Úterý 9. května 1876

První výročí založení společnosti A.T.E.¹

Umírám smutkem a nudou — nikdo mi nerozumí! Ach, kdybyste viděli mé zoufalství, bylo by vás mě líto. Při hudbě přišla Collignonová k vozu a navrhla mi vrátit se pěšky s ní — přijala jsem s lhostejností, jak nyní přijímám vše.

– Tak mi je líto Marie a Olgy, říká mi Collignonová — oživovaly mě, jsou tak roztomilé, tak svěží.

– Ano, to je pravda — a vidíte, od té doby, co tu nejsou, jsem znovu upadla do své strnulosti. Je-li člověk pohlcen jedinou vládnoucí myšlenkou, potřebuje být omráčen — tak jako mě to dělalo s Sapogenikoffovými při povídání hlouposti — potřebuje být protřesen, jinak...

Máma byla u paní de Camprien a ta jí řekla, že jsem zkrásněla a že to je mínění všech, kdo mě viděli v kostele. Je to pravda — hodně jsem vyrostla a přibylo mi na barvě i na tvarech.

Zopakovala také tu hloupou povídačku o Yourkoffově lásce k Marii.

Uvěří se tomu? Tím, že to od všech stran slýchám opakovat, napadá mě myšlenka, že to snad trochu pravda je — to jest že Yourkoff Marii miloval a vida nemožnost tohoto citu, zastřelil se. Pokud jde o dívku — z její strany nebylo nic. Ostatně celé to je hloupé. Ale na tomto světě vše, co není smutné, je hloupé, a vše, co není hloupé, je smutné.

Netřeba říkat, že žádná depeše nebyla přijata. A když pomyslím, že při každém zvonění, při každé zapečetěné obálce jsem rudla a zmítala se.

Paní de Ballore pozvala na dnešní večer; přišla tak laskavě jako první, že musíme jít. Jdu tedy se svými matkami¹. Byly tam jen dámy a pokud jde o pány — starý de Ballore, starý de Neujean se svou ženou, starý hrabě di Clavesana, italský admirál — a to je vše.

Paní de Ballore přijímá docela snesitelnou společnost a její dcery, paní de Quincy a zejména paní de Wykerslooth, jsou půvabné — ale kolem jedenácté hodiny jsem byla tak znuděná, že jsem cítila neodolatelnou touhu být venku nebo si tlouci hlavou do zdi.

Šla jsem večeřet do pavilonu; dříve by to bylo pro hádku — ale teď ani nemluví.

– Jsem si jista, říká máma jako v odpověď na naše mlčenlivé rozhořčení, nebo spíše úžas — jsem si jista, že Nainer šel říci Antonellimu, že jsme byly předem informovány o datu dostihů, a proto Antonelli netelegrafoval.

[Na příč stránky: chudinka máma.]

Neodpověděla jsem nic a pokračovala v pití čaje. Dobře jsem viděla ještě v Římě, co je zač Antonelli, a místo abych se vláčela a čmárala mu měla říci toto:

– Vaše způsoby chování se mi nelíbí, pane? Je mi to líto, ale nezměním je — a v takovém případě nejlepší, co můžete udělat, je se stáhnout.

To by byl pravý způsob, jak ho zadržet, byl-li by potřeba. Měla jsem vidět, že tento druh rozhovoru je pro vše nejúčinnější — neboť na nádraží ho drsnost a hrdost ihned usadily.

Předstírejte lhostejnost k lidem a budou se vás držet. Tak funguje lidská přirozenost. Jednoho nyní lituji — že jsem s Antonellim nemluvila jako paní. Mluvila jsem prostě, bez vychloubání a bez drsnosti — a vidíte, co z toho mám. Ostatně to jsem si na sobě i na druhých ověřila desetkrát.

Ano, chybila jsem. Neudělala jsem tu chybu z nevědomosti — ale proto, že jsem v tom člověku měla důvěru a myslela jsem, že veškerá vzdorovitost je zbytečná. Nyní vidím, že ať je důvěra jakákoli, je vždy třeba zůstat na svém piedestalu a nakládat s muži shora dolů. Je to opatrnější.

– Žij století a uč se století, praví ruské přísloví.¹

Je mi teprve sedmnáct let.

Nemyslím, že by Antonelliho láska byla jakkoli ovlivněna mým chováním — ne, to si nemyslím — ale myslím, že pro moji hrdost by bylo lépe být vždy ve střehu a nepromluvit jediné slovo, které by bránilo čestnému ústupu — ba i obratné demonstraci pohrdání v případě, že by byl muž nakloněn zradě.

Hle, tolik výpočtů.

– U vás je vše vypočteno, říkal mi Antonelli.

(A jak nevypočítávat, když se jedná se všemi možnými lumpy.)

Místo toho, abych mu na to odpověděla: Vůbec ne, pane — měla jsem říci, že žasnu nad jeho drzostí mi vyčítat a přicházet se tak podivnými výtkami. Ale brala jsem vše důvěrně — věřila jsem, že mě miluje.

Dobře — málem zapomínám říci, že jsem byla v klášteře Dobrého Pastýře¹ odnést papežův portrét v krásném rámu a matka představená mi otevřela svoji mříž a třikrát mě objala. Pak jsem zůstala rozmlouvat s ní o věcech tak vážných a tak náboženských, že jsem z toho vyšla úplně otupělá. Neuvěřili by mi, že jsem schopna hovořit o takových tématech. Nakonec mi ta ubohá žena zavřená v kleci řekla, že jsem pod ochranou Panny, neboť jsem oblečena v bílém.

Kéž by to dal Bůh.

– Úplné opuštění je větší zlo nežli smrt pro mladé, říká u večeře děda.

Zůstala jsem jako zasažena touto větou a zatímco Léonie chystala mé šaty, seděla jsem se zklonenou hlavou na opěradle křesla a očima upřenýma na strop s vzory Pompadour v mém toaletním pokoji. Ráda bych byla na ten večírek nešla — ale muselo to být; ostatně mi to ušetřilo záchvat pláče. Jsem nyní velmi nešťastna, byť pohroužena do jakési strnulosti, která tlumí všechny mé pocity a dává mi je cítit jen tak, jako se vidí světlo skrze silnou látku. A hle — vlasy mi přestaly kadeřit a jsem ošklivá.

Zítra ve tři hodiny jedu do Říma — jednak abych se rozptýlila, jednak abych pohrdla Antonellim, naskytne-li se příležitost.

Potřebuji to pro svůj vlastní klid. Co se polibku týče — již ho nepláču; přinesl mi potěšení a tak nevinné potěšení opravdu neškodí. Ostatně tím hůře pro muže samotné — to oni nechtějí mít zcela bezúhonné ženy. A přece jsem byla klidnější, když jsem si neměla co vytknout. Netrápí mě svědomí — trápí mě strach z drb; ostatně k čemu být bezúhonnou, když se přesto vždy něco vymyslí.

To člověk musí být otupělý, aby znovu četl „Dvacet let poté".¹

Amen.