Čtvrtek 27. dubna 1876

Je opět dvě hodiny v noci, když sedám k psaní — ale co na tom.

Vůbec se necítím zahanbeně za to, co jsem včera udělala; ostatně to bylo učiněno s takovým klidem a lhostejností, že se tomu sama divím. A přece je to špatné, velmi špatné... bah! a proč? Šokuje mě to, protože je to nové. Prostě co chcete — nepodléhám vzplanutím, jsem žalostně střízlivá, šla jsem tak daleko, jak jsem chtěla — ani o píď dál. Dovolila jsem mu psát mi. Abych dobře věděla, zda ho miluji, musel by mi ho někdo na dva dny schovat — pak bych zuřila.

Ne, poslyšte — nerozumím mu; dělám mu výčitky, které zde znáte, a on mi na to odpovídá výčitkami vlastními — a musím přiznat, že jsou velmi oprávněné. Pravý kněžský charakter; chce a nechce, miluje a nemiluje; nic nelze zachytit, nic pochopit — a já jsem v krajně falešném postavení. Nic ode mne nežádá, já odjíždím, on mě nechá odjet, doufá, že na mě zapomene, nemůže přijet do Nice.

Nic podobného jsem nikdy neslyšela — to není originalita, to je prostě slabost nebo způsob, jak se vyhnout jakémukoli rozuzlení. Stojí tu a říká mi, že mě miluje, ptá se mě, zda ho miluji, a filozofuje o lásce! A vedle těchto zmatených řečí zní moje slova jako soudcovské otázky. To já ho musím pobízet. Uznáte se mnou, že ta situace je delikátní. Nemohu ho tedy požádat o ruku!

Dnes večer zase totéž... ale nejprve skončme se dnem. Včera ráno byl u nás Voldemar Potechin — velmi stará ruská známost. A dnes jdeme s ním do ateliérů ruských umělců, k Spillmannovi a nakonec na fontánu Trevi. Tentokrát se shromážděný dav dočkal velkolepé podívané, neboť Walitský nabíraje vodu uklouzl a rozplácl se, jak byl dlouhý.

Na Pinciu si povídáme se Simonettim, který přijde dnes večer na nádraží se rozloučit s námi. Dostihy jsou přeloženy na 14. května a my odjíždíme dnes večer — to nás nutí zastavit Pietra a upozornit ho, aby přišel dřív, protože musíme odjet v deset hodin. Bereme ho do kočáru a projíždíme se všude. Jako naschvál potkávám v tento poslední den v Římě všechny římské tváře, dokonce i... Zucchiniho — z čehož jsem velmi ráda, protože mám ráda všechny.

Jsem velmi veselá a svěřuji Pietrovi svou lásku k Larderei — mluvím jen o tom a neříkám nic jiného než Larderei, Larderei, Larderei, naléhavě ho žádám, aby mi sehnal jeho fotografii a poprosil ho, aby si trochu všímal bílé dámy, která je do něj zamilovaná.

Pietro žasne — a kdo by nežasl?

Večeří s námi a pak se společně dáváme do balení — takže jsme často o samotě, já klečíc před svou bednou a on těsně vedle. Mluvíme stále stejně, hádáme se o slova, bereme se za ruce a děláme tisíc jiných opičáren, které mě začínají nudit.

Přijde Potechin, ale nepřekáží; pak Visconti. Pietro nechce jít do salonu a já zůstávám s ním. Když stařec vstává k odchodu, vstupuji dovnitř a loučíme se velmi srdečně. Všechny jsme ho políbily.

– Chci přispět k tomu, abyste se stala pravou Římankou, – říká.

Ale náhle se zjistí, že večerní vlak nejede, a místo aby se jelo do Nice, jede se v deset hodin večer do Kolosea.

Zastavujeme se u Řecké kavárny, odkud bereme Walitského se slovy, že je čas odjíždět — a ubožák vyšplhá celý bez dechu na kozlík. Ale tu propukneme ve smích a přikážeme Luigimu jet do Kolosea. Máma a Dina na čestných místech, Potechin, Pietro a já vpředu. Byli jsme trochu namačkaní, ale Pietro si nestěžoval — ani já ne. Celou dobu jsme se dotýkali ramenem a kolenem, jen tak náhodou.

[Poznámka: 1881. Nikdy bych si nebyla myslela, že jsem tak špinavá!]

Je tma jako v pytli; máma nesestoupí z kočáru; Dina bere Rusa pod paži, já Itala — a pokoušíme se proniknout do zříceniny. Ale všichni strážci jsou v posteli a vše je zavřeno; nelze tedy vyjít nahoru. Prodlužovala jsem pokusy, abych se mohla déle opírat o tu paži, která mě tak dobře podpírala. Jsme nuceny nastoupit zpět do kočáru a já dám jet k fontáně Paolině, půl hodiny od města. Ale nakonec bylo třeba vrátit se — a to jsme udělaly, takřka k mé lítosti, neboť mi bylo dobře, zatímco jsem ohlušovala celý svět jménem Larderei a Larderei a Larderei.

Pietro říká, že je to ztracený mladý muž a že ho la Righi (Traviata)¹ trochu zdržuje od toho, aby prohýřil to, co mu ještě zbývá.

Pijeme čaj a mažeme papír inkoustem. Pak je ještě co balit v mém pokoji, který je otevřen pro všechny.

– Jak by bylo dobře, – říká Pietro, kleče přede mnou a bera mě kolem pasu — neboť jsem mu to dovolovala s naprostou lhostejností — jak by bylo dobře být vždy takto, o samotě...

Nic jsem neodpovídala a neměla co odpovědět. Pořád stejná zamilovaná mazanice: to je vaše vina, ne, vaše! to vy se chováte podivně, ne, to vy! Je to absurdní.

[Napříč stránkou: Myslela jsem, že nic neposkytnu, protože jsem tomu uvnitř nepřikládala žádný význam a on pro mě nic nebyl. Ale muž těmto věcem nerozumí. Předstírala jsem, že si těchto volností nevšímám — jedním slovem: zachovala jsem se hnusně.]

V této záležitosti jsem velmi hloupá — ale i Pietro je velmi podivný.

– Vidím, že mě nemilujete — vidím to z vašeho výrazu!

Je rozhořčen mým lhostejným, ledovým výrazem — ale jiný být nemohu.

Ptá se mě, zda ho miluji; přikyvuji hlavou nebo to naznačím koutkem rtů, neboť přísahám, že hlas mi odmítá pronést: miluji vás. Nemohu to — jazyk mi to odmítá a nevím ani, zda ho miluji... Ten strohý výraz ho samozřejmě mrazí a nutí ho přednášet všechny ty úvahy, všechny ty domněnky, všechny ty pochyby, které jsem měla já ohledně něho a které teď má on.

Apropos k úvahám — ten milý chlapec mi jasně dokázal, že moje tiráda o duši je nejhrubší sofismus na světě.

Aby stroj fungoval, je třeba síly; tou silou je duše; je-li stroj porouchaný nebo neschopný sloužit, nemá duše co oživovat, odchází tedy — ale zůstává stále toutéž... Má pravdu.

Nuže tak. Potechin odchází a já ještě dlouho zůstávám s Pietrem u svých dveří.

Unavena tímto neurčitým vznášením se věcí, řekla jsem mu dokonce, že moje situace je falešná, že musím vědět, zda mě opravdu miluje — neboť jinak musím odjet do Ruska a tam se provdat.

– Ach! – řekl – za půl hodiny sama pocítíte, že jste řekla nešikovnou a tak podivnou věc, že si lámu hlavu, jak je vůbec možné říci taková slova! Ale to je obchod — říkáte krámníkovi: Chcete mi dát tuto věc za tuto cenu? jinak půjdu jinam.

– Ale vidím, že mě nemůžete milovat! Děláte to vše tak jaksi... nevím jak. A přitom já vás miluji — ne, víte, stal jsem se jiným člověkem; miluji vás a potřebuji být milován — a vy mě nemilujete.

– To není pravda!

– Vidím to — jak věřit, že milujete, s takovým výrazem, takovým bláznivým charakterem, takovým lehkovážným srdcem!

– To mám říci já vám! Vy mě nemilujete — a chcete to ukončit tvrzením, že vás nemiluji! Odjíždím, vy mě necháte odjet, nemůžete přijet do Nice — to vám vůbec nevadí! Nechme toho, nechme! To je ztráta času — sbohem. Divím se jen, jak jsem vám mohla dovolit říkat a dělat všechno.

– Víte, že oba dva jednáme velmi podivně! – řekl.

– To jest vy, pane!

– Ne, vy!

– Ale vždyť vás nemohu požádat o ruku, jen uvažte!

A dáme se smíchu, pak se rozzlobím.

– Vy mluvíte o sňatku, – říká, – jako o čtyřiadvacetihodinové hlouposti; nemilujete — jste tak lhostejná!

– Ale ne, to jste vy!

– Ach! No to je přece...!

A takhle celou hodinu! Srdce z toho praskne, čestné slovo. Nevím, co si myslet!

Tento stav věcí je nemožný!

Je pro mě těžké, přísahám, pomyslet, že si jen hraje — a že jsem uražena do té míry, do níž může být uražena mladá dívka (nemluvím o oplzlostech) — a přesto je jeho chování nevysvětlitelné.

Zítra odjíždím! A vše bude skončeno!

Přísahám vám, tato mazanice, toto kolébání, toto vznášení jsou pro mě nesnesitelné — a nemohu nic dělat! Nemohu ho přece požádat o ruku!

Říká mi, že mě miluje navždy.

– Potřebuji být milován, – říká tiše. – Milujete mě?

– Ano, – odpovím chladně — což ho přivede k zuřivosti. Ale jinak nemohu. Nevím, co mi je, nevím, co je jemu.

Chce mi psát a chce, abych psala jemu!

– Nemohu to, pane — co by řekla moje matka!