Čtvrtek 4. května 1876

Koná se zádušní mše za spočinutí duše Yourkoffovy, po níž přišla ke mně Marie a rozumovaly jsme o sňatku a lásce, sedíce na mé malé terase a hledíce na naprosto opuštěnou Promenádu.

Divila se mému odmítnutí Antonelliho a já jsem jí odpovídala, že jelikož je Miloradovič bohatší, dala bych přednost jemu — a v tom případě bych ho dala přidělit k některému vyslanectví, odkud by se se svým bohatstvím mohl snadno stát velvyslancem... dokonce i v Římě.

– A pak, – říká Marie, – bys měla třicet šest nápadníků.

– Ach! — říkám cudně.

– Ne, ne, – říká trochu zmateně, – neříkám nic špatného; dvořili by se ti, to je vše.

– Drahá, – říkám, abych ji zbavila rozpaků, a protože jsem myslela to, co budu říkat, – drahá, nenasazujme si jedna před druhou masku ctnosti.

– Ach, dobře.

– Málo žen se provdá s pevným úmyslem podvádět manžela.

– Bezpochyby.

– Ale, – pokračuji, – dospějí k podvádění. Není to jejich chyba, ani chyba manželů. Nelze začít milovat, protože chceme, ani nepřestat podle libosti. Nelze za to obvinit ani ženu ani manžela. Pokud člověk miluje, je věrný — ale... potom...

– Je to pravda.

– Pokud jde o veřejné mínění. Ach, drahá — jaká žalostná divá a zlomyslná bestie je svět. Pranýřuje bláznivé a pomlouvá rozumné. Žena, která má milence, má špatnou pověst — a té, která žádné nemá, se jich přidělí, kolik je libo.

– Jako maminka a Yourkoff...

– Ano, přesně tak, drahá — tvoje maminka, ale tu já nevyčítám; neměla milence, – dodám se smíchem, – jen si vzala druhého manžela, jemuž byla velmi věrná, takže by ji šlo nanejvýš obvinit z bigamie — to je vše; víš, když jsem byla u vás v Ženevě, nechtěla jsem tomu věřit; manžel byl tam tak v souladu s přítelem Nikolajem a s ženou, a tvoje maminka si počínala tak nenuceně, že mi připadalo nemožné, aby v tom bylo víc než pouhé přátelství.

– Právě tak, – říká Marie, – byl to tatínek, kdo odváděl podezření, ale víš, že jsem až do Ženevy nic nevěděla — ta drahá Spitzbart mi otevřela oči. Byla jsem zuřivá a psala jsem tatínkovi, a Bože, jaká byla scéna doma!

– Představuji si!

– Tatínek odváděl podezření, jak jsem ti řekla — ostatně tatínek je anděl; dělal to pro nás, mohl by vyhodit oknem i maminku i Yourkoffa, ale mlčel z lásky k nám — a proto ho musíme ještě víc milovat, ne?

– Ano, ale abych řekla pravdu — tvého otce nechápu.

– Vím, může se zdát jako muž opovržení hodný a nízký, ale kdo zná, co vytrpěl, respektuje ho jako anděla.

– Věřím tomu.

To jsou kuriózní mravy. Nikdy jsem nic podobného neslyšela a pravděpodobně nikdy neuslyším.

Kolem čtvrté jsem se šla obléci, spolu s Marií — je to přece dobrá dívka. Braly jsme čaj, když přišli zavolat, abych přijala Mme de Wykerslooth, která se dostavila. Prohlédly jsme dům s tou půvabnou ženou a pak, když odešla, jdeme na Promenádu. Marie se vrací dokončit balení, jemuž předsedá. A já, celá v růžovém, jdu se svými na hudební odpoledne, kde náš kočár zastaví Pépino a Galula. Nic proti nim — byli vždy stejní. Ach! apropos — Emila požádala matka oné mladé osoby, aby přestal chodit ke Špičaté, neboť tím, že se nerozhodoval požádat o ruku, ji kompromitoval. To nám vypravoval Ricardo. Přišel se dnes rozloučit. Zítra odjíždí.

Pravá sezona Nice je v měsíci květnu. Je tak krásně, že bych se z toho zbláznila. Po nezbytné hádce s tátou jsem se šla potloukat po zahradě při svitu měsíce ještě zcela mladého, za zpěvu žab doprovázených šuměním vln, jež jemně dopadají na kamení. Božské ticho a božská harmonie.

O Neapoli se říkají zázraky — pokud jde o mě, je mi to líto, ale dávám přednost Nice, třeba i jen proto, že zde moře volně omývá břeh, zatímco tam je zastaveno zdí s balustrádou — hloupou — a dokonce i ten ubohý břeh je zatarasen krámky, boudami, špínou a... špínou.

– Vzpomínejte na mě někdy — já budu přemýšlet jen o vás.

Odpusť mu, Bože, nevěděl, co říká. Dovoluji mu psát mi — a ani tohoto dovolení nevyužije. Pošle alespoň tu depeši slíbenou mámě?

Ve chvíli otevřenosti vyprávěl o svých plánech a lásce příteli — Torloniovi nebo Zucchinimu — a ti mu ukázali veškerou šílenost toho, zejména Antonio z...z...Zucchini — no, ten má dobrý důvod nedůvěřovat sňatku. A Pietro vedený tak dobrými rádci se plácl do čela a zvolal, že byl blázen, pominutý, chtě si spoutat ruce i nohy hned ve věku třiadvaceti let — a ta ubohá jakási jakás láska ke mně se rozplynula, zanechavší nanejvýše vzpomínku, lítost.

Víte, jak se to jmenuje? Co? No to! Tak to se jmenuje... vůbec ne — nevím, co jste chtěli říci — ale já říkám: ne vůbec! Toto se jmenuje prostě a triviálně smůla — a to je vše!

Jsem příliš líná, abych se vztekala, a příliš zaujata Ruskem. Dnes je to týden, co jsme opustily Řím.

Myslíte-li, že to, co jsem právě řekla o Pietrovi, je pouhá domněnka, mýlíte se. Věřím v jeho lásku ke mně stejně jako ve svou vlastní ke... ke Larderei. A ještě!

Loftus je zamilován do Leechové — od loňského léta, kdy jsem je oba viděla ve Wiesbadenu. Sleduje ji všude. A já ho povzbuzuji všemi způsoby, prosím ho, aby přijel do Nice — a on se ani nepohne.

Řekl mi sice — když jsem mu to říkala jako důkaz, že mě nemiluje — že nyní není svým pánem, a to nikoli vlastní vůlí. Vedl nemožný život a právě dosáhl odpuštění a uzavřel mír — a to vše kvůli mně — a že aspoň v prvním čase toho míru musí pasivně poslouchat, aby si vysloužil trochu důvěry, kterou mu už dávno odvykli dávat. Že ještě oficiálně nemluvil o ničem, neboť ačkoli je vítán celou rodinou, je stále daleko od toho, aby se cítil volně. A že za toto nepříjemné omezení vděčí mně — neboť to já mu vnukla myšlenku napravit se, žít čestně. Beze mě by dál tropil hrůzy a byl by třikrát týdně ohrožen vyhnáním z domu.

– Byl bych velmi rád, kdybych byl vyhnán, – dodával, – pak by mi dali prostředky k životu a mohl bych pít a otupovat se na svobodě. Ale vy jste to vše změnila. Viděl jsem vás a chtěl jsem žít jinak, a souhlasil jsem trpět vše, abych byl znovu smířen s rodiči — neboť jsem to s vámi myslel vážně.

Potíž na tom všem je, že je to příliš moudré, než aby to byla pravda. Chápu, že člověk dělá, co dělal, že se podrobí, aby dosáhl, čeho touží — ale nechápu, že se člověk neznepokojuje o ženu, která odjíždí daleko, která může potkat jiné lidi, která... člověk nikdy neví, co se může stát. Je pravda, že mě donutil přísahat, že ho miluji.

– Přísahejte, – řekl.

– Přísahám, – říkám.

– Jak to říkáte!

A opravdu jsem to řekla, jako by se mě zeptali, chci-li galantinu — a já odpovídám: Ano, chci.

Řekla jsem to tak, jak jsem to cítila.

Nezdary mě udělaly filozofkou; místo abych naříkala nad tím, co se nepovedlo, raději myslím na něco jiného a zkouším jinde. Ujišťuji vás, že je to velmi moudré. Ostatně si nestěžuji, protože věřím, že Pietro není vážnou ztrátou. Ach! kdyby to byl Doria — plakala bych tři týdny a možná i tři roky, jako pro Hamiltona. Kdyby bylo pravdivé, co řekl Visconti, možná bych se zlobila.

Ach! Je třeba postarat se o rám pro portrét Pia IX. a dát ho řeholnicím.