Pátek 21. dubna 1876

Vstoupivši dnes ráno do salonu, málem jsem se udusila vůní květin — pokoj je jimi doslova plný: jsou to květiny od Doenhoffa, Altamury a dokonce i Torlonie. Stůl byl nahrazen stolem z květin. Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Poslyšte tedy toto: jestliže duše existuje, jestliže je to duše, co oživuje tělo, jestliže je to ta éterická látka, která cítí, miluje, nenávidí, touží, jestliže je nakonec duše to, co nás nechává žít — jak je pak možné, aby nás jakékoli roztržení v tomto nízkém těle nebo nějaký vnitřní nepořádek, přemíra vína nebo jídla — jak je tedy možné, aby nás tyto věci o duši připravily? Točím kolem a zastavím ho, teprve až se mi zachce; toto hloupé kolo nemůže zastavit mou ruku. Stejně tak duše, která uvádí v pohyb nástroje našeho těla, by neměla být vyhnána — ona, rozumná podstata — dírou v hlavě nebo žaludeční nevolností z humra! Nemělo by se jí to dít, a přesto se to děje. Z čehož je třeba uzavřít, že duše je čisté vymyšlení. A tento závěr bourá jeden po druhém, jako kulisy při požáru divadla, všechna naše nejintimnější a nejdražší přesvědčení.

Je třeba si znovu pozorně přečíst Platóna. Ostatně ne — ten mudrc měl svůj vlastní duch, já mám svůj. Mýlí se ti, kdo se věší na sukně staré vědy, a právě kvůli této bázlivosti, tomuto napodobování svět tak málo pokročil. Místo toho, aby se stará moudrost ponechala na svém místě a pokračovalo se od ní jako od základny, hází se dopředu jako koule a pak se za ní jde. Rozhodně to neříkám z domýšlivosti, ale bylo by stejně hloupé zkřížit ruce na prsou, pokrytecky sklonit hlavu a stále se ponižovat jako Don Alonso z Holiče.¹

Tak, chvíle pominula a nemohu najít zpět nit. Bah! Na jindy.

Vracím se z muzea, které je opravdu jedno z nejkrásnějších, jaká jsem viděla. Danaé Tizianova¹ Vicelia mě zdržela chvíli. Z muzea jsme šly podívat se na Akvárium; mezi těmi ohyzdnými rybami byla jedna, jejíž dolní ret se vysouval a pohyboval jako ret mladého Muliterna. Byl to protějšek k Danae.

Na Via Toledo³ Larderei se svou kurtizánou. Otočil se docela jednoduše jako Antonelli. Je tak krásný a tak plobster¹. O kus dál tři fiakry — v prvním Clément Torlonia se Saint-Josephem, ve druhém Muliterno otec a ve třetím Muliterno syn. O kus dál ještě Accademia a dvě osoby na balkóně, které si mě už všimly — (honni soit qui mal y pense)². Jak je to možné, že tito pánové mě okamžitě poznají a já zase je?

Nechci už nikam chodit, v Neapoli se mi výborně daří. Kéž by se mi zítra podařilo — chystám se bavit a hlavně vidět Larderei, který, doufám, poběží. Není to ošklivé, ukazovat se všude s kurtizánou! Jako Wittgenstein.