Pátek 5. května 1876

Dostihy v Římě byly přeloženy na 11. nebo 14., pro depeši je tedy čas. Dnes ráno jsem poslala jednu pro příkazy do Říma, přičemž jsem vyšla s Marií. Ale v jednu hodinu jsem se vrátila a celý den jsem se nehýbala — nudila jsem se jako nešťastnice. Lze mi říci, že nudit se není možné, má-li člověk knihy a duch je pochopit. Souhlasím — ale nelze číst celý den; jsou vždy dvě nebo tři hodiny věnované toaletě a procházce. A právě během těchto dvou nebo tří hodin se nudím nejvíce — neboť vím, že vycházet je zbytečné, že tam nikdo není.

Někdy, často, vždy si říkám, že je lépe takto; svět by mě trápil. Ano, ale toto město plné niçoiské zvěře je nesnesitelné. Galula a Saëtone, Saëtone a Galula! Ach, do toho kardinála!¹

K obědu se stávám naprosto otupělou, aniž bych k tomu potřebovala pít — a v sedm hodin jdeme všichni pěšky k Sapogenikoffovým a já bez klobouku a s bédouinskou pláštěnkou¹ draperovanou jako u Turka z orientálního obchodu.

Nalézáme je u večeře s Collignonovou, která se div nepřetrhne — vaří hrášek, chystá salát, obsluhuje pána a paní, hladí děti, nechává je mluvit anglicky, čistí talíře. Proč je třeba být vždy zklamán z lidí! Já, která jsem tuto osobu vážila jako přímou, hrdou a dobrou ženu, vidím ji servilní, plazivou a pokryteckou!

Marie jí říká Kateřino a křičí na ni nejrůznější familiárnosti, které ji za naší přítomnosti hrozně stísňují.

Mluvím málo, jsem otupělá a mrzutá, a rozzlobená, že jsem šla pěšky po obědě a nabrala si boty plné písku — ty, které jsem nosila na plesu na Capitolu.

Na zpáteční cestě si vzpomněly na Petit-Paula (jmenuje se Paul Leroux), který mi přišel říct v divadle Apollo¹:

– Co ti je? Máš vlas?¹

– Možná dva, – odpovím opravdu ve špatné náladě, jakou jsem měla.

– Tři, – říká.

– A ty máš čtyři, – říká mu Dina.

– No to tedy! — říká smějíc se, – víš, že to vypadá jako drzost!

A skutečně — Paul Leroux je plešatý ve třiceti.

Pak se mluví o hraběti Gerhardovi, o Doenhoffovi, který mi dělal dvůr po svém způsobu... německém. A nyní, když si na to pomyslím! Víte, že druhý den po prvním dostižním dnu jsme měly ve dvě hodiny jet do Amalfi? Doenhoff to vyžádal od mámy, aby nás představil princi Karlovi, jenž tam měl být — a který byl „oslněn" mou fotografií, podobně jako princezna, která si ji celý den nechala u sebe a vrátila ji Doenhoffovi teprve druhého dne.

A pomyslete, že ten zhýralý Larderei mi připravil propásnutí tohoto představení tím, že mi vnukl myšlenku jít do Opery v naději, že ho tam uvidím!

Pak několik slov o Plowdenovi a Antonellim.

Apropos — víte, že Bruschetti psal znovu, tentokrát mámě. Hodně s ní mluvil předvečer našeho odjezdu. Ach! kdybych si jen zaznamenala všechny jeho kroky — byl by jich plný pytel — všechny odmítnuté, pohrdané a naplivané.

Ale nenávidím ho — to, co o něm říkám, říkám jen z marnivosti.

Mám jinou myšlenku.

Myslím, že by mi Miloradovič výborně sedl, jen kdyby mě chtěl.

Ach! ty darebáku Antonelli!

Přesto by nebylo spravedlivé zcela ho obviňovat, nepíše-li. Je si tak málo jistý mou vrtkavou náladou — a já jsem nic neudělala, abych ho uklidnila. Nikdy jsem nepronesla jediné slovo, jež by bylo vyšlo ze srdce — a omlouvala jsem se mu tím, že jsem mu u nádraží říkala:

– Opravdu, pane, mluvíte tak neurčitě, tak vznášivě, tak podivně...

– Nechci mluvit jako Bruschetti a nikdy nemluvím jako všichni ostatní, – přerušil mě.

– Že, – pokračuji, aniž dám pozor na přerušení, – moje slova zní jako soudcovské otázky.

– To tedy přiznáváte! – zvolal.

– Ano, soudcovské otázky ve srovnání s vašimi výkyvy, s vašimi směšnými váháními.

Říkala jsem tedy... co? ach! ano — říkala jsem, že Pietro byl omluvitelný, jsa si málo jistý mnou. A pak se možná neodvažuje; nedokáži pochopit ta váhání a ty strachy — já, která nemiluji.

V románech jsem četla, že velmi zamilovaný muž se často zdá lhostejný a zapomětlivý právě kvůli své lásce. Ráda bych věřila románům.

Jsem ospalá a znuděná — a v tomto stavu vždy toužím vidět Pietra a slyšet ho mluvit o lásce. Chtěla bych snít, že je tu — chtěla bych mít krásný sen. Skutečnost je nebezpečná.

Nainer — majitel hotelu della Ville v Římě — píše, že dostihy jsou stanoveny na 11. a 13. tohoto měsíce, v dopise, který oznamuje odeslání stříbrných srdíček.

Bylo domluveno, že Antonelli telegrafuje osmačtyřicet hodin před dostihy — jeho telegram by tedy měl dorazit příští úterý, 9. května. Miloval-li by mě, napadlo by ho totéž co mě — to jest přijet sám.

Zahrada je plná sedmikrásek a já nepřestávám je otrhat s otázkou, přijede-li. Říkají: ano. Ale lze věřit?

Nudím se — a když se nudím, stávám se velmi jemnou.

Nudím se a Pietrova opuštěnost mě rmoutí. Znovu se topím v oceánu nejistoty.

Kdy konečně skončí tento život nudy, zklamání, závisti a trápení! Kdy konečně budu žít tak, jak si přeji! Provdána za velké jmění, za velké jméno a za sympatického muže — neboť nejsem tak zištná, jak si myslíte; ostatně, nejsem-li zištná, je to z egoismu. Bylo by strašné žít s mužem, kterého se nenávidí — ani bohatství, ani postavení by mi neprospěly. Nejsem náročná, nechci milovat — spokojím se s tím, abych muže mohla snést — jen aby mi dal, co chci.

Ach! Bože a Svatá Panno, odpusťte mi a chraňte mě.