Neděle 30. dubna 1876

V jedenáct hodin přišli ke mně pro mámu kvůli dopisu, který právě přišel a který chtěli odevzdat jen mně. Uhodla byste mé domněnky — přibíhám bez dechu a nacházím dopis od Couthona — vzpomínáte si na toho Couthona, který mi píše dopisy?

Jenže tento dopis je podivný. Mluví v něm o mých bývalých citech a říká: jestliže už se mnou nechcete mít nic, proč pokračovat v tomto dopisování? Pak naléhavě žádá o setkání s někým z mé rodiny a posílá mi pensée¹ s tímto mottem: Myšlení je vzpomínka, vzpomínka je život. A zároveň výstřižek z ilustrovaného časopisu s příběhem dvou lidí, kteří se milovali tak, až toho zemřeli.

Moji si myslí, že je to platba za mé dopisy Audiffretovi. Ale ne — ten Couthon mi psal již tehdy, když jsem ještě já sama nepísala.

Nuž! Je to podivné a začíná mě to znepokojovat, neboť předpokládám toto: ten muž jedná v dobré víře, ale píše mu jménem mým někdo jiný.

Je špatné počasí; Giro strávila dopoledne u mě, pak jsem šla k ní a na hudební odpoledne, kde jsme viděly Galulu, který je velmi rád, že nás zase vidí, a který je, jak vždy, plný ducha. Není tam nikdo — úplná pustina. Člověk nemá chuť nic dělat.

Kéž by Pietro nebral můj polibek za pouhou nevinnou dívčí laskavost. Nevím, jak to berou ostatní — co se mě týče, myslím, že polibek na ústa je nejúplnějším přiznáním, nejslavnostnější přísahou, jaká na světě existuje.

Jsem příliš hrdá, abych mluvila o své lásce; vše jsem řekla svým polibkem. Doufám, že pochopil veškerou vážnost, jakou k němu přikládám.

A co když ne? Bezpochyby ne. Nechápe vznešenost v lásce. Má mnoho ducha, ale tyto věci jako já nechápe.

Myšlenka, že nejposvátnější chvíle pro mě prošla pro něj nepovšimnuta, mě rmoutí.

[Na okraji: Nejposvátnější chvíle — ze zásady pouze posvátná; posvátná ne jen s Pietrem, nýbrž s kýmkoli.]

Viděl v tom prostý polibek, z něhož měl radost — nic víc; ano, bezpochyby, neboť druhého dne se mě znovu ptal, zda ho miluji — nebyl by se ptal, kdyby byl pochopil. Neříkám, že ho miluji — ale chtěla jsem, aby si to myslel — a nepochopil!

Začínám si myslet, že mě již nemiluje. Tři dny nepřítomnosti! Ráda bych, aby ho Zucchini a Cesaro znovu zkazili, aby jeho rodiče viděli, čím mi jsou povinni.

Ještě mi nepsal. Týden mě svědí nos¹ — jestli je to zpráva o kardinálově smrti?