Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 5. dubna 1876

Kdyby byla zima, nemyslela bych snad na Torloniho tolik — ale to zatracené jaro tak ostří všechny smysly, že jsme na duši tím, čím bychom byli na těle po popálení, když se kůže právě znovu zacelila — jemná a narůžovělá jako kůže novorozence. V té větě cítím chybu ve francouzštině — ale vůbec mi na tom nezáleží.
Člověk je zasněný, něžný, poetický. Nebe je velmi světle modré — slunce se neukazuje, dává jen tušit svou přítomnost a svítí jakoby odevšad, až to oslňuje. Je to slunce latentní — abych mluvila jazykem fyziky — a v tom latentním stavu je velmi nepříjemné, protože unavuje, tíží, dusí. Vzpomínám si na Nice před rokem — bylo to přibližně totéž.
Nyní nepíši jen večer, ale také ráno, odpoledne, v každé volné chvíli. Píši tak, jak žiji.
Maluji Stellina syna — pětileté děcko, krásné jako anděl s ďábelskýma očima. Brzy budu hotová. Dělala jsem ho bez Katorbinského — dnes ho ten muž viděl a byl s tím spokojen, až žasl.
„Je v tom tolik dobrého,“ řekl mi, „že jsem přímo ohromen.“
Póza je obtížná — chlapec je zepředu, hlava skloněná a oči hledí do mých očí. Na žlutém pozadí. V bílé košili s odkrytým krkem. Jsem velmi šťastná, že dělám tak dobré pokroky.
Dnes jsem začala malovat jinou ženu — kaštanové vlasy, kudrnité jako u černošky, světle šedé oči a bílá a růžová pleť. Má výrazné rysy, obdivuhodný ret. Podobá se andělu z obrazu, kde Héliodóros přichází vyprázdnit chrámové nádoby — ale je jemnější. Maluji ji na zářivě žlutém pozadí s větvičkovými ornamenty neurčité barvy, abych tón zjemnila. Ta žluť vám možná připadá podivná — ale ujišťuji vás, že to obdivuhodně vyzdvihuje jemné odstíny pleti a působí velmi originálně.
Procházeli jsme se u Farnesiny — viděla jsem Pandolu a prince Humberta. Jak zajímavé. U dveří klubu se nikdo neukazuje — člověk by řekl, že všichni následovali Pietra do kláštera. Avšak Cesara jsem viděla na Pinciu.
Z... Zucchini zmizel. Jsem velmi unavená — vracím se z Politeama Romano, jakéhosi obrovského divadelního cirkusu.
Slavná Ristoriová hrála Juditu ve prospěch veřejného školství ve čtvrti Trastevere. Byl tam takový dav, že jsem neviděla nikoho — kromě Rusů z dostihů v Borghese. Máma byla nemocná a baronka se nabídla, že nás doprovodí.
Říkají, že Ristoriová má šedesát let. Je-li to pravda, je to div. Hraje božsky. Námět „Judity,“ její role, sama ta epocha — jsou nám tak vzdálené, že situacím nelze dobře porozumět — ale i v tom nepochopitelném, přepjatém, nadšeném a inspirovaném případě si Ristoriová dokázala zachovat tolik přirozenosti, tolik půvabu a tolik citu, že žasneme. Není v ní nic z oné směšné a naškrobené strnulosti tragédek, jaké člověk slyší všude. Je to první tragédka, která vypadá jako žena — a ne jako loutka nastrojená do kostýmu, pohybující se a mluvící jen na povel.
Jsem nachlazená.
Ještě dva dny a uvidím Pietra. Ale čím víc se ta chvíle blíží, tím víc se zdá vzdalovat. Stále se bojím, že se nevrátí.
Torlonia se neobjevuje — zahlédla jsem ho z velmi daleka a jen jediný okamžik, pěšky na Corsu.
Vzdálenost a nepřítomnost mu vytvořily jakousi aureolu — jemu, jeho matce, jeho koním, všemu, čeho se dotýká — až jsem dospěla k tomu, že se před ním klaním, toužím, aby se mnou špatně zacházel, aby mě bil, doslova bil. Není to dost zvláštní! Ale již jsem říkala, že v dobrovolném ponížení je nejvyšší vznešenost — a možná více hrdosti než ve všem ostatním.
Myslíte, že bych nezměnila názor, kdyby se do mě nějakým zázrakem zamiloval? Dokud píši, cítím vše, co píši — ale nazítří se Torloniovi vysmívám a nemohu pochopit, jak jsem mohla říci tolik hloupostí. Nemiluji ho — je to čirá fantazie. Nevím, jaký ďábel mě nutí nutit se ho milovat, povznášet ho, mluvit o něm, stavět ho na podstavec — s tou svou postavou podstavec potřebuje.
A uvidíte, že samým mluvením a psaním si vytvořím druhého boha — boha Torloniho, jako dříve byl bůh Hamilton. A jakmile si to božstvo v duchu stvořím, budu ho zbožňovat — ale zejména z dálky — a čím více času uplyne, tím hodnějším zbožňování mi bude připadat. Tak jako Hamiltona — toho jsem milovala nejvíce, když odjel z Nice — v roce po jeho odjezdu a v roce následujícím.
Zbožštit Torloniho! Člověk musí být mnou, aby vymyslel tak podivnou věc.
napříč stránkou
Torlonia nikdy nebyl a nebude Hamiltonem — přitom je velmi slušný muž a nejlepšího tónu.
Již jsem si zvykla psát o něm celé stránky. Není v mém nitru — není nikde — ale mluvím o něm tady a myslím na něj, zvláště při psaní. V tom všem není špetka zdravého rozumu — to vše je plodem hluboké nečinnosti. Maluji a čtu — ale to nestačí. Ješitnice, jako jsem já, se musí upnout k malbě — protože je to dílo nehynoucí — kdežto největší erudice umírá s tím, kdo ji s takovým úsilím nabyl, ledaže by psal knihy. Ale deník mi stačí — a pak je tu tolik vychrtlých, bledých, vrásčitých tvorů, kteří píší učené věci, že bych tam byla zbytečná — a pak taková (namáhavá) a úctyhodná díla nepřinášejí skvělou, hlasitou, omračující slávu — takovou, jakou chci já.
Chci být slavná — čím? Vším! Nebudu ani básnířka, ani filosofka, ani učenkyně. Mohu být jedině zpěvačka a malířka. To už je něco. A pak chci být v módě. To je hlavní. Přísní duchové — nekrčte rameny, nekritizujte mě s předstíranou lhostejností, abyste vypadali spravedlivěji — všichni jste v jádru stejní! Jen si dáváte pozor, abyste to nedali najevo! Fuj! Ale to vám nebrání, abyste ve skrytu duše uznali, že mluvím pravdu.
Marnost, marnost, marnost. Začátek, konec všeho — a věčná marnost je jedinou příčinou všeho. Co neplodí ješitnost, plodí vášně. Vášně a ješitnost jsou pravými, jedinými vládci světa. Vášně plodí ješitnost a ješitnost plodí vášně. Dost — začínám se opakovat.

Poznámky

Pozn. překl.: Odkaz na scénu z 2. knihy Makabejské (3,1–40), kde Héliodóros přijde vyloupit jeruzalémský chrám a je sražen nadpřirozenou silou; proslulé zobrazení od Raffaela ve Vatikánu. ↩
Pozn. red.: Adelaide Ristori (1822–1906) se v dubnu 1876 narodila roku 1822, tedy měla 54 let, ne šedesát. Italská tragédka světového věhlasu, nazývána „italskou Rachel.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Basta“. ↩