Středa 3. května 1876

Existuje na světě místo půvabnější a hůř obydlené než Nice? Všichni stálí obyvatelé jsou ještě zde — ale jsou tak nicotní a oškliví, že to až bolí. Pokud jde o muže — je všeobecně známo, že Saëtone, Galula, Danis, Roissard a čas od času Audiffret jsou perlami společnosti; nuže, kdybyste ty perly znali, ptali byste se s hrůzou: kteří jsou tedy ti ostatní, jestliže ti nejlepší jsou takoví?
Už tři dny fouká nesnesitelný vítr; ostatně nepřeji si nic lepšího než zůstat doma a potichu se horšit a stěžovat si na Pietra — sama sobě ovšem. Velmi se nudím; vzala jsem jeden svazek J.-J. Rousseaua, ale na prvních stránkách jeho „Nové Héloisy“ mě to znechutilo. Co se týká Emila, četla jsem ho na počest Záhadného — a našla jsem tam několik dobrých myšlenek, ale mnoho zbytečných úvah, které člověku dokážou znechutit všechno.
Hle, je tak chladno, že jdu zavřít okno. Tentokrát jsem si po příjezdu do Nice nevyšla na ranní procházku jako jindy. Mé milostné myšlenky jsou jinde a mé smutné starosti mě drží doma a nutí mě netrpělivě čekat na hodinu odjezdu do Ruska — ale předtím? Ráda bych se vrátila do Říma. Pietro musí telegrafovat osmačtyřicet hodin před dostihy. Bylo by mnohem lepší, kdyby přijel sám. Kdyby byl svobodný, a zejména kdyby mě miloval, jistě by to udělal. Tato myšlenka mě napadla včera před usnutím. Četla jsem „Dámu s kaméliemi“ včera po obědě. Čekala jsem víc, po všem, co se o té knize říká. Četla jsem jednu Shakespearovu komedii — a nic mi nepřipadá tak zábavné jako romány Dumasovy a díla starého Plútarcha. Spisovatelé 18. století mě znechucují; pokud jde o starověké autory — usínám na prvních stránkách, ale dokáži-li překonat tento první dojem, nemohu se od knihy odtrhnout — a to se mi stalo už mnohokrát.
A zde jsou stanovy naší společnosti.
A.T.E.
Stanovy společnosti A.T.E. dam a slečen, založené v neděli 9. května 1875 v Nice, promenáda des Anglais č. 55 bis, ve vile slečny Marie Konstantinovny Bashkirtseff, Thálie, předsedkyně a zakladatelky, za přítomnosti dvou zakládajících členek slečny Marie Alexandrovny Sapogenikoffové, Aglaie, a Olgy Alexandrovny Sapogenikoffové, Euphrosyné.
1° Podle vzoru předsedkyně Thálie a dvou zakládajících členek Aglaie a Euphrosyné, jež přijaly jména tří Grácií starověku, každá členka musí přijmout zvláštní jméno, pod nímž bude označována ve zprávách společnosti.
2° Členky mohou být přijímány jen předsedkyní, a každá osoba, která by si to přála, se může obrátit na jednu ze známých členek, která věc předloží předsedkyni.
3° Členkami mohou být jen osoby ženského pohlaví od věku patnácti let. Avšak pro funkce tajemníků, korespondentů, vrátných, metařů a jiné jsou páni přijati — vždy jen předsedkyní, která jim vydá jmenovací listinu opatřenou její pečetí a podpisem, jakož i podpisy obou zakládajících členek. Podpis předsedkyně samotné může dle potřeby postačit.
4° Insignie jsou: stříbrné srdíčko, takové, jaké je tu zobrazeno, s iniciálami předsedkyně a dvou zakládajících členek. Toto je oficiální velikost — ale pro každodenní nošení je dovoleno zhotovit je menší; musí však být nezměnitelně nošeno na šňůrce ze surového hedvábí nebo na stříbrném řetízku. Srdíčko předsedkyně se liší od ostatních jedině reliéfním klíčem nad iniciálami; klíč, jenž členky nemají. 5° Pro funkcionáře mužského pohlaví jsou insignie stejné.
6° Na shromáždění, na něž je svolá předsedkyně, musí být členky oblečeny v bílém a nosit insignii zavěšenou na krku na stříbrném řetízku. Shromáždění mohou být rovněž svolána prostými členkami na základě zvláštního zmocnění a se souhlasem obou zakládajících členek. Zmocnění předsedkyně samotné může postačit.
7° Páni jsou připuštěni na shromáždění jen na základě pozvánky od předsedkyně nebo od členky mající k tomu zvláštní zmocnění.
8° Odměny sahají od velkého žlutého kordonu až po velké zlaté srdce. Tato vyznamenání lze nosit jen na shromážděních — s výjimkou zlatého srdce, jež bude možno nosit všude.
9° Hlavní sídlo předsedkyně Thálie je v Nice, v její vile, kam má být adresována veškerá korespondence.
Doufám, že je to dobře sestaveno! Jmenovací listiny znějí takto:
A.T.E.
Pan Charles Guillaume Plowden je jmenován s platností od 1. května 1876 tajemníkem naší společnosti v Římě.
Thálie, předsedkyně a zakladatelka.
Aglaia, Euphrosyné, zakládající členky.
Dina, členka a tajná tajemnice.
Tak. Je třeba tyto nesmysly vytisknout.
Kolem páté hodiny jsem šla pózovat na terasy s Viktorem, který zaujímal ty nejmalebnější pózy, jako by tomu rozuměl. Ale to opravdu nestálo za to — na Promenádě nebyla než Špičatá s Olivou v kolesce. Tyto dvě krásky jsou spolu velmi zadobře od té doby, co jim zmizel kavalír.
Při večeři jsem udělala hloupost — vypila celou sklenici čistého vína, až jsem byla podnapilá — a večer u Sapogenikoffových jsem neměla celý rozum pohromadě, přesto jsme se velmi smály. A když jsme se já, teta a máma vrátily domů a v mámině pokoji se mluvilo o Antonellim — teta jím jen pohrdavě mávne, když slyší, že nemá ani koně, ani vozy, ani dokonce hodinky.
„Ovšem, drahá,“ říkám, „Antonelli je jen brak, špinavec.“
„A proč jste zůstávala na chodbě, je-li Antonelli jen špinavec?“ ptá se máma.
„Protože mě to bavilo.“
„Ale to je velmi špatné.“
„A proč?“
„Protože to bude vyprávět svému příteli Torloniovi a tím odežene ostatní.“
U sta hromů, u sta hromů, u sta hromů! Může mít docela pravdu, Madame má matka. Tak, to je nová trampota. Jednoho večera — předvečer nebo dva dny před odjezdem — jsem Antonellimu řekla, že se chlubí věcmi, které nejsou pravda, a vykládá Torloniovi nesmysly. Nasadil důstojný výraz a řekl:
„Co chcete, abych vám řekl, když o mně máte takové mínění? Opravdu nevím, proč mě máte za nejhoršího člověka na světě — zkrátka za darebáka!“
„Co naděláte!“
„Ano, to vidím — a hledám, co vás mohlo přivést na myšlenku, že jsem tak nízký a zhýralý, jak říkáte.“
„Říkejte si, co chcete — nemám ve vás žádnou důvěru,“ řekla jsem.
„Promiňte, to já nemám žádnou důvěru ve vás,“ řekl, „a mám k tomu své důvody.“
Je-li tohle všechno pravda a je-li to opravdu špinavec, velice lituji, že jsem se s ním zahazovala — tím spíš, že to možná odehnalo jiné. Na veřejnosti jsem k němu byla vždycky chladná, to ta prokletá chodba... ale nikdo to neví, pokud to nešel vyprávět svému Torloniovi.
Jedním slovem, ten rozhovor u mámy mě rozladil. Antonelli není nic než špinavec, promarnila jsem s ním čas, on to vyžvanil, a tudíž jsem kompromitována. Ach, u sta hromů.
Ne, poslyšte, to je velmi nepříjemné. Mám jet do Říma? To uvidíme podle okolností, až přijde Pietrova depeše.
Opravdu mi ho ponížili a pokazili. Právě jsem jedním dechem přečetla svazek o dvou stech stranách. Příběh od Edmonda Abouta nazvaný „Notářův nos“. Je to velmi zábavné.
Ne, opravdu, teď mě to znepokojuje. Zdá se mi, že každý ví o mých zastaveních na chodbě, a co mě mrzí nejvíc, je, že mi Pietra pokazili.
Teď mi připadá jako bídný zhýralec, nehodná bytost, která mě pošpinila.
Je to hloupé, taková povaha jako moje. Jediným slovem mě člověk rozhodí, přiměje mě pochybovat o všem, až už nevím, co si myslím.
Tak. Je třeba rychle odjet do Ruska, vyřídit záležitosti a vstoupit do společnosti. To je ta nejvyšší milost, o kterou prosím Boha. Bůh, který je tak dobrý, mi ji dopřeje.
Jak mohli J.-J. Rousseaua zařadit mezi významné spisovatele! Jak je možné, že ho počestní a duchaplní lidé nepověsili a nespálili jeho zlé spisy plné jedu!! A pomyslet, že ty prokleté knihy jsou vázané v červeném a zdobené mým zlatým monogramem! Neroztrhám je, k ničemu by to nebylo. Ach, kdybych jejich roztrháním roztrhala zároveň i všechny ostatní a nezůstal by na světě ani jediný výtisk, udělala bych to okamžitě a s největší radostí.

Poznámky

„Le Surprenant“ („Záhadný“, doslova „Překvapivý“) — Mariina přezdívka pro Audiffreta. ↩
A.T.E.: Aglaé, Thalie, Euphrosine — jména tří Grácií, která přijaly zakladatelky spolku, Marie Sapogenikoffová (Aglaé), Marie (Thalie) a Olga Sapogenikoffová (Euphrosine), v Nice v květnu 1875 (032/1875-05-15); den založení, neděli 9. května 1875, uvádějí stanovy níže. ↩
Viktor: Mariin velký černý pes. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre, bigre, bigre !“. ↩
Pozn. překl.: Edmond About, Le Nez d’un notaire (1862), satirická novela o pařížském notáři, jemuž v souboji usekli nos. ↩