Čtvrtek 27. dubna 1876

Je opět dvě hodiny v noci, když se dávám psát — ale co na tom.

Vůbec se necítím zahanbeně za to, co jsem včera udělala; ostatně to bylo učiněno s takovým klidem a lhostejností, že se tomu sama divím. A přece je to špatné, velmi špatné... bah! a proč? Šokuje mě to, protože je to nové. Prostě co chcete — nejsem náchylná k unešení, jsem žalostně střízlivá, šla jsem tak daleko, jak jsem chtěla — ani o píď dál. Dovolila jsem mu psát mi. Abych dobře věděla, zda ho miluji, muselo by se ho ukrýt na dva dny — pak bych zuřila.

Ne, poslyšte — nerozumím mu; dělám mu výčitky, které zde znáte, a on mi dělá výčitky zase mně — a musím přiznat, že jsou velmi oprávněné. Pravý kněžský charakter; chce a nechce, miluje a nemiluje; nic nelze zachytit, nic pochopit — a já jsem ve vyhrocené falešné situaci. Nic ode mne nežádá, já odjíždím, on mě nechá odjet, doufá, že na mě zapomene, nemůže přijet do Nice.

Nic podobného jsem nikdy neslyšela — to není originalita, to je prostě slabost nebo způsob, jak se vyhnout jakémukoli rozuzlení. Stojí tu a říká mi, že mě miluje, žádá mě, zda ho miluji, a filozofuje o lásce! A vedle těchto zmatených řečí zní moje slova jako soudcovské otázky. Jsem já ta, která ho musí pobízet. Uznáte se mnou, že ta situace je delikátní. Nemohu mu tedy udělat návrh na sňatek!

Dnes večer zase totéž... ale nejprve skončme se dnem. Včera ráno byl u nás Voldemar Potechin — velmi stará ruská známost. A dnes jdeme s ním do ateliérů ruských umělců, k Spillmannovi a nakonec na fontánu Trevi. Tentokrát se shromážděný dav dočkal velkolepé podívané, neboť Walitský nabíraje vodu uklouzl a rozplácl se, jak byl dlouhý.

Na Pinciu si povídáme se Simonettim, který přijde dnes večer na nádraží se rozloučit s námi. Dostihy jsou přeloženy na 14. května a my odjíždíme dnes večer — to nás nutí zachytit Pietra, aby přišel dřív, protože musíme odjet v deset hodin. Bereme ho do kočáru a projíždíme se všude. Jako naschvál potkávám v tento poslední den v Římě všechny římské tváře, dokonce i... Zucchiniho — z čehož jsem velmi ráda, protože mám ráda všechny.

Jsem velmi veselá a svěřuji Pietrovi svou lásku k Larderei — mluvím jen o tom a neříkám nic jiného než Larderei, Larderei, Larderei, naléhavě ho žádám, aby mi sehnal jeho fotografii a poprosil ho, aby si trochu všímal bílé dámy, která je do něj zamilovaná.

Pietro žasne — a kdo by nežasl?

Obědvá s námi a pak se společně dáváme do balení — takže jsme často o samotě, já kleče před svou bednou a on těsně vedle. Mluvíme stále stejně, hádáme se o slova, bereme se za ruce a děláme tisíc jiných opičáren, které mě začínají nudit.

Přijde Potechin, ale nepřekáží; pak Visconti. Pietro nechce jít do salonu a já zůstávám s ním. Když stařec vstává k odchodu, vstupuji dovnitř a loučíme se velmi srdečně. Všechny jsme ho políbily.

– Chci přispět k tomu, abyste se stala pravou Římankou, – říká.

Ale náhle se zjistí, že večerní vlak nejede, a místo aby se jelo do Nice, jede se v deset hodin večer do Kolosea.

Zastavujeme se u Řecké kavárny, odkud bereme Walitského se slovy, že je čas odjíždět — a ubožák vyšplhá celý bez dechu na kozlík. Ale tu propukneme ve smích a přikážeme Luigimu jet do Kolosea. Máma a Dina na čestných místech, Potechin, Pietro a já vpředu. Bylo nás trochu stísněno, ale Pietro si nestěžoval — ani já ne. Celou dobu jsme se dotýkali ramenem a kolenem, jen tak náhodou.

[Poznámka: 1881. Nikdy bych si nebyla myslela, že jsem tak nízká!]

Je tma jako v pytli; máma nesestoupí z kočáru; Dina bere Rusa pod paži, já Itala — a pokoušíme se proniknout do zříceniny. Ale všichni strážci jsou v posteli a vše je zavřeno; nelze tedy vyjít nahoru. Prodlužovala jsem pokusy, abych mohla déle spočívat na tom rameni, které mě tak dobře podpíralo. Jsme nuceny nastoupit zpět do kočáru a já dám jet k fontáně Paolině, půl hodiny od města. Ale nakonec bylo třeba vrátit se — a to jsme udělaly, takřka k mé lítosti, neboť mi bylo dobře, zatímco jsem ohlušovala celý svět jménem Larderei a Larderei a Larderei.

Pietro říká, že je to ztracený mladý muž a že ho la Righi (Traviata)¹ trochu zdržuje od toho, aby prohlýřil to, co mu ještě zbývá.

Pijeme čaj a špiníme papír inkoustem. Pak je ještě co balit v mém pokoji, který je otevřen pro všechny.

– Jak by bylo dobře, – říká Pietro, kleče přede mnou a objímaje mě v pase — neboť jsem mu to dovolovala s naprostou lhostejností — jak by bylo dobře být vždy takto, o samotě...

Nic jsem neodpovídala a neměla co odpovědět. Pořád stejné barvení papíru láskou: je to tvoje vina, ne, to je tvoje! to je absurdní.

[Na příč stránky: Myslela jsem, že nic neposkytnu, protože jsem tomu uvnitř nepřikládala žádný význam a on pro mě nic nebyl. Ale muž těmto věcem nerozumí. Předstírala jsem, že těchto volností nevnímám — jedním slovem: zachovala jsem se hnusně.]

V této záležitosti jsem velmi hloupá — ale i Pietro je velmi podivný.

– Vidím, že mě nemiluješ — vidím to z tvého výrazu!

Je rozhořčen mým lhostejným, ledovým výrazem — ale jiný být nemohu.

Ptá se mě, zda ho miluji; přikyvuji hlavou nebo to naznačím koutkem rtů, neboť přísahám, že hlas mi odmítá pronést: miluji vás. Nemohu to — jazyk mi to odmítá a nevím ani, zda ho miluji... Ten strohý výraz ho samozřejmě mrazí a nutí ho přednášet všechny ty úvahy, všechny ty domněnky, všechny ty pochyby, které jsem měla já ohledně něho a které teď má on.

Apropos k úvahám — ten milý chlapec mi jasně dokázal, že moje tiráda o duši je nejhrubší sofismus na světě.

Aby stroj fungoval, je třeba síly; tou silou je duše; je-li stroj porouchaný nebo neschopný sloužit, nemá duše co oživovat, odchází tedy — ale zůstává stále toutéž... Má pravdu.

Nuže tak. Potechin odchází a já ještě dlouho zůstávám s Pietrem u svých dveří.

Unavena tímto neurčitým vznášením se věcí, řekla jsem mu dokonce, že moje situace je falešná, že musím vědět, zda mě opravdu miluje — neboť jinak musím odjet do Ruska a tam se provdat.

– Ach! – řekl – za půl hodiny sama pocítíte, že jste řekla nešikovnou a tak podivnou věc, že lámu si hlavu, jak je vůbec možné říci taková slova! Ale to je obchod — říkáte krámníkovi: Chcete mi dát tuto věc za tuto cenu? jinak půjdu jinam.

– Ale vidím, že mě nemůžete milovat! Děláte to vše tak jaksi... nevím jak. A přitom já vás miluji — ne, víte, stal jsem se jiným člověkem; miluji vás a potřebuji být milován — a vy mě nemilujete.

– To není pravda!

– Vidím to — jak věřit, že milujete, s takovým výrazem, takovým bláznivým charakterem, takovým lehkovážným srdcem!

– To mám říci já vám! Vy mě nemilujete — a chcete to ukončit tvrzením, že vás nemiluji! Odjíždím, vy mě necháte odjet, nemůžete přijet do Nice — to vám vůbec nevadí! Nechme toho, nechme! To je ztráta času — sbohem. Divím se jen, jak jsem vám mohla dovolit říci a dělat vše.

– Víte, že oba dva jednáme velmi podivně! – řekl.

– To jest vy, pane!

– Ne, vy!

– Ale vždyť mu nemohu udělat návrh na sňatek, jen se zamyslete!

A dáme se smíchu, pak se rozzlobím.

– Vy mluvíte o sňatku, – říká, – jako o čtyřiadvacetihodinové hloupostí; nemilujete — jste tak lhostejná!

– Ale ne, to jste vy!

– Ach! No to je přece...!

A tak hodinu! Srdce z toho praskne, čestné slovo. Nevím, co si myslet!

Tento stav věcí je nemožný!

Je pro mě těžké, přísahám, pomyslet, že si jen hraje — a že jsem uražena do té míry, do níž může být uražena mladá dívka (mluvím o urážkách nikoli nečestných) — a přesto je jeho chování nevysvětlitelné.

Zítra odjíždím! A vše bude skončeno!

Přísahám vám, toto mazání, toto kolébání, toto vznášení se je pro mě nesnesitelné — a nemohu nic dělat! Nemohu přece udělat návrh na sňatek!

Říká mi, že mě miluje navždy.

– Potřebuji být milován, – říká tiše. – Milujete mě?

– Ano, – odpovím chladně — čímž ho přivede k zuřivosti. Ale jinak nemohu. Nevím, co mi je, nevím, co je jemu.

Chce mi psát a chce, abych psala jemu!

– Nemohu to, pane — co by řekla moje matka!