Sobota 15. dubna 1876

Probudila mě v šest hodin příšerná, nevýslovná, nepochopitelná noční mora.
Bylo už úplně světlo, ale zmocnil se mě nesmírný strach a už jsem znovu neusnula. Bylo to děsivé.
V té strašné zemi se nedá nic jíst.
Unavená, ale půvabná, šla jsem se projít. Ostatně bydlíme na Chiaii — neapolské Promenade des Anglais.
Jsou tu nádherní koně, jakých v Římě člověk sotva pár spatří — a tady jich jsou houfy. Kočáry jsou méně hezké.
Nudila jsem se — nudím se vždycky, když mě zrovna nějaký Antonelli neuvádí do horečky.
Navštívil nás ruský vicekonzul pan Nasimoff, kterému včera dali vědět o našem příjezdu. Máma ho poznala v Paříži přes diákona.
Vidíme jen Altamuru. Nedůvěřuji mu, ostatně jako všem Neapolcům — zdá se mi, že pod tak elegantními kalhotami nenosí spodky a že jsou všichni zadlužení, podvodníci, přímo gauneři. To je bezpochyby jen výmysl.
Nemám o čem psát, když nemluvím o Pietrovi — a zdá se mi, že by to po jeho podivném chování bylo ponižující.
Budu si zase něco domýšlet, budu vypisovat všechny omluvy, které najdu v obrazotvornosti — a hlavně v hrdosti?
Nechávám Altamuru se svými a odcházím — večer pak trávím nad románem stejně fantastickým jako nudným, stejně sentimentálním jako rozčilujícím.
Po dvou hodinách čtení jsem se protáhla a šla se vrhnout... na pohovku, tentokrát ne na zem; zavřela jsem oči, otevřela náruč, která se sevřela naprázdno... Tak moc jsem toužila, aby tu byl!
To dělá horko, román, mořský vánek, nuda.
Dost! Proč opakovat stále totéž? Proč se divit a rmoutit? Není snad někde psáno, že mi vše musí chybět?
Konečně! To je slovo, kterým končí všechny mé úvahy. Jedno konečně a jeden vzdech. Konečně!
Slyším mámu, jak vypravuje o dětských kouscích Paula, když mu ještě nebylo deset let; Dinu, jak povídá nevím co; Walitského, jak vtipkuje dosti plytce; a Altamuru, jak se hlasitě směje.
Lehám si, procházím se, vzdychám, rozhořčuji se, schovávám se za štít svého sebevědomí — nic nepomáhá, nudím se stejně.
Jak dlouho máme zůstat v Neapoli? Sem pro mě nepřijede. Nuže — jestli nepřijede, už se tím nemusím zabývat.
Ale najdu ho tam, až se vrátím do Říma? A jak se bude tvářit?
Tenhle román nemůže být od Dumase! Je příliš hloupý!
Musí přijet do Neapole! V této samotě plné nejistot se strašně nudím!
Ach, jak je ten život protivný, když se člověku všechno staví do cesty!
Bože, jak těžko má mladá duše věří ve lež, malichernost a zbabělost! Nechci tomu věřit. Ale tolik se trápím, jsem tak smutná. Hodiny bez kyvadla — to jsem teď já.
napříč stránkou
Řekla jsem to, když byl Audiffret pryč.
Bože můj, zítra jsou Velikonoce. Ve jménu toho velkého svátku jednej jako králové, Tvoji zástupci na zemi! Uděl mi amnestii, ukonči můj zármutek, učiň, ať přijede, nebo ať se dozvím pravdu. Dej, ať ho uvidím, ať mé trápení skončí — o nic jiného teď neprosím. Cítím, že se rozpláču; neposmívej se mi — nad čím jiným má člověk v mém věku plakat? Ostatně v jakémkoli věku.
Je strašné vidět, jak na mně leží taková kletba. Všechno, čeho se dotknu, se obrací proti mně!
Zapomněla jsem se, svíčka zhasla a právě jsem si přinesla jinou ze salonu…
Je pozdě a ponocování mi nijak nepomáhá.
Svatá P Tak! Právě jsem se hrozně vylekala. Vzala jsem svíčku ze salonu a zapomněla zamknout dveře; chystala jsem se napsat: Svatá Panno, oroduj za mne — když tu máma otevřela moje dveře, že prý chce oheň, ve skutečnosti ale, aby se podívala, jestli už jdu spát. Nevím, co se mi zazdálo, ale ještě se třesu! Rozzlobila jsem se a mluvila nahlas. Bože můj, odpusť mi to, v předvečer tak velkého svátku! Ale byla jsem vyděšená, přísahám Ti, tak vyděšená, že kvůli tomu teď pláču.
Dobrá Panno Maria, Svatá Madono, pros za mne Boha. Ty, která jsi byla ženou, mi rozumíš. Pros Boha, ať mi odpustí můj hněv v samé chvíli Vzkříšení!

Poznámky

Pozn. překl.: Chiaia — elegantní přímořská promenáda v Neapoli, odpovídající promenádě des Anglais v Nice. ↩