❦
Středa 8. března 1876
Mercredi 8 mars 1876
Den plný událostí a dojmů, nových, příjemných i strašlivých.
Jour plein d’événements et d’émotions nouvelles et agréables et terribles.
Nejprve velmi dobrý oběd u staršího Spillmanna.
D’abord un très bon déjeuner chez Spillmann aîné.
Mluvilo se o tom, čím se liší římskokatolické náboženství od našeho.
On a parlé de la différence qui existe entre la religion catholique romaine et la nôtre.
„Co kdybychom si vyjeli na koních!“
— Si nous allions à cheval !
„Ach ano, pojeďme na koních.“
— Oh ! oui, allons à cheval.
Jdu si obléct amazonku a o půl páté jsem za Portou del Popolo, kde mě kardinálek čeká se dvěma koni.
Je vais mettre mon amazone et à quatre heures et demie me trouve en dehors de la porte du Peuple où le cardinalino m’attend avec deux chevaux.
Dostat mě do sedla je celá věda, Antonellimu dvakrát schází síla nebo obratnost, pak Walitskému, nakonec to dokáže podkoní.
Pour me mettre en selle c’est toute une histoire, Antonelli manque de force ou d’adresse deux fois, puis Walitsky, enfin le palefrenier y parvient.
Máma, Dina a Walitský jedou za námi ve voze.
Maman, Dina et Walitsky suivent en voiture.
„Pojeďme tudy,“ říká můj jezdec.
— Prenons par ici, dit mon cavalier.
„Pojeďme.“
— Prenons.
A vjeli jsme do jakéhosi zeleného, líbezného pole, na místo zvané Farnesina.
Et nous sommes entrés dans un espèce de champ vert et gentil, endroit qu’on nomme la Farnesina.
Necítila jsem se na koni dobře, a kůň byl špatný.
Je me sentais mal à cheval, et le cheval était mauvais.
„Co vás napadlo nutit mě do cvalu, když nemůžu!“ říkám podrážděně.
— Quelle idée avez-vous de me faire galoper quand je ne puis pas ! dis-je impatientée.
Nad tím polem se zvedá pahorek, Pietro zahnul doprava a jeli jsme po velmi nerovné cestě, kudy už vůz nemohl jet za námi.
Au dessus de ce champ se trouve une colline, Pietro tourna à droite et nous sommes allés par un chemin très irrégulier et où la voiture ne pouvait plus suivre.
„Podívejte, roztrhla se mi rukavička,“ říkám a ukazuji mu ji.
— Voyez mon gant qui s’est déchiré, dis-je en le lui montrant.
„Tu ruku poznávám, je to ta ruka z Campidoglia1, dejte mi ji políbit.“
— Je reconnais la main, c’est la main du Campidoglio, donnez-là moi à baiser.
„Ne, ne, nechci, co je to za nápady!“
— Non, non, je ne veux pas, quelles sont ces idées !
„A na Kapitolu?“
— Et au Campidoglio !
„Tam to bylo něco jiného, a tam jsem udělala hloupost. Nechte toho, nechte, nebo přísahám, že už s vámi nikdy na koně nesednu!“
— Là c’était autre chose, et là j’ai fait une bêtise. Laissez, laissez ou je vous jure de ne plus jamais aller à cheval avec vous !
„Cože, vy si myslíte, že je to zlé!“
— Comment, vous pensez que c’est mal !
„Ovšemže, ostatně se neodvážíte.“
— Sans doute, d’ailleurs vous n’oserez pas.
„Ano, ó, kdybych se odvážil, já...“
— Oui, oh si j’osais je...
„Ale vy se neodvážíte.“
— Mais vous n’oserez pas.
„A pročpak?“
— Et pourquoi ?
„Protože způsobný muž má vědět, jak se chovat.“
— Parce qu’un homme comme il faut doit savoir comment se conduire.
„To je pravda. Vyjeďme na tu horu, chcete?“
— Ça c’est vrai. Montons cette montagne, voulez-vous ?
„Ale vždyť tam není cesta.“
— Mais il n’y a pas de chemin.
„Ano, ano, vím, dá se tam vyjet.“
— Oui, oui, je sais, on peut monter.
„Tak dobrá.“
— Eh bien.
A začali jsme vyjíždět na horu, bez cesty a bez vyšlapané stezky.
— Et nous nous mîmes à monter une montagne, sans chemin et sans sentier tracé.
„Jak je tu krásně,“ říká, „pojeďte, pojeďte za mnou.“
— Comme c’est beau ici, dit-il, suivez, suivez-moi.
A jela jsem za ním.
Et je le suivais.
„Víte,“ pokračoval, „jsem ten nejméně básnický člověk, a přece jsou chvíle, kdy básnický jsem, právě teď například, tady.“
— Vous savez, reprit-il, je suis l’homme le moins poétique, eh bien il y a des moments où je le suis, à présent par exemple, ici.
„Ano,“ říkám, „je tu krásně, ten vzduch mi dělá dobře.“
— Oui, dis-je, il fait beau ici, cet air me fait du bien.
Dostali jsme se na vrchol, rovnou do hloučku ovcí, které u jakési chýše hlídali dva pastýři. Faustulus a Acca Laurentia2?!
Nous étions arrivés au sommet, droit dans un groupe de moutons, gardés par deux bergers, auprès d’une cabane. Faustulus et Acca Laurentia ? !
„Jeďte se podívat, jestli můžeme sjet tudy,“ říkám mu.
— Allez voir si nous pouvons descendre par là, lui dis-je.
„Ne,“ říká, „na zpáteční cestě pojedeme tudy, kudy jsme přijeli, jen dejte pozor,“ dodal, vzal otěže mého koně a přitáhl si ho k sobě.
— Non, dit-il, en revenant nous prendrons le même chemin, seulement vous prendrez garde, ajouta-t-il en prenant les rênes de mon cheval et en l’attirant vers soi.
„Jak vás miluji,“ říká a hledí mi do očí.
— Comme je vous aime, dit-il en me regardant dans les yeux.
„To není pravda.“
— Ce n’est pas vrai.
„Vy mi nevěříte, ale proč proboha!“
— Vous ne me croyez pas, mais pourquoi Bon Dieu !
„Protože to není pravda, neříkejte mi to, nerozčilujte mě!“
— Parce que ce n’est pas vrai, ne me dites pas cela, ne m’énervez pas !
„Ale když vám říkám, že vás miluji, jak to mám tedy říct!“
— Mais quand je vous dis que je vous aime, comment faut-il le dire !
Tolik jsem to čekala, až jsem to nečekala, sklopila jsem oči, byla jsem v rozpacích, rozzlobená.
Je ne m’attendais pas à cela à force de m’y attendre, je baissai les yeux, je devins confuse, fâchée.
„Ach! zvolala jsem nemluvte na mě! Ještě slovo a švihnu vás bičíkem,“ zvolala jsem zuřivě, a ten výbuch hněvu mě zachránil, jinak bych ho byla zbila a rozplynula se v slzách. Styděla jsem se, zaskočil mě; samým chystáním frází za dlouhých volných chvil v Římě jsem nenašla, co říct, byla jsem hloupá. Vzal mě za ruku.
— Oh ! m’écriai-je ne me parlez pas ! Un mot de plus et je vous donne des coups de cravache, m’écriai-je furieuse, cet élan de colère me sauva, sans cela je le battais et fondais en larmes. J’avais honte, j’étais prise au dépourvu; à force de préparer des phrases pendant mes longs loisirs à Rome, je n’ai rien trouvé à dire, j’étais bête. Il me prit la main.
„Pojeďme takhle,“ říká, „je to tak příjemné.“
— Marchons ainsi, dit-il, c’est si bon.
„Ale podívejte se přece, ti pastýři na nás zírají, styďte se před nimi!“ říkala jsem a odvracela se.
— Mais regardez donc, ces bergers qui nous regardent, ayez honte devant eux ! disais-je en me détournant.
„Neznají nás, pojeďte.“
— Ils ne nous connaissent pas, venez.
„To je jedno, nechte mě, nebo vás tady švihnu,“ a přiložila jsem mu bičík na obličej.
— N’importe, laissez-moi, ou je vous cravache ici, et je lui mis la cravache sur la figure.
„Budu velmi šťasten, když mě zbijete,“ říká, aniž se pohne.
— Je serai très heureux d’être battu par vous, dit-il sans bouger.
„Ano, dobře víte, že vás nezbiju,“ a propukla jsem v smích, „jeďte, sjeďte dolů.“
— Oui, vous savez bien que je vous battrai pas et j’éclatai de rire, allez, descendez.
„Tolik vás miluji.“
— Je vous aime tant.
Ztrácela jsem hlavu.
Je perdais la tête.
„Ale ne, vy mě nemilujete, žertujete.“
— Mais non, vous ne m’aimez pas, vous plaisantez.
„Já že žertuji,“ zvolal, „ale přísahám vám, že ne, jak bych si troufl žertovat!“
— Je plaisante, s’écria-t-il, mais je vous jure que non, comment oserais-je plaisanter !
„Ach, to je pravda, vy byste si netroufl.“
— Ah ! c’est vrai, vous n’oseriez pas.
„Pochopitelně ne, ale proč se vzdalujete, počkejte okamžik, poslyšte, neumím vyznat lásku, mluvím tak, jak cítím –“ mluvil rychle.
— Sans doute non, mais pourquoi vous éloigner, attendez un instant, écoutez-moi, je ne sais pas faire une déclaration, je parle comme je sens - il parlait vite.
„Dejte pozor, můj kůň spadne.“
— Prenez garde, mon cheval va tomber.
„Já bych si přál, aby ten můj spadl.“
— Je voudrais bien que le mien tombât.
„Ó! ho!“
— Oh ! ho !
„Jsem v zoufalství.“
— Je suis au désespoir.
„A copak je to zoufalství?“
— Qu’est-ce que c’est que le désespoir ?
„To je, když člověk po něčem touží a nemůže to mít.“
— C’est quand un homme désire une chose et qu’il ne peut pas l’avoir.
„Toužíte po měsíci?“
— Vous désirez la lune ?
„Ne, po slunci.“
— Non, le soleil.
„Kdepak je?“ říkám a hledím k obzoru, „myslím, že už zapadlo.“
— Où est-il ? dis-je en regardant à l’horizon, il est couché je crois.
„Ne, je tady, ozařuje mě, jste to vy.“
— Non, il est là, qui m’illumine, c’est vous.
„Ale jděte, jděte.“
— Bah ! bah.
„Nikdy jsem nemiloval, ženy nenávidím, měl jsem jen pletky s lehkými ženami.“
— Je n’ai jamais aimé, je déteste les femmes, je n’ai eu que des intrigues avec des femmes faciles.
„A jakmile jste mě uviděl, zamiloval jste se do mě.“
— Et en me voyant vous m’avez aimée.
„Ano, v tu chvíli, hned první večer, v divadle.“
— Oui, à l’instant même, le premier soir, au théâtre.
„Říkal jste, že to přešlo.“
— Vous avez dit que c’était passé.
„To jsem žertoval.“
— J’ai plaisanté.
„Jak mám vědět, kdy žertujete a kdy myslíte vážně!“
— Comment puis-je savoir quand vous plaisantez, et quand vous êtes sérieux !
„Ale to je přece vidět.“
— Mais cela se voit.
„To je pravda, vždycky se pozná, když člověk mluví pravdu, ale vy mi nevzbuzujete žádnou důvěru a vaše krásné názory na lásku ještě míň.“
— C’est vrai, on voit toujours quand une personne dit vrai, mais vous ne m’inspirez aucune confiance et vos belles idées sur l’amour encore moins.
„Jaképak mé názory, říkám vám, že vás miluji, a vy mi nevěříte!“
— Quelles sont mes idées, je vous dis que je vous aime et vous ne me croyez pas !
„Ne, nevěřím vám.“
— Non, je ne vous crois pas.
„Ach!“ říká, kouše se do rtů a hledí stranou, „tak to nejsem nic, nezmůžu nic.“
— Oh ! dit-il en se mordant les lèvres et en regardant de côté, alors je ne suis rien, je ne puis rien.
„Jen jděte, hrajte si na pokrytce,“ říkám se smíchem.
— Allez, faites l’hypocrite, dis-je en riant.
„Pokrytce!“ zvolal a otočil se jako šílenec, „pořád pokrytec, tak takhle o mně smýšlíte!“
— L’hypocrite ! s’écria-t-il en se retournant comme un furieux, toujours l’hypocrite, voilà ce que vous pensez de moi !
„A ještě něco, mlčte, poslyšte! Kdyby teď kolem náhodou jel nějaký váš přítel, otočil byste se k němu, mrkl byste na něj a smál se!“
— Et autre chose encore, taisez-vous, écoutez ! Si en ce moment un de vos amis pouvait passer, vous vous tourneriez vers lui et lui feriez un signe avec l’œil et vous ririez !
„Já, pokrytec, ale jděte, ó! kdybych byl takový, ó! dobrá, dobrá.“
— Moi, hypocrite, eh alors, oh ! si j’étais ainsi, oh ! bien, bien.
„Týráte svého koně, sjeďme dolů.“
— Vous martyrisez votre cheval, descendons.
„Vy nevidíte, že vás miluji,“ říká znovu, hledaje mé oči a nakláněje se ke mně s výrazem horoucnosti a upřímnosti, který mi rozbušil srdce jako nikdy předtím a jako nic na světě.
— Vous ne voyez pas que je vous aime, dit-il encore, en cherchant mes yeux et en se baissant vers moi avec une expression d’empressement et de sincérité qui m’a fait palpiter comme jamais et rien au monde.
„Ale ne,“ říkám slabě, „ne, ach! Bože, sjeďme dolů!“
— Mais non, dis-je faiblement, non, ah ! Dieu, descendons !
Všechny ty něžnosti byly proloženy jezdeckými pokyny.
Toutes ces tendresses étaient entremêlées de préceptes d’équitation.
„Jak vás neobdivovat,“ říká a zastavuje se pár kroků pode mnou, a hledě na mě: „Švihněte koně bičíkem, držte se pevně v sedle, dejte pozor.“
— Peut-on ne pas vous admirer, dit-il en s’arrêtant quelques pas plus bas que moi et, en me regardant: Donnez un coup de cravache à votre cheval, tenez-vous bien en selle, prenez garde.
„Jste krásná,“ pokračoval, „jenže mám dojem, že nemáte srdce.“
— Vous êtes belle, reprit-il, seulement je crois que vous n’avez pas de cœur.
„Naopak, mám výtečné srdce, ujišťuji vás.“
— Au contraire, j’ai un excellent cœur, je vous assure.
„Máte výtečné srdce, a nechcete milovat.“
— Vous avez un excellent cœur et vous ne voulez pas aimer.
„Podle okolností.“
— Cela dépend.
„Jste rozmazlené dítě, viďte?“
— Vous êtes l’enfant gâtée, n’est-ce pas ?
„Proč by mě nerozmazlovali, nejsem znetvořená, mám důvtip, nejsem nevzdělaná, jsem dobrá, jen jsem prchlivá.“
— Pourquoi ne me gâterait-on pas, je ne suis pas difforme, j’ai de l’esprit, je ne suis pas ignorante, je suis bonne, seulement je suis emportée.
Pořád jsme sjížděli, ale krok za krokem, neboť svah byl velmi prudký a koně se zachytávali o nerovnosti půdy, o díry, o chomáče trávy.
Nous descendions toujours, mais pas à pas, car la descente était très rapide, et les chevaux s’accrochaient aux inégalités du terrain, aux trous, aux touffes d’herbe.
„Já mám špatnou povahu, jsem zuřivý, prchlivý, popudlivý, chci se napravit. Přeskočme tenhle příkop, chcete?“
— Moi, j’ai un mauvais caractère, je suis furieux, emporté, colère, je veux me corriger. Sautons ce fossé, voulez-vous ?
„Ne,“ a přejela jsem po můstku, zatímco on příkop přeskočil.
— Non et je passai par un petit pont pendant qu’il sautait le fossé.
„Pojeďme krátkým klusem až k vozu,“ říká, neboť jsme už byli dole.
— Allons au petit trot jusqu’à la voiture, dit-il, car nous avions fini de descendre.
„Dobrá,“ a pobídla jsem koně do klusu, ale pár kroků od vozu se dal do cvalu, zahnula jsem doprava, Antonelli mě následoval, můj kůň přešel do velmi rychlého cvalu, snažila jsem se ho zadržet, ale rozjel se tryskem. Pláň byla rozlehlá, řítila jsem se a mé úsilí bylo marné. Ta herka se splašila, tahala jsem za udidlo, klobouk mi poskakoval, vlasy mi spadly na ramena, klobouk se skutálel na zem, slábla jsem, dostala jsem strach.
— Bien et je mis mon cheval au trot, mais à quelques pas de la voiture il prit le galop, je tournai à droite, Antonelli me suivit, mon cheval passa à un galop très rapide, j’essayai de le retenir, mais il prit la carrrière. La plaine était grande, je courais et mes efforts étaient vains. La rosse s’était emportée, je tirais le mors, mon chapeau dansait, mes cheveux tombèrent sur mes épaules, le chapeau roula par terre, je faiblissais, j’eus peur.
Slyšela jsem za sebou Antonelliho, cítila jsem, jaké zděšení musejí prožívat ve voze, chtěla jsem seskočit na zem, ale kůň letěl jako šíp. Je hloupé nechat se takhle pro nic za nic zabít, pomyslela jsem si, neboť jsem už neměla sílu, někdo mě musí zachránit.
J’entendais Antonelli derrière moi, je sentais l’émotion qu’on devait éprouver dans la voiture, j’eus envie de sauter par terre, mais le cheval allait comme un trait. C’est bête d’être tuée ainsi pour rien, pensai-je, car je n’avais plus de force, il faut qu’on me sauve.
„Zadržte ho!“ křičel Antonelli, který mě nemohl dostihnout.
— Retenez-le ! criait Antonelli qui ne pouvait me rattraper.
„Nemůžu,“ říkám tichým hlasem.
— Je ne peux pas, dis-je à voix basse.
Ruce se mi třásly, ještě okamžik a byla bych omdlela, když dojel až ke mně, švihl bičíkem mého koně po hlavě, a já se chytila jeho paže, jak abych se udržela, tak abych se ho dotkla.
Mes bras tremblaient, un instant encore et j’allais perdre connaissance, quand il arriva tout près, donna un coup de cravache à la tête de ma monture, et je saisis son bras, tant pour me retenir que pour le toucher.
napříč stránkou
Pravda je tahle! neboť ho miluji.
en travers Ce qui est vrai est ceci ! car je l’aime.
Pohlédla jsem na něj, byl bledý jako smrt, nikdy jsem neviděla tvář tak zdrcenou.
Je le regardai, il était pâle comme un mort, jamais je n’ai vu une figure aussi bouleversée.
„Bože,“ opakoval, „jaký otřes jste mi způsobila.“
— Dieu, répétait-il, quelle émotion vous m’avez causée.
„Ach ano, bez vás bych spadla, už jsem ho nedokázala zadržet, teď je po všem, ó! to je pěkné,“ dodala jsem a snažila se zasmát, „ať mi přinesou klobouk.“
— Oh ! oui, sans vous je tombais, je ne pouvais plus le retenir, à présent c’est fini, oh ! bien c’est joli, ajoutai-je en essayant de rire, qu’on me donne mon chapeau.
Walitský a Dina vystoupili, dojeli jsme k landauru, máma byla bez sebe, ale nic mi neřekla, věděla, že se něco děje, a nechtěla mě obtěžovat.
Walitsky et Dina étaient descendus, nous nous approchâmes du landau, maman était hors d’elle, mais elle ne me dit rien, elle savait qu’il y avait quelque chose et ne voulait pas m’ennuyer.
Upravila jsem se, jak nejlépe jsem mohla, a vyjeli jsme na hlavní cestu.
Je m’arrangeai aussi bien que possible et nous sortîmes sur la grande route.
„Pojedeme pomalu, krokem, až k bráně.“
— Nous irons, doucement, au pas, jusqu’à la porte.
„Ano, ano.“
— Oui, oui.
„Ale jak jste mě vyděsila! Bojíte se?“
— Mais quelle peur vous m’avez faite ! Avez-vous peur ?
„Ne, ujišťuji vás, že ne.“
— Non, je vous assure que non.
„Ale ano, vidím to.“
— Oh que oui, je le vois.
„To nic není, vůbec nic.“
— Ce n’est rien, rien du tout.
A po chvíli jsme znovu začali skloňovat sloveso milovat ve všech tóninách.
Et au bout d’un instant nous nous remîmes à décliner le verbe aimer sur tous les tons.
Vypráví mi všechno od prvního večera, co mě uviděl v opeře. A pak, že když viděl Rossiho vycházet z naší lóže, vyšel ze své a šel mu vstříc.
Il me raconte tout depuis le premier soir qu’il m’a vue à l’Opéra. Et puis qu’en voyant Rossi sortir de notre loge il sortit de la sienne et alla à sa rencontre.
„Rossiho znám velmi málo, ale on dobře zná mou rodinu a pamatuje si mě jako malého chlapce. Choval jsem se k němu mile, úslužně, a když mě viděl takhle, začal mi tykat.“
— Je le connais très peu, Rossi, mais il connaît beaucoup ma famille et m’a vu tout petit. J’ai fait l’aimable, l’empressé auprès de lui, et en me voyant comme ça il a commencé à me tutoyer.
„‚Byl jste v lóži těch dam,‘ povídám mu, ‚jsou to Dánky?‘ ‚Ne, Rusky.‘ A tak jsem ho požádal, aby mě představil.“
— Vous étiez dans la loge de ces dames, je lui ai dit, ce sont des Danoises ? Non, des Russes, alors je l’ai prié de me présenter.
Vyprávím také, jak se rozhovor téhož večera stočil na něj, jak mě zaujaly jeho neodbytné pohledy, jak jsme si, když jsme ho nikde neviděli, mysleli, že vůbec neexistuje.
Je raconte aussi comment la conversation tomba sur lui le même soir, comment ses regards obstinés m’ont intriguée, comme ne le voyant nulle part nous avons pensé qu’il n’existait pas.
„Víte,“ říká, „nikdy jsem nikoho nemiloval, jediná má náklonnost patřila matce, všechno ostatní... nikdy jsem se v divadle na nikoho nedíval, nikdy jsem nechodil na Pincio, to všechno je hloupost a posmíval jsem se všem, a teď tam chodím.“
— Vous savez, dit-il, je n’ai jamais aimé personne, ma seule affection était pour ma mère, tout le reste... je ne regardais jamais personne au théâtre, je n’allais jamais au Pincio, c’est bête tout ça et je me moquais de tout le monde, et à présent j’y vais.
„Kvůli mně.“
— Pour moi.
„Kvůli vám, jsem nucen.“
— Pour vous, je suis obligé.
„Nucen?“
— Obligé ?
„Mravní silou; nepochybně bych na vaši obraznost zapůsobil víc, kdybych vám odrecitoval vyznání z románu, ale to je hloupost. Myslím jen na vás, žiji jen vámi, zabiju se a tak dále – ale za prvé, člověk je hmotný tvor, potkává spoustu lidí a zaměstnává ho spousta jiných myšlenek; jí, mluví, myslí na něco jiného. Ale ujišťuji vás, že na vás často myslím, večer.“
— Par une force morale; sans doute je ne pourrais produire plus d’effet sur votre imagination si je vous récitais une déclaration de roman, mais c’est bête. Je ne pense qu’à vous, je ne vis que par vous, je me tuerai etc, d’abord, l’homme est une créature matérielle, il rencontre une foule de gens et une foule d’autres pensées l’occupent; il mange, il parle, il pense à autre chose. Mais je vous assure que je pense souvent à vous, le soir.
„V klubu, snad?“
— Au club, peut-être ?
„Ano, v klubu, když přijde noc, sedím a sním, kouřím a myslím na vás, a pak zvlášť, když se setmí, když ležím ve tři ráno, myslím, sním, ta iluze je tak silná, že věřím, že jste tady, a tehdy mě napadá tolik vět, tolik věcí, které bych řekl, a pak nic, tehdy zuřím, říkám si: zítra ráno tam půjdu, a přijde ráno a schází odvaha.“
— Oui, au club, quand la nuit vient je reste à songer, je fume et je pense à vous, puis surtout lorsqu’il fait sombre, quand je suis couché à trois heures du matin, je pense, je rêve, j’arrive à une telle illusion que je vous crois là, alors je trouve tant de phrases, tant de choses à dire, et puis rien, alors je suis furieux, je me dis, demain matin j’irai, et le matin vient et le courage manque.
„Nebo touha.“
— Ou le désir.
„Ne, odvaha. Milujete někoho v Římě?“
— Non, le courage. Vous aimez quelqu’un à Rome ?
„Ne.“
— Non.
„V Nice?“
— A Nice ?
„Nikoho.“
— Personne.
„V Evropě?“
— En Europe ?
„Nikoho.“
— Personne.
„Vy nechcete milovat.“
— Vous ne voulez pas aimer.
„O to nejde, ale nechci házet svou lásku muži, který mě nemiluje, aby mě pokořil a tu lásku pošpinil; možná bych milovala, kdybych věděla, že jsem velmi milovaná.“
— Ce n’est pas cela, mais je ne veux pas jeter mon amour à un homme qui ne m’aime pas, pour qu’il m’humilie et l’abime, j’aimerais peut-être si je me savais être très aimée.
„Miluji vás.“
— Je vous aime.
„Vy sám nevíte, co říkáte, neznáte mě.“
— Vous ne savez pas vous-même ce que vous dites, vous ne me connaissez pas.
„Není třeba znát, přijde to v první chvíli.“
— Il n’y a pas besoin de connaître, cela vient au premier moment.
„Neznám vás, snad vás miluji desetkrát.“
— Je ne vous connais pas, je vous aime dix fois peut-être.
„[Začerněná slova: Víte,“ přerušil mě, „v rodině je mi velmi zle, jsem otrávený, nešťastný.“
— [Mots noircis: Vous savez, interrompit-il, je suis très mal en famille, je suis ennuyé, malheureux.
„Oni vás nemají rádi?“
— On ne vous aime pas ?
„Ne, ale je mi zle.“
— Non, mais je suis mal.
„Proč mi nevěříte.“
— Pourquoi ne pas me croire.
„Ach, ale vaše názory na lásku nejsou nijak uklidňující.“
— Ah ! mais vos idées sur l’amour ne sont pas rassurantes.
„Jak to?“
— Comment ?
„No přece, věčná láska je hrob, říkáte.“
— Sans doute, l’amour éternel c’est la tombe, dites-vous.
„Ano, je to hrob lásky.“
— Oui, c’est la tombe de l’amour.
„A já vám říkám, že je to její zrod.“
— Et moi je vous dis que c’est sa naissance.
„Vidíte, jsme opačného názoru, musíme to spolu zkusit, věčná láska je hrob, vstupme do hrobu.“
— Vous voyez, nous sommes d’avis opposés, il faut essayer ensemble, l’amour éternel c’est la tombe, entrons dans la tombe.
„Chápu,“ pokračoval po chvíli, „že se miluje dvanáct, třináct let, a pak přijde přátelství.“
— Je comprends, reprit-il au bout d’un instant qu’on aime douze, treize ans, après vient l’amitié.
„Přátelství, to je nepříjemné!“
— L’amitié, c’est désagréable !
„Ne, naopak, je velmi příjemné, ale manžel a žena prvních čtyřiadvacet měsíců se neopouštějí, ne... zkrátka nedá se to vydržet pořád.“
— Non, au contraire, c’est très agréable, mais un mari et une femme les premiers vingt-quatre mois ne se quittent pas, ne... enfin on ne peut pas toujours durer.
Stmívalo se a on mluvil, hledě před sebe.
Il se faisait sombre et il parlait en regardant devant lui.
„Dobře vás neslyším,“ říkám mu, „polykáte slova, tady je brána.“
— Je n’entends pas bien, lui dis-je, vous avalez les mots, voilà la porte.
„Ještě je daleko... když to začne s přílišnou silou, dlouho to nevydrží, kdežto když to začne pozvolna, neustále to roste. Neříkám, že vás miluji k zbláznění...“
— Elle est encore loin... quand cela commence avec trop de force, ça ne dure pas longtemps, tandis que si ça commence peu à peu, cela va toujours en augmentant. Je ne dis pas que je vous aime à la folie...
„Tak vidíte!“ přerušila jsem ho.
— Vous voyez ! interrompis-je.
„Počkejte, počkejte, takhle je to lepší, ale,“ pokračoval, „nikdy jsem necítil, co cítím teď, myslím na vás, vycházím kvůli vám, důkaz je, že co nechodíte do Apolla, nechodím tam ani já. Hlavně když jsem sám, sním, představuji si, že jste tady, ujišťuji vás, že jsem nikdy necítil to, co cítím, z čehož usuzuji, že je to láska. Toužím vás vidět, jdu na Pincio, nenajdu vás, zuřím, a pak... sním, takhle jsem začal zakoušet slast lásky.“
— Attendez, attendez, cela vaut mieux ainsi, mais, reprit-il, je n’ai jamais éprouvé ce que j’éprouve à présent, je pense à vous, je sors pour vous, la preuve, c’est que depuis que vous n’allez plus à l’Apollo je n’y vais plus. C’est surtout quand je suis seul que je songe, je me représente en imagination que vous êtes là, je vous assure je n’ai jamais senti ce que je sens, d’où je conclus que c’est de l’amour. Je désire vous voir, je vais au Pincio, je ne vous trouve pas, je suis furieux, puis... je rêve, c’est comme ça que j’ai commencé à éprouver le plaisir de l’amour.
„Kolik vám je let?“
— Quel âge avez-vous ?
„Třiadvacet, žiju naplno od sedmnácti, měl jsem čas se stokrát zamilovat, a nezamiloval jsem se, nikdy jsem nebyl jako ti osmnáctiletí chlapci, kteří přechovávají kytku, portrét, to všechno je hloupost.“
— Vingt-trois ans, j’ai commencé la vie depuis dix-sept ans, j’ai eu le temps de devenir amoureux cent fois, je ne le suis pas devenu, je n’ai jamais été comme ces garçons de dix-huit ans qui tiennent une fleur, un portrait, c’est bête tout ça.
„Ano, za šest let má člověk času dost,“ říkám jakoby pro sebe. Pak mluvíme o Kapitolu.
— Oui en six ans on a le temps, dis-je comme à moi-même. Puis on parle du Campidoglio.
„Nejprve jsem vás pokládal za ženu, kterou nenávidím, za Castu.“
— D’abord je vous ai prise pour une femme que je déteste, pour Casta.
„Kdo je Casta?“
— Qui est Casta ?
„Nevím, žena z polosvěta, proto jsem se zachoval špatně a opustil vás.“
— Je ne sais pas, une femme du demi-monde, c’est pour cela que j’ai mal agi et je vous ai quittée.
„Ano.“
— Oui.
„Ale potom jsem se choval slušně, viďte?“
— Mais après j’étais convenable n’est-ce pas ?
„Velmi.“
— Très.
„Kdybyste věděla, někdy přemýšlím, napadá mě tolik, co bych řekl, a...“
— Si vous saviez, quelquefois je pense, je trouve tant à dire et...
„A nemůžete.“
— Et vous ne pouvez pas.
„Ne, o to nejde, jsem zamilovaný a hloupý.“
— Non, ce n’est pas cela, je suis devenu amoureux et bête.
„Nemyslete si to, nejste vůbec hloupý.“
— Ne pensez pas cela, vous n’êtes pas du tout bête.
„Vy mě nemilujete,“ říká a obrací se ke mně.
— Vous ne m’aimez pas, dit-il en se tournant vers moi.
„Znám vás tak málo, že to opravdu nelze vědět,“ odpověděla jsem.
— Je vous connais si peu que vraiment c’est impossible de savoir, répondis-je.
škrtnuto„Ale až mě poznáte lépe,“ řekl velmi tiše a hledě na mě téměř plaše, „až mě poznáte lépe,“ a ztišil hlas, „snad mě budete milovat“
„Ale až mě poznáte lépe,“ říká tiše a hledě na mě téměř, ba zcela plaše, „tehdy,“ a ztišil hlas, „snad mě budete milovat, trošku?“
— Mais quand vous me connaîtrez davantage, dit-il doucement et me regardant d’un air presque ou tout à fait timide, alors, et il baissa la voix, vous m’aimerez peut-être, un peu ?
„Snad,“ říkám rovněž tiše.
— Peut-être, dis-je aussi doucement.
Byla už skoro noc, dorazili jsme. Nastoupila jsem do vozu. Jde se omluvit mámě, která mu mámě, která mu dává pár pokynů ohledně koní na příště, a my odjíždíme.
Il faisait presque nuit, nous étions arrivés. Je me mis en voiture. Il va s’excuser auprès de maman qui lui maman qui lui fait quelques recommandations concernant les chevaux pour la prochaine fois et nous partons.
„Těším se na shledanou, madam,“ říká Antonelli mámě.
— Au plaisir de vous revoir, Madame, dit Antonelli à maman.
Mlčky mu podávám ruku a on mi ji stiskne jinak než dřív.
Je lui tends la main en silence et il me la serre pas comme avant.
„Já to věděl,“ volá Walitský, „něco jí řekl, ona ho odmítla, on pobídl koně do skoku, a tady máme tu nehodu.“
— Je savais bien, s’écrie Walitsky, il lui a dit quelque chose, elle l’a repoussé, il a fait sauter son cheval et voilà l’accident.
„Vskutku, můj milý, jste věštec, opravdu mi řekl spoustu věcí.“
— En vérité, mon cher, vous êtes un devin, en effet il m’a dit beaucoup de choses.
„Tak už se stalo?“ ptá se Dina.
— Ça y est ? demande Dina.
„Naplno, má drahá,“ říkám s výrazem hejska.
— En plein, ma chère, dis-je d’un air de gommeux.
„Vyprávějte, vyprávějte, vyprávějte!“
. - Racontez, racontez, racontez !
A vyprávím tak nesouvisle, jak jen to mé pomatené a roztříštěné smysly dovolují.
Et je raconte avec autant d’incohérence que mes esprits troublés et éparpillés en comportent.
„Dva, a za tak pár dní!“ zvolá máma.
— Deux, en si peu de jours, s’écrie maman.
„Ano, ano, dva.“
— Oui, oui, deux.
Vracím se domů, svléknu se, obléknu si župan a natáhnu se na pohovku, unavená, okouzlená, omámená. Zprvu jsem ničemu nerozuměla, na dvě hodiny jsem na všechno zapomněla. Potřebovala jsem dvě hodiny, abych dala dohromady, co jste právě četli. Byla bych na vrcholu blaženosti, kdybych Antonellimu věřila. Ale pochybuji, navzdory jeho upřímnému, poctivému, milému, ba až naivnímu výrazu. Tak to chodí, když je člověk sám darebák. Ostatně je to tak lépe.
Je rentre, me déshabille, passe un peignoir et m’étends sur le canapé, fatiguée, charmée, étourdie. Je ne comprenais d’abord rien, j’avais tout oublié pendant deux heures. Il m’a fallu deux heures pour rassembler ce que vous venez de lire. Je serais au comble de la joie si je croyais Antonelli. Mais je doute, malgré son air vrai, honnête, gentil, naïf même. Voilà ce que c’est que d’être soi-même une canaille. D’ailleurs cela vaut mieux ainsi.
Desetkrát odložím sešit, abych se natáhla na postel a přemýšlela a přebírala si všechno ve své ubohé hlavě a snila a usmívala se.
Dix fois je quitte le cahier pour m’étendre sur le lit et penser et repasser tout dans ma pauvre tête, et rêver et sourire.
Jsem jako ve snu. Píši a dívám se přitom na portrét toho bídníka.
Je suis comme dans un rêve. J’écris en regardant le portrait du misérable.
Pohleďte, dobří lidé! Já tu ležím celá rozrušená a malátná touhou, a on je jistě v klubu; žena je rozhodně slabší.
Voyez bonnes gens ! Je suis là toute bouleversée et languissante, et lui est sans doute au club; décidément la femme est plus faible.
Bože! Políbila bych na obě tváře toho, kdo by mi řekl, že i on je rozrušený, že leží někde na posteli nebo na zemi jako já, že i on myslí na mě a že on (málem jsem napsala také) mě miluje.
Dieu ! j’embrasserais sur les deux joues celui qui me dirait que lui aussi est troublé, étendu quelque part sur un lit ou par terre comme moi, et que lui aussi pense à moi et que lui (j’allais dire aussi) m’aime.
Zbožňovala jsem, byla jsem zamilovaná, ale nikdy se mi nestalo, aby mě miloval ten, koho jsem chtěla já, a tak mi to připadá neuvěřitelné. Nic na světě není tak příjemné. Cítím se úplně jiná, úplně nová, je to jistě hloupé. Teď jsem klidná, ale ještě omámená vším, co mi řekl. Kdyby to byla pravda!
J’ai adoré, j’ai été amoureuse, mais il ne m’est jamais arrivé d’être aimée par celui que je voulais, de sorte que cela me semble incroyable. Il n’y a rien d’aussi agréable au monde. Je me sens tout autre, toute neuve, c’est bête sans doute. A présent je suis calme, mais encore étourdie par tout ce qu’il m’a dit. Si c’était vrai !
škrtnutoČtvrtek 9. března 1876
Ještě si vzpomínám, že mi řekl, že je ctižádostivý.
Je me souviens encore, il m’a dit qu’il était ambitieux.
„Každý urozený muž má být ctižádostivý,“ odpověděla jsem mu.
— Chaque homme bien né doit l’être, lui répondis-je.
Líbí se mi, jak se mnou mluvil. Žádná rétorika, žádná strojenost, bylo vidět, že všechno, co říká, také myslí; řekl mi velmi milé věci, třeba tuhle: upravovala jsem si vlasy a trápila se, jak vypadám.
J’aime la façon dont il me parlait. Ni rhétorique, ni affectation, on voyait qu’il pensait tout, il m’a dit des choses très gentilles, par exemple celle-là, je m’arrangeais les cheveux et m’inquiétais de mon apparence.
„Vám to sluší pořád,“ řekl, „nevím, jak to děláte.“
— Vous êtes toujours gentille, dit-il, je ne sais comment vous faites.
„Jsem celá rozcuchaná.“
— Je suis toute décoiffée.
„Tím lépe, takhle vám to sluší ještě víc, rozcuchaná jste ještě víc, jste...“ zarazil se a usmál, „jste ještě víc, nevím, jak to říct, dráždivější.“
— Tant mieux, vous êtes encore mieux ainsi, décoiffée vous êtes encore plus, vous êtes... il s’arrêta et sourit, vous êtes encore plus, je ne sais comment dire, plus excitante.
Myslím teď na tu chvíli, kdy mi řekl: „Miluji vás,“ a když jsem mu posté odpověděla „to není pravda“, celý se otřásl, a skláněje se v sedle a pouštěje otěže:
Je pense à présent au moment où il me dit: je vous aime, et lorsque j’avais répondu pour la centième fois ce n’est pas vrai, il se secoua tout entier et se baissant sur la selle et abandonnant les rênes:
„Vy mi nevěříte!“ zvolal a hledal mé oči, které jsem držela sklopené (ne z koketérie, to vám přísahám).
— Vous ne croyez pas ! s’écria-t-il en cherchant mes yeux que je tenais baissés, (non pas par coquetterie je vous le jure).
Ach! v té chvíli mluvil pravdu, zvedla jsem hlavu a uviděla jeho neklidný pohled, jeho černé – kaštanové oči, doširoka otevřené měly takový výraz, jako by chtěly hledat mou myšlenku až na dně mého srdce; byly neklidné, podrážděné, popuzené tím, jak mu ty mé unikaly. Nedělala jsem to schválně, kdybych se mu podívala do tváře, rozplakala bych se, byla jsem rozrušená, zmatená, nevěděla jsem, kam se podít, a on si možná myslel, že si hraji na koketu.
Oh ! en ce moment il disait vrai, j’ai levé la tête et j’ai vu son regard inquiet, ses yeux noirs - marrons grands ouverts avaient une telle expression qui semblaient vouloir chercher jusqu’au fond de mon cœur ma pensée, ils étaient inquiets, irrités, agacés par la fuite des miens. Je ne le faisais pas exprès, si je l’avais regardé en face j’aurais pleuré, j’étais énervée, confuse, je ne savais où me mettre, et il a pensé peut-être que je jouais à la coquetterie.
Ano, ano, aspoň v té chvíli vím, že nelhal.
Oui, oui, en ce moment du moins je sais qu’il ne mentait pas.
Ale možná žertuje!
Mais il plaisante peut-être !
„Teď mě milujete, a za týden už mě milovat nebudete.“
— Vous m’aimez à présent et dans une semaine vous ne m’aimerez plus.
„Ach, proboha, nejsem z těch mužů, kteří celý život vyzpěvují slečnám, nikdy jsem se nikomu nedvořil, nikoho nemiluji. Je tu jedna žena, která za každou cenu chce, abych ji miloval, dala mi pět nebo šest dostaveníček a já jsem na žádné nepřišel, protože ji milovat nemohu, to přece vidíte.“
— Oh ! de grâce, je ne suis pas de ces hommes qui passent leur vie à chanter aux demoiselles, je n’ai jamais fait la cour à personne, je n’aime personne. Il y a une femme ici qui veut à toute force se faire aimer de moi, elle m’a donné cinq ou six rendez-vous, j’ai toujours manqué parce que je ne peux pas l’aimer, vous voyez bien.
Dost, dost3, nikdy neskončím, jestli se dám do vzpomínání a psaní. Řeklo se toho tolik, že je to až zázrak, že si pamatuji aspoň to, co jsem napsala. Jsou dvě hodiny, musím spát, budu ošklivá a on mě už nebude chtít milovat.
Basta, basta, je n’en finirai jamais si je me mets à me souvenir et à écrire. On a dit tant de choses, c’est encore miracle de se souvenir de ce que j’ai écrit. Il est deux heures, il faut dormir, je serai laide et il ne voudra plus m’aimer.
Tak, a je to tady! Zase něco nového. Jakýsi zlomyslný duch mi šeptá do ucha, že si ze mě Antonelli tropil žerty. Všechno mi připadá v jiných barvách, zdá se mi, že jsem špatně viděla a špatně slyšela!
Allons, bon ! voilà autre chose. Voilà qu’un malin esprit me souffle dans l’oreille qu’Antonelli s’est moqué de moi. Tout me semble d’une autre couleur, il me semble que j’ai mal vu, mal entendu !
No tak, no tak, musím spát.
Allons, allons, il faut dormir.
Poznámky
Pozn. překl.: Campidoglio je italský název římského Kapitolu; naráží na jejich dřívější setkání na maškarním plese. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Faustulus et Acca Laurentia“ — jména pastýře a jeho ženy, kteří podle římské pověsti vychovali Romula a Rema. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Basta, basta“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „da capo“ (hudební pokyn „od začátku“). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Vade retro, retro Satanas !“ (podle Mk 8,33). ↩