Pondělí 8. května 1876

Prší a celý den hraji na klavír, čtu a přede vším reptám, nadávám a stěžuji si — chvíli se směji, chvíli pláču — takže se smáli celou dobu a já říkala ty nejpodivuhodnější věci jako samozřejmosti.

Večer se znovu mluvilo o Sapogenikoffových, Yourkoffovi a celé té záležitosti. A Collignonová, která si myslela, že vidíc její zbožňování mých Grácií odvolám, co jsem o nich řekla, nebo aspoň pomlčím, byla velmi překvapena, když mě slyšela vše opakovat a připomínat jí, že jsem jí to již jednou říkala.

Zvlášť ji šokuje to, co mi Marie řekla předvečer svého odjezdu na terase:

– Ve všech rodinách je něco takového (to jest jakýsi Yourkoff) a je velmi dobré mít otevřeného milence, neboť nemá-li žena žádného, říká svět, že patří všem.

– Marie se od té doby hodně změnila, říká Collignonová s velkou důvěrou ve svůj blahodárný vliv na dívku.

– Ale to nebylo tehdy, Slečno — bylo to den před jejím odjezdem.

– Nemožné!

– V tom případě jsem si to vymyslela.

– Co to říkáte, drahé dítě...

– Nu, tím tónem, jakým mluvíte... co se však minulosti týče — vzpomínáte si nepochybně na to, co jsem vám vyprávěla o svém rozmrzení, když jsem si k vám přišla postěžovat na pletichy těchto slečen s jejich pokojskou Mélanií, pokud jde o informace týkající se Audiffreta?

– Ne, co to bylo?

– Vy si nevzpomínáte... bylo to onoho večera, kdy jsme šly pěšky po Promenádě a já Marii radila, aby si vzala Antonoffa.

– Víš, říkala jsem jí, má kupé, viktorku — vás jsou jen dvě, a až budete tři, najde se místečko na sklopném sedadélku. Mluvila jsem o dítěti, které by mohla mít — ale Marie si špatně vyložila má slova a řekla:

– Ale drahoušku, Pépino je příliš velký, aby se vešel na sklopné sedadélko.

Collignonová je zděšena a já s potěšením si vychutnávám její zděšení. Nedělám pomluvy — Sapogenikoffovy vyprávějí své záležitosti celému světu a vyprávěly je Collignonové. Ostatně jsem jim často říkala, co si myslím o jejich způsobu myšlení, a to mi nebrání je milovat.

Moje nejhlavnější myšlenka je depeše — čekám na ni s kardialgickými palpitacemi¹, velmi znatelnými.

Večer máma hodně mluvila o Pietrovi s tetou; zahálka, nuda, osamělost mi ho líčí v nejhezčích barvách a ptám se, zda budu znovu zklamána. Ó, bezpochyby — to je moje úloha zde na zemi.

Dobře — vzpomínám si na rozkošný sen, který se mi zdál tuto noc. Seděla jsem na prvním schodu nahoře na schodišti a princ Doria mi vyznával lásku a byla jsem z toho tak šťastna, že mi z toho zbylo příjemné rozpoložení na celý den. A přitom jsem na své strašidlo vůbec nemyslela.

To je velmi komická historie s Pietrem... Ale — poslyšte, v tuto chvíli mi přichází myšlenka, která se mi zdá být pravým vysvětlením všeho — poslyšte tedy: miluje mě, ale rozum mu velí — právě kvůli té lásce — být zcela poslušný a poddaný svým rodičům, kteří jeho plánům sice neodporují, ale zachovávají opatrnou zdrženlivost — jak proto, aby si o všem ověřili, tak proto, aby drželi na uzdě své mladé trápení, jež jim způsobilo tolik žalu a starostí.

Ale nyní si řeknu, že toto vše je velmi moudré a velmi bláhové. Neboť já nejsem ubohé stvoření, s nímž se může nakládat jakkoli, aniž bych se hnula. Tato Pietrova moudrost mě raní a vzbuzuje pochyby o jeho lásce — ostatně nestěžuji si na jeho pomalost (je-li to jen pomalost), neboť spěcháním by mě v okamžiku domácí rozmrzelosti přivedl k nenapravitelné hlouposti; takto si přinejmenším mohu rozmyslet. Svědí mě nos... což kdyby to byl kardinál? A co mě na tom záleží?

Mám slabost nacházet mu omluvy — nepíše mi, protože mě očekává na dostizích. Ale ještě — potřebuji znát datum, neboť neví, že mi Nainer psal, a abych znala datum, musím dostat depeši, a tuto depeši musím dostat zítra — nebo nikdy, neboť dostihy jsou stanoveny na příští čtvrtek.

Ale nepošle ji — jako neposlal svou fotografii, kterou slíbil mámě.

Chystala jsem se zahájit řadu vysvětlení, abych dala pochopit, jaká je moje rozmrzelost a zlost — ale spokojím se s hlubokým povzdechem.

Měla jsem začít nenávidět Bruschettiho, který je muž srdce, muž rozumu, muž vážný — abych se pak špinila s tímto mladým psem, ščenkom¹, jak se v Rusku říká — ščenok je velmi výstižné slovo, jež se do francouzštiny překládá jako „mladý pes", aniž by to vystihlo ani jeho charakter, ani jeho pravý smysl.

Na vše, co se mi nyní přihází, hledím s klidnou a pohrdavou tváří — ale v určitých chvílích se uzavírám a pláču. Jsem zatím otupělá — kéž by toto otupění pominulo jen proto, aby ustoupilo radosti. Ach — pochybuji.

S Antonellim by to bylo ponížení jinak urážlivější než ta vymyšlená hloupost s Audiffretem. Audiffret nic neřekl, nic neudělal — vzala jsem si to do hlavy a vidouc, že věci nejsou tak, jak jsem si je upravila, rozzlobila jsem se. Ostatně s Audiffretem to byl spíše příběh pouhého seznámení, jak jsem již říkala. Proto jsem tolik křičela, řvala a zuřila — láska do toho byla přimíšena jen velmi málo a jen z mé strany. Zatímco zde je tomu jinak — není tu žádná urážka jako ty, které znáte, je tu — řeknete — urážka a ještě větší! Ano, ale která nemá vztah k mému trápení a která mi proto, v porovnání s těmi ostatními, připadá sladká a příjemná.

Sladká a příjemná v porovnání — a protože milostné urážky nejsou než více či méně bolestné zábavy ve srovnání s urážkami jinými — urážkami ponižujícími, špinavými, hnusnými, ohavnými!

Srdce mi tluče při pomyšlení, že zítra přestanou moje pochybnosti — k dobrému nebo ke zlému.

Ostatně souhlasím přijmout urážku, jen když o ní svět nic neví — mohlo by mě to zkompromitovat. Před svými — fuj! Ale svět, celý svět, ta špinavá zvěř, jež tvoří tak zvané lidstvo.

Bože můj, jsem možná první z té špinavé zvěře — ale nevěřím ničemu dobrému u lidí. Věřím v přátelství ze své strany; pro přítele bych udělala cokoli — cestu do Paříže, do Ruska, k čertu — mám-li prostředky, a vůbec bych to nepovažovala za službu, která musí být oplacena stejnou mincí, neboť bych to dělala proto, že mi přináší potěšení prokázat pomoc a dobro — tedy z egoismu. Nežádala bych a především neočekávala bych žádnou vděčnost, neboť věřím, že přátelství takové, jaké sám vyznávám, je u druhých stejně nenaleznutelné a chimerické jako pštros o čtyřech nohách. Hle, jak žalostné zásady pro tak mladé dítě, řeknou pokrytci a ti, které ještě nepodvedli přátelé.

Žalostné, ale pravdivé. Nebyla jsem podvedena a přesto jsem přesvědčena o tom, co říkám, jako bych to zažila stokrát. Není to nuda a zklamání, co mě takto nutí mluvit — a kdyby mě v tuto chvíli učinili bohatou, váženou, ctěnou, vyhledávanou, nezměnila bych názor; jen bych zavřela oči na veškerou tu špínu a místo toho, abych říkala jako nyní svůj názor, spokojila bych se mlčením; možná by mě štěstí zachvátilo a opilo a zvolala bych, že vše je dobré a čestné — ale varuji vás, bylo by to pouhé opojení.

Ostatně takové, jaké jest, lidstvo se mi líbí a já ho miluji a jsem jeho součástí a žiji se všemi těmi lidmi a na nich závisí i mé jmění i mé štěstí.

O špíně lidstva bych řekla to, co jsem jednou řekla Bensovi.

– Všichni lidé jsou blázni, řekl mi.

– Nuže, pane, jsou-li všichni lidé blázni, je to jejich přirozený stav — tedy nejsou blázni.