Pondělí 27. března 1876 (pokračování)

Kolem páté, náležitě otupělá, jsem vyšla ven, zlákána nádherným sluncem.
na okraji
Ráda bych, aby ty opakované pasáže o Torloniovi a Antonellim vyškrtli, znechutily by čtenářům zbytek.
Viděla jsem Antonelliho, jak se prochází pěšky s nějakým pánem a dámou ode dvora, a trochu jsem zežárlila.
Byla jsem ráda, že přichází na mou záchranu, neboť Bruschetti s odvahou, jíž se žádná jiná nevyrovná, přistoupil k dvířkám mého vozu. Po několika minutách přišli Torlonia, Plowden a Sorgagli. Máma řekla Pietrovi pár slov o výletu do Albana, Pietro to šel říct Clementemu, ten navrhuje jet zítra, Pietro nemůže zítra, Plowden také ne. Ale nikdo nikoho neposlouchá, smějeme se, žvaníme, posmíváme se nešťastnému Bruschettimu, který odchází dřív než všichni. Nato mě Torlonia škádlí tou ohavností,
„Ano,“ říká, „velmi dobrý hrabě.“
„Tak tedy, hraběnečko, ne, hraběnko Bruschetti, chci říct, zítra jedeme do Albana.“
Zucchini má tu smůlu, že jde kolem.
„Tady je váš talisman pro štěstí,“ říká Torlonia.
A já se opravdu směji, z...z..z... Zucchini mě rozveseluje.
Pietro začne a ostatní sborem napodobují mouchu.
Torlonia je dnes opilý. Ráda bych věděla, jestli je ke všem stejný. Tak drzý, tak nevázaný! Po Torloniovi jsem vždycky nespokojená sama se sebou i s celým světem. Vysype na mě kupu mdlých a obyčejných lichotek. Ať čert vezme tu opilou canaille.
Byla jsem hezká, ale na tom málo záleží, tomu podlému opilci se nelíbím. Jaká škoda být už ve čtyřiadvaceti utopený v alkoholu.
Jsou tu dvě tři dámy oblečené v bílém jako já. Jak je hloupé napodobovat!
Máma a Walitský večeřeli v hospůdce ruských umělců s deseti umělci.
Večeřela jsem s Dinou doma a pořád jsem si stěžovala na Torloniu. Je to tím protivnější, že se mi ten proklatý opilec líbí!
Všichni umělci z večeře přicházejí večer k nám. Úplně jsem se za to styděla, když dorazil Pietro. Zase jsem se zachovala jako pošetilice. Jen jsem se s ním pořád uchylovala stranou, ale je mi úplně jedno, co si lidé mohou myslet, měla jsem s ním co mluvit.
Ale nejprve skoncujme s tím nepříjemným. Výlet do Albana se hatí. Pietro nemůže jet, Plowden také ne, Torlonia nechtěl, prý k zábavě na venkově je třeba hodně lidí. Pokládám to za velmi nezdvořilé a velmi ošklivé.
Měla jsem tedy co mluvit s Antonellim, i on měl co mluvit se mnou. Spousta věcí k řečení.
Málem jsme se pohádali.
„Chci vědět, proč jste mi řekl tu drzost ve Valle.“
„U mě žádné chci neplatí!“
„A já chci.“
„A já nechci!“
Nakonec poklekne a prosí mě. Tehdy mu to řeknu a jeho ta domněnka urazí ještě víc než má příkrá slova.
„To znamená pokládat mě za posledního ničemu, bez vychování a bez všeho! Jak jen můžete předpokládat, že bych vás mohl tak hrubě urazit! – a tak dále, a tak dále.“
Má zatraceně pravdu. Byla jsem nepochybně bláznivá.
Naléhá na mě, ať mu dám odpověď.
„Vím, kdo bude mít u vás úspěch: muž, který bude mít hodně trpělivosti a který vás bude milovat mnohem méně.“
Už neumím psát, vím, že jsem byla velmi šťastná, když jsem nedbale brnkala nějakou sonátu a cítila jeho paži kolem svého pasu a jeho bradu na svém rameni. Copak je možné dovolovat takové věci! Je to nemožné, ale je to příjemné.
„Vy nevěříte, že k vám chovám vášeň?“
„Věřím, jinak bych vás už dávno vyhnala.“
„Milujete mě.“
Stačilo mi pootočit hlavu a pohledy se setkaly.
„Ne,“ řekla jsem.
„Nemilujete mě?“
„Ne,“ řekla jsem znovu — a naše tváře byly tak blízko u sebe, až se divím, že mezi nimi nevznikla jiskra; vím totiž z fyziky, že když se přiblíží dvě fluida, jedno záporné a druhé kladné, vznikne jiskra.
„Vidíte to přece sama!“ vykřikl. „Jak si počínat, když miluje jen jeden! Vy jste chladná jako sníh a já vás miluji! Milujete mě?“ zeptal se znovu, ale tišeji a s tak něžným pohledem, že...
škrtnuto[Škrtnutá slova]
„Ne, pane, ale to může přijít.“
„Kdy?“
„Za šest měsíců.“
„Ach! ‚Za šest měsíců ode dneška se zavazuji…‘ atd.“
„Nechcete počkat?“
„Ne, nechci čekat, miluji vás; cítím k vám vášeň a vy se mi posmíváte. Dobře vám rozumím — jste si mou láskou naprosto jista, vy mě nemilujete a protahujete to jen pro zábavu!“
„Opravdu, hádáte velmi dobře.“
Přiblížil se ještě víc, tak blízko, tak blízko... příliš blízko.
„I kdybych vás milovala,“ řekla jsem, „bylo by to příliš obtížné — jsem příliš mladá a pak je tu náboženství.“
„U sta hromů! To přece dobře vím! I já budu mít potíže — myslíte, že ne! Jenže vy mi nemůžete rozumět, protože mě nemilujete. Byl bych vám navrhl, abychom uprchli.“
„Hrůza!“
„Počkejte, já vám to nenavrhuji — vím, že je to hrůza, když se nemiluje. Hrůzou by to nebylo, kdybyste milovala.“
Však on má pravdu, lotr jeden.
„Pane, prosím vás, nemluvte mi o tom.“
„Nemluvím o tom — mluvil bych, kdybyste mě milovala.“
„Nemiluji vás.“
Já ho nemiluji — a přitom jsem skoro v jeho náruči! To je přece absurdní. Ne, poslouchejte, jak říká Torlonia — já už nevím, co říkám.
Myslím, že mluvil s otcem a ten ho nepřijal zrovna vlídně. Nemohu se rozhodnout, podmínky vůbec neznám. A za nic na světě nesvolím, abych šla žít do cizí rodiny — vlastní mi stačí, jaké by to teprve bylo s cizími! Že jsem na svůj věk velmi rozumná, viďte?
„Půjdu za vámi,“ řekl onehdy večer.
„Přijeďte do Nice,“ řekla jsem mu dnes. „Dovolí vám to?“
„Nevím,“ řekl a svěsil hlavu. „Když pojedu do Nice, budou si myslet, že tam jedu hrát hazard.“
„Řekněte, že jedete kvůli mně.“
Neodpověděl nic a zůstal se svěšenou hlavou — to mě utvrzuje v přesvědčení, že s otcem mluvil.
Vůbec si nerozumím. Miluji, nebo nemiluji?
Je-li Antonelli bohatý, miluji; je-li chudý, nemiluji. Myslím, že to říkám správně.
Musím s ním promluvit otevřeně, zeptat se, jaká jsou ujednání — a to je obtížné, protože je chytrý a hned pochopí.
Budu muset říci „miluji vás“ a pak začít výslech... ano, ale když mu to řeknu, nebude chtít nic slyšet a bude se chovat jako blázen.
Jak si tedy počínat? Nijak zvlášť se mi nespěchá vdávat, leda za výjimečných okolností. Nejsem zamilovaná až k šílenství.
Mám to! Heuréka! Při první příležitosti řeknu, co vím.
Na mou čest, to je příliš hloupé — odpouštím Torloniovi všechno a chci ho ze všech sil.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „contessina“ — škádlivá zdrobnělina; Torlonia tak Marii posměšně oslovuje jako budoucí hraběnku Bruschettiovou. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „trattoria“ — prostá italská hospůdka. ↩
Pozn. překl.: „À six mois de date je m’engage“ — ustálená formule směnky; Pietro se vysmívá Mariinu příslibu šesti měsíců obchodnickým jazykem. ↩