Sobota 29. dubna 1876

Sapogenikoffovy byly u mě a prosily mě ukázat jim „moje oběti". Není nikoho, kdo by nedával přednost Pietrovi.

Je hezky; bude třeba se trochu podívat, kdo je tu ve městě, a pak po obchodech pro různé věci do pokoje.

Musím zařídit ateliér, oratoř, knihovnu. To bude moci nastat teprve po návratu z Ruska, odkud přivezu peníze.

Apropos! A Audiffret? Co s ním děláme? Absolutně nic. Neviděli jsme ho více než měsíc; dělí svůj čas mezi Špičatou a Olivu a na Promenádu se nikdy neukáže.

Ostatně poco m'importe¹, zaměstnávám se svou klidnou malou láskou k Pietrovi. Opravdu věřím, že rty jsou neviditelnými nitkami spojeny se všemi částmi těla a srdce. Jeho oči byly v mých očích a jeho pootevřené rty čekaly na mé rty, neodvažujíce se pro ně jít. Toto váhání mě okouzlilo a já mu učinila konec. Ne, ale vidíte mě s polibkem muže na rtech! nejenže jsem ho podstoupila, ale zároveň se na něm podílela. Byl to ostatně první a jediný. Neměla jsem ani vůli, ani odvahu políbit ho na tvář — bylo by to banální a maloměšťácké — a když mě vší se třesoucí líbal, spokojila jsem se tím, že jsem zavřela oči a dala mu ruce kolem krku, neboť jsem se velmi bála, aby je — kdyby přesáhly tloušťku toho jakéhosi výklenku ve dveřích — nespatřil Walitský, který mohl přijít každou chvíli.

Je to přece jen trochu k smíchu — a nikdo nic netuší; pokládají mě za stejně přísnou a čistou a diví se, proč jsem mu neřekla, že ho miluji, když to přece k ničemu nezavazuje. Hle jak se lidé mýlí!

A nyní jak je složena rodina. Nejprve a především kardinál-diákon Giacomo Antonelli. Tento vznešený muž měl čtyři bratry, z nichž jeden — ten, co byl ředitelem banky — zemřel bez dětí a zanechal svůj majetek Pietrovu otci. Zbývají mu tedy tři, z nichž jeden nemá děti a mít nebude, zbývající dva je mají. První má syna, který je ženatý s dcerou hraběnky Garcíové již osm let, nemá děti a mít nebude. Tato větev je tedy mimo hru. A konečně je tu hrabě Luigi Antonelli ženatý s hraběnkou Camilou Folchiovou, s níž měl tři syny: Dominika, Pavla a Petra. Podle nových zákonů zdědí nejstarší polovinu a druhá polovina bude rozdělena rovnoměrně mezi zbývající dva bratry.

Kardinál sepsal závěť, v níž vše zanechává svému bratru Luigimu; ostatní nemajíce dětí a jsouce sami bohatí nedostanou nic. Luigi je také velmi bohatý, ale má tři syny.

Jste tedy v obraze. A nyní si půjdu obléci. Pan Sapogenikoff je zde a považuje za nejpřirozenější věc na světě, že jeho žena drží smutek a mění Yourkoffův pokoj v kapli, kam se desetkrát denně uchyluje, aby se před oltářem sestaveným z ikon světců a ozdobeným stále obnovovanými květinami modlila a hleděla na postel ubožáka, kterou nechává každou noc chystat, jako by v ní měl přijít spát. Tento muž je buď nejpodlejším z lidí, nebo andělem z nebe. Nina je opuchlá a žlutá, živí se výhradně bramborami a čajem. Zatímco jsme tam byly, přišel Barnola říkaje, že se o našem příjezdu dozvěděl teprve dnes ráno a že k nám šel, když zahlédl náš kočár.

Nina, Marie, teta, pan Sapogenikoff a Walitský jdou k nám domů, zatímco já, máma, Dina a Olga jdeme na hudební odpoledne. Trochu prší, ale Saëtone Gautier (bratr Pépinův) a dvě další obludy jsou na svém místě. Jsou tak špinaví a oškliví po těch římských pánech, že nevím, co říci.

Saëtone — ta obluda, kterou jsem nazývala strýčkem Saëtone — přichází nám pogratulovat k návratu. Přijímáme ho zdvořile z úcty k sobě samým a protože taková bytost nezaslouží nic víc než lhostejnou lhostejnost.

– A váš portrét, slečno, ten, co jste mi slíbila, co jste mi nedala a říkala, že je třeba přijít pro něj — jenže já jsem přijít nemohl — kdy mi ho dáte?

– Ach! pane, – říkám s úsměvem, – nepřišel jste pro něj a já ho dala někomu jinému, takže nemám žádný, který bych vám dala.

– Tomu se říká mluvit jasně! – řekl, bera věc jako žert. – Ach, ach! to je skutečně odpověď... ale to mi nezabrání přijít jednoho z těchto dní složit vám hold.

– Budeme potěšeny, pane.

Několika obratně pronesenými slovy o našem zábavném pobytu v Římě a způsobu, jímž nás tam hostili, si bývalý strýček Saëtone může domyslet věci, které jistě neopomene vyprávět dál.

– Ale vy zůstanete v Nice? – zeptal se.

– Bezpochyby budeme se sem vracet čas od času — ale Řím miluji natolik, že se tam pokusím usadit natrvalo.

– Natrvalo? – řekne Andriot s významnou grimasou. – Má toto slůvko co do činění se srdíčkem, které vidím?

– Ach! vůbec ne, ujišťuji vás.

– Ale, ach, ach, přesto...

– Opravdu to nevím.

– Nevíte, ale dovolím si mnoho předpokládat, a...

– Neprávem, pane, opravdu neprávem, – říkám se smíchem v koutku úst.

– Stejně, to natrvalo na mě působí...

K čertu s tím sedlákem!

Bože! Kam až může dojít lidská zlomyslnost! Když se Yourkoff zastřelil, zavřeli ho lidé z Monaka do márnice a odmítali přiznat, že je tam, až po žádosti konzula a předložení dopisu, který ten ubožák napsal Nině, oznamuje jí svou smrt. Dopis byl přijat v osm hodin druhého dne a Marie hned odjela osmihodinovým vlakem do Monaka. Pak se vyskytly obtíže, o nichž jsem se zmínila, ale nakonec ho viděla v doprovodu konzula, doktora Černičoffa a sedláka Antonoffa. Když ho viděla tam celého studeného a mrtvého, poklekla, plakala a dvakrát mu políbila ruku, jak je zvykem. Kdo by na jejím místě neudělal totéž? Dítě má výborné srdce a trpělo strašným zoufalstvím své matky — kdo by nebyl pohnut na jejím místě? Vždyť Yourkoff byl v rodině patnáct let; ač byl mnohdy nesnesitelný, byl dobrý, miloval ty malé dívky, které znal, když nejmladší měla sotva dva roky. Byly zvyklé považovat ho za příbuzného — a Marie vidíc ho mrtvého tak náhle a tak strašnou smrtí, byla bledá a třesoucí se a plakala ze všech sil.

Víte, co se říkalo? Říkalo se, že Yourkoff poté, co byl milencem matky, se stal milencem dcery — a že se pronásledován žárlivostí té první odhodlal k sebevraždě.

Ty ubohé dívky — andělé trpělivosti a shovívavosti, klidně žijící doma, mimo svět, nikdy se nederoucí dopředu, prosté a skromné — a přesto se najde způsob, jak je obvinit z nejtemnějších zločinů!

Bože a Svatá Madono, jsem tak pobouřena touto nehodnou pomluvou, která přesahuje veškeré pohrdání, že vás, Pane, prosím, abyste se nade mnou smiloval! Kdo ví, co se říká o mně!

Mrazí mě z toho, přísahám.

Všichni jsme večeřeli společně a po večeři jsem si vzpomněla na staré dobré časy, šla jsem s Olgou k sobě a na její žádost jsem jí vyprávěla o Římu, nebo spíše četla z tohoto deníku. Těšilo mě vidět ji zaujatou jako románem — a lichotilo mi to.

Stále je zamilovaná do bratra Emila; vidouc to, četla jsem jí dopisy mnichů a čističů bot — a byla nadšena a dala se do klábosení a vyprávění historek o tom krásném moujikovi.

No tak, co je ještě? Ano — je tu rozhovor s Dinou, za kterou jsem zašla, když už byla v posteli, než jsem vlezla do svého šnečího domečku.

Dělaly jsme přehlídku Pietrových vyhlídek. Je jisto, že zhýralý kardinál vše dává hraběti Luigimu — a k tomu Luigi již zdědil po svém bratru z banky a zdědí po svém druhém bratru.

Tchán té Garciové odkáže majetek svému synovi. Ale syn nemá děti a jeho žena, rozená Garciová, je příliš tlustá, aby je mít mohla. Antonelliové počítají také s tímto dědictvím. Ale protože je dobré brát věci pesimisticky, abychom nebyli zklamáni, nýbrž naopak spíše příjemně překvapeni, nechme toho stranou a mluvme jen o kardinálovi a o onom druhém bratrovi. To jsou sice královská jmění — ale jsou tu tři synové. Pietro dostane jen čtvrtinu, protože nejstarší dostane polovinu. A pak musí k tomu kardinál zemřít, a otec musí zemřít — a otci je jen šedesát čtyři let, a jsa velmi robustní může ještě snadno žít deset nebo patnáct let a možná i více, neboť v té rodině se umírá ve vysokém věku; synové budou tedy až do té doby v naprosté závislosti. A za nic na světě se nechci vdát do rodiny — já, která ztrácím trpělivost při sebemenším náznaku odporu u nás doma, kde jsem paní. Chci se provdat jen proto, abych byla buď u sebe doma, nebo u manžela, který by byl zase sám u sebe. Chci mít svůj palác, své vozy — jedním slovem žít nezávisle — a to je velmi úctyhodné přání, neboť zaručuje štěstí manžela, ženy i klid celé rodiny. Kolik nešťastných nevděčí za své neštěstí ničemu jinému než životu u otce a matky! Máma je toho živým důkazem. Je to škoda, neboť Pietro je velmi milý.

Pak mi Dina říká, jak lituje mého odporu k Bruschettim; Bruschetti je bohatý, hrabě, nezávislý — a kdyby přijel do Nice, všichni zdejší by z něj pukli závistí, kteří dělali ohromný poprask kvůli příjezdu Loëbecka a mého bratrance Pavla. Příjezd Bruschettiho sem, s jeho koňmi a chic doprovodem, by způsobil rozruch. Sice jím v Římě pohrdá čistokrevně římský kroužek, jenž považuje každého venkovana za vetřelce, ale po několika letech by Bruschetti byl vítán. Zatímco v Nice se bijí o Roissarda — tady by ho pokládali za boha. Souhlasím s Dinou — ale nemohla jsem jednat jinak. Je mi velmi líto, že je mi Bruschetti tak odporný, ale je to silnější než já. Kdyby byl aspoň trochu snesitelný, nepřála bych si nic lepšího. Ale polichocená marnivost není silnější než tento nepřekonatelný odpor — a neměla bych z toho žádné potěšení, trápená a nešťastná.