Středa 26. dubna 1876

[Pozn. red.: Zde se v rukopise nachází Mariina kresba stříbrných srdíček, jejichž podobu popisuje v následujícím odstavci.]

Ostatně to je zákon — smí se nosit pouze vlastní tvář, ale uvnitř je jistě volno vložit, co se komu zachce.

Ještě nemám šňůrku a mé srdíčko visí na modré stuze. Díky tomu vypadám jako řeholnice — a ten výraz mě mrazí.

Stále prší a ohlašují barona Viscontiho. Ten půvabný muž, tak duchaplný navzdory věku.

Postupně začal hovor o Antonellim při příležitosti Odescalchiho sňatku.

– Inu, madame, – praví Visconti, – malý Antonelli, jak mu říkáte, není parti, který by se měl přehlížet, ba naopak, měl by se uchopit oběma rukama. Neboť ten ubohý kardinál se den ode dne horší, už ani nechodí a život ho opouští, takže jednoho dne se z jeho synovců stane každý z nich milionář. A Pietro Antonelli bude tedy milionář.

– Ale kardinál má dceru.

– Ano... ale dcera je skvěle zaopatřená — [nemá] tedy s tím co do činění. Dědici budou synovci.

– Víte, barone, říkali mi, že ten malý vstoupil do kláštera, – říká máma.

– Který malý? — ptá se Visconti téměř uražen.

– Nu ten malý, víte...

– Pietro Antonelli, – říkám já.

– Ach! ne, ten myslí na úplně jiné věci, ujišťuji vás.

Pak se mluvilo o Římu a já jsem říkala, jak ho miluji a jak mě stálo ho opustit.

– Nuže, tak zůstaňte.

– To bych si přála.

– Těší mě, že vaše srdce miluje naše město.

– Apropos srdce — viděl jste mé?

– Jak to?

– Podívejte se — a ukázala jsem mu srdíčko.

– To je dobré srdce, – řekl.

– Srdce řeholnice, víte, – dodám se smíchem. – Nechají mě v Římě v klášteře.

– Ach! – říká Visconti se smíchem – doufám, že se vám podaří zůstat jinak; najdeme způsob.

– Jaký?

– Chcete, abych ho hledal? Nebude to těžké.

– Prosím, hledejte.

– Hledejte, – opakuje máma.

– A najdu, – říká Visconti, pevně svíraje mi ruku.

Co tomu říkáte, zatracení čtenáři?

Máma září, já zářím. Je to polární záře.

Téměř děláme plány. Máma se znepokojuje hrubým způsobem, jakým jsem se včera zachovala k jejímu oblíbenci. Směju se...

Slunce se ukáže, jako by chtělo posvětit mou veselost, a vycházíme.

Hle! Muliterni a Odescalchi na Corsu! Je tak krásně, že se nemohu udržet a potichu zpívám.

A hle Petruccio — zdravím s úsměvem.

Jak k čertu jsem mohla říct včera tolik nesmyslů? Vím jak. Navykla jsem mu denně naservírovat pár drzostí; po pětadvacet dní jsem si je musela nechat pro sebe, a všechny najednou vylétly včera večer a způsobily obrovský zmatený nesmysl.

Bože, jak je mé srdce plné! Ne to stříbrné, ale to pravé.

Tak se bojím, bojím se všeho. Je skoro devět hodin, začínám být neklidná.

Dnes večer zcela nečekaně — dost početná schůze. Plowden, Simonetti, Botkin a Pastemikoff, a Antonelli bezpochyby.

Dělala jsem s velkým zápalem pocty a mé stříbrné srdíčko je komentováno ze všech stran.

Simonetti zůstal nejdéle — až do jedné hodiny, myslím — a v hodinu a deset minut tu nebyl již nikdo jiný než Pietro. Zatímco Simonetti hovořil s mámou, Dinou a Walitským u jednoho stolku, zůstala jsem s Pietrem u druhého a filozofovali jsme o lásce obecně a o Pietrově lásce zvlášť. Má žalostné zásady — nebo spíše je tak bláznivý, že žádné nemá. Opravdu mě trápilo, co říkal, protože mluvil o své lásce ke mně tak lehkovážně, že nevím, co si myslet. Ostatně mi je natolik povahově podobný, že je to neobyčejné. Byly to dluhy, kvůli nimž se tak dlouho zdržoval daleko od Říma — a jako důkaz nabídl mi přinést dopisy svého advokáta. Samozřejmě mi opakuje, že mě miluje, avšak dodávaje, že to odchází a přichází, že nemůže vážně milovat. Kážu mu tedy a on se mnou souhlasí a sděluje mi i ty nejmenší své myšlenky — a to není dobré, neboť mnohé věci se sice myslí, ale ne vždy jsou příjemné k slyšení.

Viscontiho slova mi jsou přítomna a chovám se podle toho.

Nakonec si říkáme dobrou noc a loučíme se, ale medailón mého srdíčka se otevírá a je třeba ho seřídit; Pietro zůstává, aby to seřídil — a za chvíli nevím jak se ocitneme na chodbě. A nyní vás prosím, nečtěte to, co hodlám napsat. Dosud jsem se domnívala, že tato kniha je velmi mravná a že ji časem budou číst ve školách a penzionátech. Poslyšte, radím vám, abyste nečetli dál — budete ze mě zklamáni, a to je vše.

Nevím, jak to začalo, ale po pěti minutách jsme se již nehádali. Ach! ano, vzpomínám si.

– Dobrou noc, – řeknu mu.

– Čekám na doktora, aby mi dal cigaretu.

– Dám vám jednu — a šla jsem do Walitského pokoje, který je na konci chodby a vedle mých dveří; do této chodby dávají jen dvoje dveře — Walitského a moje — a ústí do společné chodby, která je osvětlena.

Šel tedy za mnou; nevím, co bylo řečeno, ale po pěti minutách jsme se nehádali, vysvětlili jsme si vše — a ďábel mě vezmi, nevím jak.

– Špatně děláš, když mu neříkáš, že ho miluješ, – říká mi máma po Viscontiho návštěvě, – to koneckonců k ničemu nezavazuje.

Byla jsem tedy pod vlivem této rady. Nuž, vzpomeňme si — je sotva hodina, co to bylo, a již si nevzpomínám na nic z toho, co bylo řečeno.

– Nikdy již nebudu říkat nesmysly, – řekl, – protože to vás bolí. Ale co chcete, takový je můj charakter — je třeba ho prominout; jsem blázen a nerozvážný, říkám vše, co mi přijde na mysl — ale přísahám vám, že vás miluji a vždy miloval; ostatně to jste uhodla sama, vy jste to dobře věděla, že ano?

Nic jsem neodpovídala, ale neodstrkovala jsem ho.

– Milujete mě? – zeptal se.

Stejná hanebnost... Pak mě k sobě přitáhl... nečtěte, je ještě čas! — a políbil mě na pravou tvář; Viscontiho a mámina slova mi ještě zněla v uších, a místo abych ho odstrčila, poddala jsem se mu a kladouc mu obě ruce kolem krku... U sta hromů — položil hlavu na mé rameno a líbal mě na krk... vlevo a... jaká hrůza! Po prvé v životě jsem byla v náruči muže!

– Milujete mě? – zeptala jsem se pak.

– Ach! ano, a budu vás milovat vždy.

– Ne, pusťte mě — co vám dovoluju, je špatné; dělám špatně... Jděte.

Ale daleko od toho, aby mě pustil, tiskl mě v náručí a díval se na mě takovým způsobem, že jsem řekla:

– Víte, co jsem vám o tom říkala, ještě ondy večer... nikdo, ani...

– Ano, ale já — to je jiné, miluji vás a... milujete mě?

– Ach! kdybych vás nemilovala, dovolila bych vám toto vše?!

Říci, že ho nemiluji, by bylo přiznat se k horšímu než lehkomyslnosti.

Bože, jak je to těžké říci! Pokračujme přesto jak nejlépe dovedeme, protože je to třeba. Nevím již jak, ale on se zavázal oženit se; on přinejmenším — já jsem většinou mlčela.

– Odjíždíte ve čtvrtek?

– Ano — a zapomenete na mě.

– Ach! to ne! Přijedu do Nice.

– Kdy?

– Jakmile budu moci.

– Hned.

– Nemohu.

– Proč?

– Ach! to všechno nevíte.

– Tak řekněte, řekněte hned, chci to vědět.

– Otec by mě nepustil.

– Ale stačí mu říci pravdu, a pak si nebude myslet, že jedete do Monaka.

– Bezpochyby, řeknu mu, že jedu za vámi, že vás miluji, že se chci oženit. Ale ne hned — neznáte mého otce. Nyní je ke mně velmi dobrý, byl jsem teprve odpuštěn, ale neodvažuji se ještě o nic žádat.

– Mluvte zítra.

– Neodvážím se; je dobrý, ale nemám ještě důvěru — pomyslete: tři roky se mnou nemluvil! Za měsíc budu v Nice.