Čtvrtek 6. dubna 1876

Pozítří uvidím Pietra! Podle mé netrpělivosti by se řeklo, že ho miluji.
Dnes ráno vyvolal značné pozdvižení níže uvedený dopis. [Dopis v rukopisu chybí.]
Nedávám si tu práci ho překládat — neboť stanu-li se slavnou a stane-li se můj deník majetkem veřejnosti — samozřejmě po mé smrti — dovedou najít překladatele a uspořadatele. V takovém případě prosím — a bude-li třeba, přikazuji — aby deník netiskli s komentáři, ale prostě jak je. Vše je v pořádku a velmi jasné — bude tedy třeba jen přeložit, co není francouzsky, a opravit pravopis. Ale to vše mě odvádí od předmětu — od dopisu.
Jistě by nemusel říkat, co říká — ale mluví smrtelně pravdivě, a divím se, že muž, kterého sotva znám, má tytéž názory a tentýž způsob nazírání na věci jako já. Tak přesně se dotkl všech mých obzvláště citlivých strun, že zde již nemám co říci. Přečtěte ten dopis a budete vědět vše. Snad čekal drzou odpověď od Marie Bashkirtseffové — uražené a zraněné svou rodinou — ale nechci se s ním hádat; jedu do Ruska a potřebuji s ním vycházet dobře:
„Velmi vám děkuji, drahý otče, za váš laskavý dopis. Vím velmi dobře, že vše, co říkáte, je pro mé dobro — ale záleží mi na tom, abyste změnil názor na některé věci — na mylné představy, které si děláte o mém postavení a o mém životě.
Mé postavení jistě není takové, jaké by mělo být — ale zdaleka není takové, jak si myslíte. Především a nade vše chci dát na vědomí, že nežiji v domě kohokoli jiného. Žiji u sebe nebo u své matky — což je naprosto totéž. Pokud jde o mou matku — je nezávislá a u sebe. Tím jsem vysvětlila to hlavní. A nyní k malichernostem. Co chcete! Jsem malicherná a nechci nechat v nejistotě ani tu nejmenší věc.
Vaše slova o přátelích od společného stolu by mě zranila, kdybych je nepřičítala vaší dokonalé neznalosti mé osoby, našeho způsobu života a našeho okruhu známých. Je možná pod mou úroveň to vysvětlovat — ale „toužím se snížit“ — tentokrát. Nikdo více než já není nepřítelem náhodných známostí; nikdo více než já není v těchto věcech přísný — zdá se mi podivné muset to říkat, takový mám pocit, že mě lidé znají. Pravda — není možné mě neznát tak dokonale, jako mě neznáte vy.
Ale dost o tom.
Nepřísluší mi soudit kohokoli — ale posoudím vás v jedné věci: Proč se snažit říci tolik zraňujících věcí v tak krátkém dopise? Nezlobím se — dělám svá pozorování — to je vše. Mají-li tu padnout výčitky a trpká slova, já je neřeknu. Chci zachovat jisté přátelství mezi námi a chci ukázat, že mám tu nejlepší povahu na světě.
Dost vysvětlování — nenávidím je, i když přiznávám jejich nezbytnost.
Hodláme jet do Ruska. Kdyby zdravotní stav mámy nedovolil, aby přijela, přijedu sama. A poněvadž vám to udělá radost, přijedu vás navštívit — vás i Paula.
Je pravda, že se změnil? Povahou, chci říci. Skoro jsem mu zlořečila pro jeho chování. Kdy začne sezona v Poltavě? Chci vidět to město v celé jeho nádheře. Sbohem — milujte mě a myslte na mě.
Vaše oddaná dcera — navzdory všemu.“
Myslím, že jsem neřekla nic navíc.
Máma napsala to, co jsem já napsat nemohla — a co bylo nezbytně nutné napsat.
Můj deník ulehčuje mému ubohému srdci!
Dnes je Zvěstování — ráno jsme byly na mši — pak jsme dostaly ten dopis — pak jsem si odpočinula — a vyjely jsme vířit prach do Borghese, na Pincio, na Corso. Viděla jsem Torloniho ve voze paní Leghaitové. Prosvištěly jsme kolem tak rychle, že jsem neviděla, zda mě pozdravil. Neobrátila jsem se — možná bych byla viděla. Ale neobrátila jsem se a celý den mi pak bylo bídně. A přišla jsem za svým deníkem s prosbou, aby ulehčil mému srdci. Srdce prázdné, smutné, zmarněné, závistivé, nešťastné!
Ještě jedna promarněná zima. V Římě jako v Nice už mě od vidění znají jako strakatého psa. A v Římě jako jinde se ptají:
„Kdo je tamta?“
„Je to Ruska.“
„Ve společnosti ji není vidět.“
Ano, nepatří do společnosti.
Ano, to je to velké slovo! A mě se všemi mými sklony, se všemi mými nesmírnými touhami, s mou horečkou života vždy a všude zarazí tohle velké slovo, jako udidlo zarazí koně. Pění, zuří, vzpíná se — ale stojí.
K čertu s přirovnáními, s popisy, s výmluvností! K čertu. Potřebuji jed, který zabíjí jako blesk — vzpomínám si, že mi Leclerc jednou vyprávěl o žluté krevní soli; mám ji mezi svými chemikáliemi, stačí ji vzít. Vidíte ty skvrny? To je inkoust smíšený s mými slzami. Jsem snad předurčena k tomu, abych vždycky trpěla? Otrávit se! Je to hříšná myšlenka — ale co mám dělat, když pukám zlostí a ponížením! Už nemohu, už nemohu, už nemohu!
Odpusť mi, Bože můj, ale už nemohu! Měsíc za měsícem, rok za rokem ubíhají a nic se nemění; odevzdaně čekám na „příští zimu“ a příští zima uplyne jako ta minulá. A já tu dál jen sedím, modlím se, pláču, trhám se na kusy — a Bůh se nade mnou nesmiluje, naopak mi každý den sesílá nová muka!
V očích většiny by bylo směšné plakat pro slávu, pro lesk, pro něco mimořádného — já pro to nepláču. Ale pochopte přece mé postavení! Šaty, samé šaty!
napříč stránkou
Mým poznámkám o Antonellim možná nikdo neuvěří; na to se vás prostě zeptám, zda jsem kdy popřela něco jiného? Nikdy. Protože vše je pravda, a necítím-li to už stejně, alespoň jsem to cítila — kdežto to něžné, co jsem řekla o tom muži, jsem si nikdy nemyslela.
Stranou všeho, sama, ubohá, na promenádě jako v divadle!
Cizí všem, vyvržená ze společnosti — ach! stydím se, stydím, stydím se vláčet všude svou hezkou tvář a svou eleganci, vystavená zkoumavým a povýšeným pohledům žen a urážlivým dotěrnostem mužů!
Nežádám si hluk ani bláznivý světský život — jen obyčejný, jako mají všichni! Sedláci se stýkají mezi sebou, řemeslníci s řemeslníky, měšťané s měšťany, šlechtici se šlechtici.
A my — kde jsme my? Nikde!
NIKDE!
Vřu, pláču, lomím rukama, že se nedokážu vyjádřit. Nejsilnější výrazy jsou opotřebované, a kdybych jich měla k dispozici ještě jednou tolik, opotřebovaly by se stejně. Pro mou vlastní potřebu by jich bylo třeba víc než pro všechny Hebrejce, kteří úpěli v egyptském zajetí.
Plakala jsem, pak jsem zpívala a je mi lépe. Zpívala jsem modlitbu k Madoně z „Mignon“.
Hudba této božské opery je útěchou všech zarmoucených duší, ať je jejich žal jakýkoli.
Má žalostná nálada mě nutí myslet si, že se Pietro už nikdy nevrátí, že mě nemiluje a nikdy nemiloval a že jsem se nechala napálit jako ta nejhloupější husa na světě. Měl vyjít z toho takzvaného kláštera v pátek nebo v sobotu, tedy zítra nebo pozítří.
Torlonia Antonelliho v mých očích strašlivě zmenšil. A pomyslet, že mi karty v torloniovské aféře věštily jen vavříny a růže!
Paul mi píše roztomilý dopísek a nazývá mě „drahá hraběnko“.
„Nejsem hraběnka,“ odpověděla jsem mu, „a nikdy jí nebudu, jelikož chci být přinejmenším vévodkyní a nanejvýš císařovnou.“
Jaká jsem dvojaká bytost! Řekněte všem, kdo mě znají, že pláču, že si zoufám, že jsem melancholická, smutná, nešťastná — a vysmějí se vám do očí.
Ukazuji se jako bezstarostné dítě, veselé, šťastné, škádlivé, šibalské, zlé, bez srdce. A vůbec mi nedá práci takovou se jevit. Připadá mi hanebné ukazovat svá trápení veřejnosti.
Všichni se šli podívat na Koloseum při měsíčním světle; zůstala jsem sama, prohlížela se v zrcadle, zpívala — a jsem utěšená a plná důvěry v budoucnost.
Jeďme do Ruska, do samého lůna mých muk.

Poznámky

Pozn. překl.: Pravoslavný svátek Zvěstování Páně — 25. března podle juliánského kalendáře, který se v Rusku stále užíval; roku 1876 připadl na 6. dubna západního kalendáře. ↩
Pozn. překl.: „comme un chien rouge“ — doslova „jako rudý pes,“ francouzské rčení pro někoho, kdo vyniká, je nápadný, nezapomenutelný; přeneseně: být všude vidět. ↩