Sobota 11. března 1876

Včera byl Rossi velmi spokojen, když se dozvěděl, že Antonelli svým chováním neospravedlnil přezdívku pazzerello.
„Přiznám se vám, slečno," říká, „že když jsem byl ve Florencii, třásl jsem se o vás poté, co jsem vám ho představil."
Jaká rozkošná trojí projížďka, Borghese, Pincio a Corso. Spousta vznešeného světa. Ty korunky a erby mě vyloženě omámily. Doria v kupé, sklápí oči a téměř se usmívá, navzdory svému třikrát dobrotivému výrazu, jak říká Pietro, mrazí mě z něj. Hle, muž, kterému se nikdy neodvážím podívat zpříma do tváře, kdežto tlustého krále a prince Umberta si měřím přímo do očí jako zvířata. Torlonia není k spatření nikde. Protivný Bruschetti nás všude pronásleduje. Jsem sama s Dinou a je zima, takže si nechávám kožich.
A oni mi mluví o Nice! Nechci je, nechci tam jet ani na podzim, ani na jaře, ani v létě, ani v zimě. A proč bych tam jezdila? Abych obdivovala Audiffreta? Ach, jistěže! To ty dvě krásy mě snad zaměstnávají! U sta hromů, ne! Když jsou tu takoví krásní mladí muži, pojedu do Nice, abych tam viděla Galulu! Fuj, ta bída!
Pietro se projíždí ve fiakru po vile Borghese, po Pinciu a po Corsu a při každém setkání zdraví. Myslím, že je to v Itálii zvyk.
Měla jsem velikou chuť vystoupit a projít se pěšky, nebo se aspoň zastavit s vozem u hudby, ale Bruschetti mě číhá, Pietro také, nechávám tedy projet za vozy místo po aleji, oni si myslí, že zastavujeme, a míří k vozům, ale my jen projedeme a odjíždíme na opačnou stranu. Je to velmi zábavné, ten kousek, a topografie Pincia se k němu znamenitě hodí, a tak ho opakuji dvakrát. Ale konečně zahlédnu Torloniu! Sjíždí, sjíždíme i my, jeho nádherní koně běží třikrát rychleji a my ho na Corsu ztrácíme z očí.
Paparigopoula už není vidět, předevčírem byl opět u nás, a my opět nebyly doma.
Není nic zábavnějšího než Řím. Teď už znám všechny od vidění, naučila jsem se rozlišovat ošklivé pouliční pozéry od těch dobrých a už se nestarám o ten zástup, jehož pohledy mě zpočátku tolik plašily. Před vraty Caccia-klubu z...z...z.. Zucchini, Belmonte, Don Alfonso; tenhle Don Alfonso má svérázný způsob zdravení, klepne holí. A dnes přivázal cíp papíru k oděvu jednoho ze svých druhů, a ten o tom nevěděl.
Když projíždíme podruhé, vidím jich pět šest na balkoně a ostatní pořád před vraty.
Pan de Monterreno mě pořád zdraví, ráda bych věděla proč?
Ach, pse jeden psí! Jak jsem ubohá, že nikoho neznám! Jak bych chtěla přijímat všechen ten svět u sebe! Z toho se dá chcípnout, na mou čest! Ach, synu psí! Orle a papoušku! Vibrio a vířníku!
Já z toho chcípnu!
Tady je zase Torlonia, zastavený uprostřed Corsa a otočený doleva, jak s někým mluví. Otáčím se a dívám se na něj, vtom se otáčí i on, předstírám lehké zmatení a otáčím se k Dině. Za okamžik nás míjí a sám se na mě dívá, otáčeje se.
To je ale otáčení! Inu, to nevadí, viděla jsem ho, on viděl mě, viděli jsme se navzájem. Chudák Pietro! Nepřála bych si nic víc, než hodit ho do všech větrů. Jenže si nemyslím, že mě miluje, na to je příliš ztřeštěný.
Dnes večer dávají ve Valle poprvé „Pařížský život", takže nikoho nečekáme. Visconti přichází, a zatímco se oblékám, odchází, viděv jen Dinu, neboť máma je pořád v posteli. Dala jsem se tedy do psaní a slyšela jsem odbíjet desátou hodinu, ne bez malého zklamání.
„Slečno," říká Léonie, když vchází, „máte návštěvu."
„Kdo to je?"
„Ten pán, neznám jeho jméno, co byl onehdy."
Rozzlobeně jsem vstala, myslela jsem, že je to Bruschetti a že mě Léonie, která není v mých službách, chce lstí vylákat ven, ale nebyl to Bruschetti, byl to Antonelli.
Nejprve naznačil, že chce odejít, když se dozvěděl, že máma je pořád nemocná.
„Jsou dny, kdy jste milejší, a jiné, kdy jste míň."
„A dnes jsem víc, nebo míň?"
„Víc."
„Tím lépe."
To jsem věděla i bez něj. Dokud jsme byli sami, pokoušel se mě velmi zamilovaně vzít za ruku, ale vzdálila jsem se a zakázala mu to. Pak přišli Walitský a Dina a večer uběhl při zápasení, hraní na provaz, na koně a tropení dalších hloupostí.
[Na příč stránky: Walitský a Antonelli si zkoušeli síly.]
Je velmi zábavný, ale chtěla bych někoho významnějšího. Není hezký, a přesto, když se dotknu jeho tak ošklivé ruky, zachvěji se rozkoší. Má hezká ústa. Chci Torloniu. Torlonia byl voják ve stejnou dobu jako on a jsou pořád přátelé, ale on mi ho nepředstaví, a pokaždé, když vyslovím Torloniovo jméno, změní téma. Rády bychom si zítra vyjely na koních, ale jelikož je máma nemocná...
Místo toho zajdeme za jasnovidkou, bude to velmi zábavné.
Naučila jsem ho napodobovat mouchu, než vysloví Zucchini, a teď už ho neříká jinak než z...z...z.. Zucchini.
Chudák Zucchini!
Chci Torloniu nebo Doriu nebo někoho jiného. Je hloupé neznat tyhle pány. Je to nesmysl.
Kdybych chodila do společnosti, měla bych velký úspěch, neboť i bez toho jsem našla dva ctitele, možná dokonce tři. Mohla bych se dokonce provdat. A proč ne?
Ne, vážně, musím se provdat. Ne ani tak proto, abych měla muže, jako proto, abych žila, jak se sluší.
Proč je to Bruschetti, a ne Torlonia? Jaké krásné jméno: vévoda Clément Torlonia. Vévodkyně Marie Torloniová. Jaký triumf by to byl před nicejskými prasaty! Prasaty nemíním Audiffreta; o tom pánovi teta píše, že se zase dvoří Robensonové a že se mluví o svatbě. Pánbůh jim žehnej. To všechno mi vedle velkoleposti Říma připadá tak malé a tak ubohé.
Plútarchos uvádí etymologii Říma, romo nebo rumo, struk.
Je hloupé přicházet každý den jako Antonelli. Omrzím ho.
„Až mě poznáte lépe, budete mě snad trošku milovat?"
Chce, abych ho lépe poznala. Zbytečné, kdyby odpovídal programu, bylo by už po všem. Ale běda, ne, Antonelli opravdu není manžel. Nemá ani hodinky.
Jsou velmi bohatí, řekl Rossi, a Rossi měří bohatství po římsku. Olympia Doria dostane věnem milion pět set tisíc franků a Rossi soudí, že to není mnoho.
Ale ne, ne, Antonelli, ne. Torlonia ano. Torloniovi na mně pramálo záleží. Kdoví? Uvidíme.
„Víte tu novinku?" jak říká Barnola. Novinka je, že Antonelli nepřestal věřit, že to růžové domino jsem byla já. Je o tom přesvědčený a já ho marně ujišťuji o opaku.
Antonelliho otec je možná bohatý, ale on sám je jen dítě.
Inu! Co se dá dělat.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „pazzerello" — bláznivý, potřeštěnec; mazlivá zdrobnělina.
Pozn. překl.: „Vibrio a vířník" — mikroskopičtí živočichové; jedno z Mariiných příznačných zvolání, jež si vypůjčuje slovník přírodopisu.
Pozn. překl.: Plútarchos odvozuje jméno Říma od řeckého „rhome" (síla) či „rhuma" (struk, prs) — naráží na vlčici, která kojila Romula a Rema.