Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 12. března 1876

Máma, Dina, já a Antonelli v landauru a Walitský nás následuje ve fiakru, jedeme za jasnovidkou. Ta ctihodná dáma usíná zmagnetizovaná svým panem manželem a já ji vyslýchám, ale jelikož je to přede všemi, neptám se na nic zvláštního, ostatně hádá docela dobře. Pak přijde na řadu Pietro a jasnovidka vylíčí jeho povahu velmi přesně, a na tom není nic udivujícího, ten malý pán je velmi známý.
„Kdybyste věděla, milostpaní, kolik slz prolila jeho matka!" řekl Rossi onehdy večer.
Po jasnovidce se jdeme podívat na losování telegrafické tomboly na Piazze del Popolo. A potom říkám, ať jedeme domů, aby Pietro odešel, ale jemu to nepřijde na mysl, takže společně objedeme bůhvíkolik koleček po vile Borghese. Ten chlapec nám vůbec nepřekáží, mluvím před ním jako před někým z našich, vyprávím, že mě Zucchini rozesmává, paní Soukowkinová rozplakává a Doria děsí. Co se toho posledního týče, nic si nevymýšlím. Potkali jsme ho několikrát, sklápěl oči a usmíval se. Ptám se, proč? Předtím to nikdy nedělal.
Z...z.. Zucchini mě rozesmává až k slzám. Pietro vypráví všechny své rodinné záležitosti, je to rozkošné dítě.
„Tady je Torlonia," říká.
„Ach ano, má moc hezké koně."
„Ano, moc hezké, myslím, že je prodává."
„Opravdu!"
„Chcete, abych se ho zeptal?"
„Ano, ano, zeptejte se, jsou rozkošní, viďte?"
Torloniovi koně, to je nápad.
Z vily Borghese jedeme na Pincio, na Corso a domů.
„Chcete s námi povečeřet?" zeptala se máma, „ale upozorňuji vás, že večeře v hotelu nestojí za moc."
Až příliš šťasten, nepochybně. Celý ten den strávený s Pietrem dokonal, že mi připadá jako jeden z našich.
Je neuvěřitelné, jak maškarní plesy sbližují lidi. Všichni, kterým jsem na plesech tykala, mi připadají jako přátelé. Celý ten den vypadáme, nevím proč, jako bychom byli na cestách. Po večeři si všichni zapalují cigarety a já také, ale se spoustou grimas jako někdo, kdo nikdy nekouřil.
O něco později servírují čaj a já si jdu sednout na mramorový stupínek do okenního výklenku. Je to rozkošné místo, jen lehce zastřené bílými záclonami. A Antonelli se ke mně po několika minutách váhání přidává. Tak je to správné! Ta lampa, Dina, máma, ten Walitský mě otravovali.
Mluvíme však dost nahlas a máma se dává do hlasitého čtení novin.
Děkuji, neboť to bylo, aby mi udělala radost.
Tak mohl hovor nabýt důvěrnějšího rázu, požádal mě, abych si večer vyjela na koni a šli jsme se podívat na Koloseum za svitu měsíce.
„Mám svou básnickou čtvrthodinku," říká, „bude to básnické pro nás dva, kteří jsme oba materialisté."
„Mluvte za sebe, neboť já materialistka vůbec nejsem."
„Tak tedy pojedeme."
„Dobrá."
„Milujete někoho v Římě?"
„A vy?"
„Tuhle otázku mi klást nesmíte."
„A pročpak?"
„Jako byste to nevěděla."
„Pochopitelně nevím."
„Ó nevinnosti!"
„Bože můj, ano, jenže vy, vy nedokážete věřit v nevinnost, jste na to příliš zkažený."
„To není pravda!"
„Vyřiďte Plowdenovi, ať přijde."
„Ach, vy si to přejete. On vám dvoří, viďte?"
„Copak já vím? Dvoří mi všichni."
„Ale já ne."
„To je výjimka."
„To proto, že to neumím, vždycky jsem se vrhal do náručí snadných žen, a to ony dvořily mně, takže to neumím."
„Proč," pokračoval, „mi nechcete věřit?"
„Věřit čemu? Tomu, co jste mi řekl na koni?"
„Ano."
„Protože to není pravda a jsou to hlouposti."
„Ano, tak vidíte! Pořád říkáte, že lžu, že jsem pokrytec, ještě na Kapitolu, jak jste mě urazila!"
[Na příč stránky: Jak vidíte, tenhle Antonelli patřil za dveře. Nepřijímala jsem nikoho, nechodila nikam a trávila večery mezi pár muži, z nichž jeden byl Antonelli! Bylo mi sedmnáct, nebyla to moje vina.]
„A jen si představte, že tenkrát jsem vás neznal, teď bych vám řekl ještě mnohem víc."
„Ne, poslyšte," a upřel na mě pohled tak, že jsem musela sklopit oči, „musím s vámi mít dlouhý rozhovor na tohle téma. Kdy?"
„Až si vyjedeme na koních," – jeho pohled mě tížil, nebyla jsem volná ani na duchu, ani na jazyku.
„Ale prosím vás," říká téměř prosebně, „bez Plowdena, jen my dva, prosím vás."
„Dobrá, dobrá, uvidíme, nevím."
Odvrátil oči a já zase nabyla síly.
„Plowden musí s námi," říkám.
Mluví znovu o své lásce, ale poslouchám sotva napůl, jdu si sednout ke stolu a mluví se o kardinálovi. Kardinálek říká, že se na něj strýc zlobí, protože vstoupil do Caccia-klubu, stýká se s bílými a zdraví krále, prince a princeznu.
„Musíte za ním zajít," říká máma, „a dát si odpustit."
„Ach ne, nemůžu prosit o odpuštění, jinak bych mu řekl nějaké drzosti. Požádal jsem druhého strýce, aby mě s sebou ke kardinálovi vzal, řekl, že uvidí. Otec by to měl udělat, ale i on se na mě hrozně zlobí. Ne, abych se se strýcem usmířil, je třeba nějaká příležitost, nějaká vážná okolnost."
Mám dojem, že by vůbec neodešel, kdyby Walitský nevytáhl hodinky a neřekl, že je čas jít spát.
Vyprávěl o všech svých rozmíškách s tatínkem a maminkou.
„Tak tedy nezapomeňte na Torloniovy koně," říkám už podesáté.
„Nezapomenu na Torloniovy vlasy."
„Ne vlasy, ale koně, neplette si to, prosím vás. Šíleně toužím mít ty koně, řekněte mu, že je chci koupit."
„Řeknu mu to, ostatně vás velmi dobře zná od vidění."
„Vyložím si pasiáns na Torloniovy koně."
„A na vlasy," říká Pietro.
„A na vlasy, dobrá."
Ach, zdá se, že budu mít jedny i druhé, dá-li se věřit kartám.
„Mám dojem," říká Antonelli, „že z... Zucchini vychází z módy a že teď jsou v kursu Torloniovi koně."
Ten malý nešťastník se posmívá Torloniově tloušťce a nic netuší. Tím lépe.
„Kdy si vyjedeme na koních?" říká před odchodem.
„Pozítří," říká máma, „a vyrozumějte Plowdena."

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „somnambule" — zde jasnovidka či médium upadající do transu; mesmerismus a somnambulismus byly v 70. letech 19. století módní formou duchařské zábavy. ↩
Pozn. překl.: „Telegrafická tombola" — loterie, jejíž výsledky se přenášely telegrafem; novinka spojující moderní techniku s tradiční zábavou. ↩
Pozn. překl.: „Bílí" — stoupenci italské monarchie (savojské dynastie), na rozdíl od „černých", papežských věrných, kteří odmítali uznat italský stát. ↩