Pátek 14. dubna 1876

Viděla jsem Neapol! Je to vskutku krása k umření!
Procházeli jsme se čtyři hodiny. Ve chvíli, kdy jsme se chystali domů, potkali nás Altamura a Walitský a řekli, že musíme jít pěšky na Via di Roma neboli Toledo. Je to neapolské Corso a dnes se tam nejezdí v kočárech.
Altamura se rozplýval ve dvornostech, já jsem byla neméně přívětivá.
„Co je tohle za dům?“ zeptala jsem se, když jsem zahlédla pěkný rohový dům s balkonem jako pařížský Jockey-Club.
„To je Accademia, klub.“
„Jste členem?“
„Nikoli, slečno, tady jsou totiž všichni šlechtici.“
Altamura tedy není z velkého kruhu — u sta hromů! — a mne s ním viděli! Najednou jsem se cítila znaveně a musela jsem se hodně ovládat, abych toho bankéřského synka nenechala stát na místě.
Na balkoně seděli jen tři nebo čtyři plobsters, jeden z nich byl celý rozvalený v houpacím křesle — to musel být takový Petruccio.
U královského paláce nás čekalo milé setkání. Hrabě Doenhoff — ten ostendský — je tu s pruským princem Karlem a jeho chotí. Nechaly jsme zastavit kočár a on k nám přiskočil lehce jako pírko.
napříč stránkou
Měla jsem Antonelliho za mladého lva! Mohl jím být, ale nebyl.
Ráda potkávám lidi, kteří mě znali ještě v krátkých sukýnkách — od té doby jsem totiž hodně zkrásněla. Pamatujete si, že se dvořil mámě.
Altamura nás doprovodil domů a poslal nám zmrzlinu a zákusky. Takovou horlivost jsem ještě neviděla. Nemyslete si, že je zamilovaný. Máma k němu byla přívětivá a on k ní za to pojal opravdovou vděčnost — to je vše. Ostatně ho mají vyhlédnutého pro Dinu. Je snědý, má dost legrační vadu řeči, celkem hezký chlapec, jenže vzadu lysý.
Doenhoff strávil večer u nás. Mluvilo se o Julii Voyeikoffové, Benkendorfové. Vede v Berlíně závratný život, dělá hlouposti, neumí se chovat, postrádá takt i výchovu, je příšerně ošklivá a lidé se jí vysmívají.
Neapol je zrovna tak krásná jako Paříž — široké ulice, pěkné domy. Neapol je první město světa, a povím vám proč. Je stejně krásná jako Paříž a navíc má moře, božské hory a podnebí, jaké si člověk ani nedovede představit.
V Neapoli je vše, vše — jen ne Řím. Teď mám Řím raději, ale to je věc zvyku. Zpočátku jsem Věčné město nenáviděla.
Myslím, že je už zpátky. Rossi se musel informovat v hotelu de la Ville a pak musely zapůsobit vizitky zanechané u Viscontinich a de Fallouxů. Je tedy volný nebo brzy bude — pokud mé trýznivé domněnky nejsou podložené, pokud sám dobrovolně neodešel. Co udělá? Přijede do Neapole? Ó ne, ta podlá a zbabělá bytost!
V Neapoli se člověku nechce jít spát — moře řve, já ho poslouchám a jsem rozzuřená jako ono. Posmíval se mi. To je jisté. Nechala jsem v Římě instrukce: hoteliér má všem, kdo by se na nás přišel ptát, říct prostě, že jsme Řím opustily, nic víc. Ale kdyby přišel hrabě Antonelli, poví mu, že jsem v Neapoli. Jenže nemá smysl na to myslet. Rezignoval — ta slabá, hanebná bytost. Bože můj, Bože můj, nevím, co si myslet! Pro milosrdenství nebeské — vyveď mě z této nejistoty! Půjdu číst.
Je přes jednu. Nic mě tu nezaměstnává, takto žít nemohu.
Je možné, že mě oklamal? Je možné být tak příšerně hanebný? Anebo — je možné být tak zbaběle slabý!
Čekám na něj tady, čekám na něj, protože po něm toužím. Bože, jak by byla Neapol krásná, kdybych tu někoho měla! Ty nádherné projížďky lodí, na koni, pěší procházky večer!
Jaké neštěstí, pořád narážet jen na lhostejné lidi nebo na hovada!
Myslela jsem si, že mě miluje, měla jsem k tomu jisté důvody... a hle, dobří lidé!
Pohrdala jsem Bruschettim, urážela ho, zraňovala. Nelituji toho — kdybych měla začít znovu, nedokázala bych jednat jinak. A co mi je platná ta nenáviděná láska! Jeden člověk je nešťastný, to je vše. Marnost, marnost!! Potřebuji, aby mě někdo miloval — a nikdo mě nemiluje!
Chtěla bych milovat a nemám koho milovat!
Asi by byl čas spát. Dočetla jsem fantastický román.
Nic mě tu nezaměstnává, nic nečekám. Žalostný stav.
Jsem opravdu silná žena. Nic na mě nepůsobí a přede všemi jsem veselá, koketní, bláznivá — prostě jako vždy.
V Římě jsem plakala, ty první dva dny; teď jsem jen velmi rozmrzelá a úzkostlivě toužím znát pravdu.
Tato příhoda je velice podivná. Zmizel jako mávnutím kouzelného proutku — kdyby se mě chtěl zbavit, nemusel by mi nic oznamovat, stačilo by prostě odejít.
Ach! Kdy už se konečně dozvím pravdu!
Jsem si jistá, že se mě zbavit nechtěl, jsem si jistá jeho upřímností... a přece — Bože! — jaká nejistota!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie obrací slavné rčení „Viz Neapol a zemři“ z předchozího záznamu — nyní ji spatřila a může potvrdit: ano, je to krása k umření. Proměna otřepané fráze v prožitou zkušenost. ↩
Pozn. překl.: Accademia — výlučný neapolský šlechtický klub, obdoba pařížského Jockey-Clubu či nicejského Cercle Masséna. Členství bylo vyhrazeno titulované šlechtě. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre !“. ↩
Pozn. překl.: „Plobster“ — Mariino vlastní slovo, užívané od roku 1874 pro elegantní, bohaté a urozené muže z vyšší společnosti. Když se jí v srpnu 1874 ptali, jak může být Doria plobster, „n’étant ni gros ni rouge“ (když není ani tlustý, ani rudý), odpověděla: „parce qu’il est extrêmement noble et riche“ (protože je nesmírně urozený a bohatý) (023.0210). ↩
Pozn. překl.: „Petruccio“ — zdrobnělina jména Pietro; zde typové označení pro zahálčivého mladého šlechtice. ↩