Pondělí 24. dubna 1876

Kolem desáté hodiny a půl jsem začala být neklidná a nevěřila byste mi, co jsem vytrpěla. V deset jsem klekla a přísahala, že takto zůstanu bez pohnutí půl hodiny a vstanu teprve, až přijde. V mém stavu to bylo mučení — modlila jsem se k Bohu a strašně trpěla, ptajíc se sama sebe, zda je v tom vůbec něco víc než rozmar. Začínala jsem být zoufalá z neklidu a zklamání, když jsem ho slyšela vstupovat do salonu; vstala jsem, ze vší duše vzdávajíc díky Bohu, neboť mě vyslyšel.

Slíbila jsem Bohu, že neudělám scénu, přijde-li. Přišel, a já šla do salonu docela přirozeně a dala se do řeči jako ostatní.

Má netrpělivost byla velká; myslela jsem, že hodina loučení nikdy nepřijde. Přišla, jak vždy přijde vše na tomto světě, dříve nebo později.

Příliš jsem plakala a trápila se kvůli němu, než abych dokázala jednat obratně.

Strávil čtyři dny v klášteře a pak na venkově. Nyní je smířen se všemi svými příbuznými, bude vycházet do společnosti, bude se chovat rozumně, myslet na budoucnost. O lásce ke mně ani slovo. Vztekala jsem se, a přesto jsem věděla, jak to je nešikovné, a sama jsem o tom začala mluvit jako první. Ale dělal, jako by nechápal, a zdvořile mi popřál dobrou noc; já ho zdržovala — nevím ani, co jsem říkala, ale říkala jsem dost na to, aby mě pochopil; opravdu jsem se neovládala, zavírala oči a opírala se o zeď; nakonec jsem mu začala dělat výčitky, říkala, že jsem se mýlila, že beru to vše vážně, že je jen dítě a že nejlepší by bylo, aby přestal mluvit o té lásce. Tu mi řekl, že mě nemůže milovat, protože já jeho nemiluji, že mám podivné teorie, hraji si a směju se; prostě že jsem se v Neapoli bavila, že jsem jako vždy koketovala, a to dokazuje, že ho nemiluji. Řekl mi také, že mě viděl ono neděli u San Giovanni e Paolo, a aby dokázal, že mluví pravdu, pověděl mi přesně vše, co jsem dělala, jak jsem seděla. A musím přiznat, že řekl správně.

Nuž, co chcete, abych řekla! Nevím nic, vím jen, že mi jeho ruka unikala, že měl pospích odejít, že jsem namluvila hromadu nesmyslů, zavírala oči, zdržovala ho, kladla zbytečné otázky, a on se vyhýbal jakémukoli vysvětlení s tím, že ho nemiluji, a pokud ho miluji, pak je to láska velmi podivná — se všemi mými soudcovskými otázkami; že prý toužím jen slyšet vyznání lásky a pak se smát. Bože můj, Bože! Nikdy v životě jsem se nechovala tak hloupě. Myslím, že mě již nemiluje, protože jsem stála v polotemné chodbě, podávala mu ruce, sklánějíc hlavu, velmi pohnutá — a on se smál a říkal mi dobrou noc a vyprávěl, jak je nyní rozumný.

Řekla jsem mu přibližně vše, co jsem o této záležitosti napsala zde; neuklidňoval mě. Dokonce jsem klesla na židli s tím, že mě zarmoutil. Nehrála jsem komedii, mluvila jsem pravdu, byla jsem velmi nešťastná — a to ho nepohnulo; nepřišel mě utěšit a dal se do hovoru o pošetilých věcech s poznámkou, že není slušné zůstávat tak pozdě. Nevím, jak jsem ho nerozdrtila!

– Milujete mě? – zeptal se mě nakonec.

– A vy?

– Ach, to je váš způsob! Řeknou vám: Miluji vás, a vy odpovíte: Není to pravda — a pak nakonec ten váš způsob, jak jste mi učinila. Stal jsem se rozumným, jsem jiný člověk.

– Vidím to dobře!

– Ale jak chcete, když jste mi vždy říkala, že mě nemilujete!

– A měla jsem se vám hned na první slovo vrhnout do náruče?!

– Ano ovšem!