedans.
„Jak to?“
— Comment ?
„Ano, nemohu to zařídit sám. Je třeba, aby se toho někdo ujal — solidní, vážený, seriózní muž, který promluví s mým otcem, jedním slovem vše zařídí. Kdo?“
— Oui, je ne peux pas faire moi-même, il faut que quelqu’un s’en charge, un homme posé, respectable, sérieux, qui parle à mon père, qui arrange tout en un mot. Qui ?
„Visconti,“ řekla jsem se smíchem.
— Visconti, dis-je en riant.
„Ano,“ řekl velmi vážně, „myslel jsem na Viscontiho, to je ten pravý — je tak starý, že se nehodí k ničemu jinému, než dělat Merkura2.“
— Oui, dit-il très sérieux, j’ai pensé à Visconti, c’est l’homme qu’il faut, il est si vieux qu’il n’est plus bon qu’à faire le Mercurio.
„Jenže,“ pokračoval, „nejsem bohatý — vůbec ne bohatý. Ach! Jak bych si přál být hrbatý a ošklivý a mít milióny.“
— Seulement, reprit-il, je ne suis pas riche, pas du tout riche, Ah ! je voudrais bien être bossu et affreux et posséder des millions.
„U mě byste tím nic nezískal.“
— Vous ne gagneriez rien auprès de moi.
„Ha, ha, ha!“
— Ah ! ah ! ah !
„Tohle je, myslím, další urážka,“ řekla jsem a vstala.
— Je crois que voilà une nouvelle insulte, dis-je en me levant.
„Ale ne! Nemluvím o vás — vy jste výjimka!“
— Mais non, mais je ne parle pas de vous, vous êtes une exception, vous !
„Tak mi tedy nemluvte o penězích, ani o ničem jiném.“
— Alors ne me parlez pas d’argent, ni d’autre chose.
„Ale co jsem vám udělal?“
— Mais que vous ai-je fait ?
„Nic.“
— Rien.
„Odpusťte mi!“
— Pardonnez-moi !
„Co?“
— Quoi ?
„Bože, jaká vy jste — nikdy se nedá pochopit, co chcete! Svolte... Svolte, abyste byla mou ženou —“ chtěl mi políbit [poznámka] Tohle že je muž! Ten Antonelli je lehká ženština! ruku, ale já mu nastavila křížek z růžence; políbil ho a pak zvedl hlavu.
— Dieu comme vous êtes, on ne peut jamais comprendre ce que vous voulez ! Consentez... Consentez à être ma femme, il voulut me baiser [annotation] Ce n’est pas un homme, ça ! C’est une femme galante que cet Antonelli ! la main mais je lui présentai la croix de mon chapelet qu’il baisa puis levant la tête.
„Jak jste zbožná,“ řekl a podíval se na mě.
— Comme vous êtes religieuse, dit-il en me regardant.
„A vy nevěříte v nic.“
— Et vous, vous ne croyez en rien.
„Já vás miluji. Milujete mě?“
— Moi, je vous aime, m’aimez-vous ?
„To nemohu říct,“ řekla jsem a odvrátila se.
— Je ne puis pas dire, dis-je en me détournant.
„Řekněte,“ vzdychl.
— Dites, soupira-t-il.
„Takové věci já neříkám.“
— Je ne dis pas ces choses-là.
„Tak proboha — dejte mi to aspoň nějak najevo.“
— Alors pour Dieu ! faites-le moi comprendre au moins.
Po chvíli váhání mi hlava sklesla na jeho rameno. Jaké mistrovské dílo!
Après un instant d’hésitation ma tête tombait sur son épaule. Quel chef-d’œuvre !
„Svolujete!“
— Vous consentez !
„Pomalu,“ řekla jsem a vstala, „víte přece, že tu jsou dědeček a otec — a ti se katolickému sňatku budou rozhodně bránit.“
— Doucement, dis-je en me levant, vous savez qu’il y a mon grand-père et mon père et ils opposeront une forte résistance à un mariage catholique.
„Ach, ještě tohle.“
— Ah ! il y a encore cela.
„Ano, ještě tohle.“
— Oui, il y a encore cela.
Vzal mě za paži, postavil mě vedle sebe před zrcadlo a přiblížil mou tvář těsně ke své. Takhle jsme byli velmi krásní.
Il me prit le bras et me plaça à côté de lui devant la glace en amenant ma figure tout près de la sienne. Nous étions très beaux ainsi.
„Pověříme tím Viscontiho,“ pokračoval Antonelli.
— Nous en chargerons Visconti, reprit Antonelli.
„Ano.“
— Oui.
„To je ten pravý. Ale jak jsme ještě mladí na svatbu! Myslíte, že budeme šťastni?“
— C’est l’homme qu’il faut. Mais comme nous sommes jeunes pour nous marier. Pensez-vous que nous serons heureux ?
„Nejdřív by k tomu byl potřeba můj souhlas.“
— D’abord il faudrait mon consentement.
„Ovšem — tedy předpokládejme: jestliže svolíte — budeme šťastni?“
— Sans doute, donc supposons, si vous consentez, serons-nous heureux ?
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Jeho tmavou pleť a povislé tváře jsem zase zamlčela. Doufala jsem, že si uchovám krásnou vzpomínku, a nechtěla jsem bořit iluzi.
Sa peau foncée et ses joues molles sont de nouveau passées sous silence. J’espérais avoir un beau souvenir et je ne voulais pas détruire l’illusion.
„Jestliže svolím,“ řekla jsem s úsměvem, „mohu přísahat na svou hlavu, že na světě nebude šťastnějšího muže než vy.“
— Si je consens, dis-je en souriant, je puis jurer sur ma tête qu’il n’y aura pas au monde un homme plus heureux que vous.
„Tedy se vezmeme.“
— Alors nous nous marierons.
Usmála jsem se.
Je souris.
„Ach!“ zvolal a poskakoval po pokoji. „Jak to bude zábavné, až budeme mít děti!“
— Ah ! s’écria-t-il en bondissant par la chambre, comme ce sera drôle quand nous aurons des enfants !
„Jste blázen, pane.“
— Vous êtes fou, Monsieur.
„Ano — z lásky.“
— Oui, d’amour.
V tu chvíli jsem zaslechla hlasy na schodišti, klidně jsem se posadila a čekala na tetu a Potechina, kteří ihned vstoupili.
En ce moment, entendant des voix dans l’escalier je m’assis tranquillement et attendis ma tante et Potechine qui entrèrent aussitôt.
Spadl mi kámen ze srdce, rozveselila jsem se a Antonelli byl nadšený. Vzpomněl si, že jsem jednou toužila po zeleném mnišském deštníku, a šel mi jeden sehnat.
J’avais un grand poids enlevé de sur le cœur, je devins gaie et Antonelli ravi. Il se souvint que j’avais désiré un jour un parapluie vert de moine et alla m’en chercher un.
Při večeři se moje noha ani na chvíli neodtáhla od jeho. Byla jsem klidná a šťastná, ale měla jsem mnoho co říct i co slyšet. Kromě našeho bytu je celé první patro hotelu prázdné; vzali jsme svíčku a prošli jsme tyhle rozlehlé pokoje voňavé ještě starobylou nádherou italských paláců — ale teta je s námi. Nevěděla jsem, jak to zařídit.
Pendant le dîner mon pied ne quitta pas le sien. J’étais calme et heureuse, mais j’avais bien des choses à dire et à entendre. Excepté notre appartement, tout le premier de l’hôtel est vide, nous prenons une bougie et parcourons ces immenses appartements parfumés encore de l’ancienne grandeur des palais italiens, mais ma tante est avec nous. Je ne savais comment faire.
Zastavíme se na více než hodinu ve velkém Hnusím se sama sobě!!! žlutém salónu a Pietro napodobuje kardinála, svého otce, bratry, Walitského, Bruschettiho atd.
Nous nous arrêtons pendant plus d’une heure dans un grand Je me dégoûte ! ! ! salon jaune et Pietro imite le cardinal, son père, ses frères, Walitsky, Bruschetti, etc.
Když jsme se kolem jedenácté vraceli domů, přišel Potechine. Dáme si pozdní večeři a teta se baví tím, že nechává Antonelliho psát rusky různé nesmysly.
Comme vers onze heures nous rentrions chez nous, arrive Potechine. Nous soupons et ma tante s’amuse à faire écrire à Antonelli des bêtises en russe.
„Opište tohle,“ řekla jsem, vzala knihu a napsala něco na první stránku.
— Copiez-ça, dis-je, en prenant un livre et en écrivant sur la première page.
„Co?“
— Quoi ?
„Čtěte.“
— Lisez.
Ukázala jsem mu těchto osm slov: Odejděte o půlnoci, promluvím s vámi dole.
Je lui indiquais les huit mots que voici : Partez à minuit, je vous parlerai en bas.
„Rozumíte?“ zeptala jsem se a smazala to.
— Compris ? demandai-je, en effaçant.
„Ano.“
— Oui.
Od té chvíle jsem pocítila úlevu a zvláštní neklid. Antonelli se každou chvíli obracel k hodinám a já se bála, aby někdo nepochopil příčinu. Jako by někdo mohl hádat! Takové obavy mívá jen provinilé svědomí...
Dès lors je fus soulagée et singulièrement agitée. Antonelli se tournait vers la pendule à chaque instant et je craignais qu’on n’en comprît la cause. Comme si on pouvait deviner ! Il n’y a que les consciences coupables pour avoir de ces peurs...
Ve čtvrt na jednu vstal, nechal Potechina odejít a rozloučil se se mnou a pevně mi stiskl ruku.
A douze et quart, il se leva, laissa partir Potechine et me dit bonsoir en me serrant fortement la main.
„Dobrou noc, pane,“ řekla jsem — naše oči se setkaly...
— Bonsoir, Monsieur, dis-je, nos yeux se rencontrèrent...
Nedokázala bych popsat jak — byl to blesk.
Je ne saurais décrire comment, ce fut un éclair.
„Nu, teto,“ řekla jsem, „zítra odjíždíme časně ráno — jděte k sobě, zamknu vás, tak mi nebudete překážet v psaní a rychle si lehnu.“
— Eh bien, ma tante, dis-je, demain nous partons de bonne heure, rentrez chez vous, je vous enfermerai, comme ça vous ne m’empêcherez pas d’écrire et je me coucherai vite.
„Slibuješ?“
— Tu le promets ?
„Jistě.“
— Certainement.
Zamkla jsem tetu, podívala se do zrcadla a sešla po tajném schodišti.
J’enfermai ma tante et ayant jeté un coup d’oeil dans la glace, descendis l’escalier dérobé.
Pootevřela jsem dveře, on se jako stín protáhl škvírou, a ocitla jsem se v jeho náruči... několik vteřin jsem si ničeho nebyla vědoma.
Je poussai la porte, il se glissa dans l’entrebâillement comme une ombre et je me trouvai dans ses bras... pendant quelques secondes sans me rendre compte de rien.
Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale on uhodl, co chci říct.
J’ouvris la bouche pour parler mais il devina ma pensée.
„Cožpak tohle není hovor?“ řekl něžně.
— N’est-ce donc pas causer ceci ? dit-il tendrement.
„Je,“ odpověděla jsem stejně.
— Si, répondis-je de même.
„Tolik si toho řekneme mlčením, když se milujeme... aspoň... já vás miluji...“
— On se dit tant en se taisant quand on s’aime... du moins... moi je vous aime...
Bavilo mě hrát romaneskní scénu a bezděky jsem myslela na Dumasovy romány.
Je m’amusais de faire une scène de roman et pensais involontairement à ceux de Dumas.
„Zítra odjíždím...“
— Je pars demain...
„A máme si vážně promluvit — a já na to zapomněla... člověk na nic nemyslí, když je... takhle...“
— Et nous avons à causer sérieusement et moi qui l’oubliais... c’est qu’on ne pense plus à rien quand on est... comme ça...
„Pojďte,“ řekla jsem a přivřela dveře tak, aby dovnitř pronikal jen slabý paprsek světla, a posadila jsem se na poslední schod malého schodiště vzadu v kabinetu.
— Venez, dis-je en fermant la porte de façon à ne laisser pénétrer qu’un faible rayon de lumière et je m’assis sur la dernière marche du petit escalier qui occupe le fond du cabinet.
Klekl si.
Il s’agenouilla.
Každou chvíli se mi zdálo, že slyším někoho přicházet, a seděla jsem bez hnutí a zachvěla se při každé kapce deště, která dopadla na okenní tabulky.
A chaque instant je croyais entendre venir et je restais immobile et tressaillant à chaque goutte de pluie qui tombait sur les carreaux.
„Ale to nic není,“ řekl můj netrpělivý milovník.
— Mais ce n’est rien, dit mon impatient amoureux.
„Vám se to lehko řekne, pane — kdyby někdo přišel, vám by to lichotilo, a já bych byla ztracená.“
— Vous en parlez bien à votre aise, Monsieur, si on venait vous seriez flatté et moi perdue.
Se zakloněnou hlavou jsem ho pozorovala zpod řas.
La tête renversée je le regardais à travers mes cils.
„Se mnou,“ řekl, protože špatně pochopil smysl mých slov, „neriskujete nic. Příliš vás ctím a miluji... jste v bezpečí.“
— Avec moi, dit-il se méprenant au sens de mes paroles, vous ne risquez rien. Je vous respecte et vous aime trop... vous êtes en sûreté.
Když jsem uslyšela ta „vznešená slova“, podala jsem mu ruku.
Je lui tendis la main en entendant ce « noble langage ».
„Nebyl jsem vždy slušný a uctivý?“
— N’ai-je pas toujours été convenable et respectueux ?
„Ach!“ zvolala jsem a odtáhla se, neboť se mi ta strašná vzpomínka vrátila jako krutá bolest. „Ne, ne — ne vždy!“
— Oh ! m’écriai-je en me reculant, car l’affreux souvenir me revint comme une atroce douleur, non, non, pas toujours !
„Ale...“
— Mais...
„Nemluvte o tom, prosím vás... je to hrozné!“ Dusila jsem se.
— Ne parlez pas de cela, je vous en prie... c’est affreux ! Je suffoquais.
„Och!“ zamumlal pokorně. „Tak jsem vás prosil o odpuštění... abyste zapomněla... Buďte laskavá... mějte se mnou slitování... Odpusťte!...“
— Oh ! murmura-t-il humblement, je vous ai tant priée de me pardonner... d’oublier... Soyez bonne... ayez pitié de moi... Pardon !...
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Ten večer byl nejspíš nalitý.
Il était sans doute pochard l’autre soir.
„Odpustila jsem,“ řekla jsem velmi tiše, „a... zapomněla...“ dodala jsem a hledala na jeho hrudi ochranu — před minulou urážkou a před ním samým.
— J’ai pardonné, dis-je tout doucement et... j’ai oublié... ajoutai-je en cherchant sur sa poitrine comme une protection contre l’insulte passée et contre lui-même.
Byli jsme oba jako ve snu... Je tohle ono, pomyslela jsem si — jeden z těch okamžiků, kdy je člověk šťasten, kdy miluje... Je to vážné? Stále se mi zdálo, že se rozsměje — tak byl vážný a něžný. Sklopila jsem pohled před neobyčejným jasem jeho očí.
Nous étions comme dans un rêve tous les deux... est-ce donc cela, pensai-je, un de ces moments où l’on est heureux, où l’on aime... est-ce sérieux ? Il me semblait toujours qu’il allait rire tant il était grave et tendre. J’abaissai mon regard sous l’éclat extraordinaire du sien.
„Vaše ústa,“ vykřikl vášnivým šepotem, „dejte mi svá ústa.“
— Votre bouche, cria-t-il dans un murmure passionné, donnez-moi votre bouche.
Ani mě nenapadlo odporovat a natáhla jsem krk vstříc jeho rtům...
Je ne songeai même pas à désobéir et allongeai le cou pour rencontrer ses lèvres...
Právem se říká, že polibek na ústa... Se zakloněnou hlavou, se zavřenýma očima, se svěšenýma rukama jsem se od něho nemohla odtrhnout...
On a raison de dire qu’un baiser sur la bouche... La tête renversée, les yeux fermés, les bras pendants, je ne pouvais m’en détacher...
„Och,“ řekla jsem konečně, „a vy říkáte, že to nic není...“
— Oh fis-je enfin, vous dites que ce n’est rien...
„To už neříkám. Ale vidíte — opět jsme zapomněli mluvit. Buďme vážní a promluvme o svých věcech.“
— Je ne le dis plus. Mais voyez, de nouveau nous avons oublié de causer, soyons sérieux et causons de nos affaires.
„Ano, mluvme.“
— Oui, causons.
„Především — jak to zařídit, když zítra odjíždíte? Neodjíždějte... prosím vás, neodjíždějte...“
— D’abord, comment faire puisque vous partez demain ? Ne partez pas... je vous en prie, ne partez pas...
„To je nemožné — teta...“
— C’est impossible, ma tante...
„Je tak hodná — ach, zůstaňte...“ a ovíjel se kolem mne jako had.
— Elle est si bonne, oh ! restez... et il m’enlaçait comme une couleuvre.
„Je hodná — ale nesvolí. Tedy... sbohem navždy...“
— Elle est bonne, mais elle ne consentira pas. Ainsi... adieu pour toujours...
„Ne, ne — přijedu do Nice.“
— Non, non, je viendrai à Nice.
„Kdy?“
— Quand ?
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Červen 1884: Nejenže si z toho okamžiku nepamatuji vůbec nic příjemného, ale myslím, že ani tehdy na něm nic příjemného nebylo. Asi jsem se cítila povinna vylíčit to romaneskně. Ať se říká co chce — kdybych z toho opravdu měla potěšení, na to potěšení bych si vzpomněla.
Juin 1884 : Non seulement je ne me souviens plus du tout de l’agrément de cet instant, mais je crois que même alors il n’y en a eu aucun. Mais je me croyais probablement tenue de raconter cela d’une façon romanesque. On a beau dire, si réellement ça m’avait fait plaisir je me serais souvenue de ce plaisir.
„Myslím, ke konci měsíce. Kdybyste mi dovolila utéct a udělat kvůli tomu dluh, odjel bych zítra...“
— Vers la fin du mois, je pense. Si vous consentiez à me laisser échapper en faisant une dette je partirais demain...
„Ne, to nechci! V takovém případě bych vás neviděla.“
— Non, je ne le veux pas ! Je ne vous verrais pas dans ce cas.
„Ale nemůžete mi zabránit, abych jel dělat šílenosti do Nice!“
— Mais vous ne pouvez pas m’empêcher d’aller faire des folies à Nice !
„Mohu, mohu — a zakazuji vám to.“
— Si, si, et je vous le défends.
„Tedy musím čekat, až mi otec dá peníze. Poslyšte — doufám, že bude rozumný; ostatně nemá nic proti... Nice, myslím, věc je v běhu, matka mluvila... Ale... ale co kdyby mi peníze nedal! Víte, jak jsem závislý, jak nešťastný!“
— Alors, il faut attendre que mon père me donne de l’argent. Écoutez, j’espère qu’il sera raisonnable, d’ailleurs il n’a rien contre... Nice, je crois, l’affaire est engagée, ma mère a parlé... Mais... mais s’il ne me donnait pas d’argent ! Vous savez si je suis assez dépendant, assez malheureux !
„Dá.“
— Il donnera.
„A jestli ne?“
— Et sinon ?
„Trvejte na tom.“
— Exigez.
„Poraďte mi.“
— Donnez-moi un conseil.
„Nevím.“
— Je ne sais.
„Vy, kdo uvažujete jako kniha, vy, kdo mluvíte o duši, o Bohu — poraďte mi!“
— Vous qui raisonnez comme un livre, vous qui parlez de l’âme, de Dieu, donnez-moi un conseil !
„Modlete se k Bohu,“ řekla jsem a podala mu křížek — připravená se zasmát, kdyby to zesměšnil, nebo zachovat vážnou tvář, kdyby to vzal vážně. Tvářil se nehnutě, přiložil si křížek na čelo a sklonil hlavu k modlitbě, zatímco já jsem ho něžně líbala do vlasů.
— Priez Dieu, dis-je en lui présentant ma croix, toute prête à rire s’il prenait la chose en ridicule ou à garder mon air grave s’il la prenait au sérieux. Il eut une figure impassible, appuya la croix sur son front et baissa la tête en prière pendant que je baisais tendrement ses cheveux.
„Modlil jsem se,“ řekl.
— J’ai prié, dit-il.
„Opravdu?“
— Vrai ?
„Opravdu. Ale pokračujme... tedy Viscontiho pověříme...“
— Vrai. Mais continuons... donc, nous chargeons de cela Visconti...
„Dobře.“
— Bien.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Možná si myslel, že mu dám peníze. Dala bych je — a nenáviděla bych ho za to.
Il pensait peut-être que je lui donnerais de l’argent. J’en aurais donné et je l’aurais détesté.
Říkala jsem „dobře“ a myslela si „prozatím“. Řídila jsem se příslovím: dobrý skutek není nikdy ztracen.
Je disais « bien » et je pensais « provisoirement ». J’agissais en m’appuyant sur ce proverbe : un bienfait n’est jamais perdu.
„Ale to se nedá udělat hned.“
— Mais ça ne peut se faire tout de suite.
„Tedy kdy?“
— Quand alors ?
Smál se.
Il riait.
„Já ne...“
— Je ne...
„Za dva měsíce?“
— Dans deux mois ?
„Děláte si legraci?“ zeptala jsem se, jako by to bylo to nejnemožnější na světě.
— Vous voulez rire ? demandai-je comme si c’était la chose la plus impossible.
„Za šest?“
— Dans six ?
„Ne.“
— Non.
„Za rok?“
— Dans un an ?
Stále se smál.
Il riait toujours.
„Ano, za rok... počkáte?“
— Oui, dans un an... vous attendrez ?
„Je-li nutno — jen když vás budu každý den vídat...“
— S’il le faut, pourvu de vous voir tous les jours...
„Strávím zimu v Římě.“
— Je passerai l’hiver à Rome.
„Tedy jde o léto?...“
— C’est donc question d’été ?...
„Přijeďte do Nice — neboť za měsíc jedu do Ruska.“
— Venez à Nice car dans un mois je vais en Russie.
„Pojedu za vámi.“
— Je vous suivrai.
„To nejde.“
— Ça ne se peut.
„A proč?“
— Et pourquoi ?
„Matka nebude chtít.“
— Ma mère ne voudra pas.
„Nikdo mi nemůže bránit v cestování.“
— Personne ne peut m’empêcher de voyager.
„Neříkejme nesmysly.“
— Ne disons pas de bêtises.
„Ale jak já vás miluji!“
— Mais comme je vous aime !.
Naklonila jsem se k němu, abych nepřišla o jediné jeho slovo.
Je me penchai vers lui pour ne pas perdre une seule de ses paroles.
„Budu vás milovat navždy...“ řekl.
— Je vous aimerai toujours... dit-il.
Dostáváme se k milostným banalitám... k banalitám, které se stanou božskými, jestliže člověk opravdu miluje navždy.
Nous entrons dans les banalités amoureuses... banalités qui deviennent divines si réellement on aime toujours.
„Ne, opravdu,“ říkal, „bylo by krásné strávit život spolu... ano, strávit život s vámi — vždy, spolu, u vašich nohou a zbožňovat vás... Zestárneme oba... tak zestárneme, že budeme šňupat tabák — a budeme se pořád milovat...“
— Non, vraiment, disait-il, ce serait beau de passer la vie ensemble... oui, passer la vie avec vous toujours, ensemble, à vos pieds, vous adorant... Nous serons vieux tous les deux... vieux à priser du tabac et nous nous aimerons toujours...
Z opatrnosti jsem mu držela ruce a nabádala ho, aby byl rozumný.
Par prudence je lui tenais les mains et lui recommandais d’être sage.
„Ano, ano, má... má drahá,“ říkal, protože nenacházel jiné slovo, a to tak všední slovo se v jeho ústech stávalo nesmírnou něžností... díval se na mě s vytržením, se sepjatýma rukama.
— Oui, oui, ma... ma chère, disait-il, ne trouvant d’autre mot et ce mot si commun, dans sa bouche devenait une caresse extrême... il me regardait avec ravissement, les mains jointes.
Pak se mluvilo rozumně — pak se zase plazil k mým nohám a tlumeným hlasem volal, že ho nemohu milovat tak, jak on miluje mě, že to není možné!
Puis on parlait raison et puis il se traînait à mes pieds, criant d’une voix étouffée, que je ne pouvais pas l’aimer comme il m’aimait que c’était impossible !
„Ach, jsem velmi nešťasten, tolik trpím!“
— Ah ! je suis bien malheureux, je souffre tant !
„A čím, pane?“
— Et de quoi, Monsieur ?
„Láskou!“
— D’amour !
Slyším to všechno poprvé, ale vím, že je to stará píseň, která se odříkává nazpaměť.
J’entends tout cela pour la première fois mais je sais que c’est une vieille chanson qu’on débite par cœur.
Nemyslete si, že jsem se nechávala líbat bez přestání — kdykoli k tomu došlo, zapsala jsem to a nic jsem nevynechala.
Il ne faut pas croire que je me laissais embrasser sans cesse, quand cela arrivait je l’écrivis sans rien omettre.
Chtěl, abychom si navzájem svěřili svá tajemství.
Il voulut que nous nous fassions nos confidences.
„Och, vaše, pane, mě nezajímají.“
— Oh ! les vôtres, Monsieur, ne m’intéressent pas.
„Tedy mi řekněte — kolikrát jste milovala?“
— Alors, dites-moi combien de fois vous avez aimé ?
„Jednou.“
— Une fois.
„A koho?“
— Et qui ?
„Muže, jehož neznám, kterého jsem viděla desetkrát nebo dvanáctkrát na ulici, který neví, že existuji. Bylo mi tehdy třináct let a miluji ho dodnes — a nikdy jsem s ním nepromluvila3.“
— Un homme que je ne connais pas, que j’ai vu dix ou douze fois dans la rue, qui ne sait pas que j’existe. J’avais treize ans alors, et je l’aime jusqu’à présent et je ne lui ai jamais parlé.
„To je pohádka!“
— C’est un conte !
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Musela jsem být opravdu husa — sedmnáctiletá — abych to poslouchala.
Fallait être vraiment cruche, dix-sept ans, pour écouter ça.
na okraji · Annotation de Marie
Nepočítám ty, které jsem nesnášela.
Je ne compte pas ceux que je détestais.
„To je pravda.“
— C’est une vérité.
„Ale to je román, to je fantazie, to je nemožné, to je pouhý stín.“
— Mais c’est un roman, c’est une fantaisie, c’est impossible, c’est une ombre.
„Ano, ale je to jediný, koho se nestydím milovat, a stal se mi jakýmsi božstvem. S nikým ho nesrovnávám, a nikdo toho ani není hoden.“
— Oui, mais le seul que je n’aie pas honte d’aimer et qui m’est devenu une espèce de divinité. Je ne le compare à personne et il n’y a pour cela personne de digne.
„Kde je?“
— Où est-il ?
„Ani nevím — je ženatý, velmi daleko.“
— Je ne sais seulement pas, il est marié, très loin.
„To je šílenství!“
— Voilà une folie !
A můj zatracený Pietro* vypadal dosti nevěřícně a povýšeně —
Et mon fichu Pietro* avait l’air passablement incrédule et dédaigneux,
„Ale je to pravda. A vidíte, vás miluji; jenže to je něco jiného.“
— Mais c’est vrai, et tenez je vous aime, mais c’est autre chose.
„Dávám vám celé své srdce a vy mi dáváte jen jeho polovinu.“
— Je vous donne tout mon cœur et vous ne me donnez que la moitié du vôtre.
Zvláštní — při těchto slovech vypadal, jako by se nudil.
Chose singulière, il avait l’air de s’ennuyer en disant cela.
„Nepožadujte příliš mnoho a buďte spokojen.“
— Ne demandez pas trop et soyez satisfait.
„Ale to není vše — je ještě něco jiného?...“
— Mais ce n’est pas tout, il y a autre chose ?...
„To je vše.“
— C’est tout.
„Odpusťte mi a dovolte, abych vám tentokrát nevěřil.“
— Pardonnez-moi et permettez-moi de ne pas vous croire cette fois.
Vidíte tu zkaženost!
Voyez-vous cette dépravation !
„Pravdě je třeba věřit.“
— Il faut croire la vérité.
„Nemohu.“
— Je ne peux pas.
„Tím hůře!“ zvolala jsem rozhněvaně.
— Tant pis ! m’écriai-je fâchée.
„To přesahuje mé chápání,“ řekl.
— Ça surpasse mon esprit, dit-il.
„To proto, že jste velmi zkažený.“
— C’est que vous êtes bien dépravé.
„Možná.“
— Peut-être.
„Nevěříte, že jsem nikdy nikomu nedovolila políbit mi ruku, že jsem se nikdy nedotkla muže?!!“
— Vous ne croyez pas, que jamais je n’ai permis qu’on me baisât la main, que jamais je n’ai touché un homme ? ! !
„Promiňte, ale nevěřím tomu.“
— Pardon, mais je ne le crois pas.
„Ach!“
— Oh!
„Uvěřím vám později.“
— Je vous croirai plus tard.
„Sedněte si ke mně,“ řekla jsem, „a mluvme — a řekněte vše!“
— Asseyez-vous à côté de moi, dis-je, et causons, et dites tout !
Vyprávěl mi všechno, co řekl on a co řekli jemu.
Il me raconta tout ce qu’il a dit et ce qu’on lui a dit.
„Nebudete se zlobit,“ řekl pak, „jestliže...“
— Vous ne vous fâcherez pas, dit-il ensuite, si...
„Nebudu se zlobit, jestliže přede mnou něco zatajíte.“
— Je ne me fâcherai pas si vous me cachez quelque chose.
„Nuže... chápete — naše rodina je zde velmi známá...“
— Eh bien... vous comprenez, notre famille est très connue ici...
„Ano.“
— Oui.
„A vy jste v Římě cizinky...“
— Et vous êtes des étrangers à Rome...
„A co?“
— Alors ?
„A tak matka psala do Paříže... několika osobám.“
— Alors ma mère a écrit à Paris... à plusieurs personnes.
„To je zcela přirozené... a co se o mně říká?“
— C’est très naturel... et que dit-on de moi ?
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Musela jsem být šílená, abych nechala projít takovou větu!
Faut-il avoir été folle pour laisser passer une phrase semblable !
na okraji · Annotation de Marie
A já nic nepochopila!
Et je n’avais rien compris !
„Zatím nic... ale ať říkají co chtějí — já vás budu milovat...“
— Encore rien... mais on peut dire ce qu’on veut, je vous aimerai...
„Nepotřebuji shovívavost...“
— Je n’ai pas besoin d’indulgence...
A plná obav jsem se snažila předejít tomu, co by mohli říkat v Nice, a tam naši pozici legalizovat — a vyprávěla jsem, jak nám Georges se svými skandály udělal z konzula nepřítele.
Et, pleine d’inquiétude, je tâchai de prévenir ce qu’on pourrait dire à Nice et d’y légaliser notre position en racontant comment le consul a été fait notre ennemi par Georges et ses scandales.
Jak jsem se bála! Ach — jak byla všechna ta radost, kterou jsem právě prožila, zničená... zmrzačená, rozplynulá!
J’avais si peur ! Oh ! comme tout le plaisir que je venais d’avoir était abîmé... mutilé, évanoui !
„Nyní,“ řekl, „je tu náboženství.“
— Maintenant, dit-il, il y a la religion.
„Ano, náboženství...“
— Oui, la religion...
„Ach!“ pronesl tím nejmazlivějším tónem, „přejděte na katolictví...“
— Oh ! fit-il de l’air le plus câlin, faites-vous catholique...
Ale jediným velmi přísným slovem jsem ho okamžitě zarazila.
Mais je l’arrêtai court par un mot très sévère.
„Tedy chcete, abych změnil náboženství!“ zvolal Antonelli.
— Voulez-vous donc que je change de religion ! s’écria Antonelli.
„Ne — neboť kdybyste to udělal, opovrhovala bych vámi.“
— Non, car si vous faisiez cela, je vous mépriserais.
Ve skutečnosti bych se zlobila jen kvůli kardinálovi4.
En réalité je n’aurais été fâchée qu’à cause du cardinal.
„Jak vás miluji,“ řekl znovu, „jak jste krásná — jak budeme šťastni.“
— Comme je vous aime, dit-il de nouveau, comme vous êtes belle, comme nous serons heureux.
Místo odpovědi jsem vzala jeho hlavu do obou dlaní a políbila ho na čelo, na oči, na vlasy, na ústa.
Pour toute réponse, je pris sa tête dans mes deux mains et je l’embrassai sur le front, les yeux, les cheveux, la bouche.
Udělala jsem to více pro něho než pro sebe.
Je le fis plus pour lui que pour moi.
„Marie, Marie!“ volala teta shora.
— Marie, Marie ! criait ma tante d’en haut.
„Co se děje?“ zeptala jsem se klidným hlasem a vystrčila hlavu průlezem, aby se zdálo, že hlas přichází z mého pokoje.
— Qu’y a-t-il ? demandai-je d’une voix calme en passant la tête par la trappe pour que ma voix parût venir de ma chambre.
„Jsou dvě hodiny — musíš spát.“
— Il est deux heures, il faut dormir.
„Spím.“
— Je dors.
„Jsi svlečená?“
— Tu es déshabillée ?
„Ano, nechte mě psát.“
— Oui, laissez-moi écrire.
„Lehni si.“
— Couche-toi.
„Ano, ano.“
— Oui, oui.
Sešla jsem zpátky dolů a místo bylo prázdné — chudák se schoval pod schodiště.
Je redescendis et trouvai la place vide, le malheureux s’était caché sous l’escalier.
„Teď,“ řekl a vrátil se na své místo, „mluvme o budoucnosti.“
— Maintenant, dit-il en venant reprendre sa place, parlons de l’avenir.
„Mluvme o ní.“
— Parlons-en.
„Kde budeme žít? Máte ráda Řím?“
— Où vivrons-nous ? Aimez-vous Rome ?
„Ano.“
— Oui.
„Pak budeme žít v Římě — ale mimo mou rodinu... úplně sami.“
— Alors nous vivrons à Rome mais en dehors de ma famille... tout seuls.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
A celou dobu, co jsem byla v Římě, mě ten člověk od samého začátku kompromitoval! A já nechápala, že odháněl všechny. Dokonce těm, kdo žádali o představení, říkal, že si to nepřejeme!!!! To jsem se dozvěděla z jistého pramene v Neapoli!
Et pendant tout mon séjour à Rome depuis le commencement cet homme me compromettait ! Et je ne comprenais pas qu’il éloignait tout le monde. Il allait même jusqu’à dire à ceux qui demandaient d’être présentés que nous ne voulions pas ! ! ! ! Ceci j’ai [sic] appris de source certaine à Naples !
na okraji · Annotation de Marie
Nikdy mu neodpustím, že odháněl ostatní! Ten hanebník! A já jsem přitom ztrácela víru ve své úspěchy! No ovšem!
Je ne lui pardonnerai jamais d’avoir éloigné les autres ! L’infâme ! Et moi qui perdais déjà confiance dans mes succès ! Je crois bien !
„No ovšem. Ostatně máma by mi nedovolila žít v rodině mého manžela.“
— Je crois bien. D’ailleurs maman ne me laisserait pas vivre dans la famille de mon mari.
„Měla by pravdu... a pak — moje rodina má tak... mimořádné zásady, bylo by to mučení. Koupíme malý dům v nové čtvrti...“
— Elle aurait bien raison... et puis ma famille a des principes si... extraordinaires, ce serait un supplice. Nous achèterons une petite maison dans le nouveau quartier...
„Raději velký,“ řekla jsem — a výmluvnou grimasu jsem schovala do jeho ramene.
— J’aimerais mieux une grande - et je cachai dans son épaule une grimace significative.
„Nu dobrá — velký...“
— Eh bien, une grande...
A začali jsme — on aspoň — plánovat, jak si všechno zařídíme. Bylo vidět, že je to muž, který chce tak či onak co nejdřív změnit svůj stav.
Et on se mit, lui du moins, à faire des arrangements futurs. On voyait bien un homme qui a hâte de changer d’état d’une manière ou d’une autre.
„Budeme spolu vycházet do společnosti,“ řekl, „budeme žít na vysoké noze, viďte?“
— Nous irons dans le monde ensemble, dit-il, nous mènerons grand train, n’est-ce pas ?
„Ach ano — řekněte mi... vyprávějte vše. Kdybyste byl... hloupý, pokládal byste mou otázku za nízkou vypočítavost — ale máte dost rozumu, abyste pochopil, že když se dva rozhodnou strávit spolu život, musí se snažit, aby to bylo co nejlepší.“
— Oh ! oui, dites-moi... racontez tout. Si vous étiez... bêtes vous prendriez ma question pour de vils calculs, mais vous avez assez d’esprit pour comprendre que lorsqu’on se décide à passer la vie ensemble, il faut tâcher de le faire aussi bien que possible.
„Dobře chápu... Vy víte vše o mé rodině... ale je tu kardinál.“
— Je comprends bien... Vous savez tout de ma famille... mais il y a le cardinal.
„Musíte s ním dobře vycházet.“
— Il faut se mettre bien avec lui.
„No ovšem — určitě to udělám. A víte — největší část jmění připadne tomu, kdo bude mít prvního syna... proto je třeba mít syna hned.“
— Je crois bien, je le ferai absolument et, vous savez, la plus grande partie de la fortune sera pour celui qui aura le premier un fils... aussi il faut avoir tout de suite un fils.
„Ale to je v našem zájmu — přece chápete!“
— Mais c’est dans notre intérêt, comprenez donc !
„Chápu.“
— Je comprends.
„Jenže... nejsem bohatý...“
— Seulement... je ne suis pas riche...
„Na tom nezáleží!“ řekla jsem trochu dotčeně, ale dost jsem se ovládla, abych pohrdavě mávla rukou — mohla to být léčka...
— Qu’importe ! fis-je un peu froissée mais me possédant assez pour faire un geste de mépris, ce pouvait être un piège...
„Ale...“ řekl.
— Mais..., dit-il.
„Co?“
— Quoi ?
„Bratři mi nedovolí oženit se jako první...“
— Mes frères ne me laisseront pas me marier le premier...
„A jak to?...“
— Et comment ?...
„Bude třeba oženit Divocha a Lva... jinak by mi dali zabrat...“
— Il faudra marier le Sauvage et le Lion... ils me feraient la guerre sans cela...
„To bude závod,“ řekla jsem se smíchem.
— Ce sera une course, dis-je en riant.
Pak, jako by byl unaven těmi vážnými řečmi, objal mě za pas... a jeho oči zářily jako dvě svíčky ve tmě.
Puis, comme fatigué de ces discours sérieux il m’entoura de ses bras la taille... et ses yeux brillaient comme deux bougies dans l’obscurité.
„Černé oči5,“ řekla jsem a zakryla mu je rukou — protože jsem se těch očí bála.
— Occhi neri, dis-je en les couvrant avec ma main, car ces yeux me faisaient peur.
Vrhl se k mým nohám a napovídal mi toho tolik, že jsem zdvojnásobila ostražitost a přinutila ho sednout si vedle mě... Ne, to není pravá láska... v pravé lásce by se neříkalo ani nedělalo nic malicherného ani sprostě špinavého... V hloubi duše jsem byla nespokojená...
Il se prosterna à mes pieds et me dit tant et tant que je redoublai de surveillance et le fis asseoir à côté de moi...Non, ce n’est pas un vrai amour... avec un vrai amour il n’y aurait rien de mesquin ou de vulgairement sale à dire ou à faire... Je me sentais mécontente au fond...
„Buďte rozumný.“
— Soyez sage.
„Ano,“ řekl a sepjal ruce, „ano, jsem rozumný, jsem uctivý — miluji vás.“
— Oui, dit-il en joignant les mains, oui, je suis sage, je suis respectueux, je vous aime.
Milovala jsem ho opravdu, nebo se mi jen zatočila hlava? Kdo by to dovedl přesně říct?... a přece jakmile je tu pochybnost... pak už není o čem pochybovat... Ať tak či onak... vzrušení, všechna jeho milostná slova... tma, a pak ještě snad něco, co neznám... opřela jsem se o jeho rameno, ovinula si jeho paže kolem pasu a zavřela oči.
L’aimais-je vraiment ou bien avais-je la tête montée ? Qui saurait le dire au juste ?... pourtant du moment où le doute existe... il n’y a plus de doute... Quoi qu’il en soit... l’émotion, toutes ses paroles amoureuses... l’obscurité et puis encore peut-être quelque chose que je ne sais pas... je me renversais sur son épaule en me faisant une ceinture de ses deux bras et en fermant les yeux.
„Miluji vás, miluji vás!“ řekla jsem bez sebe a tiskla jsem si obě jeho ruce na srdce.
— Je vous aime, je vous aime ! dis-je hors de moi en pressant ses deux mains sur mon cœur.
Neodpověděl nic a opřel hlavu o schod vedle mé. Možná nepochopil, jakou důležitost přikládám svým slovům... možná mu připadala zcela přirozená...
Il ne répondit rien et appuya sa tête sur une marche de l’escalier, à côté de la mienne. Peut-être n’a-t-il pas compris l’importance que j’attachais à mes paroles... peut-être les trouvait-il toutes naturelles...
Srdce mi přestalo bít, paže mi sklesly podél boků... zajisté to byl rozkošný okamžik... byl bezpochyby stejně unesen jako já, neboť zůstal nehybný jako já a nepromluvil ani slovo [Zrušen 1 řádek] — cítila jsem pouze jeho stísněný dech ve zvedání ramene, na němž jsem spočívala. Ale zmocnil se mě strach — cítila jsem, že přicházím o rozum...
Mon cœur ne battait plus, mes bras retombèrent le long de mes côtés... certes ce fut un délicieux moment... il était sans doute aussi ravi que moi car il demeura immobile comme moi et sans proférer une parole [UNE LIGNE cancellée] je sentais seulement sa respiration oppressée aux soulèvements de son épaule sur laquelle je m’appuyais. Mais la peur me prit, je sentais que ma tête allait s’égarer...
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Podle mě o celém tom dni rozhodla právě tato slova. Všechno předtím mi připadá jako nic — mluvil on; ale tady se rozhodlo. Přikládala jsem nesmírnou důležitost těm třem slovům: Miluji vás — a lituji jich mnohem více než polibků, které mohly být téměř nevědomé.
Ce sont ces mots qui décident de la journée à mon idée. Tout ce qui précède ne me semble rien, c’est lui qui parlait mais ici c’est ce qui décide l’affaire. J’attachais une importance énorme à ces trois mots : Je vous aime et je les regrette bien plus que les baisers qui pouvaient presque être inconscients.
„Musíte jít,“ řekla jsem a prudce se vyprostila.
— Il faut partir, dis-je en me dégageant brusquement.
„Už!“
— Déjà !
„Je čas.“
— Il est temps.
„Počkejte ještě chvíli — tady u mě — je nám tak dobře... kdybychom mohli takhle strávit celou noc...“
— Attendez un instant encore, là, près de moi, que nous sommes bien ainsi... si on pouvait passer toute la nuit comme ça...
Byla jsem příliš vzdálena pravému smyslu těchto slov, než abych protestovala, a proto jsem mlčela, když se vzdálil na kolenou a opět sepjal ruce:
J’étais trop loin du vrai sens de ces mots pour me récrier, aussi je gardai le silence lorsqu’il se recula à genoux et joignant encore les mains :
„Ty mě miluješ,“ pronesl, „viď — a budeš mě milovat vždy... řekni, budeš mě milovat vždy?“
— Tu m’aimes, fit-il, n’est-ce pas, et tu m’aimeras toujours... dis, tu m’aimeras toujours ?
Toto tykání6 mě ochladilo... a připadalo mi ponižující...
Ce tutoiement me donna froid... et me parut humiliant...
„Vždy,“ zašeptala jsem nespokojeně, „vždy... a vy — vy mě milujete?“
— Toujours, murmurai-je, mécontente, toujours... et vous, vous m’aimez ?
„Jestli... já... Ach!! Jak se můžete ptát na takové věci!! Ach, má drahá... jestli... ano — kdyby se odtud nedalo odejít, přál bych si, abychom odejít nemohli...“
— Si... je... Oh ! ! Comment pouvez-vous demander de pareilles choses ! ! Ah ! ma chérie... si... oui, si on ne pouvait sortir d’ici, je voudrais qu’on ne pût sortir d’ici...
„Zemřeli bychom hlady,“ řekla jsem, ponížená těmi mazlivými jmény, jimiž mě oslovoval, a nevěděla jsem, co odpovědět.
— Nous serions morts de faim, dis-je humiliée de ces noms caressants qu’il me donnait et ne sachant comment répondre.
„Ale jaká krásná smrt — vaše ústa blízko mých.“
— Mais quelle belle mort, votre bouche près de la mienne.
Tomuto novému polibku jsem neodolala, ale přijala jsem ho s jakýmsi... odporem.
Je ne résistai pas à ce nouveau baiser mais je le reçus avec une sorte de... répugnance.
Narovnala jsem se a on také vstal a přidržel se mě kolem pasu...
Je me redressai et il suivit mon exemple en se soutenant à ma taille...
Opřel se o zeď a přitáhl mě k sobě.
Il s’appuya au mur et m’attira vers lui.
„Za rok,“ řekl a hltal mě očima —
— Dans un an, dit-il en me mangeant des yeux,
„Za rok,“ opakovala jsem spíše pro formu než z jiného důvodu... nevěřila jsem, že to... dobrodružství je vážné. Jenže když už jsem se do toho zapletla, chtěla jsem, aby je bral vážně a přijímal mou přízeň jako dary nebes... Ostatně co záleží na mých skrytých myšlenkách? Jednala jsem jako zamilovaná — prodchnutá, opojená, inspirovaná, vážná a slavnostní.
— Dans un an, répétai-je plus pour la forme que pour autre chose... je ne croyais pas au sérieux de... l’aventure. Seulement, comme j’avais donné dedans, je demandais qu’il la crût sérieuse et reçût mes faveurs comme des bienfaits du ciel... Au fait qu’importe ma pensée intime ? J’agissais en amoureuse pénétrée, enivrée, inspirée, grave et solennelle.
V tu chvíli jsem zaslechla tetu, která ztrácela trpělivost, protože u mě pořád viděla světlo.
En ce moment j’entendis ma tante qui, voyant toujours de la lumière chez moi, s’impatientait.
„Slyšíte,“ řekla jsem a vytrhla se mu z náruče, „odejděte — dobrou noc —“ a vzala jsem jeho hlavu do dlaní, naposledy ho políbila na ústa a utekla ke schodišti, aniž bych se ohlédla.
— Vous entendez, dis-je en m’arrachant de ses bras, partez, bonsoir, - et saisissant sa tête dans mes deux mains je lui donnai un dernier baiser sur la bouche et m’enfuis vers l’escalier sans me retourner.
To je závěr scény, kterou jsem někde četla... Fuj! Ponižuji se tím, že se všemu vysmívám. Budu vždy svou vlastní kritičkou — nebo je to proto, že ještě zcela nemiluji?
C’est une fin de scène que j’aie lue quelque part... Fi ! Je m’abaisse en me moquant de tout. Serais-je toujours mon propre critique ou bien est-ce parce que je n’aime pas encore tout à fait.
„Jsou čtyři hodiny!“ volala teta.
— Il est quatre heures, criait ma tante.
„Především, teto, je teprve deset minut po druhé — a za druhé, nechte mě v klidu.“
— D’abord, ma tante, il n’est que deux heures dix minutes et ensuite laissez-moi tranquille.
Svlékala jsem se a přitom myslela: Někdo, kdo by mě viděl vstoupit o půlnoci do toho kabinetu a vyjít ve dvě hodiny — dvě hodiny strávené naprosto o samotě s jedním z těch nej... nejprostopášnějších Italů... ten někdo by nevěřil ani Pánu Bohu, kdyby ho napadlo sestoupit z nebe a potvrdit mou... nevinnost. Já sama na místě toho někoho bych nevěřila... a přece... vidíte! Jak velice se člověk musí mít na pozoru před zdáním... takhle se často soudí a vyvozují... definitivní závěry, a přitom tu je jen skoro nic.
Je me déshabillai tout en pensant : Quelqu’un qui m’aurait vue entrer à douze dans ce cabinet et en sortir à deux heures, deux heures passées dans un tête-à-tête absolu avec un Italien des plus... dévergondés... ce quelqu’un ne croirait pas le Bon Dieu s’il lui prenait fantaisie de descendre du ciel pour affirmer mon... innocence. Moi-même à la place de ce quelqu’un je ne croirais pas... et pourtant... voyez ! Doit-on assez se défier des apparences... souvent ainsi on juge et on fait des conclusions... définitives lorsqu’il n’y a que presque rien.
„To je hrozné! Umřeš, když ponocuješ tak dlouho!“ volala teta.
— C’est affreux ! Tu mourras en veillant si tard ! criait ma tante.
„Poslyšte,“ řekla jsem a otevřela její dveře, „nehubujte — nebo vám nic neřeknu.“
— Écoutez, dis-je en ouvrant sa porte, ne grondez pas, ou je ne vous dirai rien.
„K čertu, k čertu!“
— Au diable, au diable !
„Ach, teto — budete toho litovat.“
— Ah ! ma tante, vous vous repentirez.
„Co se děje?“
— Qu’y a-t-il ?
„Ach, ach!“
— Ah ! ah !
„Och, to je ale holka!“
— Oh ! quelle fille !
„Především jsem nepsala — a zůstala jsem s Antonellim.“
— D’abord je n’ai pas écrit et je suis restée avec Antonelli.
„Kde, nešťastnice?“
— Où ça, malheureuse ?
„Dole.“
— En bas.
„Jaká hrůza!“
— Quelle horreur !
„Ach — když budete křičet, nedozvíte se nic.“
— Ah ! si vous criez vous ne saurez rien.
„Není co vědět.“
— Il n’y a rien à savoir.
„Ale ano.“
— Si fait.
„Byla jsi s Antonellim?“
— Tu étais avec Antonelli ?
„Ano.“
— Oui.
„Nu,“ řekla takovým hlasem, že jsem se zachvěla, „však já to věděla, když jsem tě před chvílí volala.“
— Eh bien, dit-elle d’une voix qui me fit tressaillir, je le savais bien quand je t’ai appelée à présent.
„Jak to?“
— Comment.
„Zdálo se mi, že přišla máma a říkala mi: ‚Nenechávej Marii samotnou s Antonellim.‘“
— J’ai rêvé que maman était venue et me disait : ne laisse pas Marie seule avec Antonelli.
Přeběhl mě mráz, když jsem pochopila, že jsem byla v opravdovém nebezpečí.
J’eus froid dans le dos en comprenant que j’avais couru un vrai danger.
Vyjádřila jsem obavy, že napíší ještě horší ohavnosti.
J’ai exprimé mes craintes qu’on n’écrive des vilenies de pire.
„Není o tobě co špatného říct,“ řekla teta, „a i kdyby se někdo odvážil pomlouvat, psát to se neodváží.“
— Il n’y a rien de mauvais à dire, dit ma tante, si l’on ose dire des calomnies, on n’osera pas les écrire.
Příliš mě to neuklidnilo a seděla jsem celá znepokojená na její posteli.
Très mal rassurée, je restais assise sur son lit tout inquiète.
Málem jsem zapomněla říct, že Torlonia zašel za Pietrem* a řekl mu, že dělá velkou chybu, když se mi dvoří a chce si mě vzít — že si to myslí celé město. Zdá se, že mu Antonelli řekl, ať se stará o své. Co jsem Torloniovi udělala?
J’allais oublier de dire que Torlonia a été dire à Pietro * qu’il avait bien tort de me faire la cour, de m’épouser, que c’est l’avis de toute la ville. Il paraît qu’Antonelli lui a dit de se mêler de ce qui le regarde. Que lui ai-je fait à Torlonia ?
Řekl mi také — on, Pietro* — že proti nám vedou válku, hlavně jedna žena, která ho milovala.
Il m’a dit aussi, lui Pietro *, qu’on nous faisait la guerre, une femme qui l’aimait surtout.
„Odpusťte mi, že vám to všechno říkám — ale vy jste to přikázala.“
— Pardonnez-moi si je vous dis tout cela, mais c’est vous qui l’ordonnez.
„Děláte dobře.“
— Vous faites bien.
„Ale ať říkají co chtějí — strávíme život spolu. Budete mě milovat vždy?“
— Mais quoiqu’on dise, nous passerons la vie ensemble, vous m’aimerez toujours ?
„Budu vás milovat, dokud mě budete milovat vy,“ řekla jsem se rty téměř na jeho krku.
— Je vous aimerai tant que vous m’aimerez, dis-je avec les lèvres presque sur son cou.
„Och — tedy vždy.“
— Oh ! alors toujours.
Nemohu dost opakovat všechny ty nesmysly, které mě naplňují štěstím i neklidem. Co odpoví z Nice?
Je ne saurais trop répéter toutes ces bêtises qui me rendent heureuse et inquiète. Que répondra-t-on de Nice ?
„Budeme si psát velmi rozumné dopisy,“ řekl Pietro, „a budeme je ukazovat.“
— Nous nous écrirons des lettres bien sages, dit Pietro et nous les montrerons.
„Och!“
— Oh !
„Ale tak se to dělá — vy ukážete ty moje své matce a já udělám totéž doma. Ale já jsem řekla, že psát nebudu. Nikdo neví, co se může stát — a... písmo zůstává7.“
— Mais comme ça que ça se fait, vous montrerez les miennes à votre mère, j’en ferai autant chez moi. Mais j’ai dit que je n’écrirai pas. On ne sait ce qui peut arriver et... scripta manent.
Poznámky
Pozn. překl.: Mignon (1866) — opera Ambroise Thomase podle Goethova Viléma Meistera. Marie dříve plakala nad osudem odsouzené titulní postavy. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Mercurio“ – Merkur, posel bohů; italsky hovorově prostředník, dohazovač v milostných záležitostech. ↩
Pozn. překl.: Marie myslí vévodu z Hamiltonu, kterého v Nice roku 1873 pozorovala, aniž s ním kdy promluvila (viz carnet 001). ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), státní sekretář papeže Pia IX. a hlava rodiny Antonelliů. Marie chápala, že jakékoli Pietrovo přestoupení k jiné víře by bylo v kardinálových očích katastrofou. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Occhi neri“ – mazlivé oslovení. ↩
Pozn. překl.: Ve francouzštině znamenalo tykání (tu místo vous) intimitu — mezi neprovdanými osobami ve společnosti dokonce nepatřičnou familiárnost. Marie to shledala spíše drzým než romantickým. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „scripta manent“ – část rčení verba volant, scripta manent (slova létají, písmo zůstává). Marie odkazuje na nebezpečí milostných dopisů jako důkazů. ↩