Pondělí 1. května 1876

Zapomněla jsem říci, že jsme byly včera v divadle, že do lóže přišli Saëtone a Galula. Galula byl vždy zdvořilý — ale ta tupá bestie Saëtone, která přichází jen tehdy, když tam nikdo není! Ostatně ho mám za tak málo, že mi to je zcela lhostejné; říkám to jen pro záznam, tak nějak...

Zůstala jsem celý den doma a kolem šesté hodiny jsem šla do orientálního obchodu, kde jsem koupila okouzlující věci — jejich popis dostanete postupně, jak je budu oblékat. Prší a vracím se fiakrem. Všichni Sapogenikoffovi obědvali u nás, Varpachovsky také. Chudinka Nina mi je líto a byla jsem opravdu ráda, že jsem ji dokázala několikrát rozesmát, když přišla se svými dcerami se podívat na mé nákupy do mého pokoje.

Pokud jde o Antonelliho — bezpochyby na mě zapomněl; sám mi říkal stokrát, že nemůže vážně milovat a že na mě za tři dny zapomene. Lituju ho jen ze sebelásky a ze zájmu, je-li pravda, že bude milionářem. Neboť víte — jsem zde jistě paní, ale doma je to nesnesitelné, popudlivé, bez přestání a bez důvodu nespokojené, a ze zvyku si říkáme jen nepříjemné věci a koušeme se navzájem jako rozmazlení a zlomyslní psi. Zeptejte se každého člověka, který strávil deset dní v řadě u nás v intimním kruhu — a dá mi za pravdu. A pak je tu dědeček, kterého zpovzdálí velmi miluji, ale zblízka mě přivádí do nemožných stavů. Nic není nesnesitelněji dráždivého než on. Říká to i sama máma. A pak je tu naše situace. To vše mi neskládá příjemný život a nepřestávám prosit Boha, aby mi ho dal lepší.

Když pomyslím na toho ubohého Yourkoffa, který zbožňoval svět jako já — a zabil se kvůli tomu odmítání. Mrazí mě. A víte, že to byl jediný důvod jeho smrti. Říkali mu do očí ty nejurážlivější věci, způsobili mu skandál v klubu Méditerranée — bylo by zdlouhavé to vše vyjmenovat. Toho muže neomluvím, ale ve své podstatě to byla šlechetná povaha, obdařená takovou dobrotou a nekonečnou laskavostí, že člověk je v pokušení odpustit — a já mu vše odpouštím.

Místo aby se zabil, byl by lépe udělal, kdyby se nastěhoval do hotelu — a pak by nikdo nic neříkal... ale via!¹ Jde o mě. Říkala jsem tedy, že to vše mi činí život smutným — ano, přesně tak. Také toužím po změně; onu změnu bych byla ochotněji přijala od Pietra než od kohokoli jiného — ale Pietro sám... znáte jeho situaci. V každém případě je třeba nevzdávat to s ním — tak jsem to dělala, protože člověk neví, co se může stát. Nepřeji si nic lepšího než nevzdat se — ale on zapomíná; když pomyslím, že mě nechal odjet jen tak, že nic neřekl ani svému otci ani matce, myslím, že mě nikdy nemiloval — a to mě trápí a ponižuje.

[Na příč stránky: Pochybuji, jak vidíte, hned po třech dnech.]

Víte, že doposud jsme neměly v Rusku dokonce ani advokáta, takže nás hájil jen Bůh a někdy strýc Alexandr. Nyní byl vzat Plevako — ten, jehož jsem viděla v Paříži po Schlangenbadem.

Je třeba jet do Ruska. Pokud jde o Antonelliho — miluje-li mě, najde si mě. Dost jsem ho pobízela; mám toho dost. Copak! nebyl to on, kdo se ptal, zda ho chci za muže — ale já! Nebyl to on, kdo se staral o můj odjezd, ale já!

Byl do mě zamilován, bezpochyby — ale to bylo vše.

Ostatně je příliš zhýralý a především příliš dítě, než aby mohl vážně milovat. Přesto bych si ho ráda udržela jako zálohu a nechtěla bych s ním rovnou přetrhat.

Tak, prožila jsem čtyři dny aniž jsem ho viděla — a znovu začínám dělat alarmující domněnky.

Ach! jak je smutný život, takový, jaký já žiji!