Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 20. dubna 1876

[Na příč stránky: A důkazem, že ten Antonelli pro mě nebyl vůbec nic, je, že jakmile o něm začnu mluvit, vyjadřuji se tak hloupě a to celé působí nuceně a nesmyslně!
Neboť mé nářky by mohly napovídat, že jsem ho milovala — a právě to mě dohání k zuřivosti.]
- 1 Belmonte
- 2 Pandola
- 3 Odescalchi
- 4 Pizzardi
- 5 Zucchini
- 6 Cesaro
- 7 Antonelli
- 8 Angelini
Dostihy! Koně hraběte de Larderei mě předem zajímají. Aniž bych o tom pánovi měla sebemenší ponětí, cítím, že bych mu dokázala věnovat pozornost. Nikdy jsem ho neviděla, ale přesto mě zajímá.
[Na okraji: Vzpomeňte si na tyto řádky v souvislosti s Lardereiem.]
Vyjíždíme v jednu hodinu za obrovského vedra. Paříž se nemůže chlubit, že by byla slavnější než Neapol. Díky Altamurovi jsme umístěny uprostřed nejkrásnějšího místa, blízko váhovniště a tribuny. Takové množství kočárů zapřažených čtyřmi koňmi, s dlouhými otěžemi, s postilióny, jezdci průvodu v parukách, v plné livreji — to si nedokáže nikdo představit! Při pohledu na tuto přehlídku, na ozdobené koně a lokaje v celé parádní livreji si člověk připadá, jako by se přenesl do starých dobrých časů.
Velkých vozů, na jejichž střeše se sedí a jsou zapřaženy čtyřmi koňmi, je tu tucet — a všechny řídí princové a jsou naplněny vévody a hrabaty. Říká se, že Neapolité jsou chudí; dobrá, souhlasím, ať procházím za chudou, jen když vedu takový způsob života. Žádné peníze, a přitom osm koní, čtyři vozy, lokajové a všichni čerti z pekelného dna! Ráda bych se naučila žít takto s málem.
Začínala jsem už pociťovat to otupění, které mě vždy přepadá uprostřed velkého davu za letního vedra, když dorazil celý zpocený Altamura — je členem dostihového spolku a předsedá u váhovniště.
Ptá se mě, zda smí nám představit barona de Saint-Joseph; nevím, zda jsem kdy o tomto pánu mluvila — byl v Římě, je z Caccia-Clubu, ze společnosti od Barcaccie a přátel Torloniových a Pietrových.
Podávají nám půvabnou snídani a dobré studené víno, ale Saint-Joseph není sobec — žádá o dovolení přivést svého milého Clémente a přivádí ho... střízlivého!
Sotva jsem zaregistrovala, co mi baron říkal o svém důvěrném příteli Antonellim, který je prý tak změněn, neukáže se, co by ho mohlo trápit? Odpověděla jsem, že opravdu nevím. Říkám, že jsem sotva zaregistrovala, protože jsem seděla na stupínku s nohama opřenýma o záda Dinina, a z výšky své výšky jsem přehlížela závodiště, koně a svět. Torlonia jako praktický člověk vylezl na kolo a přisedl si ke mně. Snaží se zřejmě donutit, aby se zamiloval do Mechtčerské — mluví o poezii, melancholii a květinách. Horko a žebráci byli nesnesitelní; v žádné zemi světa jich není tolik, procházejí před vámi jako nekonečný průvod.
– Ach, jak jsou protivní! – vykřiknu nakonec. – To není právě pěkné, co jsem to řekla, pane, ale když je člověk opravdu, opravdu znuděn, jiné slovo pro to nenajde.
– To je pravda, až vás budu velmi, velmi nudit, řeknete mi to taky, – praví Torlonia, zcela zjevně doufaje, že odpovím protestem.
– Dobře, říkám, zatím mě nenudíte, ale až nudit budete, řeknu vám to.
– Ne, poslyšte přece, přeruší mě, v Římě jsem vás nenudil, že ne?
– Naopak.
– Chápete dobře, v jakém smyslu říkám nudit?
– Naprosto.
– Jaké květiny máte nejraději? – ptá se mladý opilec po chvíli.
– Růže.
– Ne, konvalinky. Znám někoho, kdo je tři týdny nosil na vaši počest, – doplní a podá mi kytici konvalinek, zároveň hned nabídne květiny i mámě a Dině.
– Jsem oslněna sluncem i vaší krásou, slečno.
– Chcete ústřice?
– Ne, děkuji, mám žízeň.
– Tak pijme!
A každý z nás vypil sklenici bílého vína a sklenici šampaňského, pak on vypil ještě bílé víno a nabízeli mu další šampaňské na mé zdraví.
– Cítím se výborně, říkám.
– To je pravda, mohl bych vám přivolat neštěstí.
– Máte pravdu, pane, nepijte.
A dala jsem se do smíchu. Nemyslete si, že beru slova Dona Clémente vážně — beru je takové, jaké jsou, buďte bez obav; a navíc vím, jak se chovat s velkou důstojností, bez jakékoli afektovanosti.
Ten Saint-Joseph, jméno proslulé jak ve Starém, tak v Novém zákoně, tento Saint-Joseph, pravím, mi připadá jako přítel z deseti let, a přivítala jsem ho s velmi milým úsměvem a přikývnutím.
Dostihy mě příliš nezajímaly, dokud tam byli Altamura, Saint-Joseph a Torlonia. Torlonia je takový, jakého jsem ho odhadla. Nechce ani čekat, ani poslouchat. Ostatně jeho vous sám o sobě prozradí všechno. Je duchaplný, možná trochu domýšlivý — ale kdo jím není ve čtyřiadvaceti? A pak mu to sluší.
Když odešli a znovu jsme zůstaly v rodinném kruhu, posadila jsem se a nedívala se na nic; ostatně otupění zmizelo a já se snad poprvé v životě cítila na dostizích veselá.
Ale chystala jsem se spatřit Larderei, jemuž věnuji pozornost už dva dny. Měl jet v posledním dostihu — gentlemen riders. Pro tento dostih nás Altamura odvedl na tribunu. Jdu s ním a Dina s Walitským. Máma zůstává v kočáře.
Krásná princezna Muliterno, celá v bílém, je v nápadně vyhraněné flirtaci s princem Odescalchim, o němž se říká, že je jejím snoubencem. Ta tribuna u váhovniště je tak okouzlující! Na jedné straně závodiště, na druhé ohrada, kde koně procvičují a připravují se.
Po celou dobu jsem sázela na Larderei a netrpělivě čekala na jeho příchod. Konečně se objevil — v bílém saténu se zelenými pruhy a černých jezdeckých kalhotách. Vzala jsem si od Altamury skřipec a pozorovala ho.

Poznámky

Pozn. překl.: Barcaccia — fontána na Piazza di Spagna v Římě; pravidelné společenské setkávání u ní tvoří ustálený okruh osob, který Marie nazývá „la barcaccia". ↩
Caccia-Club („Lovecký klub") — exkluzivní pánský klub v Římě. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gentlemen riders" — amatérští jezdci z aristokratických rodin, kteří závodí pro sport, nikoli pro peníze. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „flirtation" — milostné koketování, dvořící se chování. ↩