Úterý 25. dubna 1876

Otevírajíc oči v poledne, moje první myšlenka zněla: Je možné chovat se jako včera? Je možné zapomenout na hrdost? Ale nebylo to mou vinou. Mluvila jsem s pevným přesvědčením, že každé mé slovo je přijímáno jako dar z nebe; když jsem viděla jiný účinek, než jaký jsem doufala vyvolat, zaryla jsem se hlouběji a hlouběji — zdálo se mi totiž nemožné, aby... zkrátka... chápete mě.

Dokud byl Petruccio — ten šílený a poctivý chlapec — mohla jsem se chovat, jak jsem se chovala; ale jakmile je to hrabě Antonelli, zpět. Nesmíme zapomínat, že ani on, ani já nejsme děti, a mezi mladým mužem a mladou dívkou je tolik jemností, které je třeba dodržovat. Je třeba skromnosti, zdrženlivosti. Ne, je třeba lhostejnosti — pak uvidím, zda mě miluje.

Nedovedete si představit, jak mi je nepříjemně! Obvinila jsem ho přímo ze všeho, z čeho jsem ho obvinila v tomto deníku, a on si toho nevšiml a nepomyslel na obhajobu — ba naopak, žádal mě, abych přiznala svá pochybení.

– To je dobrý žert! – vykřiknu. – Ještě jsem neviděla takovou drzost, křižuji se od hlavy k patě. Moje jsou pochybení! Přísahám, co říkáte, je odvážné. Kdybych vás milovala, proklela bych vás; ale protože se ta jakás láska, která tu byla, proměnila v pohrdání kvůli vašemu zbabělému chování, neproklínám vás — a ďábel s vámi! Ostatně ne; ďábel by s hlupákem dlouho nevydržel!

– Přijdu zítra, řekl, jako by mě chtěl uklidnit, a promluvíme o tom vážně.