Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 13. března 1876

Oblékám se do černého a jdeme si prohlížet byty.
„Když už nejsem v bílém," říkám, „pojďme si prohlédnout palác vily Pamphili."
„Pojďme."
A jdeme. Ale sotva vystoupíme z vozu a ujdeme půl cesty, slyším za sebou mužský hlas, je to Antonelli.
„Jak to, že jste tady, pane?"
„Jsem tady, viděl jsem Torloniu, zůstal jsem do dvou hodin ráno v klubu, abych se setkal s Clémentem Torloniou!"
„Výborně, zůstal jste tak dlouho jen kvůli tomu."
„Mluvil jsem s ním, ale víte, on nechce své koně prodat, jen aby vám udělal radost..."
„Dobrá, dobrá."
„Jsou tady, Torloniovi koně, co se vlasů týče, ty jsem ještě nesehnal."
„Ach ano, dobrá."
„Mám vám představit Torloniu?"
„Dobrá, kde jsou ti koně?"
„Tamhle, mám vám představit Torloniu?"
„Dobrá, dobrá, ano, kde je?"
„Tamhle?"
Všichni jsme došli k mříži, Torlonia vystoupil z vozu a přišel k nám, my zevnitř mříže, on zvenčí.
„Dovolte mi, milostpaní, abych vám představil vévodu Torloniu."
A je to!
A naše skupinka, rozšířená o vévodu, se vrací k paláci. Torlonia podává mámě rámě, aby vyšli po schodišti, a Pietro krouží kolem mě. Najdeme zavřené dveře, a vystupovat na terasu nemáme nejmenší chuť.
Sestupujeme a usazujeme se pod jakýmsi sloupořadím, které tam je. Podlaha je z porcelánu a nad našimi hlavami několik bust. Mám dojem, že Petruccio vyprávěl Torloniovi všechny moje hlouposti, neboť vypadá, že je o všem dokonale zpraven. Ví, kolik Prater sní a co říká Fortuné, přezdívaný Čokoláda.
Zdá se, že když jsme ho nechali na Kapitolu, našel ho hrabě Bruschi (nezaměňovat s tím odporným Bruschettim), jak pláče ze všech sil a neví kam jít. Bruschi na něj mluvil francouzsky, italsky, anglicky, ale Čokoláda nerozuměl žádnému jazyku a ronil slzy proudem. Dobře, Čokoládo, nechtěl jsi nás zradit! Bruschi mu pokynul, ať si vyleze na kozlík svého vozu, a sotva na Benátském náměstí Čokoláda seskočil z kozlíku a dal se beze slova do běhu, přešťasten, že poznal Corso.
Nebylo to nepochybně k ničemu a Čokoládova oddanost nikoho neoklamala, ale chlapcovo počínání mi nesmírně lichotí: úmysl, to je všechno.
Potom jdeme zblízka prohlédnout ty proslulé koně.
Na prvním plese v Apollu se Torlonia, tehdy známý pod jménem sympatický blonďák, přiblížil k naší lóži a oslovil mě.
„Nech mě," řekla jsem mu, „jdi mluvit s tamtou maskou," a ukázala jsem na mámu.
„Ó!" říká, „o tu já nestojím."
Smály jsme se tomu mezi sebou a vyprávěly to Pietrovi, který to hned běžel povědět Torloniovi.
„Ó, o tu já nestojím!" říká dnes máma.
„Ale vy, slečno, vy jste na maškarním plese nebyla?" zeptal se mě.
„Ne, pane, ale máma byla."
„Tak je to, přesně jak jsem si myslel."
Má dobrý důvod takhle mluvit, neboť na tom plese měli s Dinou velmi vybraný rozhovor.
Torlonia rozumí rusky, jeho matka, rozená Ruspoli, se podruhé provdala za hraběte Kiseleva, ruského ministra ve Florencii. Teď je vdovou. Byl v Petrohradě. Torlonia je malý, tlustý muž, blonďák, elegantní, sympatický, čehož důkazem je jeho přezdívka, malá svěží ústa, plavý vous, šedé oči. Vůbec nevypadá italsky, ale velmi francouzsky a mluví tím jazykem jako svým vlastním.
Nabízí, že zapřáhne své koně do malého košíkového vozíku, abych mohla řídit, a domlouváme schůzku na čtvrtek na jedenáctou.
Pietro krouží kolem a prosí, abychom si vyjeli na koních.
„Viděl jsem Plowdena," říká, „Plowden je nemocný."
„Dobrá, uvidíme."
Jedeme na Pincio a znovu tam vidíme Pietra a Clementeho v aleji nedaleko obelisku.
„Chci Torloniu!"
Tady ho máme, Torloniu, je to příliš krásné, na mou věru počestné ženy. Cítím se přece jen trochu nespokojená, neví se proč. A máma tu nespokojenost ještě zvyšuje, když říká, že pro Torloniu je to výtečný obchod, že prodat takové koně za čtyři tisíce franků na konci sezony je štěstí a tak dále. Má ráda jen Pietra.
„Torlonia je příliš zaslepený svou vznešeností," říká.
„A kdo by nebyl?"
Torlonia není dítě, není blázen, je to muž, a navzdory své malé postavě dosti impozantní, možná je to tím, že si ještě nejsem ničím jistá, ale na tom nezáleží, je impozantní.
Přesto jsem spokojená, jen aby Torlonia nebral koupi koní příliš vážně a neomezil se na pouhé obchodní jednání. Ano, to je ta obava.
Jaký rozdíl! Torlonia v Apollu, Torlonia tady.
Po návratu nacházím knihu s Plowdenovou navštívenkou, je to román, myslím že od Whyta Melvilla, s názvem „The White Rose", vázaný v bílém pergamenu s mým monogramem ve zlatě.
Plowdene, jak jste laskav!
Nacházím také dopis od Ricarda. Posílá mi svůj portrét v kostýmu ze Sabatierova plesu.
„Rád bych vám," píše, „poslal portrét rossignoù che vola coby Hamleta, rozkošný a podle mého názoru nejlépe nošený."
Chudák Ricardo, myslí si, že mě rossignoù che vola ještě zaměstnává. Neví, jaké smělé myšlenky mi plní hlavu.
„Vraťte se k nám," píše ještě po několika velmi laskavých větách, „a nenechte se příliš svést půvaby Romulových synů."
Představte si Bruschettiho počínání! Své záležitosti vyřizuje přes Léonii! Včera za ní přišel a žádal odpověď na svůj dopis. Není to dost hloupé! Jako po vyjížďce na koni s Antonellim cítím potřebu natáhnout se na postel a stavět vzdušné zámky s vévodou, Pietrem a tak dále.
A oni chtějí, abych se vrátila do Nice.
Odpusť jim, Bože, neboť nevědí, co činí!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Petruccio" — mazlivá zdrobnělina jména Pietro. ↩
Pozn. překl.: V originále „panier" — lehký dvoukolý vozík košíkové konstrukce, oblíbený pro rychlou jízdu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „The White Rose" — Bílá růže, román anglického spisovatele Whyta Melvilla, oblíbeného mezi aristokracií. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „rossignoù che vola" — slavík, který letí; přezdívka pro kohosi (zřejmě Audiffreta). ↩
Pozn. překl.: Biblický citát: Lukáš 23,34 — Kristova slova na kříži. Marie jej užívá s příznačnou ironií. ↩