Neděle 7. května 1876

V osm hodin dvacet minut jsme byly na nádraží, kde nás přivítali Sapogenikoffovi a Collignonová.

Byla jsem trochu ospalá, ale to mi nebránilo trochu pózovat pro tlustého Boreela, který odjížděl se svou matkou.

Černikoffovi a Antonoffovi přišli s kyticemi. Procházela jsem se s Girou a moje teta seděla na lavičce s chudáčkem Ninou ve smutku.

Musí se tedy člověk loučit! Tak mi je líto těchto drahých bytostí, s nimiž jsem dělala první šílenosti a které mi tolik pomáhaly zapomínat na mé trápení, na ten smrtelný žal, jenž mě hlodá.

– To je můj nejšťastnější čas, říká Giro, co na to říkáš, Bibi?

Dáváme si navzájem svá nejdarebáčtější přezdívky, než se rozloučíme, jako bychom si chtěly připomenout rok strávený spolu.

Plakala jen Louba; já jsem pocítila opravdový žal teprve tehdy, když jsem je viděla všechny ve vagónu, jak vyhlížejí z okna a křičí najednou všichni — sbohem, lítost, vzpomínky, naděje na shledání, sliby psát.

– Kdykoli budete procházet kolem našeho kostela, řekla mi Nina, pokřižujte se na mou paměť — hodně jsem tu trpěla. Skláním hlavu mlčky.

– Dej tuhle růži Dině, křičela na mě Giro, když vlak se již rozjel.

– Ano, říkám a sbírám květ a podávám ho Dině.

Pak jsem šla na konec nástupiště a otevřela bílý slunečník, aby třepotán na přímém slunci byl lépe viditelný pro naše drahé cestující, kteří si zuřivě mávali kapesníčky.

Pak jsme se já, teta, Dina, Collignonová a Walitský vrátili na čaj. A v jedenáct hodin jsem šla s tetou do kostela, který je mi místo útěchy místem mučení.

– Zajeďte do London House, říkám tetě při odchodu odtamtud, a kupte cigarety.

– Jaký špatný zvyk kouřit! říká.

– Není to zvyk, Madame — kouřím jen když... se nudím. Dumas a tabák neberu proto, abych zahubila nudu, ale abych se otupěla. Hledám otupění. Do kostela již nepůjdu!

– A proč?

– Myslíte, že je příjemné být okukována všemi těmi Rusy s pohrdáním a být mezi nimi jako prašivé psy!

Teta mlčela, sdílejíc můj pocit, a vrátila se domů právě tak ubohá jako já.

Naopak — půjdu do kostela často. Bůh, jenž vidí, jak jsem tam nešťastná, vezme snad v úvahu toto dobrovolné mučednictví a smiluje se nade mnou.

Ani Dumas ani cigarety však nedokáží nic, a nakonec padnu na kolena a pláču a modlím se. A zdálo se mi, že tentokrát byla moje modlitba vyslyšena.

A přišel Viktor a mazlil se se mnou tisícem způsobů, jako by chápal, že jsem smutná a nešťastná.

Paní de Ballote je u nás, teta ji přijímá sama, neboť máma leží a já se k ničemu nehodím. Fortuné Chocolat¹ přišel zaklepat na mé dveře a oznamuje mi „toho pána, co nosí tu kulatou sklenici v oku, pana Galulu". Ať ho přijme teta.

Nu, dost mi bylo slz — jdu se obléknout a vyjít.

Víte, proč ta Girona růže Dině? Aby ji dala Emilovi. Dobrá — vzala jsem na sebe ten vzkaz.

Byla jsem hezká, což bylo zbytečně pro nic, a měly jsme potěšení hovořit s Antonoffem, Galulou a velitelem třetího řadového pluku, Authierem. Ten stařec si v době našeho pobytu v Římě desetikrát vyznával lásku mé tetě. Ach! zapomněla jsem na tu nejpikantnější věc — pana Rimského-Korsakova¹, syna té dámy tohoto jména, tak dobře známé ve světě pařížském, ostatně všude. Egyptský místokrál jí věnoval nádherné diamanty a košili celou posázenou drahokamy — za... skvělé služby, jež mu prokázala.

Collignonová byla s námi. A večer se mluvilo o Pietrovi a já řekla, že na něj netřeba více myslet, neboť v mé nepřítomnosti ho Torlonia, Cesaro a Zucchini zcela zkazili.

A zároveň jsem se ptala, zda jet či nejet do Říma na dostihy.

Teta mě se smíchem tituluje Madame arcibiskupka a když Collignonová vyjádřila přání vidět Barnolovu tetu mrtvou, vyjádřila jsem přání vidět mrtvé Antonelliho otce a bratry také.

Víte, co se říká o Barnolově tetě? Říká se, že není jeho tetou, ale že Barnola je prostě jejím miláčkem — což je hrozné, neboť ta žena má malomocenství, pro něž zůstává vždy doma zahalena. Barnola z toho ovšem těží slušné renty. Ostatně to nevím od dneška ani od letošního roku — a Barnola sám se téměř vyzpovídal Collignonové.

Víte, proč přišel Galula? Aby mi jako první blahopřál ke sňatku v Římě! Mluvil o tom znovu při hudbě s hromadou záhadných hádanek, jimž jsem nerozuměla.

Ach, do toho Bakcha!¹ Chtěla bych se jednou provždy vdát a měli by pokoj se svými domněnkami.

Všichni ti lidé tvrdí nepravdu, aby se dozvěděli pravdu.

Jsem v skutečnosti tak nešťastná, že spěchám ulehnout a usnout, skládajíc si v mysli kouzelný příběh, který jsem začala před dvěma dny — a dnes večer přicházím k velmi zajímavému místu.

Pietro v něm hraje roli.

Co nejvíce se snažím pobývat mimo svůj skutečný, tak ošklivý život, a plavu mezi románem Dumasovým a svými zlatými sny. Nepřijde-li depeše v úterý, nepřijde již nikdy. Ostatně čekám na toto zklamání a už dávno nevěřím ničemu ani nikomu — jen Bohu.

V oprávněném pohrdání celým světem je jakési beznadějné uspokojení. Aspoň člověk nemá iluze.

Jestliže si Antonelli jen hrál, jestliže mě klamal, uštědřil mi krvavou urážku — a tu přibude jedno jméno navíc do mého zápisníku nenávisti a pomsty. Kdybych byla méně otupělá, plakala bych vzteky a studem.