Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 8. března 1876

Den plný událostí a dojmů, nových, příjemných i strašlivých.
Nejprve velmi dobrý oběd u staršího Spillmanna.
Mluvilo se o rozdílu, jaký panuje mezi římskokatolickým náboženstvím a naším.
„Co kdybychom si vyjeli na koních!"
„Ach ano, pojeďme na koních."
Jdu si obléct amazonku a o půl páté jsem za Portou del Popolo, kde mě kardinálek čeká se dvěma koni.
Dostat mě do sedla je celá historie, Antonellimu dvakrát schází síla nebo obratnost, pak Walitskému, nakonec to dokáže podkoní.
Máma, Dina a Walitský nás následují ve voze.
„Pojeďme tudy," říká můj jezdec.
„Pojeďme."
A vjeli jsme do jakéhosi zeleného, líbezného pole, na místo zvané Farnesina.
Necítila jsem se na koni dobře, a kůň byl špatný.
„Co vás napadlo nutit mě do cvalu, když nemůžu!" říkám podrážděně.
Nad tím polem se zvedá pahorek, Pietro zahnul doprava a jeli jsme po velmi nerovné cestě, kudy už vůz nemohl jet za námi.
„Podívejte, roztrhla se mi rukavička," říkám a ukazuji mu ji.
„Tu ruku poznávám, je to ta ruka z Campidoglia, dejte mi ji políbit."
„Ne, ne, nechci, co je to za nápady!"
„A na Kapitolu?"
„Tam to bylo něco jiného, a tam jsem udělala hloupost. Nechte toho, nechte, nebo přísahám, že už s vámi nikdy na koně nesednu!"
„Cože, vy si myslíte, že je to zlé!"
„Nepochybně, ostatně se neodvážíte."
„Ano, ó, kdybych se odvážil, já..."
„Ale vy se neodvážíte."
„A pročpak?"
„Protože způsobný muž má vědět, jak se chovat."
„To je pravda. Vyjeďme na tu horu, chcete?"
„Ale vždyť tam není cesta."
„Ano, ano, vím, dá se tam vyjet."
„Tak dobrá."
A dali jsme se do výstupu na horu, bez cesty a bez vyšlapané stezky.
„Jak je tu krásně," říká, „pojeďte, pojeďte za mnou."
A jela jsem za ním.
„Víte," pokračoval, „jsem ten nejméně básnický člověk, a přece jsou chvíle, kdy básnický jsem, právě teď například, tady."
„Ano," říkám, „je tu krásně, ten vzduch mi dělá dobře."
Dostali jsme se na vrchol, rovnou do hloučku ovcí, hlídaných dvěma pastýři, u jakési chýše. Faustulus a Acca Laurentia?!
„Jeďte se podívat, jestli můžeme sjet tudy," říkám mu.
„Ne," říká, „na zpáteční cestě pojedeme tudy, kudy jsme přijeli, jen dejte pozor," dodal, vzal otěže mého koně a přitáhl si ho k sobě.
„Jak vás miluji," říká a hledí mi do očí.
„To není pravda."
„Vy mi nevěříte, ale proč proboha!"
„Protože to není pravda, neříkejte mi to, nerozčilujte mě!"
„Ale když vám říkám, že vás miluji, jak to mám tedy říct!"
Tolik jsem to čekala, až jsem to nečekala, sklopila jsem oči, byla jsem zmatená, rozzlobená.
„Ach! [Škrtnutá slova: zvolala jsem] nemluvte na mě! Ještě slovo a švihnu vás bičíkem," zvolala jsem zuřivě, a ten výbuch hněvu mě zachránil, jinak bych ho byla zbila a rozplynula se v slzách. Styděla jsem se, zaskočil mě; přes všechno to chystání frází za mých dlouhých volných chvil v Římě jsem nenašla, co říct, byla jsem hloupá. Vzal mě za ruku.
„Pojeďme takhle," říká, „je to tak příjemné."
„Ale podívejte se přece, ti pastýři na nás zírají, styďte se před nimi!" říkala jsem a odvracela se.
„Neznají nás, pojeďte."
„To je jedno, nechte mě, nebo vás tady švihnu," a přiložila jsem mu bičík na obličej.
„Budu velmi šťasten, když mě zbijete," říká, aniž se pohne.
„Ano, dobře víte, že vás nezbiju," a propukla jsem v smích, „jeďte, sjeďte dolů."
„Tolik vás miluji."
Ztrácela jsem hlavu.
„Ale ne, vy mě nemilujete, žertujete."
„Já že žertuji," zvolal, „ale přísahám vám, že ne, jak bych si troufl žertovat!"
„Ach, to je pravda, vy byste si netroufl."
„Pochopitelně ne, ale proč se vzdalujete, počkejte okamžik, poslyšte, neumím vyznat lásku, mluvím tak, jak cítím –" mluvil rychle.
„Dejte pozor, můj kůň spadne."
„Já bych si přál, aby ten můj spadl."
„Ó! ho!"
„Jsem v zoufalství."
„A copak je to zoufalství?"
„To je, když člověk po něčem touží a nemůže to mít."
„Toužíte po měsíci?"
„Ne, po slunci."
„Kdepak je?" říkám a hledím k obzoru, „myslím, že už zapadlo."
„Ne, je tady, ozařuje mě, jste to vy."
„Ale jděte, jděte."
„Nikdy jsem nemiloval, ženy nenávidím, měl jsem jen pletky se snadnými ženami."
„A jakmile jste mě uviděl, zamiloval jste se do mě."
„Ano, v tu chvíli, hned první večer, v divadle."
„Říkal jste, že to přešlo."
„To jsem žertoval."
„Jak mám vědět, kdy žertujete a kdy myslíte vážně!"
„Ale to je přece vidět."
„To je pravda, vždycky se pozná, když člověk mluví pravdu, ale vy mi nevzbuzujete žádnou důvěru a vaše krásné názory na lásku ještě míň."
„Jaképak mé názory, říkám vám, že vás miluji, a vy mi nevěříte!"
„Ne, nevěřím vám."
„Ach!" říká, kouše se do rtů a hledí stranou, „tak to nejsem nic, nezmůžu nic."
„Jen jděte, hrajte si na pokrytce," říkám se smíchem.
„Pokrytce!" zvolal a otočil se jako šílenec, „pořád pokrytec, tak takhle o mně smýšlíte!"
„A ještě něco, mlčte, poslyšte! Kdyby teď kolem náhodou jel nějaký váš přítel, otočil byste se k němu, mrkl byste na něj a smál se!"
„Já, pokrytec, ale jděte, ó! kdybych byl takový, ó! dobrá, dobrá."
„Týráte svého koně, sjeďme dolů."
„Vy nevidíte, že vás miluji," říká znovu, hledaje mé oči a naklánějíc se ke mně s výrazem horoucnosti a upřímnosti, který mi rozbušil srdce jako nikdy předtím a jako nic na světě.
„Ale ne," říkám slabě, „ne, ach! Bože, sjeďme dolů!"
Všechny ty něžnosti byly proloženy jezdeckými pokyny.
„Jak vás neobdivovat," říká a zastavuje se pár kroků pode mnou, a hledě na mě: „Švihněte koně bičíkem, držte se pevně v sedle, dejte pozor."
„Jste krásná," pokračoval, „jenže mám dojem, že nemáte srdce."
„Naopak, mám výtečné srdce, ujišťuji vás."
„Máte výtečné srdce, a nechcete milovat."
„Podle okolností."
„Jste rozmazlené dítě, viďte?"
„Proč by mě nerozmazlovali, nejsem znetvořená, mám důvtip, nejsem nevzdělaná, jsem dobrá, jen jsem prchlivá."
Pořád jsme sjížděli, ale krok za krokem, neboť svah byl velmi prudký a koně se zachytávali o nerovnosti půdy, o díry, o chomáče trávy.
„Já mám špatnou povahu, jsem zuřivý, prchlivý, popudlivý, chci se napravit. Přeskočme tenhle příkop, chcete?"
„Ne," a přejela jsem po můstku, zatímco on příkop přeskočil.
„Pojeďme krátkým klusem až k vozu," říká, neboť jsme dosjeli dolů.
„Dobrá," a pobídla jsem koně do klusu, ale pár kroků od vozu se dal do cvalu, zahnula jsem doprava, Antonelli mě následoval, můj kůň přešel do velmi rychlého cvalu, snažila jsem se ho zadržet, ale rozjel se tryskem. Pláň byla rozlehlá, řítila jsem se a mé úsilí bylo marné. Ta herka se splašila, tahala jsem za udidlo, klobouk mi poskakoval, vlasy mi spadly na ramena, klobouk se skutálel na zem, slábla jsem, dostala jsem strach.
Slyšela jsem za sebou Antonelliho, cítila jsem, jaké zděšení musejí prožívat ve voze, chtěla jsem seskočit na zem, ale kůň letěl jako šíp. Je hloupé nechat se takhle pro nic za nic zabít, pomyslela jsem si, neboť jsem už neměla sílu, někdo mě musí zachránit.
„Zadržte ho!" křičel Antonelli, který mě nemohl dostihnout.
„Nemůžu," říkám tichým hlasem.
Ruce se mi třásly, ještě okamžik a byla bych omdlela, když dojel až ke mně, švihl bičíkem mou klisnu po hlavě, a já se chytila jeho paže, abych se zachytila stejně jako abych se ho dotkla.
[Na příč stránky: Pravda je tahle! neboť ho miluji.]
Pohlédla jsem na něj, byl bledý jako smrt, nikdy jsem neviděla tvář tak zdrcenou.
„Bože," opakoval, „jak jste mě vyděsila."
„Ach ano, bez vás bych spadla, už jsem ho nedokázala zadržet, teď je po všem, ó! to je pěkné," dodala jsem se snahou o úsměv, „ať mi přinesou klobouk."
Walitský a Dina vystoupili, přiblížili jsme se k landauru, máma byla bez sebe, ale nic mi neřekla, věděla, že se něco děje, a nechtěla mě obtěžovat.
Upravila jsem se, jak nejlépe jsem mohla, a vyjeli jsme na hlavní cestu.
„Pojedeme pomalu, krokem, až k bráně."
„Ano, ano."
„Ale jak jste mě vyděsila! Bojíte se?"
„Ne, ujišťuji vás, že ne."
„Ale ano, vidím to."
„To nic není, vůbec nic."
A po chvíli jsme se znovu dali do skloňování slovesa milovat ve všech tóninách.
Vypráví mi všechno od prvního večera, co mě uviděl v opeře. A pak, že když viděl Rossiho vycházet z naší lóže, vyšel ze své a šel mu vstříc.
„Rossiho znám velmi málo, ale on dobře zná mou rodinu a pamatuje si mě jako malého chlapce. Choval jsem se k němu mile, úslužně, a vida mě takhle, začal mi tykat."
„Byl jste v lóži těch dam, povídám mu, jsou to Dánky? Ne, Rusky, a tak jsem ho požádal, aby mě představil."
Vyprávím také, jak se rozhovor téhož večera stočil na něj, jak mě zaujaly jeho neodbytné pohledy, jak jsme si, když jsme ho nikde neviděli, mysleli, že vůbec neexistuje.
„Víte," říká, „nikdy jsem nikoho nemiloval, jediná má náklonnost patřila matce, všechno ostatní... nikdy jsem se v divadle na nikoho nedíval, nikdy jsem nechodil na Pincio, to všechno je hloupost a posmíval jsem se všem, a teď tam chodím."
„Kvůli mně."
„Kvůli vám, [Začerněná slova: jsem] nucen."
„Nucen?"
„Mravní silou; nepochybně bych na vaši obraznost zapůsobil víc, kdybych vám odrecitoval vyznání z románu, ale to je hloupost. Myslím jen na vás, žiji jen vámi, zabiju se a tak dále – ale za prvé, člověk je hmotný tvor, potkává spoustu lidí a zaměstnává ho spousta jiných myšlenek; jí, mluví, myslí na něco jiného. Ale ujišťuji vás, že na vás často myslím, večer."
„V klubu, snad?"
„Ano, v klubu, když přijde noc, sedím a sním, kouřím a myslím na vás, a pak zvlášť, když se setmí, když ležím ve tři ráno, myslím, sním, dospěji k takové iluzi, že věřím, že jste tady, a tehdy nacházím tolik vět, tolik věcí, které bych řekl, a pak nic, tehdy zuřím, říkám si: zítra ráno tam půjdu, a přijde ráno a schází odvaha."
„Nebo touha."
„Ne, odvaha. Milujete někoho v Římě?"
„Ne."
„V Nice?"
„Nikoho."
„V Evropě?"
„Nikoho."
„Vy nechcete milovat."
„O to nejde, ale nechci házet svou lásku muži, který mě nemiluje, aby mě pokořil a tu lásku pošpinil; možná bych milovala, kdybych věděla, že jsem velmi milovaná."
„Miluji vás."
„Vy sám nevíte, co říkáte, neznáte mě."
„Není třeba znát, přijde to v první chvíli."
„Neznám vás, snad vás miluji desetkrát."
„[Začerněná slova: Víte," přerušil mě, „v rodině je mi velmi zle, jsem otrávený, nešťastný."
„Oni vás nemají rádi?"
„Ne, ale je mi zle."
„Proč mi nevěříte."
„Ach, ale vaše názory na lásku nejsou nijak uklidňující."
„Jak to?"
„No přece, věčná láska je hrob, říkáte."
„Ano, je to hrob lásky."
„A já vám říkám, že je to její zrod."
„Vidíte, jsme opačného názoru, musíme to spolu zkusit, věčná láska je hrob, vstupme do hrobu."
„Chápu," pokračoval po chvíli, „že se miluje dvanáct, třináct let, a pak přijde přátelství."
„Přátelství, to je nepříjemné!"
„Ne, naopak, je velmi příjemné, ale manžel a žena prvních [Začerněná slova: čtyřiadvacet měsíců] se neopouštějí, ne... zkrátka nedá se to vydržet pořád."
Stmívalo se a on mluvil, hledě před sebe.
„Dobře vás neslyším," říkám mu, „polykáte slova, tady je brána."
„Ještě je daleko... když to začne s přílišnou silou, dlouho to nevydrží, kdežto když to začne pozvolna, neustále to roste. Neříkám, že vás miluji k zbláznění..."
„Tak vidíte!" přerušila jsem ho.
„Počkejte, počkejte, takhle je to lepší, ale," pokračoval, „nikdy jsem necítil, co cítím teď, myslím na vás, vycházím kvůli vám, [Začerněná slova: důkaz je,] že co nechodíte do Apolla, nechodím tam ani já. Hlavně když jsem sám, sním, představuji si, že jste tady, ujišťuji vás, že jsem nikdy necítil to, co cítím, z čehož usuzuji, že je to láska. Toužím vás vidět, jdu na Pincio, nenajdu vás, zuřím, a pak... sním, takhle jsem začal zakoušet slast lásky."
„Kolik vám je let?"
„Třiadvacet, žiju naplno od sedmnácti, měl jsem čas se stokrát zamilovat, a nezamiloval jsem se, nikdy jsem nebyl jako ti osmnáctiletí chlapci, kteří přechovávají kytku, portrét, to všechno je hloupost."
„Ano, za šest let má člověk času dost," říkám jakoby pro sebe. Pak mluvíme o Kapitolu.
„Nejprve jsem vás pokládal za ženu, kterou nenávidím, za Castu."
„Kdo je Casta?"
„Nevím, žena z polosvěta, proto jsem se zachoval špatně a opustil vás."
„Ano."
„Ale potom jsem se choval slušně, viďte?"
„Velmi."
„Kdybyste věděla, někdy přemýšlím, nacházím tolik, co bych řekl, a..."
„A nemůžete."
„Ne, o to nejde, jsem zamilovaný a hloupý."
„Nemyslete si to, nejste vůbec hloupý."
„Vy mě nemilujete," říká a obrací se ke mně.
„Znám vás tak málo, že to opravdu nelze vědět," odpověděla jsem.
[Škrtnuto: Ale až mě poznáte lépe, řekl velmi tiše a hledě na mě téměř plaše, až mě poznáte lépe, a ztišil hlas, snad mě budete milovat]
„Ale až mě poznáte lépe," říká tiše a hledě na mě téměř, ba zcela plaše, „tehdy," a ztišil hlas, „snad mě budete milovat, trošku?"
„Snad," říkám rovněž tiše.
Byla už skoro noc, dorazili jsme. Nastoupila jsem do vozu. Jde se omluvit [Začerněná slova: mámě, která mu] mámě, která mu dává pár pokynů ohledně koní na příště, a my odjíždíme.
„Těším se na shledanou, milostpaní," říká Antonelli mámě.
Mlčky mu podávám ruku a on mi ji stiskne jinak než dřív.
„Já to věděl," volá Walitský, „něco jí řekl, ona ho odmítla, on pobídl koně do skoku, a tady máme tu nehodu."
„Vskutku, můj milý, jste věštec, opravdu mi řekl spoustu věcí."
„Tak už se stalo?" ptá se Dina.
„Naplno, má drahá," říkám s výrazem hejska.
„Vyprávějte, vyprávějte, vyprávějte!"
A vyprávím tak nesouvisle, jak jen to mé pomatené a roztříštěné smysly dovolují.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Campidoglio" — římský Kapitol; naráží na jejich dřívější setkání na maškarním plese. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky. Faustulus a Acca Laurentia — pastýř a jeho žena, kteří podle římské pověsti vychovali Romula a Rema. ↩