Úterý 2. května 1876

Vyprávěl mi o celém svém věznění v klášteře. Představený, který byl předem upozorněn, že dostane nejzhýralejšího a nejzpurnějšího syna, byl naprosto ohromený, když spatřil muže, který vždy odpovídal ano — až do té míry, že druhého dne vzkázal hraběti Antonellimu, že se zřejmě zmýlil a poslal mu někoho jiného, než ohlásil.
„A jak jsem bubnoval na okenice,“ říká mi, „abych upoutal vaši pozornost, ale vy jste se dívala jinam. Byl jsem úplně nahoře na věži u velkého okna.“
Nudím se; jdu se podívat, jak jsem strávila čas od 1. května minulého roku.
Nuže! Audiffret tu nebyl a nudily jsme se já i mé Grácie.
Je třeba sestavit stanovy naší společnosti a rozeslat pozvánky Altamurovi, Plowdenovi a Antonellimu.
Je třeba vyjít a vzít k sobě Giro. Ach, ta půvabná dívka! K večeři jsme pily šampaňské na oslavu máminých narozenin — a když jsme se napily u stolu, my, já a Giro, jsme naplnily dvě sklenice a šly jsme k jezírku; vzývaly jsme fontánu, obě jsme si přály totéž — pak jsme vypily víno a hodily sklenice do vody. A pak veselé a trochu opojené jsme vyšly ke mně a daly jsme se do tance — já v andělských šatech a se stříbrným srdíčkem na krku jako u světice.
Giro si člověk na první pohled neoblíbí — zdá se zdrženlivá, dokonce falešná, a člověka to táhne k její sestře, celé ze sádla a ze sklonů dost špatných, jak se obávám, ale otevřené, vážné a dělající si z dobroty povolání.
Olgu mám ráda, ať se říká, co chce, a ačkoli dobře vím, že na tomto světě nikdo nezaslouží být milován; muže člověk miluje, protože mu to přináší potěšení; pokud jde o ženy — nic nepřinášejí a jsou falešné, závistivé a zlé vůči svým společnicím. Tak mám Olgu ráda po svém způsobu — baví mě, tropí se mnou bláznoviny — a to stačí.
Doposud jsem nevěděla, jak vyvolat důvěrnosti. Důvěrnosti, moji dobří přátelé, se získávají taky důvěrnostmi. Přečetla jsem Giro několik stránek svého deníku a hned byla desetkrát sdílnější. Nakonec dokonce přišla plivnout Audiffretovi do obličeje na mé karikatuře.
Nikdy v životě jsem se nesmála a nebudu smát tak jako s ní. Ona a její matka jsou moje oblíbenkyně v té rodině: Nina je půvabná a čestná až přehnaně, svým způsobem. Vystavovala Yourkoffa na odiv — mohla to dělat jako ostatní, a pak by ji nikdo neobviňoval — neboť její muž má strašnou nemoc, pro niž je celý pokrytý vředy, jedním slovem shnilý.
Jaká škoda, že odjíždějí v neděli. Nic je již nedrží. Ninina situace je strašná. Pomyslete — ponořit se do celého světa mužových příbuzných, kteří pro ni nemají nic než výčitky a urážky — a sama nemít ani jedinou přátelskou nebo blízkou duši!
S Boží pomocí se doufám znovu uvidíme.
Když Giro a Varpahowsky odcházejí, mluvíme o Larderelovi a Antonellim. Jsou tu nejrůznější znamení, která věstí příbuznost. Apropos! Víte, že ten lump Polák, hrabě kardinál Ledachowsky, obrací celý Vatikán naruby — a ten má horečku vzkřísit ubohé a divoké Polsko.
Chudák Signor zio Antonelli je velmi nemocen a obávám se, že zemře zapomenut a nahrazen tím zatraceným Polákem — ať ho čert vezme!
Tak takovou cenu má láska! Za pět dní jsem zapomenuta. Nepíše mi — a já s úzkostí vyhlížím hodiny, kdy přichází pošta.
Nyní jsem rozumná — ale před hodinou mě výpary vína přiměly Pietra milovat a postrádat, toho mladého psa, kterého jsem považovala za muže! Proč jsem nemilovala Bruschettiho. Je velmi bohatý a mohli bychom spolu budit rozruch. Mohl by získat místo u dvora a já bych ho postrčila daleko, velmi daleko. Nikoho nemiluji, ale k Pietrovi mám mnoho dobré vůle. Byla jsem v těch posledních dnech v Římě velmi šťastná, když jsem viděla, jak se prochází s usedlými lidmi a jak se z něj stává vážný, ctižádostivý, rozumný člověk. To vše pro mě, říkal mi. Ach! jak bych byla šťastna, kdybych mohla věřit!
Povahou se mi velmi podobá. Zdržuje ho jedině kardinál — jinak by se vrhl ke dvoru, ke slunci. Časem by tam zaujal hodnost zcela hodnou mé osoby. Má vše potřebné k tomu, aby se prosadil — zejména až bude bohatý.
Galula si vyžádal povolení představit jistého pana Rivaud, podprefekta kdesi.
Vraťme se k Pietrovi. Co jsem to ještě chtěla říci... copak? Už nevím, ale jsem neklidná. Zapomněl na mě. Je to možné, tak brzy! Ještě nikdy mě nenapadlo, že když na mě zapomíná, může se dvořit jiné. A až mě to napadne, budu velmi nešťastná.
Otevřela jsem namátkou tuhle knihu, abych se dověděla, zda na mě myslí, a přečetla jsem: „mlčenlivý, trval tak dlouho“.
Úplně se napravil a se svými rodiči vychází velmi dobře. Poslední den, když jsme si ho nechali na večeři, napsal matce, aby ji upozornil, a ukázal mi ten dopis. Nic přede mnou netajil, ani ty nejmenší věci, které jsou v očích třiadvacetiletého mladíka ponížením a dokazují, že je ještě dítě. Kdyby si je byl nechal pro sebe, budil by větší respekt, ale ne — přicházel mi vyprávět všechno, z minulosti jako z přítomnosti, i věci dost choulostivé, zkrátka všechno. To je od něj tak milé. Možná dělá chybu, protože kvůli té naprosté důvěře si ho nevážím tak jako Torlonii, který se ukazuje jedině na chůdách. Je skoro škoda říci o muži: je tak milý — a já bych se tolik chtěla bát muže, kterého... kterého miluji, místo abych ho shledávala tak milým.
Ostatně miluji jen vévodu z Hamiltonu a jedině on ve mně budí lásku, důvěru i hrůzu. Kdyby se Antonelli stal nezávislým, výstředním, bohatým, pohrdavým, budil by ve mně totéž — i kdyby mi pak přišel padnout k nohám a říci, že mě miluje. Zkrotit lva je potěšení. Sama doma na něj myslím a toužím ho vidět.

Poznámky

Mariino pojmenování jejího kroužku dívčích společnic, podle tří Grácií antiky. ↩
Mieczysław Ledóchowski (1822–1902), polský kardinál a urputný odpůrce Bismarckova „Kulturkampfu“. ↩
Pozn. překl.: Signor zio – italsky „pan strýček“; Mariina ironická přezdívka kardinála Antonelliho. ↩