Sobota 6. května 1876

Dnes je zahájení výstavy květin na vile Borghese. Princezna tam bude i celý svět. Stejně tak ráda jsem v Nice — protože tam bych nemohla být tak, jak bych chtěla — vhodně.

Je to škoda — stát tu sama před svým zrcadlem, má-li člověk andělskou pleť, růžové uši a zlaté vlasy! Téměř se z toho vztekám. Nevyšla jsem a nevyjdu a je již šest hodin.

Víte, čemu jsem věnovala celý den? Listování v „Věku Ludvíka XIV.", „Mušketýrech", „Dvacet let poté" a „Vikomtu de Bragelonne" — od Dumase.

Fuj! Ne — poslouchejte: je mi jistě dovoleno číst Dumase, protože čtu ty nejnudnější knihy řeckého a latinského starověku — a pak vás ujišťuji, že mám Alexandra Dumase-otce ve velké vážnosti.

Nevím, zda zájem, který projevuji o knihy, jež jsem právě jmenovala, pramení ze způsobu psaní nebo z výběru této epochy — nejslavnější na světě — kdy vše kvete: sláva, literatura a láska. V každém případě nacházím zvláštní půvab v těchto románech a čtu je několikrát s potěšením — a snad si jeji víc vychutnávám než poprvé, neboť tehdy mě netrpělivost a popichovaná zvědavost nutily spíše polykat než číst. Mnozí pohrdají touto vážnou sympatií k Dumasovi; já sama jako první bych nerada četla u jiné to, co zde píši. A pak se mi Dumas nelíbí celý — ani zdaleka.

A pak mám ráda čtení „Tří mušketýrů", „Dvacet let poté" a „Bragelonne", protože se tam mluví o Aramisovi, jenž byl z církve — jako v ostatních knihách, kde vidím podrobně všechny ty kardinály, všechny ty bouřlivé a galantní preláty, které jsem v historii viděla jen zhruba. Snadno uhodnete, proč mám takový zájem o preláty všeho druhu. Vždy jsem měla sklon k... kardinálům. Je mi jen líto, že pominula ta doba, kdy vyvádějí k čertu, stále to dělají, ale méně. Tento sklon se proměnil v... sklon také, ale výraznější — po Římě a Antonellim, kterého si zarputile představuji jako napůl kněze. Jedna věštkyně mu předpověděla... ach! ne — předpověděla mu jen, že zemře v zoufalství. Říkal mi to několikrát, pokaždé když jsem ho trápila.

Víte — jeden nápad? Strašně bych ráda viděla Pietra jako monsignora, vzala se jinde a přišla ho navštívit: Obraz!

Nevím, zda je to román, co mi kvasí hlavu — ale doslova tuto touhu mám.

Ostatně — záležitost s cardinalinem¹ dopadla špatně, jak jsem předvídala, nebo spíše se obávala na začátku. Co mě nejvíce trápí, je ten polibek. Ale musím se utěšit myšlenkou, že to jsou skrupule, jimž se v tomto nízkém, velmi nízkém světě nerozumí. Chtěla jsem být jiná než ostatní — osud to nechce. Hle — mám nečisté rty jako Robenson nebo Oliva. Ale, dívko — nesnila jsi moudře o životě, jenž se velmi podobá řadě více či méně závažných lehkomyslností? Ano, je to pravda — ale ne poprvé; chtěla jsem být čistá jako nebeský anděl, než přijdu k muži, který bude mým manželem — a pak by to záviselo na něm a na mých citech. Ach, moje rty — poskvrněné, poskvrněné, poskvrněné! Obviňuji jen sebe — on by se nikdy neodvážil. A k dovršení všeho nerozuměl — nechápel nic jiného než kontakt více či méně... (dosaďte slovo)...

Já, která do toho vložila, ne... byla jsem tak vystrašena, že jsem tam nevložila nic než mnoho lásky — do té míry, že jsem omdlévajíc bez dechu sklonila hlavu na jeho rameno a skryla oči a tvář do černého sukna jeho kabátu — téhož, který nosil na všech veglione² karnevalu, téhož, který měl, když ho napadlo doprovázet Fanny Lear¹ až do Neapole.

A pomyslete si, kolika kontaktům muselo to nešťastné sako podlehnout.

To vše by bylo nic, kdyby mě miloval — ale pochybuji a moje velmi rozhněvaná hrdost a sebeúcta mi vztahují pěst s výrazy, jež zdají se mi klást otázku: Co jsi s námi udělala?

Apropos — Olivy jsou ženy dvou anglických kapitánů, pánů Malona a Grevilla. Ale nejde o ně — jde o to římské zvíře, ale dost; volají: jíst — jídlo je mou jedinou útěchou v Nice.

A tato útěcha mi dnes chyběla — měla jsem hlad a dělala jsem dost špatnou tvář u stolu před Sapogenikoffovými.

Ale dnes večer dávám slavnost, jaká se léta na rue de France neviděla.

Víte, že v Nice existuje zvyk tančit kolem máje¹ — to jest, zavěsí se věnec, lucerna a tančí se pod nimi v kole za zpěvu. Od té doby, co je Nice francouzská², tento zvyk stále více zaniká; sotva by se v celém městě viděly tři nebo čtyři lucerny.

Tak já jim dávám Rossignou — jmenuji to tak, protože Rossignou che vola¹ je nejpopulárnější a nejkrásnější niçoiská píseň.

Nechala jsem předem připravit a uprostřed ulice zavěsit velký stroj z listí a květin, ozdobený množstvím benátských lucerniček. Na zdi naší zahrady dostal Trifon¹ za úkol uspořádat ohňostroj a čas od času osvětlovat scénu bengálskými ohni. Trifon je bez sebe radostí — je to velké dítě, a zároveň nepochybuji, že byl-li by ve službách velkého muže, byl by se i on stal něčím pozoruhodným.

Vší tou nádherou doprovází harfa, flétna a housle — a všechno se zalévá hojností vína. Sousedky nás zvaly na terasu — neboť já a Giro jsme přihlížely samy, vyšplhané na dřevěný žebřík. Jdeme na terasu sousedek a já, Giro, Marie, Walitský, Černičoff a Dina se stavíme doprostřed ulice, vyvoláváme tanečníky a snažíme se — a daří se nám — dodat veselosti.

Zpívala jsem a tančila se všemi k radosti dobrých Niçoisanů — zejména sousedů, kteří mě všichni znají a o „slečně Marii" říkají jen to nejlepší.

Nemohou-li jinak, dělám si popularitu! A to lichotí mámě a ta se neohlíží na výdaje. Co nejvíce zaujalo, bylo, že jsem zpívala a řekla pár slov v nářečí. Stojíc na žebříku, zatímco mě Giro tahala za sukně, jsem se velmi toužila dát průchod řeči — ale obezřetně jsem se zdržela... na tento rok.

Sledovala jsem tance a poslouchala výkřiky — celá zasnívána, jak se mi to často stává — a ohňostroj zakončen nádherným sluníčkem jsme se všichni vrátili domů uprostřed šumění spokojenosti. Sotva jsem vystoupila, přišla Léonie se zeptat, zda bych si ráda poslechla serenad, kterou mi „mladí pánové" chystají zazpívat. Samozřejmě jsem chtěla a postavila jsem se k oknu na podestě. Tleskala jsem a nechala roznést víno.

Pak mě zavolali z altánu — a když jsem sestoupila, zdrželi mě na schodech sborem z Ernaniho¹ — a já jsem poděkovala gestem a slovem velmi mile.

Ale to mě začínalo nudit a šla jsem se přidat k ostatním v altánu.

Jaká škoda se loučit; Ninu a Giro mám moc ráda — a ony mě také. Nakonec se v jedenáct hodin loučíme a dáváme si dostaveníčko zítra v osm hodin na nádraží.

Procházejíce se zahradou si já a Giro vzpomínáme na naše noční výpravy, naše převleky.

– Každé místo v této zahradě, – říká Olga, – nám připomíná něco.

Jí zejména — nechávajíc tu svou nepochopenou lásku, snad příliš dobře pochopenou.

– To jsou snad bláznovství, – pokračuje, – ale vždy na ně vzpomínáme s radostí, ne?

– Jistě!

– Byla jsi v Římě, bavila ses — a přesto jsi na nic nezapomněla, na tu nejmenší maličkost odtud?

– Na tu nejmenší.

– Ještě se jednou setkáme?

– Doufám — ale kdo ví?

– Ach! velmi doufám, že ano.

– Ano, dívko — doufej; to je to nejlepší.

– Děkuji za přátelství, – řekne mi Nina, líbajíc mě.

– Vám děkuji, madame — ale buďte klidná, brzy se uvidíme v Petrohradě.

A hle jsou všichni v kočáru — Nina, její muž, Marie, Olga, Louba, Jeanne — malá holčička Danilovové — a doktor Černičoff. Ten ošklivec se velmi dvoří Marii.

A jsem tu sama doma — jako Beatrice Cenci¹ — jen bez turbanu.

Myslíte-li, že jsem veselá, velmi se mýlíte.

V úterý nebo ve středu musím dostat Pietrův telegram, nezapomněl-li. Je trapné vzpomínat si sama.

Hle! Úplně jsem zapomněla na bratra Emila — vzpomněla jsem si na něj jen proto, abych řekla, že jsem na něj zapomněla. Ráda bych ho přece jen potkala, abych jím pohrdala s velkou lhostejností — jako slavným Andriotem Saëtonem.

Nudím se a jsem sklíčena.

– Bezpochyby, – říká dnes ráno máma, – udělala bys dobře, kdybys přešla k svým ostatním příbuzným; tam bys mohla vycházet do světa — kdežto s námi je to nemožné, říkám to jasně.

Zatraceně — půjdu za otcem, neboť nemohu více vydržet. Bude to smrtelný žal pro mámu a tetu — mně samé bude velmi nepříjemné — ale umírám desetkrát denně a nemohu více vydržet!

Máma musí jít žít s manželem — neboť přijmeme-li otce, zapírám a obviňuji mámu; a to mi je nemožné — nikoli ze sentimentu, ale kvůli světu.

Ach! ujišťuji vás, že moje situace není nejpohodlnější. Zatraceně, zatraceně — kdo mě z toho vytáhne!

BŮH.

Také ho nezanedbávám prosit každý večer na kolenou a celý den vstoje, sedíc nebo v kočáru. Doufám, že mě slyší a ví, že se nespokojuji s večerní modlitbou — ale že se modlím vždy a že všechny mé myšlenky jsou prosbami.