Čtvrtek 4. května 1876

Nejsem tu v Nice ani týden a zdá se mi, že tu jsem už měsíc.
Koná se zádušní mše za spočinutí duše Yourkoffovy, po níž za mnou přišla Marie a uvažovaly jsme o sňatku a lásce; seděly jsme na mé malé terase a dívaly se na naprosto opuštěnou Promenádu.
Divila se, že jsem Antonelliho odmítla, a já jsem jí odpovídala, že jelikož je Miloradovitch bohatší, dala bych přednost jemu — a v tom případě bych ho dala přidělit k některému vyslanectví, odkud by se se svým bohatstvím mohl snadno stát velvyslancem... dokonce i v Římě.
„A pak,“ říká Marie, „bys měla třicet šest nápadníků.“
„Ach!“ říkám cudně.
„Ne, ne,“ říká trochu zmateně, „neříkám nic špatného; dvořili by se ti, to je vše.“
„Drahá,“ říkám, abych ji zbavila rozpaků, a protože jsem myslela to, co budu říkat, „drahá, nenasazujme si jedna před druhou masku ctnosti.“
„Ach, dobře.“
„Málokterá žena se vdává s pevným úmyslem podvádět manžela.“
„Bezpochyby.“
„Ale,“ pokračuji, „nakonec je přece podvádějí. Není to jejich chyba, ani chyba manželů. Člověk nezačne milovat proto, že chce, a nepřestane ani podle libosti. Nelze za to obvinit ani ženu, ani manžela. Dokud člověk miluje, je věrný — ale... potom...“
„Je to pravda.“
„Pokud jde o veřejné mínění. Ach, drahá — jaká žalostná divá a zlomyslná bestie je svět. Pranýřuje bláznivé a pomlouvá rozumné. Žena, která má milence, má špatnou pověst — a té, která žádné nemá, jich svět připíše, kolik se mu zlíbí.“
„Jako máma a Yourkoff...“
„Ano, přesně tak, drahá — tvoje maminka, ale té já nic nevyčítám; neměla milence,“ dodám se smíchem, „jen si vzala druhého manžela, jemuž byla velmi věrná, takže by ji šlo nanejvýš obvinit z bigamie — to je vše; víš, když jsem byla u vás v Ženevě, nechtěla jsem tomu věřit; manžel tam byl tak zadobře s přítelem Nikolajem i se ženou, a tvoje maminka si počínala tak nenuceně, že mi připadalo nemožné, aby v tom bylo víc než pouhé přátelství.“
„Právě tak,“ říká Marie, „podezření odváděl právě tatínek, ale víš, že jsem až do Ženevy nic nevěděla — ta drahá Spitzbart mi otevřela oči. Zuřila jsem a psala jsem tatínkovi, a Bože, jaká byla scéna doma!“
„To si představuji!“
„Tatínek odváděl podezření, jak jsem ti řekla — ostatně tatínek je anděl; dělal to pro nás, mohl vyhodit z okna mámu i Yourkoffa, ale mlčel z lásky k nám — a proto ho musíme ještě víc milovat, ne?“
„Ano, ale abych řekla pravdu — tvého otce nechápu.“
„Vím, může působit jako opovrženíhodný a nízký člověk, ale kdo ví, co vytrpěl, ctí ho jako anděla.“
„Věřím tomu.“
To jsou kuriózní mravy. Nikdy jsem nic podobného neslyšela a pravděpodobně nikdy neuslyším.
Kolem čtvrté jsem se šla obléci, spolu s Marií — je to přece dobrá dívka. Pily jsme čaj, když mě přišli zavolat, že přijela Mme de Wykerslooth. Prohlédly jsme dům s tou půvabnou ženou a pak, když odešla, jdeme na Promenádu. Marie se vrací dokončit balení, jemuž předsedá. A já, celá v růžovém, jdu se svými na hudební odpoledne, kde náš kočár zastaví Pépino a Galula. Nic proti nim — byli vždy stejní. Ach! apropos — Emila požádala matka oné mladé osoby, aby přestal chodit ke Špičaté, neboť tím, že se nerozhodoval požádat o ruku, ji kompromitoval. Vyprávěl nám to Ricardo. Přišel se dnes rozloučit. Zítra odjíždí.
Pravá sezona v Nice je v květnu. Je tak krásně, že bych se z toho zbláznila. Po nezbytné hádce s dědečkem jsem se šla potloukat po zahradě při svitu ještě docela mladého měsíce, za zpěvu žab doprovázených šuměním vln, jež se tiše tříští o oblázky. Božské ticho a božská harmonie.
O Neapoli se vyprávějí divy — pokud jde o mě, je mi to líto, ale dávám přednost Nice, třeba i jen proto, že zde moře volně omývá břeh, zatímco tam je zastaveno zdí s balustrádou — hloupou — a dokonce i ten ubohý břeh je zatarasen krámky, boudami, špínou a... špínou.
„Vzpomínejte na mě někdy — já budu myslet jen na vás.“
Odpusť mu, Bože, nevěděl, co říká. Dovoluji mu, aby mi psal — a ani tohoto dovolení nevyužije. Pošle alespoň tu depeši slíbenou mámě?
Ve chvíli otevřenosti vyprávěl o svých plánech a lásce příteli — Torloniovi nebo Zucchinimu — a ti mu ukázali, jaké je to šílenství, zejména Antonio z...z...Zucchini — no, ten má dobrý důvod nedůvěřovat sňatku. A Pietro, vedený tak dobrými rádci, se nejspíš plácl do čela a zvolal, že byl blázen, pominutý, když si chtěl spoutat ruce i nohy už ve třiadvaceti letech — a ta ubohá jakási jakás láska ke mně se rozplynula a zanechala nanejvýš vzpomínku, lítost.
Víte, jak se to jmenuje? Co? No to! Tak to se jmenuje... vůbec ne — nevím, co jste chtěli říci — ale já říkám: ne vůbec! Toto se jmenuje prostě a triviálně smůla — a to je vše!
Jsem příliš líná, abych se vztekala, a příliš zaujata Ruskem. Dnes je to týden, co jsme opustily Řím.
Myslíte-li, že to, co jsem právě řekla o Pietrovi, je pouhá domněnka, mýlíte se. Věřím v jeho lásku ke mně stejně jako ve svou vlastní k... k Larderelovi. A to ještě!
Loftus je zamilován do Leechové — od loňského léta, kdy jsem je oba viděla ve Wiesbadenu. Sleduje ji všude. A já ho povzbuzuji všemi způsoby, prosím ho, aby přijel do Nice — a on se ani nepohne.
Řekl mi sice — když jsem mu to říkala jako důkaz, že mě nemiluje — že nyní není svým pánem, a to nikoli vlastní vůlí. Vedl nemožný život a právě dosáhl odpuštění a uzavřel mír — a to vše kvůli mně — a že aspoň v prvním čase toho míru musí pasivně poslouchat, aby si vysloužil trochu důvěry, kterou mu už dávno odvykli dávat. Že ještě oficiálně nemluvil o ničem, neboť ačkoli ho celá rodina hýčká, je stále daleko od toho, aby se cítil volně. A že za toto nepříjemné omezení vděčí mně — neboť to já mu vnukla myšlenku napravit se, žít čestně. Beze mě by dál tropil hrůzy a třikrát týdně by mu hrozili, že ho vyženou z domu.
„Byl bych velmi rád, kdyby mě vyhnali,“ dodával, „pak by mi dali prostředky k životu a mohl bych pít a otupovat se na svobodě. Ale vy jste to vše změnila. Viděl jsem vás a chtěl jsem žít jinak, a byl jsem ochoten všechno vytrpět, abych se znovu usmířil s rodiči — neboť jsem to s vámi myslel vážně.“
Potíž na tom všem je, že je to příliš moudré, než aby to byla pravda. Chápu, že člověk dělá, co dělal, že se podrobí, aby dosáhl, čeho touží — ale nechápu, že si člověk nedělá starosti o ženu, která odjíždí daleko, která může potkat jiné lidi, která... člověk nikdy neví, co se může stát. Je pravda, že mě donutil přísahat, že ho miluji.
„Přísahejte,“ řekl.
„Přísahám,“ říkám.
„Jak to říkáte!“
A opravdu jsem to řekla, jako by se mě zeptali, chci-li galantinu — a já odpovídám: „Ano, chci.“
Řekla jsem to tak, jak jsem to cítila.
Nezdary mě udělaly filozofkou; místo abych naříkala nad tím, co se nepovedlo, raději myslím na něco jiného a zkouším jinde. Ujišťuji vás, že je to velmi moudré. Ostatně si nestěžuji, protože věřím, že Pietro není vážnou ztrátou. Ach! kdyby to byl Doria — plakala bych tři týdny a možná i tři roky, jako kvůli Hamiltonovi. Kdyby byla pravda, co říkal Visconti, možná bych se zlobila.
Ach! Je třeba se postarat o rám pro portrét Pia IX. a dát ho řeholnicím.