Čtvrtek 9. března 1876

Kdo řekl, že jsem zamilovaná do Antonelliho? To je nápad! Nechme ho prozatím být.
Kde jsem měla hlavu, když jsem si nevšimla toho, kterému říkám sympatický blonďák! Toho, který se na mě díval zrovna tak jako Pietro! Víte, kdo je ten sympatický blonďák? Já vám to povím. Je to vévoda Clément Torlonia. Sám už je bohatý a zdědí po strýci, slavném milionáři knížeti Alexandru Torloniovi. A já si ho ani nevšimla! Od dnešního rána si nad tím okusuji nehty. Pojedu se s Dinou projet do Borghese, na Pincio, na Corso, abych ho potkala. Ach, můžete být klidní, ani jediný jeho posunek nebo pohled mi už neunikne.
Vždyť Antonelli je rozkošný, milý, všechno, co si jen vzpomenete, ale Antonelli není ten druh, kterého potřebuji, abych s ním vstoupila do hrobu, jak on říká. Je třetí syn, a i kdybych připustila nemožné štěstí, všechno, co mu dají, nejvýš tedy, nikdy nepřesáhne sto tisíc tolarů, pět set tisíc franků = pětadvacet tisíc franků renty = bída.
Je mi to vážně líto, to říkám Dině pořád dokola, zatímco projíždíme téměř liduprázdné aleje vily Borghese.
Don Alfonso (Doria bílý) je na koni, ten na mě neplive, připadá mi dokonce přístupný, ne jako jeho nehybný, vážný a obrovský bratr.
Doriové, Odescalchiové, Pandola, Torloniové, to bych potřebovala, a ne to slabé pivíčko, co mám.
Vidím je všechny a zuřím, že je nemohu poznat. Jsou to muži víceméně vážní a neschopní takových taškařic jako Antonelli, a i Antonelliho bychom byli nikdy nepoznali nebýt Rossiho. Ach, vidíte, je truchlivé být jako já! Dívají se na mě, kdybych je znala, kdoví? Není na tom nic nemožného, Bruschetti mě miluje, proč by mě nemiloval někdo jiný.
Zkrátka chápete, jak to myslím, viďte. Mám už dost své existence a je načase jít zaujmout ve společnosti místo mě hodné. A je to!
A pak ti plobsteři, jak jsem kdysi říkávala, mi musejí patřit, zuřím, toužím po nich, proklínám naše postavení. Odsouzena k pouhému okukování v divadle nebo na ulici! A i kdyby mě někdo chtěl poznat, jak, kde, skrze koho? Ach! u sta hromů hromských, pse jeden psí, tygře a hyeno.
Máma je v posteli, Plowdena přijímáme já, Dina a Walitský – další, který mě chce. Co se jeho týče, vůbec ho nemám v nenávisti a je mi naprosto lhostejný. Je to mazaná liška. Ostatně je ke mně nesmírně laskavý a úslužný. Žárlí na Antonelliho. Botkin přichází kolem deváté a my pijeme čaj.
Ale někdo klepe, jdu otevřít sama, aby nebylo vidět, jak se červenám. Je to Antonelli.
Plowden okamžitě vstává, vymluví se na nějaký večírek a viditelně rozmrzelý odchází.
Co se kardinálka týče, ten zřejmě jedl maso s česnekem. A kvůli tomu, aspoň pro dnešní večer, mizí docela z mého obzoru.
Je to první muž, který je nejen mým miláčkem, ale i miláčkem celého domu. Máma ho zbožňuje, Walitský ho má moc rád, Dina rudne, když ho vidí, a já ho mám ráda taky. Nesplňuje požadované podmínky, jinak bych ho milovala docela.

Poznámky

Pozn. překl.: „Plobster“ — Mariino vlastní slovo, užívané od roku 1874 pro elegantní, bohaté a urozené muže z vyšší společnosti. Když se jí v srpnu 1874 ptali, jak může být Doria plobster, „n’étant ni gros ni rouge“ (když není ani tlustý, ani rudý), odpověděla: „parce qu’il est extrêmement noble et riche“ (protože je nesmírně urozený a bohatý) (023.0210). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre de bigre“. ↩