Pondělí 1. května 1876

Zdálo se mi, že se vdávám za Giacometta Doriu, a když jsem se probudila, byla jsem velmi nespokojená.
Zapomněla jsem říci, že jsme byly včera v divadle, že do lóže přišli Saëtone a Galula. Galula byl vždy zdvořilý — ale ta tupá bestie Saëtone, která přichází jen tehdy, když tam nikdo není! Ostatně ho mám za tak málo, že je mi to zcela lhostejné; říkám to jen pro záznam, tak nějak...
Zůstala jsem celý den doma a kolem šesté hodiny jsem šla do orientálního obchodu, kde jsem koupila okouzlující věci — jejich popis dostanete postupně, jak je budu oblékat. Prší a vracím se fiakrem. Všichni Sapogenikoffovi večeřeli u nás, Varpahowsky také. Ubohé Niny je mi líto a byla jsem opravdu ráda, že jsem ji dokázala několikrát rozesmát, když se s dcerami přišla podívat do mého pokoje na mé nákupy.
Pokud jde o Antonelliho — bezpochyby na mě zapomněl; sám mi stokrát říkal, že nemůže vážně milovat a že na mě za tři dny zapomene. Postrádám ho jen ze sebelásky a ze zájmu, je-li pravda, že bude milionářem. Neboť víte — jsem zde jistě paní, ale doma jsou všichni nesnesitelní, popudliví, bez přestání a bez důvodu nespokojení, a ze zvyku si říkáme jen nepříjemné věci a koušeme se navzájem jako rozmazlení a zlomyslní psi. Zeptejte se kohokoli, kdo u nás strávil deset dní po sobě v rodinném kruhu — a dá mi za pravdu. A pak je tu dědeček, kterého zpovzdálí velmi miluji, ale který mě zblízka dohání k nepříčetnosti. Nikdo nedokáže dráždit nesnesitelněji než on. Říká to i sama máma. A pak je tu naše postavení. To vše mi nedává sladký život a nepřestávám prosit Boha, aby mi jej dal lepší.
Když pomyslím na toho ubohého Yourkoffa, který zbožňoval svět jako já — a zabil se, protože ho svět odmítal. Mrazí mě. A víte, že to byl jediný důvod jeho smrti. Říkali mu do očí ty nejurážlivější věci, udělali mu skandál v klubu Méditerranée — bylo by zdlouhavé to vše vyjmenovat. Zdaleka toho muže neomlouvám, ale ve své podstatě to byla šlechetná povaha, obdařená takovou dobrotou a nekonečnou laskavostí, že je člověk v pokušení odpustit — a já mu vše odpouštím.
Místo aby se zabil, byl by lépe udělal, kdyby se nastěhoval do hotelu — a pak by nikdo nic neříkal... ale nechme toho! Jde o mě. Říkala jsem tedy, že kvůli tomu všemu je můj život smutný — ano, přesně tak. Proto toužím po změně; onu změnu bych byla ochotněji přijala od Pietra než od kohokoli jiného — ale Pietro sám... znáte jeho situaci. V každém případě je třeba to s ním protahovat — tak jsem to dělala, protože člověk neví, co se může stát. Nepřeji si nic lepšího než to protahovat — ale on zapomíná; když pomyslím, že mě nechal odjet jen tak, že nic neřekl ani otci, ani matce, myslím, že mě nikdy nemiloval — a to mě trápí a ponižuje.
napříč stránkou
Pochybuji, jak vidíte, hned po třech dnech.
Víte, že jsme doposud v Rusku neměly dokonce ani advokáta, takže nás hájil jen Bůh a někdy strýc Alexandr. Nyní najali Plevaka — toho, kterého jsem viděla v Paříži po Schlangenbadu.
Je třeba jet do Ruska. Pokud jde o Antonelliho — miluje-li mě, najde si mě. Dost jsem ho pobízela; mám toho dost. Copak! nebyl to on, kdo se ptal, zda ho chci za muže — ale já! Nebyl to on, kdo se staral o můj odjezd, ale já!
Byl do mě zamilovaný, to jistě — ale to bylo vše.
Ostatně je příliš zhýralý a především příliš dítě, než aby mohl vážně milovat. Přesto bych si ho ráda udržela jako zálohu a nechtěla bych to s ním rovnou přetrhnout.
Tak, čtyři dny jsem ho neviděla — a znovu mě začínají napadat znepokojivé domněnky.
Ach! jak je smutný život, takový, jaký já žiji!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „via !“ – odbývavé citoslovce, zhruba „ale jděte“, „dost“. ↩
Fjodor Plevako (1842–1909), proslulý moskevský obhájce. ↩