Pondělí, 15. května 1876

Hned jdu do Katorbinského ateliéru; přišel včera a dohodli jsme se, že budeme pracovat dnes, zítra a pozítří a dokončíme ženu na oranžovém pozadí. Ale mám velmi špatnou náladu. Vyčítám si své nedůstojné chování a lámu si hlavu, jak si počíná Metcherská a ostatní vůbec... Eh, má drahá, dělala jsi velmi dobře a vše šlo velmi dobře, dokud ten člověk nekličkoval a neměl za patami stádo kněží a mnichů. Konečně! Vidím, kde je chyba. Zde je. Když jsem se vrátila z Neapole a on vyšel z kláštera, neměla jsem vycházet na chodbu — a vše by šlo tak nějak, protože před klášterem jsem vždy odpovídala: „Ne, nemiluji vás,“ smála jsem se a nic jsem neslibovala. Je to opravdu jistá útěcha — pochopit, jak na tom člověk je. V tom je tedy moje chyba. To je sice dobré, ale vůbec ho to neospravedlňuje a nijak nezlepšuje můj stav, a tedy ani náladu.
Dělá dobře, ta práce. Malovala jsem až do pěti hodin a přitom vypravovala Luisettě příběhy o světci, o němž jsem se divila, že ho nezná: San Zucchini. Toto jméno má v sobě cosi magického, neboť se dívka dala do smíchu a nepřestávala ho opakovat. V šest hodin jedeme na Corso, neboť o Pinciu nemůže být ani řeči — leje jako z konve. Na Corsu potkáme Antonelliho hned několikrát a já — po několika minutách váhání — nechám zastavit a ptám se, zda chce přijít k nám na večeři.
„Ale jak mám dát vědět matce?“ ptal se nerozhodně.
„Když nevíte jak, tak nechoďte,“ pravila jsem a jen stěží potlačovala pohrdání, nebo spíše lítost, kterou ve mně vzbuzoval.
„To ne,“ řekl, „napíši jako posledně.“
A odvezeme ho s sebou.
„Viděla jste ženu se třema nohama?“ ptá se Antonelli.
„Ne.“
„Pojďme se na ni podívat.“
„Pojďme.“
Je to opravdu jeden z nejpodivuhodnějších jevů, ta žena — nebo spíše dvě ženy až po pás a jeden trup a jedna hlava. Je celá přikryta přehozem jako kus nábytku. Jeden lékař, Antonelliho přítel, ji viděl úplně nahou.
Rád by se dotýkal mé nohy, ale já to nechci, neboť dnes nejsem otupělá jako včera.
Dnes večer máme jít na večírek pořádaný římskou hudební společností pod předsednictvím knížete Altieriho (černého, jak známo) — v sále Palazzo Doria na Piazza Navona. Zpívá se Händelův Mesiáš pod vedením slavného Mustaphy, ředitele Sixtinské kaple.
Večeře skončila v osm hodin a teta se jde oblékat a nechává mě dělat společnost Antonellimu, který si jde pro šálek kávy.
Jakmile jsme byli sami a seděli na kanapé — já na pravém konci a on na levém — začal se na mě dívat a mlčet, pro začátek.
K tomu si vzpomínám, co mi jednou vyprávěl. Začal jedné dámě líbat ruce; „Proč to děláte,“ řekla mu, „je to tak hloupé.“ „To vím,“ odpověděl, „ale tak se to dělá pro začátek.“
Pak se marně pokoušel vzít mě za ruku a začal si naříkat a říkat, že jsem ještě krásnější než dřív a že mě miluje víc než kdy jindy.
„Ostatně,“ řekl, „je to u mě věc zvyku — nyní jsem zvyklý vás vídat a budu nešťasten, až odjedete.“
„Poslyšte, pane,“ pravila jsem zpola se smějíc, „nemohu zabránit, aby si to někdo myslel, ale mohu zakázat, aby mi to říkal — a já vám to zakazuji.“
„Ale co je na tom špatného?“ začal.
„Je na tom hodně špatného — dost!“
V tu chvíli bylo z předsíně slyšet chřestění plného tácu a znova jsme se ocitli — on na jižním pólu a já na severním pólu kanapé — a smáli jsme se tomu manévru.
„Tolik vás miluji,“ řekl, když sluha vyšel.
„Už o tom nemluvme, prosím vás — měla jsem vám to říct dávno.“
„A proč? Když vám říkám, že vás miluji...“
„To je mi láska! Odjíždím a vám je to lhostejné!“
„Oh! ne — ale co mohu dělat! Jak bych mohl znova jít proti své rodině, proti otci, proti bratrům!“
„Co to říkáte, pane, a v čem by to bylo jít proti rodině?“
„Řeknu vám to — četla jste Goetheho?“
„Ano.“
„Nuže, vzpomínáte si...“
V tu chvíli měla teta tu hloupost, že vešla a pobízela mě, abych se šla obléct.
„Dobře,“ pravila jsem, „chcete zůstat, abyste mě viděl v toaletě?“
„S radostí.“
Po půl hodině jsem se objevila s tak dlouhou vlečkou, že všichni překvapeně vykřikli a Potechine, jenž přišel za mé nepřítomnosti, zdvihl ruce k nebi.
Má bílá letní pelerína se hodně podobá kněžskému rouchu, a než si ji obléknu, podávám ji Antonellimu a zpívám mu úryvky z pohřební mše — a on zuří. A v devět hodin odjíždíme — já a teta.
Dokonce i předsíň je plná a my dvě samy jsme v dost trapné situaci, ale pořadatelé se ochotně činí a posadí nás výborně do druhé řady. Je to dokonce příliš blízko, neboť sbor má sto padesát členů a doprovází ho obrovský orchestr.
Celé obecenstvo je černé a ty velké dámy jsou ve svých pestrých hadrech oblečené tak ošklivě, až je jich líto.
Sbor stojí na jakémsi stupňovitém balkoně a ženy tvoří příjemnou směs bílé, růžové a modré.
Je to velmi zvláštní hudba, zkomponovaná roku 1714. Po dvou hodinách, na konci první části, když už jsem byla úplně omámená, přišel Simonetti a posadil se k nám.
Celé obecenstvo je klerikální, jak jsem již řekla; jsou to tedy pro mě samé neznámé tváře.
Cestou ven sklízím — jako ostatně vždy — hojné jak je rozkošná! Simonetti nás posadí do vozu a hotovo.
Dnes večer jsem klidnější — dokonce skoro úplně klidná. Díky Bohu — a díky polibku na pravou ruku. Dřív se jí jen zlehka dotkl, ale dnes večer přitiskl rty tak, jak to mám ráda, a nechal je na té nestoudné pravé ruce tak dlouho přilepené, že jsem ji násilím vytrhla a chvěla jsem se od hlavy k patám — jako Audiffretův strýc ve chvíli, kdy se k němu mniši přišli vyptávat na Emilovu duši.
Chudák Pietro* — z ničeho ho neviním; je to ubohý chlapec, a kdybych měla trpělivost napsat vše, co mi vyprávěl o své rodině a jejich způsobu života, neuvěřili byste mi.
Každou neděli přichází rektor kláštera San Giovanni e Paolo; líbají mu ruku a on káže dvě hodiny. Ale to je ještě to nejmenší.
„Ach! Kdybych se nebál vydědění!“ vykřikuje ubohý Pietro* při každém oddechovém znaménku ve svém vyprávění. „Jak bych se dal všemu k čertu! Nemůžete si představit ten život a všechna ta pronásledování!“
Odjíždím ve středu. A jak! Zas odjet a nechat věci ve stejném stavu!! Ne, ne, musím něco vymyslet. Ta teta, která vstoupila právě ve chvíli, kdy jsem se chystala... Ach! U sta hromů!
Bože můj, zařiď to, prosím Tě.

Poznámky

Pozn. překl.: Vymyšlený světec — Marie si dělá legraci ze zbožnosti: „zucchini“ je italsky cuketa. ↩
Pozn. překl.: „Černý, jak se ví“ — politická narážka: noir označovalo klerikální/papežské kruhy, na rozdíl od bianchi (liberálové, monarchisté). Palazzo Doria patřilo rodině Doria-Pamphilj, jedné z nejváženějších papežských šlechtických rodin. ↩
Pozn. překl.: Domenico Mustafà (1829–1912), ředitel (maestro di cappella) Sixtinské kaple, proslulý kastrato a dirigent. ↩
Pozn. překl.: Händelův Mesiáš ve skutečnosti vznikl roku 1741 (premiéra 1742); Mariin letopočet 1714 je mylný. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „com’è carina !“ – kompliment od přihlížejících. ↩
Pozn. překl.: Klášter u baziliky Santi Giovanni e Paolo na Caeliu v Římě, od roku 1773 sídlo pasionistů. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre !“. ↩