Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 7. března 1876

„Den začíná dobře," říká Walitský později, „viděli jsme ho."
A já se usmívám. Ne, vážně, nejsem modrá, ale úplně žlutá. Byla jsem zamilovaná do Audiffreta, a stačily dva měsíce, aby to bylo nadobro pryč, či spíš pár dní, neboť až do posledního okamžiku před Antonellim jsem se ještě obírala Záhadným.
Neměla jsem nic lepšího na práci, a dokud nebylo nic nového, trvalo to staré. Vévoda trval až do Audiffreta, Audiffret trval až do Antonelliho. Nikdy se mi nestane, abych byla srdcem zdravá. Ostatně v tomto případě je zdraví nemocí. Když člověk nemyslí na nikoho, otupí.
Vím dobře, že ti dva jsou jen tretky, že se nemohou rovnat Hamiltonovi nebo Doriovi, ale líbí se mi a nebojím se jich. Nemyslím, že jsem byla zamilovaná do Záhadného, jen mě rozechvíval, a to je všechno. Inu, je to pryč, už to nedokážu posoudit.
Skoncujme s tím, jak říká Visconti. Ve tři hodiny jsme u Porty del Popolo. Loebecke, Plowden a Antonelli nás tam potkávají. Antonelli mi pomáhá vyskočit do sedla a vyrážíme.
Moje amazonka je z černého sukna a ušitá z jednoho kusu od Laferrièra, takže nemá nic z té anglické strnulosti ani z obvyklé ošumělosti. Jsou to princeskové šaty, přiléhavé... všude.
„Jak vám to na koni sluší," říká Antonelli.
Plowden mě otravuje, neboť chce neustále zůstávat se mnou. Pietro se znepokojuje, co dělá máma, která nás v landauru následuje s Walitským.
Jakmile jsem o samotě s kardinálkem, stočí se hovor docela přirozeně k lásce, ač začal Sókratem.
„Věčná láska je hrobem lásky," říká ten malý, „milovat se má jeden den, a pak změnit."
„Rozkošné názory, naučil vás jim váš strýc kardinál?"
„Ano," říká se smíchem, „ale poslyšte, kupříkladu: jakmile jsem vás uviděl, hned jsem se do vás zamiloval, a pak to přešlo."
„Jste vskutku velmi laskav."
„Je to pravda!"
„Ošklivá pravda."
„Pravda nikdy není ošklivá."
„Fuj!"
Mizerný synu psí a kněžský, myslím, že mě rozzlobil málem doopravdy tou pravdou, prosloví ji svým klidným tónem!
Jakmile jsme na venkově, dáváme se do cvalu, přeskakujeme příkopy a letíme jako vítr. Je to rozkošné.
Děje se, že jsme s tím mužem často o samotě, ostatně po ničem jiném netoužím. Jezdí na koni dokonale.
Loebecke vychvaluje pruské vojáky, Pietro vzplane a šermují svými bičíky místo mečů, místo šavlí. Naštěstí jsou to jen bičíky, jinak by byl Loebecke v koncích, neboť rozzuřený kardinálek, mrštný jako čert, mu zasadí ránu napříč hrudí, která by ho rozsekla vejpůl, kdyby to bylo železo. A je z toho nadšený jako dítě.
Dostáváme se do stáda ovcí, na břeh Tibery. Jsem rozechvělá.
„Pojďme se podívat, co dělá milostpaní," říká Antonelli.
„Pojďme," říkám.
„Ale ne," přerušuje nás Plowden, „objeďme to tudy."
„Tak tedy to objeďme."
Nato se Antonelli rozjede jako šílenec k vozu, který zůstal daleko za námi.
Chtěla jsem nenápadně uniknout Plowdenovi, nemám ho v nenávisti, ale kardinálka mám mnohem raději.
Vrací se rychle jako vítr a my zůstáváme vzadu, baví se tím, že mi skládá poklony, a zamane si vzít mě za ruku.
„Ale co, copak je tak zlé políbit ruku!" volá.
„Nepochybně, je to zlé."
„Vy nechcete?!"
„Ne."
„Ale vždyť na tom není nic zlého."
„Ne, ne."
Dojíždíme k ostatním a vidíme Dinu pěšky a Plowdena také, jak běhá za svým koněm. Dina byla tak laskavá a spadla koni přes hlavu, a kůň přeskočil přes její.
Naštěstí si oba neublížili.
„A pak to přešlo" mi nejde z hlavy a připravuje mě o řeč.
Plowden se přetrhuje samou úslužností, zatímco kardinálek poskakuje, pobíhá sem a tam jako patnáctiletý chlapec.
Venkovský vzduch, slunce a ovce se svými špinavými pastýři mě rozjařují a dávám se do zpěvu Verdiho requiem.
Antonelli se odvrací a zvážní.
„Tak co je," říkám, „že by vás moje píseň takhle zasmušila?"
„Nevím, jsem očarován," odpovídá, předstíraje tutéž vážnou a uchvácenou tvář.
„Prosím?"
„Nic."
„Neslyšela jsem."
Neměla jsem bičík, kardinálek si všimne vozu, jde k vozkovi a žádá ho o bič, ale ten venkovan naslouchá jeho přesvědčivým slovům jen vlažně; vida, že výmluvnost nepomáhá, koupí ho od něj, takže má elegantní osoba třímá selský bič, je to velmi originální a kolemjdoucí na mě hledí velmi zvědavě kvůli té mašině, kterou držím jako pravý bičík, docela přirozeně. Manévruje tak, aby vzdálil Plowdena, a jsme sami.
„Vy nechcete, abych vám dvořil," říká v návaznosti na cosi, co už si nevybavuji.
„Ne."
„Ale dvořit se smí, když člověk miluje."
„Nepochybně, když miluje."
„Miluji vás."
„To není pravda."
„Vy mi nevěříte!"
„Pochopitelně ne, po těch krásných věcech, které jste řekl."
„To jsem žertoval; miluji vás."
„Hloupost, hloupost."
„Dovolte, abych vám dvořil."
„Ne, dvořit se mi dovoluji jen tomu, kdo miluje."
„Miluji vás."
„To není pravda."
„Ach, když mi nevěříte –" a odvrací se a semkne rty, aby předstíral, že je dotčen.
Mám dojem, že si troufá žertovat.
„Jste jako patnáctileté dítě," říkám mu později.
„To je pravda, ale to si mám nechat narůst vousy?"
„Ale kdo mluví o zevnějšku!"
„A povahou, jaký tedy jsem?"
„Dítě."
„A co je třeba udělat, aby se z člověka stal muž?"
„Musí se změnit, musí žít jinak."
„V poslední době jsem se hodně změnil."
„Za poslední rok?"
„Ne, nevím, za posledních dvacet, patnáct dní."
„To není vidět, ostatně nemůžu soudit, neznala jsem vás předtím."
„Zeptejte se všech, kdo se mnou flámují, ti vám to řeknou."
Nato dojíždíme k Portě del Popolo, sesedáme z koní a já nastupuji do vozu.
Zapsala jsem jen těch pár vět, které mi utkvěly v hlavě, jistě chápete, že to není všechno. Padla řeč o přátelství a o spoustě jiných věcí, ale to když jsme byli všichni pohromadě; pokud jde o mě a Antonelliho, mluvili jsme jen... o něčem jiném, a o čem byste chtěli, abychom mluvili!
Nejsem unavená, jsem zamilovaná a rozzuřená, protože si nemyslím, že je Pietro také.
Večer mi posílá kytici konvalinek a růží, prohrál ji včera v kartách se mnou. Myslím, že začnu mít ráda květiny. Není nic hloupějšího než mít rád všechny květiny, trhat je, kupovat je. Květiny mám ráda jen tehdy, když mi je někdo dá. Hlavně růže, neboť jak praví Ariosto:
„Giovani vagine donne innamorate
Amano averne i seni e tempie ornate".
Je to pozoruhodně pravdivé. Můj věk patří lásce, nedivte se tedy, že o ní pořád slyšíte mluvit, později to bude jinak, a stejně jako je mi teď zatěžko se tomu slovu vyhnout, bude mi později zatěžko ho potkat.
Upřímně, teď nemám nic jiného.
Antonelli mě omamuje a brání mi přemítat o mém věčném žalu, nechci na to myslet, ne, ne, přijde chvíle, kdy se všechny hořkosti vysloví naráz:
„Giovani paghi e donne innamorate
Amano averne i seni e tempie ornate".
Měl moc rád toho psího Ariosta, proto se v něm tak vyzná.
Píšu a dívám se na kardinálkovy květiny. Není to kytice vázaná jako v obchodech, ale prostě jen květiny.
[Jeden řádek škrtnut]
Zase přijíždíme pozdě na schůzku před honem. Vidíme procházet Pietra s nesmírnou ženou pod paží, myslím že s vévodkyní Sante.
Na Pinciu jsem dost smutná, Plowden si toho všímá a stěžuje si, že mu Antonelli bránil se mnou mluvit během vyjížďky.
Při odjezdu z Pincia náhle zastavujeme vůz, je to Antonelli. Zůstáváme pár minut a on žádá, jestli může přijít dnes večer. Večeříme u Spillmanna. Taková škoda, Visconti přichází, ale nezůstává dost dlouho, aby se setkal s kardinálkem, který dorazí až v deset.
Jelikož jsem nikdy nechtěla věřit, že byl voják, přináší svou fotografii v uniformě a svou poručickou knížku. Vyprávěl, že se jednou v hněvu válel po zemi, všechno tloukl a házel nábytek z okna.
Aby napravil pověst staršího Spillmanna, který nás onehdy tak špatně obsloužil a kterého nám doporučil, žádá nás Antonelli, abychom šli zítra na oběd na Pincio do kiosku, a starší Spillmann bude obsluhovat.
Samým tropením hloupostí jsem se do toho darebáka zamilovala. Nedá se říct, že je to láska, ale je to rozmar.
Walitský je na honu s Bruschettim. Antonelli dal svůj portrét mámě, a jakmile odejde, odnáším si ho k sobě, dívám se na něj, připadá mi rozkošný, miluji ho, usínám na něj myslíc, vidím ho ve své fantazii a vymýšlím tolik věcí, které bych mu chtěla říct.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky, citát z Ariostova „Zuřivého Rolanda": „Mladé spanilé zamilované dívky / rády mají ňadra i skráně ozdobené." Marie píše „vagine" místo správného „vaghe" (spanilé) — ponecháváme její přepisový omyl. ↩
Pozn. překl.: Marie opakuje týž Ariostův verš, tentokrát s jiným přepisovým omylem („paghi" místo „vaghe"); ponecháváme. ↩